Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 10. - Vím, že přijde

20.12.2010 (14:45) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2114×

Bez tebe

Kapitola 10. - Vím, že přijde

Alice - léto 2006

„Tak co nám ještě chybí?“ ptala se Esmé a prohlížela dlouhý seznam doporučené literatury.

„Já mám krom bižule a matiky - argonometrie všechno!“ hulákal Emmett se štosem učebnic v náručí.

„Dokonce i všechny moje,“ usmála se Rosalie a políbila ho na tvář. Emm udělal groteskně šťastný obličej, načež mu přistál políček.

„Hej, co jsem zas udělal?“

„Blbě koukáš,“ odpověděl za ni Edward.

Tomu jsem se neubránila ani já a taky se začala smát. Netrvalo to ale moc dlouho a zase jsem zapadla do zármutku.

Rozdělili jsme se hledat zbylé knihy. Po několika regálech jsem narazila na Rosalie a Carlisla. Otec prohlížel vrchní police a Rose klečela skoro u země a mrmlala si pro sebe:

„Na co nové učebnice? Na co vůbec chodit do školy. Vdaná a dospělá a zase na střední, do toho bych nejradši kopla!“

„Rosalie, už jsme o tom mluvili mnohokrát. Musíte nejprve naoko dokončit školu. Ten rok to už snad vydržíš,“ utišil ji Carlisle.

Sestra ještě něco zamručela a zašla za police z druhé strany. Procházela jsem hřbety knih a hledala učebnici francouzštiny s více vkusnou vazbou. Ta předepsaná vypadala hrozně. Carlisle za mnou po chvíli pomalu došel a spíš pro sebe se zeptal:

„Organika a genetika? Pro koho to je?“

„Pro mě,“ odpověděl za mnou Edward. Vůbec jsem si nevšimla, že přišel. S úsměvem jsem se na něj otočila a jemně ho políbila na rty. Pousmál se a dál pokračoval k otci: „Chtěl bych zkusit biologický seminář. Říkal jsem si, že bych pak v průběhu roku mohl chodit k tobě do nemocnice na praxi.“

„Báječný nápad,“ ohodnotil to Carlisle, ale než stihl něco dalšího říct, ozval se zpoza regálu naštvaný Rosaliin hlas.

„Takže on si klidně jít pracovat může? A já ne? Chtěla jsem jen občas hlídat děti! Ani bych si za to nebrala plat! A on si klidně může jít léčit lidi do nemocnice!“

Pochopila jsem, že poslouchat dál tuhle hádku nebude moc zdravé a radši rychle zmizela za Esmé. Našla jsem ji u psacích potřeb. Vybírala nám další nádherná psací pera. Ke každému nástupu do ročníku jsme vždy dostali jedno. Už je pomalu přestávám mít kam dávat, ale tahle tradice se mi líbí. Je taková rodinná.

„Copak se děje, zlatíčko?“ zeptala se mě, když mě zpozorovala. „Jsi dnes nějaká zachmuřená, a to jsme na nákupech.“

„To nic. Jen mám nějakou špatnou náladu.“

„Ještě si nekoupila tu kabelku, tak je z toho smutná, že jo, Alice?“ přiběhla ke mně Rose s předstíraným úsměvem.

„Tak si ji běžte vybrat. My už to tu nějak zvládneme,“ usmála se Esmé a Rose mě táhla za ruku stranou.

„Díky,“ zašeptala jsem, když jsme opustily knihovnictví.

„Nemáš zač. Taky jsem potřebovala vypadnout nebo bych nejspíš tátovi a tomu tvýmu přítelíčkovi něco řekla!“ Ještě pořád prskala, ale já věděla, že ne na mě.

„Omlouvám se.“

„To nemusíš. Nemůžeš za to. Navíc mi přijde, že máš mnohem větší problémy. Nechceš si promluvit, zlato?“

„Jo, to vcelku ano. Sama to asi totiž nevyřeším.“

„Jde pořád o Edwarda? Alice, neblázni. Copak by mohl najít lepší, než jsi ty? On tě přece miluje. Byl to jen špatný sen. Nebo ti třeba narostou vlasy,“ dodala žertem, ale mně to vtipné nepřišlo.

„Pořád se to vrací. Už se mi o ní i zdá. Mám z toho strach! Já normálně žárlím, Rose. Žárlím na vizi!“

„Sestřičko, měla by ses uklidnit.“ Vzala mě kolem ramen a nastavila před zrcadlo butiku. „Vždyť se na sebe podívej. Úžasnější nesežene.“

Usmála jsem se, když přede mě nastrčila šedý top. „Teď ještě možná, ale s támhletou kabelkou...“ nedokončila jsem větu a obě dvě jsme se vrhly za fialovým pokladem v protější výloze.

Nebudu tajit, že jsem byla nervózní. Muselo to ze mě být hrozně poznat. Držela jsem se Edwarda pevně za ruku už cestou autem. Emmett se mi smál, že takhle vyvádím z prvního školního dne. Ale jen Rosie věděla, o co tu jde. Snažila se mi to vymluvit. Přesto jsem stále věřila, že se objeví. Dnes přijde, nastoupí do školy, dívka s mahagonovými vlasy.

Rosalie s Emmettem nastupovali o rok výš, takže dopolední vyučování jsem měla společné jen s Edwardem. Seděli jsme oba vedle sebe a téměř nemluvili. On zkrátka protože příliš nemluví a já snahou uvažovat a přitom své myšlenky před ním zatajit.

Ještě jsem ji nezpozorovala. Není to nikdo ze školy, to bych poznala. Je to nějaká cizinka. Jestli se tu dneska objeví, určitě ji zahlédnu nebo ucítím. Prosívala jsem žáky školy pohledem při každé přestávce, ale pořád nic.

Způsobovalo to, že jsem ustavičně přemýšlela nad Rosaliinými slovy. Co když si to vážně jen namlouvám? Třeba to byla jen moje hloupá představa a žádná taková dívka není. Přece, nemohlo to být Edwardovo rozhodnutí, když ji nikdy neviděl. O žádné takové holce nesní. A já vídám v budoucnosti jen věci, které další hodlá udělat.

A tak přichází nejdůležitější otázka. Co když je to mé rozhodnutí? Třeba jsem to já, kdo si přeje, aby byl Edward s neznámou hnědovlasou dívkou a ne se mnou. Říká mi tím má představivost, že s ním ve skutečnosti nemám být?

Zatraceně, vůbec se v sobě nevyznám. Mám tak zmatené pocity. Nevím, co chci. Potřebovala bych někoho, kdo mi to řekne. Ale nikdo takový nejspíš neexistuje.

Kdepak, tak to není. Edward je přece můj snoubenec. Miluji ho a chci s ním být až do konce světa. Proč bych měla takové představy? Je to zřejmě on, kdo se poslední dobou rozhoduje být s jinou. A má schopnost mi dala šanci vidět s kterou. Ale já ji najdu první a zabráním jí v tom. Nikdo mi ho nevezme. Slíbila jsem přece, že už ho nikdy nenechám být nešťastným a na to mohu dohlédnout, jen když budu s ním.

Třída se rychle vylidnila, jak se všichni hnali na oběd. Zůstala jsem jen já s Edwardem. Pomohli jsme učiteli zvednout židle a setřít tabuli. Nemáme kam spěchat.

„Trápí tě něco, bludičko?“ zeptal se mě, když jsme vycházeli ze třídy.

„Mě? Co by se mi... nic mě netrápí,“ pokusila jsem se usmát, ale asi to bylo hodně umělé.

„Já jen, že ten Datel Woody mi ráno zas tak zajímavý nepřipadal, abys nad ním přemýšlela celý den.“

Hračička Emmett, to si jednou po ránu nemůže pustit něco smysluplnějšího? Nešlo nic jiného než se rozesmát. Naštěstí to zabralo i na něj.

„Jo, máš pravdu. Je to hrozně vlezlá melodie,“ usmál se také a vedl mě k jídelně.

Před sálem jsme se potkali s Emmem a Rose. Zdáli se být spokojení, ale sestřin výraz mi jasně dával najevo, že ví, co mi leží v hlavě. V jídelně byl celý stůl volný, takže jsme zamířili rovnou k němu. Zdejší studenti už jsou zvyklí, že tenhle patří nám - rodině Cullenů. Těm, co jsou mimo všechny ostatní. Nebylo to zrovna příjemné postavení, ale důležité pro naše utajení.

Edward mě držel kolem pasu a nevypadal nijak jinak než obvykle. Zato já nebyla schopna něco tajit. Prohlížela jsem si každou studentku zvlášť. Chtěla jsem ji najít.

„Alice, nech toho,“ sykla po mě Rose a spokojeně si přisedla k Emmovi.

Jí se to řekne. Ona nikdy podobný problém nezažila. Hádají se s bratrem pořád, ale nikdy neřešili, že by byl někdo, koho by milovali víc. Oni dva k sobě prostě patří, narodili se pro sebe. Já si tím u Edwarda ale stále nejsem jistá.

Pak jsem ji zahlédla. Teda spíš jsem zpozorovala Edwardův pohled k jednomu ze stolů. Seděla u něj Jessica, Angela, Mike a Eric. Předpokládám, že ani jedna z děvčat jeho pozornost nepřilákala. Byla tam ale ještě jedna osoba. Neznala jsem ji. Byla nakloněná k Jessice a poslouchala její výklad. Mahagonové vlasy jí spadaly přes drobná ramena k bokům. Poznala bych ji kdykoliv, je to ona.

Rosalie mi sevřela dlaň ve své. Pootočila jsem se k ní s díky v očích. Ještě jednou jsem se podívala na Edwarda. Fascinovaně pozoroval tu holku. Takový pohled jsem u něj ještě nikdy neviděla. Na mě se tak nedívá.

Byla jsem v silném šoku. Pomalu mi docházelo, jak zvláštně se cítím. Čekala bych, že mě to bude hrozně bolet, že to bude jako kudla do srdce. Ale tak zlé to nebylo. Spíš mi přišlo, jako když ta holka stojí u kasy s botami, které jsem si vybrala já. Já vím, hloupá metafora, Alice, ale jinak to popsat nedokážu.

Především mi ale nijak moc nevadilo Edwardovo chování. Spíš mě štvala ona, sokyně. Na něm mi nijak moc nezáleželo. Nevadilo mi, jak ji pozoruje. Jak krabatí obočí a mírně rozevírá rty.

Ani když se zvedl a se slovy: „Neslyším, co si myslí!“ ji následoval k pultu na odložené nádobí.

Chvíli jsem je ještě zaraženě pozorovala, jak spolu mluví a pak to konečně přišlo. Nahrnul se do mě vztek, hněv a smutek. Prudce jsem se zvedla a vyběhla z místnosti.

Zastavila jsem se až u své skříňky. Otevřela jsem ji a opřela se o dveře, aby si mě nikdo nevšímal. Zavřela jsem oči a přemýšlela.

Kdo je ta nová? Nepotkaly jsme se celý den, i když chodíme do stejného ročníku. Jaká náhoda by byla, kdyby neměla ani teď stejné předměty?

Nechala jsem tam Edwarda samotného. Zaujala ho, protože nedokáže číst její myšlenky, ale určitě se mu i líbí. Půjdou teď do třídy spolu? Má taky biologický seminář?

Uslyšela jsem pisklavý Jessičin hlásek a k ní další dvoje dívčí kroky. Pak kolem mě skupinka prošla. Byla mezi nimi, mířily k učebně biologie. Takže je to tak, má stejnou hodinu. Jestli tam dorazí dřív než já, co když si sedne k Edwardovi? A co když on jí v tom nebude bránit? Jen pro to, aby ji mohl „pozorovat“?

To teda ne, holčičko. Je to můj snoubenec! Koukej se od něj klidit! Zrychlila jsem krok, abych je došla.

„Ahoj, já jsem Alice,“ zastavila jsem je a podala jí s umělým úsměvem ruku.

„Ahoj. Bella Swan.“ Nervózně se usmála a zastrčila neposedný pramen vlasů za ucho.

Je tak milá. Docela mě to zarazilo a šokovalo. Veškerý vztek zmizel. Zůstala jsem jen zkoprněle stát, dokud neodešly za roh.

Pak jsem udělala zřejmě to nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě. Vlastně ani pořádně nevím, proč jsem se tak rozhodla. Prostě mi to přišlo správné. Otočila jsem se a místo do učebny jsem se vydala k ředitelně.

„Dobrý den, slečno Cullenová, mohu pro vás něco udělat?“ pozdravila mě sekretářka.

Díky bohu, zastihla jsem tu Stephanii. Je s ní mnohem lepší domluva než s ředitelem.

„Chtěla bych se zeptat, jestli je ještě možnost se nechat přeřadit na jiný seminář.“

„A vy chodíte...?“

„Na biologii.“

„Podívám se, co je možné.“

Chvíli listovala ve skriptech a pak se na mě usmála.

„Místo tu ještě je. Ale je to výtvarná výchova.“

„Proč ne?“ usmála jsem se. „To jsem ještě nezkoušela.“

Zasmála se také a dokonce se ani nevyptávala na důvod. Přepsala můj rozvrh a podala mi ho.

„V tom případě máte dnes už volno. Tento seminář začíná zítra. Snad se vám bude líbit.“

„Děkuji moc. Nashledanou.“

„Nemáte zač. Nashle.“

Držela jsem papír s rozvrhem v dlaních a cestou ho bezmyšlenkovitě pozorovala. Co jsem to provedla? Já to dovolila.

„Dobrý den, pane řediteli.“

„Dobré odpoledne, Cullene.“

„Rád bych se nechal přeřadit z biologického semináře.“

„A máte k tomu nějaké vážné důvody?“

„Velmi vážné.“

Zdálo se, že tahle „odpověď" ředitele nijak nepřesvědčila. Zatímco hledal v dokumentech, Edward ho propaloval pohledem. Jeho oči byly černé jako uhel. Dlaně měl semknuté v pěsti.

„Bohužel, mladíku. Nikde už není místo. Budeš to muset vydržet.“

„Ale přece musí být způsob...“

„Jednou ses na tento seminář přihlásil, tak by ses měl svého rozhodnutí držet,“ kázal mu ředitel, když ho s jednou rukou položenou na jeho rameni vyprovázel ze dveří.

Edward se držel, ale sotva se za ním zavřely dveře, zaklel si pro sebe:

„Zatraceně, proč to udělala?“

To bych sama ráda věděla. Proč teď sama sedím na gauči, propalovaná Rosaliiným pohledem a čekám, kdy se vrátí domů.

Tak co říkáte na Bellu? Rozhodla se Alice dobře nebo je hloupá? Jak možná tušíte, dostáváme se pomalu k velkému přelomu děje. I u Jaspera se v další části ledacos změní.

Mám čím dál tím méně času, proto prosím omluvte, kdybych nestíhala přidávat. Musím si ujasnit žebříček hodnot... a trápí mě to, ale škola je asi výš. Každý váš koment mě ve psaní podpoří.

kapitola 9.

kapitola 11.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 10. - Vím, že přijde: