Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 12. - Jen pro jeho dobro

13.01.2011 (09:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2064×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bez tebe

Kapitola 12. - Jen pro jeho dobro

Alice

„Co se stalo, miláčku?“ ptala se vyděšeně Esme, když jsem vběhla do domu a rychle se vyhoupla do druhého poschodí. Nehodlala jsem jí ale odpovídat. Zavřela jsem se do svého pokoje a zabořila obličej do peřiny.

Proč? Proč se to vážně muselo stát? To se každá pitomá vize musí vyplnit? Copak osud vážné řídí náš život a my s ním nemůžeme nic udělat? Ne! Moje vize přece jen ukazují důsledky našich rozhodnutí. Když jsem věděla, jak věci dopadnou, tak proč jsem jim přesto nezabránila? Co mě to popadlo, že jsem ho jen tak nechala být s ní v jedné místnosti a odešla?

Nechala jsem si osudem vzít svého muže. Co mě to proboha popadlo? Vztekle jsem zuby drtila polštář, abych se nerozkřičela.

„Alice?“ zeptala se jemně Rosalie mezi dveřmi, a když spatřila v jakém jsem stavu, okamžitě mě stáhla do svého objetí. „Pro lásku boží, co se stalo? Neměla jsi být ještě ve škole?“

„Ne. Odhlásila jsem se ze semináře,“ špitla jsem. Její náruč mě uklidňovala. Vztek pomalu střídal smutek. Cítila jsem, jak mé oči vyžadují slzy, kterých se jim nedostávalo.

„Cože? Ale to tam pak zůstal Edward sám… Chceš tím říct, že si ho nechala v jedné místnosti s tou holkou?“ pomalu na mě vykřikla a odsunula mě, aby mi viděla do tváře.

Nedokázal jsem zvednout oči. Styděla jsem se před svou v těchto směrech dokonalou sestrou, že jsem si tak nerozumně nechala vzít přítele. „Jo,“ odpověděla jsem rychle. Bylo jasné, že to nepochopí.

„Ale Alice, proboha proč? Nevidělas, jak na něj koukala? A on na ni? U Edwarda mě to teda vážně udivuje, ale on po ní vyjel! To mu to jen tak necháš projít? Já bych Emmetta roztrhala. A ty ho necháš samotného na hodině, kde nemůže sedět s nikým jiným? Ona není nic moc. Myslím, rozhodně proti tobě je šmudla. Neměla žádnou moc velkou šanci, ale když jim necháš takový prostor…“

Musela jsem jí už přerušit.

„Rose! Dost. Udělala jsem to schválně. Ano, nechala jsem ho tam s ní o samotě. Jo, dala jsem mu možnost se s ní seznámit. Byl to záměr.“ Sestřin výraz byl jasně nechápavý a tak jsem začala vysvětlovat své pocity.

„Já a Edward… Ono je to komplikovanější. Mám ho moc ráda. Dlouho jsem si myslela, že ho miluju. Ale asi to tak není, Rosalie. Myslím, že necítím dost. Ještě může být víc - proč bychom jinak byli tak dlouho jen zasnoubení a ani jeden z nás se nehnal do svatby? Já, moc jsem ho chtěla. A pořád chci, on je dokonalý. Ale možná jen jako bratr. Já nevím! Jen vím, že chci, aby byl šťastný. To jsem si slíbila, že nikdy nedovolím, aby se zase mračil. Aby byl smutný. A poslední dobou bylo ho rozesmát pořád těžší. Ale v té vizi s touhle holkou, Rose, on vypadal tak spokojený. Tam moc šťastný. Je do ní doopravdy zamilovaný. Jestli mu to vrátí úsměv, tak mu k tomu pomůžu.“

Sestra otevřela ústa a chtěla něco prudce odvětit, ale já ji nenechala. „Už jsem se tak rozhodla. Vím, že to zní dost nepochopitelně a je mi z toho smutno, ale chci to tak. Zařídím, aby se tahle má vize vyplnila.“

Sjela jsem pohledem na svůj snubní prsten. Je tak nádherný. Protočila jsem ho kolem prstu. Budu se ho muset vzdát.

„To tedy opravdu je nepochopitelné. Tak jedna lidská holka si přijede do Forks, zamotá hlavu tvému budoucímu muži a ty ji v tom ještě budeš podporovat? Už ho nechceš? Fajn! Stejně pro tebe není dost dobrý. Ale takhle si ho nechat vyfouknout? Copak nemáš hrdost? A navíc, ty chceš, abychom tu měli tu holku? Je to člověk, Alice! To ti ta tvoje superschopnost neřekla, jaký to může udělat zmatek? Co to způsobí?“

Nad tím jsem nepřemýšlela. Zahleděná do svého problému jsem neuvažovala nad následky pro ostatní. Zatraceně! Potřebovala jsem být sama. Rosalie a její hádavá nálada mi tu teď moc nepomáhali.

„Rose, mohla bys odejít?“ řekla jsem tak, abych jí co nejmíň rozhněvala. Ale nepovedlo se.

„Jo, jistě, nenech si poradit. Sestra už ti není dost dobrá? A u koho jiného chceš hledat útočiště? Uděláš si nakonec z té nové holky ještě i nejlepší kamarádku? Tak v tomhle tě vážně podporovat nebudu. Promiň, Alice. Přijď za mnou, až zas pobereš mozek!“ vyprskla, zvedla se a odkráčela do svého pokoje.

Zůstala jsem zdrceně sedět na posteli. Cítila jsem se hrozně trapně a provinile. Nechtěla jsem Rose nahněvat. Navíc mi začalo docházet, co by znamenal Edwardův vztah s touhle Bellou pro rodinu.

Lidé se o upírech dozvědět nesmějí. Ona by to ale za čas vědět musela. Zvlášť, jestli si ho má jednou vzít. Nejsem si vůbec jistá, jestli to není proti některým z upířích zákonů, jejichž dodržovaní nám Carlisle nakazoval. Co, kdyby se o ní dozvěděli ti, co nad nimi dozorují? Volturiovi, tak to Carlisle říkal, když popisoval obraz na chodbě. S nimi se nesmíme dostat do sporu.

Navíc ona vážné neuvěřitelně krásně voní. A to jsem ji cítila jen ve škole. Představa toho, že odolávám té touze každý den, že s námi žije v domě… co, kdyby to někdo z nás nezvládl?

Jak jsem tyhle věci mohla opomenout? Když ona je tak milá a zvláštně krásná. To, jak se na ní Edward díval, jak o ní mluvil…vypadali by vedle sebe báječně.

Vrátila se mi znovu ta vize. Spíš jsem si jí jen připomněla z vlastní vůle. Edward byl na ní tak nesmírně spokojený. Vypadali dokonale. A ze sobeckého hlediska, i já se při jejich pozorování cítila dobře. Vlastně lépe než kdykoli před tím. Tak svobodně.

Už zase se v sobě vůbec nevyznám. Tak hrozně moc nechci být sama, protože mě to ubíjí. Ale nemohu jinak, než udělat to pro něj. Musím si s Edwardem promluvit, rozhodla jsem se. Okamžitě vstala a sešla dolů. Tam ale byli jen rodiče.

„Edward ještě nedorazil?“ zeptala jsem se Carlislea, který přichází obvykle později, než končí odpolední vyučování.

„Myslel jsem, že šel s tebou. Ty nevíš, kde je?“

„Ne,“ odpověděla jsem mu zmateně a v hlavě se my trochu splašily myšlenky. Vybavila se mi vize, kterou jsem přívalem svých emocí málem zcela potlačila. Edward se v ní snažil přemluvit ředitele, aby ho přeřadil na jiný seminář, ale nepovedlo se.

„On se od ní snažil dostat,“ zauvažovala jsem nahlas.

„Kdo od koho, zlato?“ zeptala se nicnetušíce Esme.

„Edward od Belly,“ odpověděla jsem mimoděk a dál pokračovala v úvahách, „ale proč? Copak se mu nelíbí? Nejspíš jde o mě. Nechce mě zradit. Musím s ním mluvit. Kam mohl po škole jít?“

„Od Belly? To je kdo?“ ptala se dál Esme, ale to už mě nezajímalo. Z garáže totiž vyšel Emmett.

„Zdrhal za město. Jak byla stará skládka,“ odpověděl mi a pokračoval do schodů. Cestu mu zatarasila Rose, která zas odpověděla ostře na Esmeinu otázku:

„Holka, která hodlá Alice vzít snoubence a nám se vecpat do rodiny. A má drahá sestřička jí v tom ještě pod…“ nedořekla, protože jí Emm políbil a vzpouzející se odnesl do pokoje. Byla jsem mu za to moc vděčná. Vážně jsem to teď nechtěla řešit. Až si promluvím s Edwardem, omluvím se jí.

Rozloučila jsem se rychle s rodiči a vyběhla do města směrem, který mi Emmett prozradil. Za pár minut jsem před sebou spatřila Edwardovu postavu. Stál na vyvýšenině a pozoroval městečko. Pomalu jsem k němu došla.

„Edwarde?“

Otočil se. Nezdál se vůbec překvapený. V jeho tváři se mísil vztek se zklamáním. To na mě?

„Alice! Proč jsi nepřišla na seminář?“

„Odhlásila jsem se. Já, Edwarde, myslela jsem, že bys tam měl být sám.“

„Věděla si, že si ke mně Bells sedne? Jistě, že věděla! Proč si to udělala?“

„Nezvyšuj na mě hlas! Chtěla jsem ti jen pomoct.“ Vyděsil mě. Proč se na mě zlobí?

„Pomoct? Málem jsem se neudržel, Alice!“ Otočil se zpět k městu. „Promiň, nechtěl jsem na tebe být hrubý. Ale tím, že jsi mě tam nechala, si mi dost zavařila. Sotva jsem se ovládl. Nemůžu se jí teď zbavit. Chci, bludičko, ale pořád jí mám v hlavě. Ji, nejen vůni. Alice, co je to?“

Objala jsem ho ze zadu kolem ramen. „Ach Edwarde, musím ti říct moc důležitou věc.“

Posadili jsme se tak, že mě sto leželo pod námi. Ten výhled byl nádherný. Edward dal pode mě svůj kabát a celou dobu, co jsem mluvila, mě držel za ruce. Nikdy nepřestal být tak dokonalý džentlmen. Ale čím déle to tak bylo, tím víc jsem se v jeho objetí cítila stísněněji.

Mluvila jsem o své vizi o svých pocitech. Snažila jsem se být co nejpřesnější, aby vše pochopil. Ale co jsem neřekla, to si mohl přečíst sám v mé hlavě. Nemluvil, jen poslouchal. Díval se mi do očí a jeho pohled byl tak krásně vnímavý. Jak se mé vyprávění blížilo ke konci, tísnivý pocit se přemístil do jediné části mého těla. Byl jím prsteníček pravé ruky. To ten nádherný snubní prsten mě svíral a dusil. Přejela jsem ho bříšky prstů.

„Chci, abys byl šťatný, Edwarde. A s ní budeš. Tohle,“ řekla jsem a pomalu sesunula šperk z prstu, „bude mnohem víc slušet její dlani, než té mé. Protože to pro ni byl stvořený. Vracím ti ho. Už nechci být tvá snoubenka, chci prostě jen bratra.“

Edward si ho chvíli prohlížel na dlani. Pak jí kolem něj sepjal v pěst. „Díky,“ řekl jen s pohledem stále sklopeným k zemi.

Nedokázala jsem to vydržet a objala ho. Bylo mi náhle tak lehko. Jako kdyby ze mě někdo sundal všechny problémy a trápení. Miluju tě, bratříčku, šeptala jsem v myšlenkách.

„I já tebe, sestřičko,“ odvětil mi Edward nahlas a znělo to tak jinak, než mi říkal kdykoli před tím. Tak spokojeně a volně.  Oba dva jsme cítili totéž. „I ty jednou najdeš něco takového. Budeš milovat. Vím to. Postarám se o to.“

Neprotestovala jsem. Vnitřní hlas mi napovídal, že říká pravdu. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a užívala si ten nádherný pocit.

Seděli jsme tam pomalu do úsvitu. Když se první paprsky začaly odrážet od naší dokonalé kůže, Edward se zvedl a pomohl mi také na nohy.

„Chtěl bych s ní moc být. Alespoň ve třídě a lépe jí poznat. Ale nejde to. Vydržet vedle ní je pro mě nemožné. Nemáš pro mě ještě jenu pomoc, sestřičko?“

Jemně jsem se zasmála. „Vydřiduchu, to budeš dlouho splácet.“ Také se pousmál. Pak jsme se vydali k domovu zahloubaní do řešení tohoto problému.

„Myslím, že by sis měl prostě jít na pár dní vyvětrat hlavu,“ řekla jsem nakonec.

„Asi máš pravdu. Pojedu na pár dní na Aljašku. Carlisle beztak chtěl vyřídit některé věci s Eleazarem. Zařídím to za něj.“

Vešel do domu a zmizel v našem pokoji. Nešla jsem za ním. Balil a chystal se na cestu. Já si sedla na gauč a zapnula si televizi. Okamžitě se ke mně nakýbloval Emmett.

„Tak zase single, ségra?“ dloubl do mě se smíchem.

„Jo,“ vrátila jsem mu úsměv.

„Nic necítím, pane,“ odpověděl až s vojenskou precizností blonďák s jizvami ve tváři. Pak pohledem přešel na mě. Ponořila jsem se do těch širokých rudých očí. Byly nádherně spalující.

„Ale tady ano,“ dodal a pousmál se jedním koutkem.

„Ségra? V poho?“

Chcete další? Ale o čem? Ani Alice zatím netuší. Tak povídejte, zajímá mě každá odezva:D

kapitola 11.

kapitola 13.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 12. - Jen pro jeho dobro: