Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - Epilog - poslední Alecova slova

15.04.2011 (17:45) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1951×

Bez tebe

Epilog

Poslední Alecova slova

„Dovolíš jim tu zůstat, Jane?“

„Nemá cenu je přemlouvat. Jasper mi dal jasně najevo, jak se rozhodli. Je to jen jejich záležitost.“

Ale Aro bude přece zuřit, chtěl jsem namítnout. Má sestra však mezitím sklopila oči k zemi. Nemusel jsem mít Whitlockovu schopnost, abych poznal, že je smutná. Odpověděla mi ostře a přesně. Věděl jsem, že je to ale jen maska. Byla zlomená.

Ten odporný hajzl! Jak jen jí tohle mohl udělat? Od doby naší přeměny si nepamatuju na žádnou jinou bytost, kterou by přijala tak jako jeho. Vždycky jsem to byl jen já, s kým se dokázala bavit přátelsky.

Nejdřív jsem se obával, že ji chce tenhle major – co nikdy nezažil válku – jen dostat. Jako každou jinou ve Volteře. Ale pak jsem vážně začal věřit, že je v tom něco víc. Že k ní snad opravdu cítí hluboký vztah. Že jsou přátelé.

Co přijela ta malá Cullenová, trochu to mezi nimi polevilo. Jane z toho byla občas smutná, ale chápala a tolerovala jeho zamilovanost. Prokázala se jako pravá přítelkyně. Nikdy bych od ní tolik ohledu nečekal.

A on ji teď takhle zradil. Zapomněl snad zcela, jak moc pro ni znamená? Vždyť si navzájem zachraňovali život. Kolikrát ho vytáhla z blízkosti totální smrti. Nevděčný parchant! Nic víc není!

Cítil jsem v sobě takovou zášť, že jsem musel ruce svírat v pěst, abych nezačal křičet. Věděl jsem, že to by teď sestře nepomohlo.

Snažil jsem se soustředit na Demetriho zdánlivě zábavné vyprávění a uklidnit se. Alespoň než dorazíme zpět do Volterry. Co se bude dít tam, ví zatím jen bůh. A pak možná ta malá věštkyně. Ale ta už s námi není. Její ztrátu Aro nepřežije.

Konečně jsme dorazili k hradu. Felix šel oznámit návrat a má sestra chtěla nejprve do pokoje, odložit si věci. Šel jsem s ní. Doufal jsem, že si tam budeme moci v klidu promluvit. Rád bych věděl, co budeme dělat dřív, než se o všem dozví Aro.

Měli jsme společné komnaty, což nám donedávna vyhovovalo. Než se Jane více sblížila s tím zrádcem. Dlouho jsme spolu mluvili jen z donucení. Věci se začaly lepšit, ale stále to ještě nebylo jako dřív. Váhal jsem, jak začít.

„Co chceš Arovi říct?“ zeptal jsem se nakonec.

Sestra ukládala své knihy zpět do polic a odpovídala mi při tom spíš plynutím myšlenek než rozmyšlenou odpovědí.

„Musíme oznámit, že zůstali u Cullenů. Také musíme vládcům sdělit, že Victoriina armáda byla neúspěšná. Ale že je už po ní. Aro bude zuřit. Bezpochyby bude chtít někoho potrestat. Ztrátu Jaspera a Alice nestrpí. Bude je chtít dostat zpátky, to je jisté. A pokud se budou jeho vůli vzpírat, nevyhne se ani těm nejděsivějším prostředkům, aby je přesvědčil.

Ale Jasper se už nikdy nevrátí. Nechci, aby se vracel. Patří tam, oba dva. Pro něj tu není místo, on tu není šťastný. Zní to hloupě, že, Alecu. Že zrovna mně záleží na jeho štěstí.“

„To tedy ano,“ přitakal jsem, ale dál ji nerušil.

„Já vím. Přesto musíš pochopit, záleží mi na něm. Kdyby ses ty rozhodl odejít, byla bych na tom stejně. Je jako můj další bratr. Vždyť mi tak i říkal. Moje malá sestřičko.“ Jane se na okamžik odmlčela. Její oči se zahleděly do vzpomínek. Pak se obrátila rozhodně na mě.

„Ne, jim se nesmí nic stát. Utajíme to. Řekneme, že Victorii porazili Cullenovi samy, ale Jasper s Alice při tom boji padli. Pošleme jim tajný vzkaz, aby věděli, že se uvažuje o jejich smrti. Raději ať jsou pro nás už navždy mrtví, než aby je stihl trest. Tak to uděláme, bratře. Aro bude pak moc být vzteklý jen sám na sebe, že nám dal povel na místě setrvat. Pozorovat boj.“

Sama pro sebe si pokývala hlavou. Tak to tedy podle ní bude. Tak ona hodlá toho zrádce takhle chránit? Proboha!

„Jane, chápeš, co tím riskujeme? Aro na to přijde. Jeho schopnost přece neobelžeš,“ namítal jsem a doufal, že rozhodnutí změní.

„Ale ano, dokážu mu lhát. Už se mi to několikrát podařilo. Musíme to tak udělat, Alecu. Už jsem se rozhodla.“

S těmi slovy vyšla z komnaty směrem k hlavnímu sálu. Nechtěla, abych ji stihl ještě přesvědčovat. Vyběhl jsem vztekle za ní.

Co se to s ní stalo? Jak jen může chtít udělat takovou nerozvážnost? Jen kvůli někomu, kdo ji tak krutě opustil. On by pro ni nikdy nic takového neudělal, copak si to neuvědomuje? Jane! Ztrestají za to tebe!

To nesmí, to nedovolím. Tenhle Whitlock a všichni Cullenovi dostanou, co si zaslouží. Nedovolím mé sestře riskovat vlastní život.

„Vidím, že se výprava vrátila,“ vítal nás nadšeně Aro. Caius se v křesle narovnal a zbystřel. Marcus zůstal zdánlivě v klidu, ale nad jedním obočím se mu objevila malá vráska, když si všiml, že jsme nedorazili všichni.

„Ale kdepak je pan Whitlock a slečna Cullenová? Ještě se převlékají?“ ptal se Aro dál

Jane před něj předstoupila, sklonila poslušně hlavu a odpověděla, jak zamýšlela: „Pane, Victorie byla poražena. Cullenovi se o ní dozvěděli dříve a přivolali si na pomoc vlkodlaky.“

„Všivá psiska,“ odfrkl si Caius.

„Zůstali jsme příliš blízko bitvě. Pár z těch psů napadlo i nás. Alice se nedokázala ubránit. Jasper jí chtěl pomoct, ale podlehl při tom také. Přišli jsme o ně, pane.“

Její poslední slova byla tak plna smutku, jako by opravdu zemřeli. Cítil jsem, jak se i mně z jejího žalu svírá mrtvé srdce. Mnohem víc ale obavami. Co to jen dělá?

Marcus se zklamaně zamračil. V Caiových očích naopak zazářilo nejprve trochu nadšení ze zajímavé novinky. Pak ale jako by mu došlo, že něco důležitého ztratil, i jemu pohled poklesl.

„Cože? Jak je to možné? Jak se to stalo? To ne! Zatraceně, měli jste je hlídat!“ rozkřičel se Aro. Pánův vztek byla jedna z mála věcí, kterých jsem se vždy děsil.

Jane poslušně zvedla paži, aby si mohl prohlédnout její vzpomínky. Ne, teď zjistí, že mu lhala. Zabije ji!

„Jane!“ uteklo mi slabě ze rtů. Nikdo tomu naštěstí nevěnoval pozornost.

Arův výraz poklesl. Uvěřil snad, že je to pravda? Pocítil jsem silnou úlevu. Že by to snad nakonec vážně prošlo? Nemusí být potrestán žádný z nás. Ale na jak dlouho? Jak dlouho se mohou ti dva skrývat a mně tajit své myšlenky.

„To je hrozné. Taková ztráta,“ konstatoval Aro už trochu klidněji, „Alecu, chlapče, pojď sem k sestře. Vy dva i Demetri jste odvedli skvělou práci. Zasloužíte si odměnu.“

Zaplavil mě klid a spokojenost. Podle rozkazu jsem došel až vedle Jane. I Demetri se přidal. Aro udělal krok v před a poplácal mě povzbudivě přehnaným gestem po paži.

Zděšení mi proběhlo z mozku přes žaludek až do nohou. Nejraději bych utekl, když jsem ucítil malý proud schopnosti, co do mě tím dotekem prošla. Jak jsem jen mohl zapomenout, že jsem si sundal kabát a zůstal jen v krátké košili?

„Takže jak to bylo doopravdy? A kdo vymyslel tuhle odpornou lež?“ zařval Aro, až sebou Demetri trhl.

Jane se na mě otočila se zděšením v očích. Nemohlo být ale ani zdaleka větší než to moje.

„Oni sami, pane! To oni se rozhodli…“ chtěl jsem hned všechno říct, podle pravdy a zabránit tím katastrofě. Ale Jane mě přerušila.

Padla před vládci na kolena, hlavu sklopila až k zemi a začala prosit slabím dívčím hláskem. Naposledy jsem tenhle její tón slyšel, když jsme před stovkami let stáli na dřevěné hranici. Úzkost mi obmotala celé tělo a stáhla, až jsem nebyl schopen pohybu.

„To já pane. Já vymyslela tuhle lež. Také jsem Cullenům prozradila, že je tu Victorie kvůli nim. Nakázala jsem Jasperovi, aby se postaral o jejich vítězství. Řekla jsem, že je to váš rozkaz. Nechtěla jsem, aby byli zničeni. Odpusťte prosím, pane!“

Aro se zamračil. „To není pravda! Proč mi zase lžeš?“

„Nelžu. Teď mluvím pravdu! Podívejte se!“ Natahovala k němu ruku, ale on od ní pohrdavě odstoupil.

„Jsi odporná lhářka a zrádkyně! Byla jsi mi vzácná. Ale ztratila si mojí důvěru! Pokud je to tedy pravda, je jediná věc, kterou musíme udělat. Zabijte ji!“

„Nééé!“ rozkřičel jsem se, ale tři gardisté mě popadli do sevření, ze kterého jsem se nemohl dostat. Nemohl jsem se jim dostat do hlavy a omámit je. Všiml jsem si Renaty na druhé straně místnosti. Byla smutná, ale soustředěná.

Sestřičko! Moje sestřičko!

Viděl jsem, jak k ní přešli dva nováčci. Každý ji vzal za jednu paži a pozvedli. Vůbec se nebránila. Slzy po tvářích jí nestékaly, přesto jsem věděl, že pláče. Mě pukalo srdce. Zmítal jsem se, mé tělo se bránilo, bojovalo, ale neměl jsem šanci se ani pohnout.

Gardisti zaťali svaly a já zavřel oči.

Nemohl jsem zmást smysly ostatních, ale své ano. Utlumil jsem zvuk i pachy. Uzavřel jsem se do své soukromé bubliny, osobního vězení. Nechtěl jsem slyšet, jak křupne její drobný dívčí krk pod silou těch mužských rukou.

Nesmí zemřít! Ne, má sestra! Ne takhle!  Ne kvůli mně, ne kvůli němu! Obětovala se pro něj. Kdyby to jen věděl. Říkal jí „malá sestřičko“. Vždycky ho zachraňovala a teď to dělá znovu.  A sestra je to jen má. To on je ten malý.

A je to jen má sestra. Má sestra, co teď umírá. To já jsem ji vyzradil. Nechtěně, ale přesto. Nenechala mě tomu zabránit. To já ji zabil!

Ne! Ona nezemřela. Možná pro ostatní, ale pro mě ne. Já neslyšel její smrt, její poslední vydechnutí. Ani tenkrát na hořící hranici, ani teď ve Volterrském hradě. Pro mě žije. A dokud budu tady, ve svém nitru, bude žít navěky.

Už nikdy odsud nevyjdu. Navždy budu zavřený před hlasy, pachy i obrazy okolního světa. Navždy budu tady a budu vědět, že ona je venku.

Jak jen tu ale budu žít, Jane? Jak mohu existovat bez tebe?

Fjůůů, je to za námi. Tady je tedy to pravé místo, abych vám všem poděkovala. Ne jen těm, kteří se dočetli až sem a napsali komentář. Děkuji i každému, kdo si přečetl aspoň pár slovíček. Kdo se třeba zamislel nad dějem či myšlenkou a byl tím v tu chvíli se mnou. S mými úvahami, vlastně v mé hlavě.

Moc to pro mě obzvlášť u téhle kapitolovky znamená. Nevěřila jsem, že to vážně zvládnu dopsat. Tenhle rok nemám skoro žádný čas a tolik jiné práce. Přesto jsem psala dál. Nesmírně mě to totiš bavilo. Chtěla jsem tenhle příběh dokončit. A vaše podpora mě neskutečně hnala dopředu. Dali jste mi tím několik hodin klidného a zábavného psaní. Za to vám nesmírně děkuji. A snad i já vám jsem dala něco na oplátku v podobě téhle povídky.

Taky na tomhle místě musím poděkovat všem vým korektorům i OK (ověření k.) a i těm svým drahým VK (veterán korektor), kteří mi nesmírně pomáhali, a bez nichž by tohle své dílko nikdy nemohla vydat.

Ještě jednou moc děkuji za přízeň a doufám, že se mnou budete i dál při jiných povídkách.

S láskou, vaše Deedee.

kapitola 23.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - Epilog - poslední Alecova slova: