Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Between the lines - 2. kapitola

01.11.2011 (07:00) • monisek • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1642×

2. kapitola

Zapadající paprsky vzbuzují pocit naděje. Všichni se vyhřívají v jejich teple s pocitem bezpečí a nezranitelnosti. Připadají si silnější. Protože, co se může za jasného slunce stát? Vůbec nic, ale kdo na to dnes věří! Špatné věci se dějí, ať je přitom světlo nebo tma. Už na tom nezáleží. Dny jsou stejně temné jako noci a noc postrádá jiskru života. Alespoň pro mě. Není kam utéct, ale jak můžete utíkat, aniž víte před čím. Před válkou? Před osudem? Před sebou samým? Nemá to cenu, stejně vás to jednou dožene. Ale proč to alespoň nezkusit? Utíkat, před vším, hlavně před sebou. Jen se nemuset postavit realitě. Naivita je krásná a je mým největším zločinem.

„To mě ani nevyslechnete?“ zakřičel na mě cizinec. Zastavila jsem se, ale stále jsem mlčela.

„To už neexistuje žádná svoboda slova, nemůžu se ani obhájit? Čemu se divit, co? Tenhle svět už jde stejně do háje. Jen budu mrtvý o trochu dříve, než jsem doufal.“ Měl vyrovnaný hlas, nebál se. To mě ohromilo.

„Zadržte,“ vykřikla jsem a otočila se zpět na neznámého. V mysli se mi proti sobě přela dvě protichůdná rozhodnutí. Ano, měla jsem právo nechat jej zabít, byl to cizinec a navíc vegetarián. To nevěstilo nic dobrého. Ale měl právo na obhajobu, mohl vysvětlit, proč nás sledoval. Trocha času ještě nikoho nezabila a pro nás to bude jen jedna kapka v širém moři. Co když byl nevinný, proč zabíjet další, když už tak je obětí víc, než dost.

„Tak mluv,“ nařídila jsem mu. „Ale mluv rychle, na debaty tu nemáme čas. Řekni, proč si nás sledoval a kdo jsi a já pak zvážím, jestli mi stojí za to nechat tě naživu.“

„My jsme si začali tykat?“ zeptal se otřele s úšklebkem na tváři a tím si ode mě vysloužil velký kopanec do břicha. Zapotácel se, ale Demetri ho držel pevně.

„Být tebou, byla bych slušná. Mluvíme tu o tvém životě, pokud sis to ještě nestačil uvědomit. Můžeš být rád, že si stále naživu. A teď mluv.“ Začínala jsem být vytočená. Byl drzý, až moc. Ale někde hluboko se mi to líbilo.

„Jo, jasně, už sem to pochopil. Madam je netýkavka.“ Další kopanec, tentokrát do obličeje. Měl odvahu, to se mu muselo nechat, ale byl příšerný ignorant.

„Fajn, fajn. Žádné provokování,“ vzdal se. „Tak tedy - mé jméno je Edward a sledoval jsem vás, abych se k vám mohl připojit. Už dlouho jsem vás stopoval a dnes jsem měl konečně štěstí. Ovšem pokud mě zabijete, tak moc dlouho šťastný nejspíš nezůstanu.“ Smysl pro humor mu tedy nechyběl.

„Proč se chce přidat k nám někdo jako ty?“ Postřehl posměch v mém hlase, když jsem vyslovila slovo „ty“. Moc dobře věděl, na co narážím. Na jeho pronikavě zlaté oči. Byl vegetarián, a to vzbuzovalo jeho nedůvěryhodnost.

„A proč ne? Matku a sestru mi zabili před pěti měsíci vlkodlaci. Hodlám jim to oplatit a nejjednodušší způsob, jak toho dosáhnout je přidat se k vám. A co na tom, že jsem vegetarián. Potravu si snad může každý zvolit sám. Na to žádný zákon ještě není. Nebo se mýlím?“ Zvědavě pozvedl obočí a zadíval se na mě. Jeho pohled jsem opětovala, ale žádný z nás nehodlal uhnout. Nakonec jsem sklopila oči jako první a jeho úsměv se rozšířil.

„Co s tím vším mají společného vlkodlaci?“ Jeho příběh začínal být zajímavě nepravděpodobný. Vlkodlaci se do naší války nikdy nepletli. Zůstávali nestranní a díky tomu i nedotknutelní. Kdyby vešli do války a ještě k tomu na straně nepřítele, všechno by to změnilo.

„Kdybych to řekl, tak už vám k ničemu nebudu. Zabili byste mě. Takže, co když si tuhle informaci nechám pro Ara?“ Nedůvěřivě jsem si ho měřila a nevěděla jsem, co dělat. Zabít ho by bylo jistě snadnější, ale co když má pravdu. Co když je tu pro nás hrozba daleko větší, než je on sám.

„Nehodlám utéct. Předpokládám, že bych si dlouho svobody neužil. Slibuju, že mě budete mít pod dohledem.“ Zase po mně hodil tím svým pokřiveným úsměvem. Byl přesvědčivý, to tedy ano. Ale nechat ho žít? Ostatně, měl pravdu. Zabili bychom ho ihned, jak by se o to pokusil. Chvíli bylo ticho a oči všech přítomných byly přikované na mně.

„Pusťte ho.“ Můj příkaz všechny překvapil. Jane se na mě zadívala s nevěřícím pohledem, ale já jsem ji okamžitě utnula. Nehodlala jsem tu vysvětlovat své pohnutky. Příkaz byl příkaz. Nemohli mě neposlechnout a tak, jakmile jsem kývla na Demetriho, přestal svírat železnými okovy Edwardova zápěstí. Přistoupila jsem k němu na menší vzdálenost a začala mu dávat pokyny.

„Demetri tě bude mít na očích. Všichni tady budou. Jeden nepatrný pohyb jinam, než my ostatní, a je po tobě. Doufám, že pravidla jsou ti jasná. Můžeš být rád, že ještě dýcháš, tak si toho važ. Zítra dorazíme do Volterry, tam budeš mít možnost říct svoji historku Arovi, ale varuji tě. Jestli si nám lhal, čeká tě mnohem horší smrt než ta, která by tě potkala tady.“ Díval se na mě, ale připadalo mi, že všechny mé pohrůžky jsou mu spíš k smíchu. Nebral je vážně. Neměla jsem náladu na další hádky, a tak jsem se jen otočila a rozběhla se. Zbytek gardy, spolu s Edwardem, mě následoval. Čím dřív vyrazíme, tím dřív budu mít toho ignoranta z krku.

„Zbláznila si se?“ spustila na mě Jane, když mě konečně doběhla. „Kdo ví, kdo to je. Mohl tě klidně zabít.“

„Správně Jane. Mohl, ale neudělal to. Měl příležitost, kterou nevyužil. Nakonec je jedno, jestli lže nebo říká pravdu. Aro se to dozví, tím si buď jistá. A pro nás jeden upír na cestě nic neznamená. Navíc - ještě takový, který loví srnečky.“ Arogantně jsem se zasmála a tím ukončila náš rozhovor. Rozběhla jsem se rychleji.

Běžet, nikdy se nezastavit. Zapomenout na všechno, co je, bylo a bude. Bohužel, to se mi podařilo jen na chvíli. Někdo mě doběhl. Podle vůně, která mě obklopila, jsem ihned poznala, kdo. To se ho nezbavím ani teď? Byl tak nesnesitelně arogantní. Už nyní jsem litovala, že jsem svůj příkaz nesplnila.

“Proč si mě vlastně nezabila?“ zeptal se s tím arogantním úsměvem, když se mnou vyrovnal krok. Teď, když mu nehrozila bezprostřední smrt, se mu vrátilo jeho staré sebevědomí. Já ale odmítala odpovídat na otázku. Neznala jsem na ni odpověď. Netušila jsem, proč jsem ho nechala naživu, ale mohla jsem si to alespoň odůvodňovat jeho historkou. Co kdyby byla pravdivá. Zabiji nevinného jen proto, že mi to přikazují pravidla? Ne, kousek svého já snad v sobě ještě mám. Ale byl tu i jiný důvod. Důvod, který se mi do hlavy vtíral čím dál častěji. Možná jsem se jen na chvíli chtěla vzepřít pravidlům. Musela jsem vědět, jaký je to pocit, udělat něco jinak, než kážou pravidla. Vyděsilo mě to, ale ne z důvodu, jaký jsem čekala. Líbil se mi ten pocit, na chvíli si dělat, co se mi zachce, být svobodná. A co já vím. Třeba může záchrana jednoho nevinného smazat aspoň trochu tíhy na mé duši. Naivita je krásná a je mým největším zločinem.

Autor: monisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Between the lines - 2. kapitola: