Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 14. - Můj démon

28.01.2011 (22:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1881×

Bez tebe

Kapitola 14. - Můj démon

Alice

„Rosalie, tak už to proboha neřeš!“

„Neřeš? Já tě vážně nechápu, Alice. Jak to, že jsi tak v klidu? Jak to, že tě to neštve? Já bych na tvém místě…“

„Ale ty nejsi na mém místě, Rosie! Nechci na tebe být hnusná, ale už s tím přestaň. Je to můj problém, a jak se k němu postavím zase jen moje věc. Tak mě nech být.“

Práskla jsem dveřmi a zmizela v pokoji. Z chodby jsem ještě slyšela její slabé ale. Pak si vztekle dupla a taky odkráčela.

Mrzí mě, že se s ní poslední dobou tolik hádám. Mám Rose moc ráda. Ale ona pořád řeší, jak jsem mohla nechat Edwarda jen tak plavat. Bella jí strašně leze krkem. Asi mi to trochu dává za vinu.

Vlastně je to moje vina hodně. Ale jsem pořád pevně přesvědčená, že jsem udělala dobré rozhodnutí. Edward září spokojeností. Je jak rozumu zbavený, pořád samá Bella. A to je tak krásné! Se mnou nikdy takhle nebyl. Ne, já mu nebyla určena. To ona.

Staly se z nás vcelku dobré kamarádky. Bella je velmi milá. Má ráda podobnou hudbu i knihy. Mám si s ní o čem povídat. Není to jako s Rosalie. K ní je můj vztah již velmi silně zakořenělý a pevný. Jsme zkrátka sestry se všemi spory i schody. Bella je něco nového.

I Esme a Carlisle si ji oblíbili. Emmettovi zas přijde legrační. Jen Rose pořád vrčí. Asi její důvody chápu. Přesto, proč to pořád musí řešit se mnou? Už nevím, co jí mám na ty otázky odpovídat. Prostě jsem to tak chtěla a je to. Už na tom přece vůbec nezáleží.

Můj přístup ji ale zjevně hrozně štve. Chápu, na jejím místě bych asi zuřila taky. Nechápe a to ji musí rozčilovat. Jenže co s tím mám asi dělat? Nemůžu jí přece říct, že se nestarám o Edwarda s Bellou, protože mám prostě zajímavější zájem?

Přijdu si jak malá puberťačka. Tohle jsem snad nikdy nezažila. Viděla jsem jeho tvář jen na pár okamžiků a ještě k tomu ve vizi a teď se ho vůbec nemůžu zbavit. Sotva mám jen maličký čas nad něčím přemýšlet, hned je to on. Ty neskutečné rudé oči. Jindy by mě děsilo, že saje lidskou krev, ale u něj… vzrušovaly mě. Spolu s tím lišáckým úsměvem a zlatými vlasy byl jak princ z pohádky. Nějaký pěkně ničemný a zlý princ. Zbláznila jsem se do něj. Do dost možná neexistující vize.

Bůh ví, co měla vůbec znamenat. Nevypadal jako mírumilovný upírek. Co když je to hrozící nebezpečí? Ne, tomu se mé srdce příčí. Příčí se jakémukoli rozumnému úsudku. Třeba, že bych měla zapomenout na pěkný obrázek a věnovat se realitě. Můj bratr si přivedl lidskou dívku a já bych měla hlídat její budoucnost. Edward se o ni hrozně bojí.

Ale copak to jde? Když za každým mrknutím mých očí čeká on? Tolik bych chtěla znát jméno, odkud je, cokoli o něm. Ale žádná další vize už nepřišla. Nejsem ho schopna najít, nemám se čeho chytit. Viděla jsem jen jeho tvář, nic okolo.

Snažila jsem se, ale nic. Teď, když sedím na posteli, napadá mě, že se to zdá dost nesmyslné. A stejně přivřu oči a vybavím si ty rty. Alice, moc by si ho chtěla aspoň potkat. Aspoň vědět, že existuje.

„Alice? Alice, mohla bys dolů?“ volala Esme.

Nechtělo se mi, ale nakonec jsem se zvedla a neochotně sešla za ní.

„Ano, mami?“

„No tak, mladá dámo, co ten otrávený obličej?“

„Promiň,“ zastyděla jsem se. Nechtěla jsem na sobě dát něco znát, „dost se nudím.“

„To ti ráda pomůžu. Donesla bys tohle na poštu?“ Ukázala na čtyři velké balíky u stěny. Radši jsem se ani neptala, komu zas co našeho posílá. Její dobročinné akce neznají mezí

„Emmett ti určitě rád pomůže,“ zakřičela, aby to taky slyšel, ale pak se hodně ztišila, „nerada bych ho s tím posílala samotného. Aby zas něco neztratil.“

Emmett se zřítil ze schodů. „Co kde? Jasně, že pomůžu! Ježíš, na poštu?“

Musela jsem se zasmát změnou jeho nadšeného tónu, když zjistil, co se po něm chce.

„Tak jo, ale jenom když pak spolu něco podniknem, jo? Mě už to dřepění doma ale strašně nebaví. Dal bych si baseball! Mohli bychom, Alice?“

Jeho nadšeným očím se nedalo říct ne. „Má být bouřka, asi ve čtyři. To by šlo.“

„Jo! Supr!“ Čapl mě kolem pasu a zatočil se mnou, až jsem vyjekla. Rosalie na schodech jen zakroutila hlavou. Ale i ona se pousmála. Koho by nebavil rodinný baseball?

Cestovat s Emmettem, kamkoli a pro cokoli, je šílenství. Za ty věčné vtípky jsem ho málem utloukla. Ale co moje pěstičky zmohly proti tomu kusu skály? A tak jsem si to pořádně užila. A to sliboval, jak mě bude šetřit, když jsem tak hodná sestřička.

Pche! Ale já mu to vrátím. To ještě neví, že se cestou stavujeme pro klobouček. Začíná jejich sezóna.

„Ne! Alice, to mi přece nemůžeš udělat. Já už budu úplně hodnej, prosím!“

Jen jsem se smála a kráčela pro první čepičku. Když mi začal v kapse zvonit telefon, zvedla jsem ho.

„Ano, Edwarde?“

„Alice? Ahoj. Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ ozvalo se z druhé strany. „Víš, ten dnešní baseball… rád bych sebou vzal Bellu. Chtěl bych, aby se víc včlenila do rodiny. Jen nevím, jestli je to dobrý nápad. Chtěl jsem se nejdřív zeptat tebe. Mohla by ses prosím podívat? Je to hloupé, ale však víš, aby se jí nic nestalo.“

Volal zrovna, když jsem se dívala ve fialovém baretku do zrcadla a ptala se své vize, jestli by se tomu blonďatému princi líbila. A ona, mrcha, nevěděla! No jak mám teprve vědět já?

A on se do toho stará o Bellino zdraví. To je od něj tak milé. Se zavřenýma očima jsem zamířila k Belle o pár hodin později. S úsměvem pozorovala Emmetta a Edwarda ženoucí se za míčkem.

„Zdá se šťastná. Proč by ne? Ráda ji tam uvidím,“ zašvitořila jsem mu odpověď a rychle prohodila kloboučky. Tak že by teda žlutý?

Edward poděkoval a zavěsil. Chvíli jsem ještě Emmetta trápila a pak jsme se jeli domů převléct do sportovního. Za krátkou chvíli jsme už stáli na louce a rozdělovali se do týmů.

Byla jsem tak hrozně ráda, že zase hrajeme. Bella se usmívala. Jen Rosalie potichu prskala, ale musí si zvykat. Vůbec mě nenapadlo hledět dopředu. Kdybych tak dala aspoň o trochu větší pozor.

Vyhodila jsem míček a Rose odpálila. Sotva jsem přestala být ve hře důležitá, objevily se přede mnou ty známé oči. Už mě doslova pronásleduje. A vydržely tam, až než je vystřídala náhlá a silná vize. Trojce nomádů se blížila k naší louce.

Seděla jsem tiše v nemocniční chodbě a snažila se nenadávat si. Kdyby to jen šlo, vyrvala bych si vlasy z hlavy. To já jsem ji sem dostala!

Bella leží v bezvědomí na jednom z oddělení. Málem to všechno nepřežila. Edwarda to úplně zlomilo. Rosalie každou chvíli křičí, že to přece říkala. Přišla si na své a je k nevydržení. A jen já vím, kdo za to všechno může. Já!

Teda já, vlastně on. Nebýt jeho a mé posedlosti, nikdy by k ničemu z předešlých dnů nedošlo. Nedopustila bych to.

Kdybych se jen chvilinku déle soustředila na Bellu, když mě o to Edward žádal, musela bych ty tři nomády vidět. Ale já se radši věnovala klobouku a vysněnému klukovi. Zatracenej chlap!

Kdybych se bývala soustředila na hru a předem zjišťovala, jak dopadne – tak jak to dělám vždy –, bývala bych je ještě stihla varovat. Jenže to byly jeho obrovské rudé oči, co jsem je musela pozorovat.

Alespoň, když už nám šel po krku, kdybych se tak snažila rodině pomoct. Nedokázala jsem se vůbec soustředit. Ani když šlo Belle o život! Co to se mnou bylo?

Jsem jím úplně posedlá! Vůbec nevím, co je zač, co po mně chce, nic. Jen ho pořád musím řešit. Už to trvá neskutečně dlouho a pořád nic. Stále jen ten samý úšklebek jedním koutkem. To on za všechno může! Za moje chyby a nepozornost!

Když už jsem si našla důvod mých prohřešků, potřebovala jsem si je nějak pojmenovat. Démon! Je to můj osobní démon, kterým jsem posedlá. Potřebovala bych vymítače.

Edward vyšel z pokoje. Hlavu měl svěšenou. „Pořád se neprobouzí a v myšlenkách se jí to celé přehrává dokola. Jestli ještě jednu uslyším, jak jsem ji málem zabil, zabiju se sám!“

Esme ho objala kolem ramen a posadila mezi nás dvě. Stud mě donutil trochu ucuknout.

„Aspoň ti to třeba všechno konečně dojde, jakou děláš blbost,“ prskla Rose a Emmett ji pohledem napomenul.

Na to se sestra prudce zvedla. Nahněvalo ji, že ani on nestojí na její straně. Vydala se směrem k východu z nemocnice. Rozhodla jsem se vyběhnout za ní.

„Rosalie, počkej!“

Už toho mám plné zuby. Jak dlouho to budu v sobě tajit? Provinění vůči Edwardovi a Belle mě ničí dostatečně, nemusí i tohle. Řeknu jí to. Řeknu jí všechno. Komu jinému? A ona aspoň něco pochopí a třeba se jí uleví. Ano, Alice, to je dobrý nápad. Teda snad.

„Chtěla bych ti něco říct.“

Šly jsme pomalu chodbou až na dvůr. Tam jsem si zbytečně polka a začala:

„Štve tě, že mě Edward a Bella nebaví. Chápu to. Z tvého pohledu to musí vypadat, že bych je měla nenávidět. Koneckonců, byl to můj snoubenec. A Rosie, chvilku po tom, co jsem se rozhodla to s ním skončit, jsem jeho i sebe vážně nenáviděla. Ale pak přišla ta vize.“

Odmlčela jsem se. Rosalie zaujatě poslouchala. Prosím, pochop mě, přála jsem si v duchu a pokračovala:

„Viděla jsem muže, Rose. Vůbec nevím, co je zač, nic o něm. Jen na něj prostě nemůžu přestat myslet. Pořád se ho snažím nějak najít. Jako jsem dřív hledala vás. Ale nejde to, nic se mi neobjevuje. Jako by nebyl. Ale já ho viděla. A byl tak… ach, Rose! Je možné, abych se zamilovala do představy?“ zeptala jsem se nakonec na to, co mi už tak dlouho leželo v hlavě. Poraď, starší sestřičko.

Posadila jsem se na lavičku a Rose přisedla ke mně.

„Do vize?“ zeptala se ještě pořád trochu nechápavě a já přikývla. Dlouhou chvíli mlčela.

„Nevím přesně, co ti k tomu říct, Alice. Snad jen, proč jsi mi to neřekla dřív? No dobře, to vysvětluje, proč ti nevadí, že ti Bella odtáhla Edwarda. A jsem za tebe ráda. Kdokoli, třeba i představa, je pro tebe lepší než on. Ale můj postoj k Belle to ani v nejmenším nemění. To doufám chápeš. Nesnaž se to prosím měnit.“

Báječné, vůbec neřeší Démona. Jen Bellu! „To ani nechci. Rosalie, já vím, že je to asi špatně. Ale víš, oni mě teď skoro nezajímají. Já bych jen strašně moc chtěla vědět něco o něm.“

Rosiin pohled náhle rozblesklo pochopení. „Ty jsi do něj vážně totálně zblázněná, že jo?“

Být člověk, určitě bych zrudla. Zastuzeně jsem pípla na souhlas.

„Nakreslila sis ho?“

Většinu svých vizí si maluji, ale moc to neumím. Nejdřív jsem ho kreslit nechtěla, abych si ho nepokazila, nakonec mi to ale nedalo. Vytáhla jsem ze zadní kapsy džínových kraťásků několikrát přeložený kus papíru, rozevřela ho a podala Rose.

„Vážně má tak velké oči?“ Sestra si ho pozorně prohlížela s pootevřenými rty.

„Ano. A rudé,“ odpověděla jsem a ona kývla na pochopenou.

„Je, nezdá se ti, že má podobný nos jako já?“ zasmála se.

Nevěřícně jsem vykulila oči a taky se pousmála. Ona se má vážně hodně ráda, že se pozná i v jiném obličeji. Když jsem si ji ale prohledla z profilu, musela jsem to uznat. „Jste si trochu podobní, to je zajímavé.“

„Bohužel, můj příbuzný to rozhodně není. Žádní už nejsou,“ dodala zas vážně, „když jsi ho viděla ve vizi tak dobře, že jsi ho dokázala i namalovat, tak je přece nesmysl, aby byl nereálný. Určitě se s ním potkáš.“

Byla jsem moc ráda, že mi chce dodat naději. Její reakce byla to nejlepší, co sem mohla čekat. Ovšem stále ve mně byla ta obava.

„Jenže teď už ho vůbec nevidím. To se nestává. Měla bych najít jeho budoucnost. Teda jestli ještě nějakou má.“ Jestli už není definitivně mrtvý, domyslela jsem si, ale nedokázala to vyslovit.

„To snad proboha ne,“ odvětila Rose, ale neměla co víc na to říct.

kapitola 13.

kapitola 15.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 14. - Můj démon: