Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Better than me - 5. kapitola - Ještě pořád skorobezdomovec

26.04.2010 (18:45) • Misala007 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1003×

Už jsme Forks brázdila křížem krážem asi dvě hodiny. Za chvilku bude půlnoc, ale pořád bylo nějak podezřele světlo. Kdybych byla v Rusku, řekla bych, že bude bílá noc. Jenže já nejsem v Rusku.

Moje nervy emigrovaly už po pěti minutách bloumání sem a tam. Nikdy jsme nebyla moc trpělivá. Teď už jsme skoro zuřila.

Sice jsem tu nebyla dlouho, ale přece poznám svůj dům! Rozzuřeně jsem nakopla volně se povalující dlažební kostku.

„Spratci!“ ozvalo se asi o pět vteřin později po té, co jsem zaslechla řinčení skla. Chvilku mi trvalo, než jsem si to poskládala v hlavě. Vysklila jsem okno nějaké babici. Koutky rtů se mi zvlnily nahoru. Jako za mlada. Bleskově jsem se schovala za popelnici a s chichotáním jsem čekala, co bude dál. Stálo to za to. Před dům vyběhla asi osmdesátiletá ženská s pometlem v jedné a s dalekohledem v druhé ruce. Musela jsem se kousnout do hřbetu ruky, abych se nezačala řezat naplno. Myslela jsem, že tyhle ježibaby už vymřely.

Babizna se vystavila na chodník a v parodii na agenta FBI se rozhlížela kolem. Nakonec si dupla nožkou a zaplula zpátky do své chaloupky na kuří nožce. To už jsem se zhroutila na zem a začala se doopravdy smát. Možná nevím, kde bydlím, ale něco takového už asi zase pěkně dlouho neuvidím.

„Babi tě asi nebude mít ráda,“ ozvalo se za mnou vesele. Otočila jsem se a zmerčila nějakého kluka. Krátké hnědé vlasy mu trčely i tam, kde normální člověk vlasy nemá, ale vypadal mile, tak jsem se na něj přátelsky zakřenila.

„To neva, mně moc bab rádo nemá,“ prohlásila jsem.

„No jo, ale tohle je babi Newtonová. Ví úplně všechno. Udělá ti ze života peklo…“ řekl výhružným tónem, ale pořád se usmíval.

„To je dobré vědět,“ poznamenala jsem, ale začala jsem znovu propadat zoufalství.  Čtvrt na jednu a já pořád nevím, kde bydlím.

„Co vlastně děláš venku tak pozdě v noci?“ zeptala jsem se ho. Vlastně, neměly by už i babky spát?

Nevím, co na tom bylo tak vtipného, ale ten kluk se mi normálně začal smát.

„Nevím… ze kterých končin pocházíš, ale tady… lidi v pět hodin ještě nespí,“ vypotil ze sebe mezi záchvaty smíchu a já se na něj zamračila.

„Co to meleš? Vždyť je čtvrt na jednu ráno. Asi sis spletl velkou a malou rafičku,“ zamručela jsem a významně si zaklepala na čelo. Odpověděl mi jen další salvou smíchu. Probodla jsem ho pohledem a čekala, až se milostivě přestane chlámat.

„Hele, je 17:14,“ strčil mi před nos svoje hodinky. Zmateně jsem se podívala na svůj telefon.

„Ale není! Je 0:14. Teda teď už patnáct,“ dodala jsem, když se čísílko změnilo.

„Tys sem právě dorazila, že?“ zeptal se mně a na tváři se mu zase roztáhl široký úsměv.

„Jo, z Anglie, proč?“ nějak jsem nechápala, na co naráží.

„A termín časový posun ti nic neříká?“ jedno obočí mu vylítlo nahoru, takže se na mně díval jak na úplné pako. Ještě že se zase nezačal smát. To už bych ho asi praštila.

„Časový posun,“ zopakovala jsem si pro sebe a zamyslela jsem se nad tím. „Panebože!“ pleskla jsem se teatrálně do čela. „Já jsem úplně blbá. To je přece jasné, že je tu jiný čas. A já jsem se divila proč je tu v noci takové světlo,“ zamručela jsem a zpravila si podle něj čas.

„No, tak když jsme tvou hlavinku obohatili o něco málo vědomostí, tak dovol, abych se konečně představil. Jsem Michael. Bydlím hned vedle té milé staré dámy,“ zakřenil se na mně, pokud se teda mohl křenit ještě víc bez toho, abych ho obvinila, že dokáže spolknout celý talířek naráz. Když řeknu, že mněl úsměv od uch k uchu, tak ani moc nepřeháním.

„Mellisa,“ představila jsem se a konečně se zase vyškrábala do vzpřímené polohy. „Většinou se nechovám, jako chuligán. A ráda bych ti řekla, kde bydlím, ale zatím mi to pořád jaksi uniká,“ omluvně jsem se na něj usmála. Třeba obměkčím jeho srdce a trochu mi píchne. Obočí mu opět vyletělo nahoru.

„Ty nevíš, kde bydlíš?“ zeptal se podezíravě a měřil si mně pohledem. Hrdých 154 centimetrů, prosím.

„Právě se sem snažím přistěhovat. Zdědila jsme tu dům po rodičích. Ale nebyla jsem tu už čtrnáct let, takže mi jaksi uniká, kde ten dům je. Zeptala bych se té babky vševědky, pokud by se mně nepokusila umlátit smetákem,“ vysvětlila jsme mu svou situaci a nahodila pohled nakopnutého štěněte.

„A nevíš, jestli tam od té doby někdo bydlel?“ Bylo na něm vidět, jak hluboce se zamyslel.

„Myslím, že ne,“ prohlásila jsem, ale sama jsem si tím nebyla moc jistá. „Ale vím, že to bylo někde na kraji města, u lesa.“ Namáhala jsem své mozkové závity, ale víc jsem toho vypotit nedokázala. Nebo přece jen? „Jo! Pamatuju si, jak se jmenovala moje sousedka. Byla to paní McDoughová!“ vyhrkla jsem s pocitem vítězství.

„Bože, proč jsi to neřekla dřív? Už vím, kde to je. Raději tě tam zavedu, nebo by tě třeba zítra mohl šerif najít někde v žumpě,“ mrkl na mně. Zpražila jsem ho pohledem.

„Chybička se vloudila no…“ zamručela jsem.

„No tak pojď, ty chybičko,“ zaculil se a už si to svými dlouhými kroky štrádoval pryč. Div jsem za ním nemusela utíkat. No, vždyť jsem za ním vlastně musela utíkat.

„Hej, trochu ohledu na nás malé,“ křikla jsem na něj nespokojeně, když jsem se rozběhla za ním.

Autor: Misala007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Better than me - 5. kapitola - Ještě pořád skorobezdomovec: