Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez stínu 11. kapitola

Bez stínu 11. kapitolaNeil už měl dávno odejít, ale něco mu v tom zabránilo. Dočká se klidu?

Už jsem stoupal nahoru. Rozloučil jsem se s rodinou i s Bellou. Čekal mě věčný klid. Když jsem najednou zaslechl strašnou ránu. Celý svět se zhoupl a zamotal. Světlo zmizelo. Klid odešel.

Opět jsem stál v ulicích Forks. Nemohl jsem tomu uvěřit. Co se stalo? Kde je můj věčný klid? Nerozumím vůbec ničemu, ale chci zpátky!

A v tom jsem ji uviděl. Bellu Swanovou. Přecházela ulici. Celá pohublá, ruku v ortéze a kulhala. Bella se prostě nezapře. To, že jsem ji viděl, mi alespoň trošku zvedlo náladu. Spolu to vyřešíme. Vyrazil jsem k ní. Slyšel jsem, jak mě volá.

„Bello! Bello, já jsem ta rád, že tě vidím, co se tu kruci děje?!“ začal jsem na ni volat a čekal jsem velké přivítání. Místo toho se však zahleděla na sloup. Byl na něm plakát o zmizení Amelie Fieldspatrikové. Ach bože. Ono se to vrátilo. Všechno. Udělalo se mi zle. Do toho mě Bella okázale ignorovala.

„Bello! Sakra, co budeme dělat?“ Bez odpovědi. Vypadala, že je jí parádně zle a že o mě nemá nejmenší tušení. Co když si nic z toho nepamatuje? Začal jsem panikařit. Chtěl jsem s ní zatřást, ale nemohl jsem se jí dotknout. Tohle bylo opravdu zlé.

Začala neohrabaně tahat z kapsy telefon.

„Ahoj. Vím, že nemáš mononukleózu. Vím, že jsi vlk. Vím, že nejsi vrah a nebojím se tě. Vím, že bys mi neublížil. Potřebuju pomoc, Jakeu. Je to důležitý! Musíme se sejít tam na té staré lesní cestě směrem k útesům. Dnes ve dvě. Jde tu o život. Nežertuji. Myslím, že jsou na tom místě pohřbené ty pohřešované děti. Asi vím, kdo je unáší. Musíš mi věřit! Potřebuju tě, Jakeu!“ Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Nejraději bych ji obejmul, ale nemohl jsem. To mě ničilo. Navíc se mi vůbec nelíbilo, že by do toho lesa šla sama.

Následoval jsem ji domů a potom i do lesa. Celou dobu jsem na ni křičel a volal v marné naději, že mě snad uslyší. Nebyl jsem si jist, kolik si toho pamatuje, ale do toho lesa by prostě neměla chodit.

Jak se propadala do sněhu a nadávala, pohlcoval mě stále větší strach. Jestli já nejsem v tomhle světe vidět, tak ani ti podělaní měniči a upíři tu nemusejí být. Navíc jsem měl z celého lesa špatný pocit. Po celém těle mě mrazilo a zimou to být nemohlo. Bella byla bílá jak stěna. Cítil jsem z ní strach. Bylo to zlé.

Začínal jsem cítit přítomnost jiných mrtvých, jak jsme se pomalu blížili k mýtince, kde jsme předtím vyhrabali lebku. Dělalo se mi špatně. A nebyl jsem sám. Bella vypadala, že každou chvíli omdlí.

Čas od času jsem zaslechl, jak mě v myšlenkách volá. Nemohl jsem jí však nijak odpovědět.

Stáli jsme na loučce obklopeni lesem. Bella se dlouze zahleděla na mobil. Ano, byli jsme tu o hodinu dřív. Doufal jsem, že ji nenapadne žádná blbost. Ale to by nebyla Bella, že?

Dala se do pohybu. Ale ne aby se zahřála. Neomylně zamířila směrem k domku, kde by měl bydlet ten bláznivý vrahoun.
To se mi snad jenom zdá! Ta holka musí být doopravdy šílená.

Doufal jsem, že alespoň nebude tak hloupá a nepůjde až k tomu domu.

Když jsme se vymotali z temného lesa, nemyslel jsem si, že by mě ještě z něčeho mohlo mrazit. Mýlil jsem se. Pohled na domek s verandou, kterému se kouřilo z komína, mi jen přitížil. Zcela jsem zamrzl na místě. Na to místo se nemohu vrátit. Pohltil mě strach. Nemohl jsem se hnout. Už zase.

Celé ochromení mě však přešlo, když jsem uviděl, jak se Bella plíží okolo domu. Bláznivka jedna. Vystřelil jsem za ní jako blesk.  Nebyl čas na nic myslet. Doufal jsem, že když se budu opravdu moc soustředit, uslyší mě.

Doslova jsem řval strachy, hlavně ať tam nechodí.

Bella obešla dům, jen aby našla malé okénko vedoucí do sklepa. Okénko jen o kousek převyšovalo napadaný sníh, který však Bella odhrnula. Přiklekla do sněhu a nahlédla dovnitř. Jak moc jsem si přál, aby to neudělala.

To, co jsme spatřili, bylo strašné. Dřevěný stůl byl posunut do středu místnosti. Na něm ležela blonďatá dívka. Amélie. Na podlahu kapala krev z jejího proříznutého hrdla.

Bella vypadala, že se každou chvíli pozvrací. Tohle byl konec. Nejenom, že tu holku už nezachráníme, ale byli jsme doslova pár metrů od sériového vraha. Zády ke stolu stál totiž černovlasý muž v plastovém obleku. Přesně v tu chvíli se lesem rozezněl zvuk motorové pily. Bylo mi na omdlení. Ještěže já už jsem byl dávno mrtvý. Bella však nebyla a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo.

Muž se k nám otočil čelem a za brýlemi jsme rozpoznali Wellsbyho tvář. Čas jakoby se zastavil. Zíral na Bellu a ona na něj. Přišlo mi, že trvalo věčnost, než se Bella zvedla a dala se na útěk.

Vytáhla z kapsy telefon, že si zavolá pomoc. V těchto končinách však nebyl signál. Oba jsme si zanadávali.

Bella se bořila do hlubokého sněhu a vypadalo to, že daleko nedoběhne. Za zády nám zněl zvuk motorové pily. Bella ztěžka dýchala, vlastně spíš sípala. Každou chvíli upadla do závějí sněhu. Věděl jsem, že daleko nedoběhne. Tohle bylo opravdu zlé a zvuk motorové pily se rozléhal lesem. Bella se ohlédla za zdrojem toho zvuku, a to byla chyba. Narazila totiž do stromu.

Nepotřeboval jsem slyšet její myšlenky, abych poznal, že si oba myslíme, že tohle je konec. Když tu se jako zázrakem zjevil Jacob. Nejprve nás to oba k smrti vyděsilo, pak se nám ale ulevilo. Alespoň, že už tu Bella není sama. Jacob ji snad ochrání.

„Bello, co se to děje?“ Jacob vypadal opravdu ustaraně. Vlastně na Bellu koukal jako na blázna. Což mu ale nemohu mít za zlé. Hlavně že je tady.

„Vrah. Za mnou. Má pilu. Já…“ Bella nemohla popadnout dech. Vypadalo to, že jí Jacob vůbec nerozumí.

„Cože to…?“

„Slyšíš tu pilu?!“ zatřásla s ním. Teprve teď jsme si oba uvědomili, že na rozdíl od Belly se Jacob neklepe zimou. Pokud si to dobře pamatuji, mělo by to znamenat, že ho hřeje vnitřní vlk. Nebo něco takového.  Díky bohu.

„Já jenom pořád nechápu, co se to tu děje.“

Až teď mi došlo, že neví to, co vím já a co v Bella. Ale jak to? Jak to, že si to nepamatuje? Stejně tak bych se mohl ptát, jak to, že mě Bella najednou nevidí, ale přitom Jake je stále vlkodlak. No jo, zázraky přírody, asi.

„Jak se ztrácí ty děti, tak je vraždí zřízenec z psychiatrické léčebny. Myslí, že je tak zachraňuje. Je to totální magor! Viděla jsem ho, jak teď ve svém sklepě rozřezává Amelii!“ křičela na něho. Při té vzpomínce se mi opět obrátil žaludek.

„Viděl mě. Jde po mně. Má tu pilu. Tam kde jsem se s tebou chtěla sejít, zakopává těla. Musíme utéct a zavolat policii. Nemám tu signál,“ vychrlila na jeden dech Bella a vypadala, že omdlí. Zase. „Musíš mi věřit!“ Zvuk motorové pily se přiblížil. Určitě sledoval Belliny stopy ve sněhu. Věděl, že se z toho šíleného lesa jen tak nevymotá. Tedy, sama by to asi nezvládla. Teď jsem veškeré naděje vkládal do Jacoba.

„Dobře, věřím ti. Jen mi musíš povědět, jaks‘ na to na všechno přišla,“ naléhal Jacob.

„Teď a tady?! Ne! Utíkej!“ Museli jsme vypadnout. Museli jsme se dostat z lesa. Potřebovali jsme signál. Musíme se dostat z lesa. Běželo mi hlavou stále dokola. Snad se dají do pohybu.

„Nemusíme.“ Jacob nevypadal, že hodlá utíkat. To mu hráblo?!

„Co to meleš?! Dělej, já ho slyším. Ty nemáš nejmenší tušení, co dokáže!“ Bella začínala být nepříčetná. Celá se třásla. Kdybych jen mohl, vrazil bych mu facku, aby se vzpamatoval.

„Ty netušíš, co já dokážu. Nějakej chudáček s pilou mi nic neudělá. Zbabělec,“ kasal se Jacob.

„Ne, ne, ne, ne…“ začala Bella kroutit hlavou. Já si na druhou stranu začínal myslet, že Jacob má možná pravdu. Proč by ho vlastně nemohl rozsápat.

„Nemusíš se bát.“

„Nemůžeš ho zabít. Nemůžeš ho přemoct.“ Hlas se jí třásl.

Tak jako tak měli by se dát do pohybu.

„Bello, jsem vlk. Řeklas, že to víš. Tak snad víš, že mě nezastaví.“ Vypadal zcela klidně. Teď už jsme zvuk motorové pily slyšeli zcela zřetelně. Za chvíli je tady. Pane bože. Musíme se hnout, okamžitě!

„Ne. Nesmíš mu ublížit. Musí jít sedět. Musí být potrestán. Rodiče těch dětí musí vědět, že je jejich děti jen tak neopustily. Že to on jim je vzal. A jejich duchové musí najít klid, myslela jsem, že zrovna ty, jako Indián, to pochopíš. Potřebují spravedlnost. Ten hajzl půjde sedět. Takže ho nesmíš zabít. Nenechám tě, aby z tebe udělal vraha. A taky ho nemůžeš jen tak přemoci. Nesmí tě vidět jako dvoumetrového vlka. Musí přežít a musí jít sedět!“

„Jo, ale co chceš teda dělat?“

„Utíkat?“ vyhrkla.

„Ty to nechápeš. Ono není kam, tady za mnou je útes a pokud poběžíme po břehu, tak nás dostane,“ ukázal Jacob za sebe.

Zůstala na něho konsternovaně zírat. Mně došla slova. Tohle nebylo dobré. A já jim nemohl vůbec nijak pomoct. Bez Belliny pomoci jsem neměl své telekinetické schopnosti.

„Skočíme,“ pronesla Bella ledovým hlasem. Je to oficiální, zbláznila se.

„Cože?!“ vykulil oči.

„Skočíme.“ Rozběhla se směrem, kterým ukazoval. „Tobě nebude ledová voda vadit. Pokud mě ten skok třeba omráčí, vytáhneš mě ven.“

„Je strašná zima. Budeš podchlazená.“

„Tak budu mít týden rýmu, no.“ Moc dobře musela vědět, že jí reálně hrozí podchlazení. Pokud ji Jake nevytáhne z vody a dostatečně rychle se potom nepřevlékne do suchého oblečení a nedostane se někam, kde je opravdu teplo, může zemřít na hypotermii. A stane se stejným duchem, jako jsem já. Nicméně Jake ví, kdo vraždí a kde jsou těla. Takže pokud se jí něco stane, stejně se ta zmizení vyřeší. Její duše by tak mohla získat klid a odejít na věčnost. Tak alespoň něco.

Doběhla na okraj útesu. Jacob už se jí ani nesnažil odporovat. Nemělo to cenu. Poryvy větru tu vířily padlý sníh. Byla to taková výška, až se člověku zatočila hlava. Teď nebo nikdy. Vrah nebo hypotermie? Cítil jsem, jak na mě myslí. V myšlenkách mě volá. Kéž by věděla, jak jsem blízko. Jak rád bych jí pomohl.

Podívala se na Jacoba. Chytila ho za ruku. Zhluboka se nadechla a skočila. Měla můj velký obdiv. Ta malá holka je fakt neskutečně odvážná. Anebo úplně blbá. Těžko říct.

Náraz o hladinu ji skoro omráčil. S Jacobem je to rozdělilo. Následoval jsem Bellu. Voda musela být příšerně studená. Bellina bunda začala nasakovat vodu a těžknout. Táhla ji ke dnu. Rychle, v rámci možností, ji začala rozepínat a snažila se ji svléknout. Stále klesala ke dnu. Za chvíli jí dojde dech. Začínal jsem panikařit. A Bella taky.
Na Bellu začínal působit tlak a chlad. Cítil jsem, jak z jejího těla vyprchává život. Za chvíli bude jako já. Tohle je její konec.

Naštěstí se v tu chvíli v temných vodách zjevil obrovský vlk. Podebral Bellino bezvládné tělo a začal jej táhnout k hladině.

Skoro hned jak ji vytáhl na pláž, proměnil se zpět v člověka. Z jeho těla, na rozdíl od toho Bellina, stoupala pára. Bella však byla bílá, skoro až namodralá, bez známky života. Popadl ji do náručí a nadlidskou rychlostí ji začal odnášet pryč. Sníh lítal na všechny strany.

Nikdy nepochopím, jak se tady ta krajina vlní, ale najednou jsme stáli u Bellina náklaďáčku. Jacob hodil Bellu dovnitř, z kapsy jí vytáhl klíčky a okamžitě pustil naplno topení. Stáhl z ní vodou nasáklou bundu, boty a ponožky. Přivinul si ji k sobě, aby se alespoň trochu zahřála. Na zadní sedačce popadl starou deku a Bellu do ní zabalil.

Vytáhl z kapsy její bundy telefon. V podstatě jen aby zjistil, že ten byl natolik nasáklý vodou, a tak přemrzlý, že byl absolutně nepoužitelný. Museli jsme tedy do města, než bychom mohli vůbec někoho zavolat.

Jacob převalil Bellu na sedadlo spolujezdce a posadil se za volant. Aby toho nebylo málo, z oblohy se začal snášet sníh. Jacob asi původně plánoval zběsilou jízdu. Teď však musel jet opatrně.

Jedinou dobrou zprávou bylo, že se Bella začala pomalu probírat.


„Bello, prober se,“ zatřásl s ní Jacob.

Několikrát zamrkala, než pootevřela oči.

„Policie,“ zašeptala.

„Tvůj telefon je úplně promočený a já ten svůj u sebe nemám. Navíc tě teď musíme dostat do tepla. Pojedeme k vám domů a zavoláme Charlieho.“

Dobře. Nezmohla se na nic. Ani na slovo. Což znamenalo, že je na tom opravdu zle. Já jsem byl však šťastný. Byla živá. Neskutečně se mi ulevilo.

„Budeš mi muset povědět, jak všechny tyhle věci víš. Když jsi mi volala, úplně mě to dostalo. A když jsem přišel na to místo, kam jsi chtěla, cítil jsem tam smrt. Věděl jsem, že je něco špatně a šel jsem tě hledat. Musíš mi to všechno vysvětlit.“

Ha, jasně, protože teď na to máme čas.

Bella ze sebe slabým hlasem začala soukat vysvětlení všeho, co se nám událo. Mluvila o tom, jak byla mrtvá. Vyprávěla Jacobovi o mně, o Wellsbym a jeho dalších obětech. Ke konci se její vyprávění změnilo v pláč. Bylo mi z toho úzko. I Jacob se jí snažil utišit. Marně.

Dorazili jsme k Belle domů. Pod světlem pouliční lampy tam stálo povědomé auto. Černý Mercedes.
Bella vypadala, že je tím autem zcela fascinovaná. Neustále na něj nevěřícně zírala. Jacob už jí vedl do dveří a ona stále pozorovala auto. Něco mi zřejmě unikalo.

Bella se stále ještě klepala zimou, takže ji Jacob položil na gauč. Plán byl takový, že jí za chvíli odnese do sprchy pod proud horké vody. Nejraději bychom ji já i Jacob zavezli do nemocnice. Alespoň na něčem jsme se shodli. Bella nám to však rázně zamítla.

Najednou se stalo něco moc zvláštního. Uvědomil jsem si, že v domě nejsme sami. Stejné tušení dostal zřejmě i Jacob, protože sebou úplně trhnul  a otočil se.

A opravdu. Ve světle lampy tam u okna stála malá holka. Jenom mi nepřipadala moc živá. A obecně se mi vůbec nelíbila.

„To není možný! Alice!“ vyhrkla Bella nadšeně. Vypadala, že je jediná, kdo ji rád vidí. Jacob se celý naježil. To má být jako ta její nejlepší kamarádka? V čem je jako lepší než já? Upírka jedna…

„Bello! Ty nejsi mrtvá?!“ zvolala a vrhla se k Belle. Objala ji tak pevně, div jsem neslyšel praskat kosti.

„To je mi přivítání,“ odfrkla si Bella pohoršeně.

„Viděla jsem, že tě pronásleduje vrah s pilou a pak už nic. Co se to tu u všeho všudy děje? A proč je tu on?“ zamračila se na Jacoba.

Jacob vypadal, že už chce něco namítnout, ale Bella byla rychlejší

„Jacob jde teď zavolat policii a všechno jim vysvětlit,“ chraptěla. Přetáhla si přes sebe další deku. „Když jsi teď tady, všechno už bude v pořádku!“ zaradovala se Bella.  „Všechno bude v pořádku,“ zašeptala neslyšně. Při pronesení této poslední věty se zahleděla přímo na mě. Měl jsem pocit, že mě znovu vidí. Doufal jsem.
Světlo z pouliční lampy zesílilo. Pocítil jsem naprostý klid. Smíření. Tohle je ono. Konečně. Odcházím. Opouštím ji. Navždy.

 

KONEC

 

Tak snad se vám povídka líbila a zanecháte komentář.

Paxl :)


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bez stínu 11. kapitola:

 1
02.11.2018 [0:27]

KethrinOpět nemám slov. Ta otiginalita. Ale jedno mi bude chybět a to neil. Škoda že to nevyřešili, nepohřbili ho, ale i on přesto zůstal a Bella dál viděla duchy. Tohle je jeden z nejlepších příběhů na TS co sem kdy četla, ale Neil mi bude vážně chybět a to dost Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Babča.S
29.10.2018 [18:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!