Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 25. kapitola

Bella jako lovec - 25. kapitola Bella je postavena mezi dva mlýnské kameny - tím jedním je Edward a tím druhým je její povolání lovce.

25. kapitola

Do domu Cullenových jsem se dostala autobusem. Večerní procházka s Dominicem se trochu protáhla a já dorazila až po půlnoci. Bylo to divné. Nikoho jsem nebudila, nikam jsem se nemusela plížit, ale i přesto jsem měla takový špatný pocit z toho, že jsem nepřišla domů hned po práci. Vanilkoví tu nebyli od toho, aby mi dělali stráž a hlídali každý můj krok. Měla jsem vlastní život, do kterého se tak nějak nacpali. Být to mnou, nikdy bych se s nimi nezapletla. Prostě bych si držela odstup. Netušila jsem tedy, kde se ten pocit, že jsem udělala něco špatného, bere.

Polovina přízemí svítila a ozařovala tak chodník vedoucí od hlavní cesty. Jakkoliv byli všichni tišší jako myšky a v obývacím pokoji hrála televize, věděla jsem, že jsou tam všichni. Mým vycvičeným uším neušlo vůbec nic.

Vešla jsem tedy do domu a dělala jako by se nic nedělo. Pro mě to byl vlastně úplně obyčejný večer. Pouze návrat se nekonal přesně podle mých představ.

„Bylas na lovu?“ zeptal se Edward, jen co jsem se kolem nich chtěla proplížit do svého pokoje. Na nějaké výčitky jsem teď neměla vůbec náladu. Informace, které jsem získala od Dominica a Tedda se mi ani za mák nezamlouvaly.

„Spíš na takové menší pátračce,“ odvětila jsem a podařilo se mi udělat další dva kroky směrem ke schodišti, než mě znovu zarazil.

„Myslel jsem, že jsme se domluvili, že pátrání necháš na nás. Měli jsme ho najít a prověřit, jak moc nebezpečný ve skutečnosti je!“ Edward byl naštvaný a očividně se rozhodl vylít si na mě vztek. Musel vědět, že jsem byla s Dominicem a zřejmě ho to štvalo. Jeho upíří láska mu zabraňovala uvažovat jasně. Pletla se mu pod nohy a on neviděl, že to mezi námi nemůže nikdy klapat. Já byla na opačné straně barikády.

Takhle napřímo jsem mu to však v tuhle chvíli říct nemohla. Potřebovala jsem jeho pomoc a zároveň… Stačil mi jeden pohled do jeho naštvaného a sklíčeného obličeje, abych věděla, že tohle není okamžik, kdy bych mu měla říct sbohem. Uvědomovala jsem si, že nakonec to budu muset udělat, protože jsem si nedokázala představit, jak by náš život dál pokračoval, kdybych se rozhodla pro něj. Nemohla bych se vzdát svého loveckého života. A Dominic nebyl špatnou volbou…

No, očividně byla cesta autobusem delší, než jsem si představovala. Vůbec jsem netušila, kde jsem k podobným závěrům došla, ale jiné vysvětlení, než ta čtyřicetiminutová cesta, kdy jsem schválně několikrát špatně vystoupila a nasedla do špatného spoje, jen abych se zbavila případného stopaře, nebyla dobrá volba.

„Nijak jsme se nedomluvili,“ namítla jsem bojovně. Nehodlala jsem na sobě nechat dříví štípat. „Vy jste se rozhodli, že mě z toho vyšacujete. Ale víte co? Jak už tady Rose včera zmínila, je to hlavně můj problém. A já se nehodlám nikde schovávat, pokud po mě někdo jde. Hodlám se mu postavit čelem, i když zatím netuším, kde by se mohl nacházet.“

Byla jsem slušná, aspoň tolik, jak si to zasloužila jejich pohostinnost. Víc jsem jim nedlužila.

„Pořád jsme ho nenašli, neměla bys riskovat, že si tě najde on.“ Tentokrát už Edward promluvil klidnějším hlasem.

„Vím, že jste ho nenašli. Lovci jsou vcelku slušně informovaní dokonce i o vašich krocích, jak mě dneska upozornil Dominic. Každopádně vím, že se někde neschovává jenom ten jeden upír. Schovávají se úplně všichni,“ upozornila jsem ho a všimla jsem si, jak směrem k nám míří Jasper.

„Lovci sledují i nás?“ zeptal se obezřetně.

„Většinou ne. Vanilkovým se vyhýbáme, ale teď je tu jiná situace. Ve městě se něco děje a tak je potřeba sledovat všechno co se liší od normálu. To, že jste dneska nebyli ve škole, jak to bývá obvyklé, u lovců vzbudilo zvědavost,“ odpověděla jsem mu.

„Asi nebyl nejlepší nápad vyrážet na lov toho upíra během dne, ale trochu jsme doufali, že si nebude dávat takový pozor. Všichni predátoři jsou aktivní převážně v noci…“

„To máš z National Geographic?“ podivila jsem se kousavě. „Takhle to možná chodí u vás, ale já nosím zbraň u sebe dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Vím, že stačí zajít dál do úzké uličky a máte dostatek soukromí k tomu, abyste mohli někoho připravit o život.“

„Myslím, že tahle hádka k ničemu kloudnému nepovede,“ vložila se do toho Esmé jako smírčí soudce. „Bella by si měla jít odpočinout a my zkusíme vymyslet, jak dál pátrat po městě bez toho, abychom na sebe upozorňovali lovce,“ prohodila a já měla dojem, jako by na mě mrkla. Potom objala své syny kolem ramen a vedla je zpět do obývacího pokoje. Já se mohla vytratit do toho svého, kde jsem si vychutnala masážní sprchu a potom zalezla do postele. 

 

Ráno se u Cullenových dělo všechno jako normálně. Všechny děti vyrazili poslušně do školy, doktor Zlatoočko do nemocnice a Esmé mě cestou ke klientovi hodila do práce. Nic, co by nějak vybočovalo ze zaběhlého pořádku.

Cestou do centra mě Esmé však informovala, že se domluvili na malém lovu dneska večer. Hodlali se v domě prostřídat, aby mohli zajistit mou bezpečnost. Já to odmítla s tím, že stejně vyrazím na obhlídku. Nemohla jsem sedět jenom tak na zadku a nic nedělat. Proto jsem si ráno přihodila do své sportovní tašky, kterou jsem sebou nosila občas do práce, i pořádné boty a své zbraně. Měla jsem velké štěstí, že jsme v budově, kde fit centrum sídlilo, neměli posílené bezpečností opatření. Nevím, jak bych ochrance nebo komukoliv jinému vysvětlovala ty dvě pistole, několik vrhacích nožů a dýku. Všechno z podivného a netradičního materiálu.

Esmé – ač nerada – nakonec souhlasila s tím, že s ostatními lovci budu v pořádku. Všichni jsme tak nějak věřili, že na skupinu lovců si ten upír prostě netroufne.

Po práci jsem pak s Dominicem odjela k Mooreovým, kde jsem se převlékla, vyzvěděla novinky ohledně situace ve městě – lovci nefungovali jenom v noci, jak se Jasper domníval. Já většinou fungovala po nocích hlavně proto, že jsem měla práci, která se vykonávala během dne. Od Tedda jsem však věděla, že je mnoho takových lovců, co pracují i během noci a tak můžou chodit na obchůzky právě během dne. Měli jsme tak pokrytý celý čas, a proto lovci věděli i o změně režimu u Cullenových.

„Stále mi neřekneš, kde bydlíš?“ zeptal se Dominic, když už jsme víc jak hodinu procházeli město křížem krážem a hledali nějaké stopy po upírech. Nic jsme však nenašli. Po upírech jako by se slehla zem.

„Nemyslím si, že to potřebuješ vědět. Ale neboj se, jakmile bude po tom upírovi, co se zaměřil na horní vrstvu lovců, hned se vrátím do svého domu,“ ujistila jsem ho. Nemohla jsem se dočkat toho klidu mého skladiště.

„Nebudeš hledat nové bydlení, když už vím, kde bydlíš?“ zajímal se s úsměvem.

„Mám důvod ho hledat?“ podivila jsem se. Tyhle společné lovy, nebo bych spíš měla říct pátračky, měly jedno velké pozitivum. Protože jsme se nijak nenaháněli za nepřirozenými, mohli jsme si v klidu popovídat. Snažila jsem se krotit své výbušné já, ale rozhodně jsem to Dominicovi nijak neusnadňovala.

„Začínáš mi to usnadňovat, Swannová,“ zasmál se a já jenom zavrtěla hlavou. Pokud měl dojem, že mu to usnadňuju, ještě netušil, co ho čeká. Teď jsem byla příjemná hlavně proto, že jsem nevěděla, co nás v nejbližších dnech čeká.

„Jenom se neunáhluj v úsudku Pricei,“ zamumlala jsem a odrazila se od atiky a chvíli letěla vzduchem, než jsem dopadla na střechu sousedního domu, která byla o patro níž.

 

Čtvrtek proběhl v podobném tempu jako středa. Dominic byl přátelský, Edward byl naštvaný a já byla nervózní, protože jsem vážně netušila, co může ten zatracený upír sledovat tím, že zmizne z hledáčku lovců spolu s ostatními nepřirozenými.

 

V pátek dopoledne jsem pak řešila papíry. Poslouchala jsem hudbu, která klasicky pobízela klienty k vyššímu tempu, upíjela jsem multivitaminový drink a pokračovala v té děsné byrokracii. Kdyby jí nebylo, dneska jsem se v centru vůbec nemusela ukazovat. Měla jsem pouze jednoho klienta a to ještě toho speciálního, ke kterému jsem musela domů.

„Nechceš to vyplnit i za mě?“ přisedl si vedle mě s vodou John.

„Ani mě nehne, samotná tohle papírování nesnáším. Kdo to vůbec vymyslel?“ zajímala jsem se a listovala v papírech. Měla jsem jich na stolku hodně a dojem, že vůbec neubývají, rozhodně nebyl mylný. Prohrabovala jsem se jimi už aspoň hodinu.

„No, na mě nekoukej,“ zasmál se John a nepatrně kývl k recepčnímu pultu, kde právě náš šéf zakládal registraci nové člence centra.

„Už aby to bylo za mnou. V jednu vyrážím za klientem a pak hurá víkend!“ prohodila jsem rádoby nadšeně. Nespočetněkrát jsem to slyšela, když jsem na ulici míjela lidi všech věkových kategorií a tak jsem věděla, že se všichni vždy na víkend těší. Mě to bylo upřímně jedno. Sobota nebo neděle. Dny jako každé jiné jenom jsem se během nich mohla o něco déle válet v posteli.

„Plánuješ něco?“ vyzvídal John. Už dlouho se mě na plány neptal. Zkoušel to během mého začátku ve fitku, ale tehdy jsem ho párkrát odmítla a John se stáhl. Nemohla jsem randit s obyčejným člověkem. Těžko by chápal ty moje noční výpravy, o kterých bych mu nic neříkala. Občasné rány a zakrvácené oblečení. Prapodivná sbírka bojových zbraní. Nic z toho nepatřilo k běžným holčičím zálibám a nevím, jak dlouho by byl obyčejný chlap ochoten něco podobného tolerovat.

„Nic konkrétního, spíš se rýsuje nějaká menší akcička s přáteli,“ odvětila jsem neutrálně.

„Pokud nemáš nic na dnešní večer, měla by ses k nám přidat. Nikdo ti to neříkal, protože vždy odmítneš jakoukoliv akci, ale hodláme vyrazit do baru a dát si něco jiného než multivitaminový džus a vodu,“ prohodil.

„Kdo všechno?“ zajímala jsem se. John měl pravdu, vždy jsem takové akce odmítala. Nepila jsem a proto jsem bary moc nevyhledávala.

„Všichni. Je to takový malý teambulding, pokud to tak můžu nazvat,“ zubil se na mě.

„Rozmyslím si to,“ usmála jsem se na něj a znovu se sklonila nad papíry.

„To je odpověď nejvíc blížící se k ´ano přijdu´, co jsem od tebe za poslední dva roky slyšel. Co se děje?“ podivoval se John, ale na odpověď už nečekal. Šéf akorát dokončil registraci nové klientky a už si Johna volal k sobě, aby ho zaúkoloval a svěřil mu ženu do péče.

 

V jednu odpoledne jsem si sbalila tašku s potřebami na cvičení, od šéfa jsem přibližně tušila, jakým směrem by se má hodina s klientem měla ubírat, a mohla jsem vyrazit.

Dvě ulice od fitka jsem nastoupila do autobusu, který se v tuhle dobu zatím nepodobal konzervě sardinek, a mohla jsem se jím nechat dovést na zastávku kousek od domu mého klienta. Od šéfa jsem měla adresu, která mě dovedla až do západního Seattlu. Ve čtvrti Briarcliff jsem samo sebou ještě nikdy nebyla a hned jak jsem vystoupila z autobusu, jsem věděla taky proč.

Kolem mě stály luxusní vilky, kolem kterých se táhly metry a metry zeleného trávníku. Všechno bylo dokonale upravené a samozřejmě neskutečně velké. Šla jsem podle čísel popisných až k domu mého klienta a přitom jsem se kochala tím neuvěřitelným výhledem, který se mi tu naskytl. Po levé ruce se mi táhly jednotlivé vilky, ale hned po té pravé jsem měla několikametrový sráz a hned potom začínal záliv. K pevnině, kterou jsem viděla na druhé straně, jsem to odhadovala na pěkných pár kilometrů.

„Pane Littmanne vy si teda žijete,“ zamumlala jsem trochu závistivě. Svoje skladiště jsem milovala, ale tohle – asi bych se s tím výhledem dokázala smířit.

Došla jsem až k místy dvoupodlažnímu domu a odhodlaně zazvonila na zvonek. Blížila se druhá a tak jsem doufala, že můj klient nepatří mezi ten typ lidí, který když se řekne ve dvě tak to musí být přesně a nejede přes to vlak.

Místo toho, aby mi ale někdo přišel otevřít, zaslechla jsem zabzučení a dveře se hned na to otevřely samy. Trochu mě to překvapilo, ale potom jsem nad tím jenom mávla rukou. Bydlení v téhle oblasti a s tímhle výhledem chce hodně peněz a proto mi nepřišlo ani tak divné, že si někdo ulehčuje život moderními technologiemi a má i dveře na dálkové ovládání.

Vešla jsem dovnitř a dveře se za mnou automaticky zavřely. Octla jsem se v podivně prázdné a tmavé hale. Nevedlo do ní okno, což mě dost překvapilo vzhledem k tomu, kolik oken jsem zahlédla při průzkumu domu z jeho strany od zálivu.

„Pane Littmanne? Tady Anna Smithová z fit centra!“ zavolala jsem do domu, abych se ohlásila.

„Pojďte dál,“ pobídl mě hlas mého klienta ke vstupu a tak jsem tedy pokračovala. Jak jsem tak šla dál, dům byl spíš nezařízený než ano. Bylo to divné, ale napadlo mě, že se možná teprve stěhuje a ještě mu neposlali všechen nábytek…  

„Jsem rád, že jste mi vyšla vstříc a mohla dorazit až sem,“ promluvil pan Littmann znovu a v tom jsem se zarazila v prostorném obývacím pokoji, alespoň bych řekla, že to měl být obývací pokoj, ale absence nábytku tomu moc neodpovídala. To, co mě zarazilo, však nebyl chybějící nábytek, ale pan Littmann.

Hleděla jsem na muže okolo čtyřiceti s trochu delšími vlasy a každým okem jiným.

„Co tady…“ Chtěla jsem se zeptat, co tam dělá, ale byla to naprosto hloupá otázka. Úsměv na jeho tváři a ležírní postoj mi jasně napovídali, že on tady na mě čeká. On byl pan Littmann, který si mě objednal jako soukromou trenérku, ze které se však měla stát soukromá svačinka.

„Říkal jsem si, že na tebe musím jít trochu jinak, zvlášť když tě hlídají ti zlatoocí,“ prohodil a udělal ke mně jeden krok. O ten samý jeden krok jsem couvla a snažila se z boční kapsy mé sportovní tašky vylovit aspoň dýku po Linwoodových. Tu jedinou zbraň jsem sebou nosila pořád. Pistole a vrhací nože zůstali u Mooreových, kam jsme se s Dominicem po každé obhlídce vraceli.

„Bál ses, že by tě dostali dřív, než bych to udělala já?“ zeptala jsem se a pokoušela se udržet ten drzý a kousavý tón. Ten upír přede mnou nesměl vědět, že se ho bojím. Zvlášť když mám jenom jednu ubohou dýku.

„Ale kdepak… Copak sis nevšimla, že jsem si s tím tvým ochráncem dokázal poradit stejně jako s tebou?“ namítl a nepřestával se usmívat. Věděl, že je ve výhodě.

„Věříš si,“ přitakala jsem. „Ale dneska to nebudu já, kdo tady umře,“ dodala jsem odhodlaně a snažila se potlačit tu vlnu paniky, která se ve mně vzedmula v okamžiku, kdy jsem poznala, že žádná tréninková lekce se konat nebude. Měla jsem stovku dobrých důvodů otočit se a utéct. Potom tu však byl ten jeden dobrý důvod pro to, abych zůstala, kde jsem.

Hleděla jsem na upíra před sebou a tentokrát jsem neměla problém zaostřit na jeho pach. U vstupu jsem si ho vůbec nevšimla, protože tam zřejmě moc času nestrávil, ale tenhle pokoj jím byl naplněný. Vstoupila jsem do jeho osobního prostoru a jasně jsem vnímala to nebezpečno.

„Od tebe, malá lovkyně, ani nic jiného neočekávám. Hodláš se pasovat do role samozvané spasitelky lovců. Myslíš si, že jsi lepší než ti ostatní, ale v tom tě dneska vyvedu z omylu. Rozhodně nebudeš můj poslední zabitý lovec,“ odvětil a potom překonal tu vzdálenost mezi námi a chňapl mě za vlasy dřív, než jsem se stihla pohnout. Trhl mou hlavou dozadu a bolest zesílila. „Nikdo z tvých ochránců neví, že jsi tady. Nikdo tě nepřijde zachránit.“

Bolest v hlavě mi pomohla soustředit se na to, na čem opravdu záleželo – měl pravdu. Byla jsem jeho zajatec a byla jsem si jistá, že pokud mám sebemenší možnost úniku, nebude to nijak jednoduché. Ten upír měl v ruce všechny trumfy.

Snažila jsem se pravidelně dýchat a trochu tak potlačit bolest hlavy. Sevření měl opravdu silné. Do nosu se mi tak dostávala jeho ohavný puch, ze kterého se mi dělalo špatně. Nechápala jsem, jak může být tak silný, když je očividně nenasycený. Nedávalo to smysl, ale… Teď jsem neměla čas přemýšlet nad jeho pachem, potřebovala jsem se soustředit na dýku, která byla stále v tašce. V okamžiku, kdy se pohnul a mě popadl za vlasy, jsem na ni zapomněla, teď jsem všech věděla, že musím zabojovat. Ta dýka byla mojí jedinou šancí.

Rozhodla jsem se využít jeho blízkosti. Švihla jsem levou nohou vzhůru takovou rychlostí, že by to obyčejný člověk mohl považovat za výkon superženy, a trefila jsem ho přímo mezi nohy. Pocit, jak mu moje koleno zmáčklo jeho citlivé místo, byl asi uspokojivější, než by být měl, ale neměla jsem moc času se tím zabývat.

Ostrá bolest, kterou jsem mu způsobila, měla své výhody a jeho ruka uvolnila sevření mých vlasů. Podařilo se mi dostat z jeho dosahu.

„Tímhle jenom oddaluješ nevyhnutelné,“ prohodil, když se vzpamatoval. Já mezitím odhodila sportovní tašku a v ruce držela dýku. Pokoj tonul v šeru, podzim v Seattlu dokázal jednou za čas překvapit a vykouzlit pěkné počasí, dneska to ale nebylo. Z toho důvodu i dýka v mé ruce působila naprosto obyčejně. Přesto jsem mohla s jistotou prohlásit, že upír naproti mně věděl, že tohle je něco, co mu může ublížit.

„Když tak nad tím přemýšlím, není úplně špatné tu chvíli pořádně prodloužit,“ namítla jsem. Zvažovala jsem, jestli mi bude stačit získat nějaký čas. Dominic mě určitě přijde vyzvednout do fitka, protože jsem mu včera zapomněla říct o tomhle soukromém klientovi. Třeba ho napadne, že je něco špatně, když tam nebudu. Potom mě však napadl další důvod, proč bych ho měla zdržovat. „Pochybuju, že bys mi chtěl bojem způsobit nějaká vážná zranění. Přece jenom – když budu bojovat se zraněními o život, nezískáš ze mě moc energie. A já tě upozorňuju, že bez boje se rozhodně nevzdám.“ Začala jsem ho vydírat vlastním životem. Nebyl to zrovna promyšlený plán, ale bylo to lepší než nic.

Najednou mi to všechno přišlo k smíchu - ale takovému, kdy spíš přemáháte pláč. Vždycky jsem věděla, že nebudu vést dlouhý a pokojný život. Že takové věci jsou jen pro lidi, kteří věří, že monstrum pod postelí je pouze povídačka, a kteří utíkají, když slyší křik, místo aby běželi za ním. Nějak jsem vždy čekala, že umřu tak rychle, že si ani neuvědomím, že se to děje – že si zlomím vaz nebo budu objetí vanilkového. Nikdy jsem nepočítala s tím, že by mě mohl zabít někdo z těch, které jsem schopna zabít já.

A jelikož jsem se rozhodla pro oddálení své smrti, věděla jsem, že přímý útok není možný. Měla jsem na toho upíra milion a jednu otázku, ale pro tuhle chvíli jsem se musela spokojit se schody, které jsem při svém vstupu do tohohle domu zaznamenala kousek od hlavních dveří.

A tak jsem se k nim tedy rozběhla.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 25. kapitola :

 1
2. betuška
06.08.2018 [22:09]

Emoticon Emoticon Emoticon tak to som fakt zvedavá,jak sa ti podarí ju z tohto srabu dostať Emoticon Emoticon

1. Alice
06.08.2018 [17:23]

To byla úžasná kapitola! Jsem hodně napnutá, jak to dopadne. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!