Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 7. kapitola


Bella jako lovec - 7. kapitolaBella se nám dneska přesvědčí, jak malé dokáže být město se sedmi sty tisíci obyvateli.
A samozřejmě se dozvíme, co přitáhlo Dominica do Seattlu. Bella totiž byla až na druhém místě.

7. kapitola

Kdybych se snažila dostat zpět do výšky, z níž jsem se právě snesla, znamenalo by to příliš mnoho potíží, zvlášť když jsem už při běhu cítila, jak se mi dělají podlitiny. Levý kotník mě pořád bolel, takže jsem dopadávala na jednu nohu. Jedno z první pravidel úspěšného parkouru hovoří jasně o tom, jak se pohybovat s poraněnými kotníky, zápěstími, koleny nebo boky. Je to jednoduché pravidlo: nesnažit se o to. Akorát si přivodíte trvalé následky, a pokud vás nehoní hladový upír nebo vlkodlak, žádná zkratka za to nestojí. 

Byla stěží půlnoc, když jsem se doloudala domů. Už od vrat jsem ze sebe postupně shazovala oblečení i se zbraněmi. Potřebovala jsem sprchu a taky si ošetřit poraněnou nohu. Lano se mi do kůže zařezávalo opravdu nepěkně ale krev, která mi kvůli tomu tekla, už byla zaschlá.

Zašla jsem si do sprchy a potom s ručníkem omotaným kolem těla, jsem se začala přehrabovat v lékárničce. Díky vodě povolily čerstvé strupy a já musela ránu vydesinfikovat a obvázat. Štípalo to jak sto čertů, ale já byla na bolest zvyklá, takže jsem jenom tiše zaklela, když se ty drobné kapičky ze spreje dotkly mé kůže poprvé. Pak už to bylo v pohodě.

 

Ráno mě dostihlo v posteli. Neměla jsem náladu naprosto na nic. Noha už byla v pořádku, ale bok, jak mě Dominic nakopnul, stále pobolíval a rýsovala se mi tam pěkná modřina v podobě jeho boty.

Najednou se mým skromným příbytkem ozvalo zavrzání, jak někdo otvíral vchodové vrata. Zpozorněla jsem a nahmatala dýku, kterou jsem ukrývala pod polštářem. Začínala jsem litovat, že jsem v noci byla tak velký lajdák a všechno oblečení i se zbraněmi nechala válet různě po prostoru.

„Zdravím, lenochu. Co že jsi ještě v posteli?“ nakoukla mi do ložnice Teddova ježatá hlava. Vesele se usmíval a já ho zamračeným pohledem málem vraždila. Kdybych ho neslyšela promluvit ještě pár sekund před tím, než nakoukl do pokoje, asi by měl ten nůž zabořený v ruce.

„Takhle se chodí k ozbrojené holce domů?“ zeptala jsem se kysele a praštila sebou do polštářů.

„Donesl jsem ti nějaké kafe a čerstvé pečivo,“ poznamenal a tím si u mě získal plusové body. Odhrnula jsem peřinu z kraje postele a pobídla ho, aby si sedl. Rovnou jsem si od něj pak převzala kelímek s ještě teplým nápojem, který voněl snad lépe jak božská mana.

„Víš, že přesně kvůli tomuhle tě miluju?“ zeptala jsem se, když jsem z papírového pytlíku vyndala čerstvou koblihu, hojně posypanou cukrem. „Čím jsem si to ale zasloužila?“ huhňala jsem s plnou pusou a užívala si skvělou sobotní snídani.

„Říkal jsem si, že bude potřeba, aby sis obalila nervy cukrem, než ti řeknu novinky, které mě sem vlastně přivedly,“ prohlásil a tím upoutal mou pozornost, kterou jsem do teď věnovala té jahodové marmeládě uvnitř koblihy.

„Tak ven s tím. Co tě sem přivádí?“ pobídla jsem ho a znovu se zakousla do nadýchaného těsta.

„Zřejmě se k tobě ještě nedostala novinka o Dominicově příjezdu, co?“ zeptal se a mě málem zadusilo sousto, které jsem důkladně žvýkala.

Polkla jsem a následně zabručela: „Už jsem s ním měla tu čest.“ Hned na to jsem odkryla deku, která mi schovávala poraněnou nohu.

„Porvali jste se?“ Teddovi vyletělo obočí pomalu až k hranici vlasů, jak ho ta skutečnost překvapila.

„Tak trochu… Spíš jsme si jeden druhého testovali. Nakonec jsem mu ale jasně řekla, co si o jeho přítomnosti tady myslím a poslala jsem ho zpět domů.“ Schválně jsem vynechala část, kdy jsem za zraněnou nohu visela pěkně hlavou dolů jako prase někde na jatkách.

„To si dokážu živě představit,“ pokýval hlavou Tedd a trochu si srovnal výraz.

„Věřil bys tomu, že mi vyhrožoval tím, že o té rvačce poví Charliemu?“ zeptala jsem se a usrkla kávy.

„Vzhledem k tomu, co jsem o něm slyšel, mě to ani nepřekvapuje. Ale… zřejmě ti neřekl ty největší novinky, jinak bys nebyla tak v klidu,“ prohlásil a já se zarazila. Copak se děje ještě něco jiného než to, že si pro mě přijel můj snoubenec a já ho málem odpráskla?

„Nemáš těch novinek po ránu nějak moc?“ Pokusila jsem se o žertovný tón, ale Teddův výraz byl najednou moc vážný na to, aby se jednalo o něco obyčejného.

„Dominic tu zůstane. Poslali ho z New Yorku, protože tu za poslední dva týdny zemřeli už tři lovci,“ oznámil mi a já na něj zůstala zírat s pusou vytvarovanou do malého ´o´.

„Zemřeli lovci?“ zopakovala jsem jeho slova a snažila se to nějak přebrat. Nic jsem o tom neslyšela. Je fakt, že poslední týden jsem měla trochu hektický, ale tohle by mi snad neuniklo.

„Táta mi to nechtěl říkat, ale když jsem potom zjistil, že přijel Dominic, musel s pravdou ven,“ přitakal.

„Jak…? Kdy…? Kde se to…?“ Nedokázala jsem složit ani smysluplnou větu. Problém, že tu Dominic zůstává a bude mi neustále otravovat vzduch, jsem teď přehodila na druhou kolej a soustředila se na to důležitější. „Kdo…?“

„Nevím konkrétně, o které lovce šlo, ale jeden patřil do rodiny Nasira Mazhara.“

„To ale není možné,“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Nasir a jeho rodina patřili ke špičce na západním pobřeží. Já sama jsem byla na podobné úrovni jako on. Nedokázala jsem si ani představit, že někdo mohl jenom tak zabít tak mocného lovce.

„Bohužel je. Proto sem poslali Dominica… Myslím si, že trochu doufali, že se nějak dáte dohromady, když budete nuceni spolupracovat,“ prohodil a já se zděsila. Spolupráce s Dominicem? Nepředstavitelné! Dokonce víc než možné rande s vanilkovým.

„Jak že budeme nuceni spolupracovat?“ Tentokrát jsem z postele vyletěla jako čertík z krabičky. Naštěstí byl šálek s kávou už prázdný, a tak jsem si nepolila deky. Avšak levá noha se rozhodla proti tomu rychlému pohybu protestovat, protože nenašla pevnou půdu, ale spíš pohyblivou matraci, takže jsem se zakymácela a nebýt Tedd, který mě pohotově chytil, žuchla bych zpět do postele.

„Musíme přijít na to, kdo může za smrt těch lovců. Zvlášť pokud jedním z mrtvých je Nasirův příbuzný. Jestli vrah dokázal porazit tak zkušeného a skvělého lovce, bude nejlepší, když i tobě bude krýt záda někdo stejně dobrý. Nezapomeň na to, co se stalo před týdnem,“ upozornil mě a dál mě jistil, abych nespadla. Matrace se pod mýma nohama bořila a levá noha kvůli tomu značně protestovala.

„Nepotřebuju mít Dominica neustále za zadkem,“ zabručela jsem nespokojeně a slezla z postele. Sobotnímu odpočinku bylo odzvoněno. Nedokázala jsem si představit, že se po těchhle novinkách jenom tak vrátím do postele a budu dělat, jako by se nic nedělo. Nejlépe by bylo dopadnout vraha ostatních lovců co nejdřív, a tak se zbavit i Dominica. Pokud ho tady drží jenom zadaný úkol, bude jistě rád, že bude moct okamžitě vyrazit zpět do New Yorku. Sama bych to velmi uvítala – samozřejmě za předpokladu, že by mě netahal sebou.

„Já si naopak myslím, že by ti to jenom prospělo,“ namítl Tedd a taky opustil mou postel. Já se mezitím šla převléct do něčeho trochu praktičtějšího, než bylo triko o tři čísla větší, ve kterém jsem obvykle spávala. Na nějaké negližé mě neužilo.

„V tomhle se my dva neshodneme,“ zamumlala jsem, když jsem si před hlavu přetahovala tričko. „Hele, co máš dneska v plánu? Musím se stavit u Stevea v krámu, tak jestli se chceš přidat…?“

„Už mám něco domluveno s Miou, přišel jsem tě jenom informovat o novinkách a mizím,“ odvětil a hned na to se přesně podle svých slov rozloučil a odešel. Já se dooblékala, převázala si nohu a obula si ty nejpohodlnější boty, které jsem ve svém šatníku našla. Potřebovala jsem levačce ulevit, jak jen to šlo nejvíc.

S napůl dopnutou bundou a dostatečnou finanční zásobou jsem se vypravila na autobus. Nebylo to sice nic příjemného, ale sobota byla v Seattlu poměrně klidná, takže ani autobus nejel narvaný jako to bývá zvykem přes týden. V klidu jsem si mohla sednout a přečkat tak cestu na mnou požadované místo.

 

„To je dost, že jdeš, Swannová. Dneska jsem chtěl zavřít dřív,“ prohodil Steve v okamžiku, kdy jsem vešla do krámu. Zmateně jsem koukla na hodiny, které měl umístěné nad pultem s kasou a viděla, že je za pět minut jedenáct. Steve si mého pohledu všiml. „Je sobota a ty si myslíš, že se mi chce v krámě trávit mé mládí?“ uchechtl se a došel zamknout dveře a otočil do nich cedulku, že je z Provozních důvodů zavřeno.

„Omlouvám se, že jsem se ozvala až včera, ale mám toho teď moc,“ odvětila jsem, když jsem ho následovala do zadní části obchodu, která se nacházela až za jeho kumbálem.

„Slyšel jsem, že jsi narazila na několik vanilkových a taky do města přijel tvůj snoubenec,“ shrnul Steve události posledního týdne.

„Vidím, že drby se šíří rychle,“ zamumlala jsem kysele.

„To víš, tohle je moc malý město na to, abys něco utajila,“ prohodil a já musela souhlasit. V New Yorku by to trvalo aspoň jednou tak dlouho. Nepočítala jsem s tím, že by se tam něco podařilo utajit. I tak jsem byla překvapená, jak dokonale je Steve informován. Nebyl to lovec, a přesto toho věděl opravdu hodně. Jeden by si za ním mohl chodit pro informace. Kdyby se je rozhodl prodávat, byl by z něho boháč.

„Nejspíš tedy víš i o těch mrtvých lovcích,“ nadhodila jsem a Steve přikývl. „Máš k tomu nějaké další informace?“ zajímala jsem se. Od Tedda jsem se toho moc nedozvěděla a nechtělo se mi tahat informace z pana Moorea. Navíc jsem nemohla vypadat před Dominicem naprosto neinformovaně. Měla bych vědět, co se v mém městě děje. A mělo bych to vědět rovnou, a ne až ve chvíli, kdy sem pošlou další lovce zachraňovat situaci.

„Jednalo se o lovce ze starých rodin. Léta praxe a úspěchů. Jejich těla našli další lovci. A přestože byla naprosto k nerozeznání, všichni hned věděli, o koho se jedná. Vrah si dal práci, abyste věděli, že jde po zkušených lovcích,“ odpověděl a rozsvítil halogenová světla. Jen co s probliknutím zaplnila místnost světlem, Steve zamířil k policím, kde jsem před necelým týdnem obdivovala dýku zaslanou z Evropy.

„Co myslíš tím k nerozeznání?“ pokračovala jsem ve vyzvídání.

„S největší pravděpodobností byl vrahem některý z živých upírů. Obličeje lovců byly tou ztrátou energie natolik zvrásněné a propadlé… No, nechci tě strašit takhle za bílého dne, ale měla by sis dávat pozor. Pokud mohl zemřít někdo z rodu Mazhara, Swanovi to můžou mít taky brzy sečteno,“ varoval mě a já se cítila podivně nesvá. Nepamatovala jsem si, co se stalo tu noc, kdy mě napadl upír, ale nějak podvědomě jsem cítila, že to má něco společného s těmi mrtvými. A já byla zřejmě jediná, kdo ten útok přežil. „Ještě něco potřebuješ dokoupit?“ zajímal se, když se ke mně obrátil s dýkou zasunutou v koženém pouzdře.

„Ne, to je všechno,“ odvětila jsem a Steve si mě okamžitě skásl. Z jeho obchodu jsem odcházela s posledními třinácti dolary a padesáti centy, které jsem vyškrábala zapadlé v kapse kalhot. Má finanční situace nebyla nijak pozitivní, ale tu dýku jsem si prostě pořídit musela.

No co, dneska se prostě obejdu bez steaku a dám si jenom hot dog u stánku.

Jen co jsem pomyslela na jídlo, zakručelo mi v žaludku. Koblihy od Tedda byly už dávno zpracované a tělo si teď nárokovalo další porci jídla. Vydala jsem se tedy po ulici nějaký stánek najít a moc jsem přitom nesledovala ani kam jdu.

 

Jak velká je pravděpodobnost, že v blízkosti nemocnice, ve které pracuje doktor Zlatoočko, narazím na dalšího upíra? Kdybych byla ve studiu trochu lepší, určitě bych to dokázala i spočítat, ale takhle jsem se jenom kysele zašklebila, když jsem si všimla Edwarda. Ten si to uvolněným krokem mířil přímo mým směrem a já jsem neměla možnost někam utéct.

„Opravdu na sebe máme štěstí,“ poznamenal, když došel až ke mně.

„Řekla bych spíš velkou smůlu,“ zamumlala jsem si spíš jenom tak pro sebe, ale Edward zpozorněl. Jeho upíří smyly mou odpověď zaregistrovaly.

„Minule jste mi slíbila kávu, pokud se opět setkáme a tak – pokud nemáte teď nic na práci – bych vás na jednu rád pozval,“ pronesl a usmál se takovým polovičním pokřiveným úsměvem, který mu neskutečně slušel.

Co to se mnou probůh je?

Poslední týden mi musel dát zabrat a nejspíš jsem se při souboji s tím upírem musela praštit do hlavy, jinak jsem si nedokázala vysvětlit, že nějak reaguji i na vanilkového. Navíc jsem musela pořád myslet na to, že jsem mohla být už týden mrtvá, kdyby mě Tedd nezachránil. Teď, když jsem věděla o dalších lovcích, které potkal podobný osud, jsem si připadala bídně.

„Fajn, ať už to máme za sebou,“ souhlasila jsem a Edward nadzvedl v němé otázce jedno obočí.

„To je vám opravdu představa, že si se mnou dáte kávu, tak nepříjemná?“ zajímal se a naznačil mi, abych ho následovala do blízké kavárny.

„To ani ne, jenom… Mám teď za sebou pár blbých dnů,“ namítla jsem. Obvykle jsem byla okouzlující, i když lehce sarkastická, společnice. Teď jsem se však nedokázala plně koncentrovat. Všechny mé smysly burcovaly mé tělo do běhu, abych se od vanilkového dostala, co nejdál.

„To je mi líto. Ale jsem rád, že jsem tady na vás natrefil. Seattle je dost velký na to, abychom se tu mohli míjet i roky,“ prohodil a otevřel mi dveře do kavárny, kde sedělo všeho všudy šest hostů a všechno to byli dvojice. Roztržitě jsem přelétla pohledem po interiéru a snažila se na žádné dvojici nesetrvat pohledem moc dlouho. Tohle opravdu zavánělo randem. 

Edward nám, jen co jsme se posadili, objednal kávu a já jsem s trochou nedočkavosti čekala, jestli se skutečně napije, nebo co s ní hodlá udělat.

„Stejně nechápu, proč jste na té kávě tak trval. Viděli jsme se všeho všudy třikrát a nemyslím si, že jsem na vás mohla nějak zapůsobit,“ nadhodila jsem, když jsem seděla pohodlně usazená v křesílku naproti tomu Edwardovu a v ruce držela šálek s horkým nápojem.

„V tom se pletete. I ta krátká setkání ve mně zanechala opravdu hluboký dojem.“

„Tak to si neumím představit,“ namítla jsem a upila z kávy. Edward mě celou dobu hypnotizoval pohledem, až mě to donutilo přemýšlet, jestli náhodou nemá nějaký dar, který u mě selhává. To by možná vysvětlovalo jeho zaujetí mou osobou. Všichni vanilkoví se divili, když nemohli použít své dary.

„Asi bych se měl omluvit za to, že jsem o vás vyzvídal na otci, Anno, ale nedalo mi to,“ prohodil a tím jménem mi připomněl, že jsem pro něj vlastně jenom obyčejný člověk, jako pro kohokoliv jiného.

„Taky jsem si vašeho otce pěkně podala,“ přiznala jsem.

„Opravdu?“ podivil se a mě překvapilo, že se mu doktor nesvěřil.

„Vskutku. Byla jsem za ním v nemocnici a pěkně od plic mu za to vynadala,“ přitakala jsem a Edward se pobaveně zasmál. A já cítila, jak se směju taky, přestože mi tehdy do smíchu tak úplně nebylo. Stačila mi vzpomínka na mou slabost a fakt, že jsem málem opět zkolabovala a musela jsem se trochu ošít.

Paní Mooreová měla určitě pravda. Stále na mě působí skutečnost, že se na mě krmil upír. Tělo se nějak musí přizpůsobit deficitu energie, přestože by jeden řekl, že to udělá pěkně najednou a ne sem tam. Jako by si dokonce tělo samo vybíralo chvilky, kdy mě nebude poslouchat a začne si dělat, co chce. A to bylo hodně špatné. Byla jsem zvyklá, že mě tělo poslouchalo na povel a vždy jsem se na něj mohla spolehnout. Teď to ale už nebyla pravda. Cítila jsem, jak se mi při té myšlence začaly chvět ruce, a tak jsem raději šálek odložila zpět na stůl.

„Hmm, a co vlastně děláte? Vždyť ani nevím, kolik vám je let.“

„Vidíte, já vaše jméno znám a sám jsem se nepředstavil a to jsem si vás dovolil pozvat na kávu. Takže to teď napravím. Jmenuji se Edward Cullen. Je mi sedmnáct a studuju na místní střední – poslední ročník,“ pronesl a já se musela usmát. Takže sedmnáct – můj odhad nebyl zase tak špatný. Ještě by bylo zajímavé zjistit, v kterém roce se skutečně narodil. Měl až moc zdvořilé chování a to jeho sebeovládání, že si dovolil vejít i do nemocnice… Tipovala jsem aspoň sto let.

„Dobrá, takže mé jméno je Anna Smithová a jsem soukromá trenérka. Příležitostně lektorka ve fit centru,“ napodobila jsem jeho styl představování a schválně vynechala věk. Annina občanka tvrdila skoro dvacet. Ta Bellina by ukazovala necelých osmnáct. Bylo potřeba udělat Annu starší, aby neměla problém s prací nebo dokonce s tím, pronajmout si vlastní byt. V mém případě budovu… Kvůli dvojímu životu to se mnou bylo docela komplikované, ale dva roky jsem to nějak zvládala a vlastně jsem skoro žádný život jako Anna neměla. Bylo však jednodušší se takhle pojistit a nezanechávat po sobě žádnou skutečnou stopu.

Edward se zrovna nadechoval, že něco řekne, když se mi v kapse rozezvonil mobil. Překvapeně jsem ho vyndala a hleděla na obyčejné číslo.

„Omluv mě, prosím,“ požádala jsem Edwarda a odešla od stolu, abych si hovor mohla vyřídit pěkně v klidu. Volající měl celkem vytrvalost a já zvažovala, jestli hovor přijmout nebo ne. Cizí čísla jsem ze zásady nebrala, protože jsem nevěděla, jak bych se měla představit. Vzhledem k tomu, že jsem potřebovala zůstat mobilní, telefon jsem si pořídila, ale už jsem se nedokopala k tomu, aby druhý pořídila i Anně, takže jsme měly stejné číslo.

Nakonec jsem hovor přijala.

„Musíme se sejít,“ prohlásil klučičí hlas a já okamžitě poznala Dominica.

Kde jsi vzal tohle číslo?“ zeptala jsem se zuřivě a nepatrně přitom pokukovala ke stolu, kde seděl Edward a dělal, jako by neslyšel každé mé slovo. Nebo dokonce i to Dominicovo. Netušila jsem, jak daleko ten jejich dokonalý sluch funguje.

Dal mi ho Tedd, abychom se mohli nějak domluvit, snoubenko,“ pronesl a já na místě zcepeněla. Tohle oslovení jsem nesnášela a Dominica zřejmě bavilo si mě tak dobírat.

„Takhle mi už nikdy neříkej, nebo si tě podám a budeš toho litovat,“ ujistila jsem ho naštvaně, ale potom jsem se přece jenom rozhodla jeho, ne zrovna taktně podané, žádosti vyhovět. „Fajn, kde se chceš sejít?“

Dominic mi nadiktoval adresu a já odvětila, že se tam dřív jak za hodinu stejně nedostanu. Což mu ale nevadilo. Očividně chtěl začít s tou naší spoluprací a já se jenom obávala, co se z toho může vyklubat.

S omluvným výrazem jsem se vrátila ke stolu a sedla si opět naproti Edwardovi. „Omlouvám se za ten hovor, ale musela jsem ho vyřídit,“ omluvila jsem se a znovu se chopila hrnku s kávou.

„Je všechno v pořádku?“ zajímal se a já zvažovala, jak moc se na mém zevnějšku odráží to vnitřní rozčarování. Většinou jsem byla naprosto v klidu, ale s Dominicem v jednom městě… Připadala jsem si nějak divně.

„A-ale jistě, jenom… Budu muset odejít. Zapomněla jsem, že mám ještě nějaké vyřizování, takže se omlouvám,“ prohodila jsem a vytahovala z kapsy od kalhot pár dolarů za kávu.

„Nechte to tak, zval jsem vás, Anno,“ usmál se Edward a podával mi peníze zpět. Pokrčila jsem rameny a peníze opět schovala. Vzpomněla jsem si přitom na to přísloví: Hloupý kdo nabízí a hloupější kdo nebere. Proto jsem se o peníze nedohadovala. „Byl bych rád, kdybychom se mohli setkat někdy jindy a trochu si popovídat. Bude to možné?“ zajímal se.

„Všechno je možné,“ přitakala jsem. Dominicův telefonát mě vyrušil z možného vyzvídání. Začínali jsme sice zlehka, ale věřila jsem, že bych se rychle dopracovala k informaci o jeho rodině a podobně. Takhle jsem se musela sbalit a vyrazit na opačnou stranu města.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!