Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 24. kapitola


Bella jako lovec - 24. kapitola Opět se vrátíme k Belle. Jako každý pracující se musí vrátit následující den do práce, kam za ní přijde Dominic, kterého štve, že předchozí večer utekla. Jak to mezi nimi tedy dopadne dneska?

24. kapitola

Byl to dlouhý večer a já byla unavená. Proto nebylo divu, že jen, co jsem pod hlavou ucítila měkký polštář a dovolila svým víčkům se zavřít na déle než jedno mrknutí, upadla jsem do hlubokého spánku, ze kterého mě probudil až budík následující ráno. Zmateně jsem koukala do stropu a přemýšlela, co bych měla dělat dál. Bylo to tak divné, že jsem Cullenům řekla úplně všechno o lovcích. Samozřejmě jsem se bála toho, co se může stát, až se o prozrazení našeho tajemství dozvědí další lovci, ale teď jsem to řešit nemohla.

Zaposlouchala jsem se do zvuků v domě a neměla jsem pocit, že by se všichni chystali do školy, jako tomu bylo včera. V domě panovalo podivné ticho.

Vyhrabal jsem se z postele a šla ho tedy prozkoumat. Esmé jsem našla okamžitě v kuchyni, kde mi připravovala snídani, stejně jako včera.

„Sedni si a v klidu se nasnídej,“ pobídla mě a už na stůl přede mě stavěla hrnek s kouřící kávou.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se, když jsem upila z hrnku.

„Asi před hodinou přestalo pršet, takže se kluci vydali do města poohlédnout se po tom upírovi. Carlisle musel do nemocnice a Alici s Rose jsem poslala do školy, ačkoliv velmi protestovaly,“ odvětila mi a já se trochu zarazila nad tím, že se Edward s bratry vydal hledat toho upíra.

„Nečekala jsem, že začnou tak rychle,“ zamumlala jsem a napila se tak rychle, že jsem si div nespálila pusu.

„Edwardovi na tobě záleží, nechce, aby se ti něco stalo, takže není vůbec s podivem, že se toho upíra chce rychle zbavit,“ informovala mě a já se zase cítila blbě. Esméin pohled a starostlivost, s jakou mi chystala snídani, mě ujišťovala v tom, že mě tu nevidí jako pouhého cizince. Edward byl ve svých citech velmi průhledný a nevšimla jsem si toho jenom já…

„Ehm… Za chvíli musím do práce, tak…“ Snažila jsem se to zamluvit. Zrovna teď se mi nechtělo rozebírat, jak na mě Edward působí nebo nikoliv.

„Hodím tě tam,“ nabídla se Esmé a položila mi na stůl i snídani.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a předstírala jsem, že jsem si nevšimla, že Esmé došlo, jak rychle jsem změnila téma.

 

Esmé mě dovezla do fit centra a já se hned začala věnovat svým naobjednávaným klientům. Jakmile se počasí v Seattlu zhoršilo a nedalo se spoléhat na to, že vydrží několik hodin pěkné a tedy bez deště, nerada jsem plánovala něco venku.

Peter dorazil přesně, jak se pro klienty fit centrum otevřelo a tak jsem se nemusela zabývat zbytečnými myšlenkami na ty tři upíry, kteří se rozhodli odvést mou práci. Zároveň jsem nemusela myslet na to, co se stane, až se to dozvědí ostatní lovci. A až se to dozví Dominic. Edward mi nepomáhal jenom z dobroty srdce a to by mohla být velká komplikace.

„To je váš přítel?“ zeptal se najednou Peter. Naše hodina se blížila ke konci a tak jsme se jenom protahovali. Zmatena jeho otázkou jsem se narovnala. „Myslím ten kluk v recepci, od chvíle, kdy jsem ho zahlédl přijít, na vás pořád kouká,“ dodal na vysvětlenou a já se tedy otočila k prosklené stěně, která oddělovala prostor pro cvičení od toho vstupního a barového.

K mému velkému překvapení mě až tak moc nezaskočilo, že jsem tam zahlédla Dominica.

I přes všechnu tu povzbuzující hudbu, která tu hrála ze všech rohů a měla udávat cvičícím nějaké tempo, Dominic musel slyšet, jak ho Peter nazval, ale když jsem se k němu otočila, jeho výraz byl zamračený. Napadlo mě, že je to kvůli tomu, jak jsem včera večer utekla z té restaurace.

„Jo, je to můj přítel,“ zamumlala jsem a vrátila se zpět k protahování, které mělo Peterovi pomoc s přechodem od zátěžového cvičení do normálního provozu. Měli jsme ještě pět minut a já jsem nehodlala Peterovi peníze vyhazovat jenom tak z okna proto, že se tu objevil Dominic. Hodina musela proběhnout tak, jak měla… A nedělala jsem to jenom kvůli šéfovi, který seděl za pultem v recepci a po očku po Dominicovi pohlížel.

 

Když jsme docvičili, popadla jsem ručník a lahev s vodou a vydala jsem se na recepci. Peter se šel osprchovat a vrátit se do kanceláře nebo soudní síně nebo kde to vlastně měl být. Ručníkem jsem si otírala fiktivní pot a upíjela z lahve.

„Vysvětlíš mi ten včerejšek?“ obořil se na mě Dominic, když jsem k němu došla. Snažila jsem se tvářit, jako by se nic nedělo.

„Měla jsem ještě nějakou práci,“ namítla jsem a Dominic se zamračil ještě víc.

„Utekla jsi.“ Zněl naštvaně a já se mu nedivila. Taky bych se zlobila, kdyby utekl.

„Musela jsem si ověřit určité informace ohledně toho mého návštěvníka,“ odvětila jsem a po očku sledovala svého šéfa, jestli náhodou neposlouchá náš soukromý rozhovor. Nemohla jsem nazvat upíra upírem nebo i útočníkem… U toho prvního by mě šéf považoval za blázna a u toho druhého – zřejmě by se začal zajímat o mou bezpečnost a já takových rytířů měla kolem sebe až moc. Takže díky, nechci.

„Můžeme si na chvíli sednout?“ zeptal se Dominic a já pohlédla na hodiny nad recepcí. Měla jsem patnáct minut času, než mi měla začít další hodina. Vzala jsem tedy Dominica za paži a vedla ho k jednomu z několika malých stolků, které postávaly kousek od baru u prosklené stěny s výhledem na ulici. Dole jsem zahlédla Dominicovu motorku.

„Jestli chceš vědět, kam jsem včera šla, musím tě zklamat. Nemůžu ti to říct, ale věř mi, že k tomu mám moc dobrý důvod,“ začala jsem, když jsem si sedla naproti něj.

„Tyhle tajnosti se mi nelíbí. Chci vědět, kde teď bydlíš. Proč mi to nemůžeš říct? Myslíš si, že bych to tomu upírovi prozradil, aby tě mohl zabít?“ zajímal se a pořád zněl napruženě.

„Nemůžu ti to říct z jiného důvodu. Promiň,“ omluvila jsem se mu sklesle. Pořád se mi vybavovala Teddova slova o tom, jak se Dominic snaží, aby náš vztah byl co nejvíc v pohodě vzhledem ke svatbě a společnému životu, a proto se mi taky nelíbilo, že z mé strany je tolik tajností.

„Doufám, že se mi jednou naučíš věřit. Nic víc po tobě nechci,“ podotkl.

„Ale já ti věřím, jenže tohle je komplikované,“ povzdechla jsem si a protřela si rukou čelo. Tahle situace byla opravdu nemožná.

Pak jsem však dostala spásný nápad. Cullenovi mi sice nechtějí dovolit, abych se do hledání toho upíra zapojila, ale lovci by jistě nebylo proti. Navíc – práce ve fit centru mě nemohla nikdy spolehlivě unavit. Včerejší běh byl osvěžující, ale nebyl v něm žádný adrenalin, takže – najednou jsem měla plán, jak Dominicovi dokázat, že mu skutečně věřím. Aspoň coby lovci. To s tím mým srdce jsem si ještě dobře nerozmyslela a hodlala jsem to nechat až na chvíli klidu.

„Co kdybychom večer vyrazili společně na lov? Nemělo by pršet, takže…,“ nadhodila jsem a doufala, že se Dominic chytne.

„Dobře, vyzvednu tě tady a doufám, že se mi nebudeš snažit utéct jako včera,“ přitakal a nepatrně se usmál. Největší krize tedy byla zažehnána.

„Jenom pokud budeš moc pomalý. Nemám ve zvyku na někoho čekat,“ škádlila jsem ho. Pak jsem si ale uvědomila, že nemám šanci dostat se ke zbraním. Pistole jsem měla u Cullenových. V šatní skříňce jsem měla dýku po Linwoodových, ale to na lov rozhodně nestačilo. Dokonce ani mé oblečení nebylo úplně ideální. „Budeme se však muset stavit k Mooreovým pro pár věcí,“ prohodila jsem zamyšleně. Aspoň zbraně jsem si tam mohla nabrat, přestože to nebylo úplně stejné, jako kdybych měla své vlastní.

„Fajn, uvidíme se odpoledne a já ti řeknu novinky z pátrání,“ prohodil a zvedl se k odchodu. Napodobila jsem ho a byla jsem ráda, že už se nezlobí, nebo aspoň ne tak moc.

Zvažovala jsem, jestli bych ho měla vyprovodit až ke dveřím nebo ne, když v tom se ke mně nahnul, zlehka mě chytil za paži a následně mě políbil na tvář. Jenom tak jemně, jako by se vás dotkl padající list. Nesnažil se o polibek na ústa a to mě překvapilo, ale spíš mile.

„Takže – odpoledne,“ zopakoval ještě jednou, ale já jeho slova moc nevnímala. V hlavě mi hučelo.

 

Zbytek dne potom uběhl vcelku rychle a než jsem se nadála, zahlédla jsem patnáct minut před koncem směny Dominica, jak se opírá o pult recepce a baví se s Johnem. Byla jsem na druhé straně místnosti s posledním klientem a přes hlasitou hudbu a prosklené dveře jsem toho moc neslyšela. Snažila jsem se odezírat Johnovi ze rtů, ale kromě toho, že se baví o Dominicově motorce, jsem se toho moc nedozvěděla.

„Dej mi pět minut,“ prohodila jsem Dominicovým směrem, když jsem o patnáct minut později mířila do šatny, abych se mohla převléct. Tam jsem na sebe rychle natáhla kalhoty, triko a koženou bundu, upravila jsem si cop, ve kterém jsem měla během dne stažené vlasy a mohla jsem vyrazit za ním. Při odchodu mi to však nedalo a koukla jsem na mobil.

K velkému překvapení tam na mě čekala zpráva.

Po práci tě vyzvednu.

Krátké a stručné. A zároveň velmi ale velmi nevhodné. Rychle jsem otevřela zprávu a naťukala odpověď.

Už něco mám, nepotřebuju odvoz.

Hned na to jsem telefon vypnula a zastrčila do kapsy. Doufala jsem, že Edward už nečeká někde před fit centrem. A pokud ano, tak že není tak hloupý, aby se nechal najít. Dominic bude zřejmě velmi ostražitý, co se ostatních týká.

„Můžeme vyrazit?“ zeptala jsem se Dominica, když jsem dorazila na bar. Ten jenom přikývl a společně jsme došli k výtahu, který nás svezl o patro níž. Před vchodem měl Dominic už zaparkovanou motorku a rovnou mi podával helmu.

„Jsem rád, že jsi neutekla,“ prohodil Dominic, když startoval. Sám si nasadil helmu až v tu chvíli.

„Pojistil sis to brzkým příchodem,“ poznamenala jsem, stáhla si z vlasů gumičku a následně je zamotala tak, aby se mi pod helmu vlezly co nejlépe. Nasedla jsem za Dominica a moje ruce se samovolně omotaly kolem jeho pasu. Už se to stávalo tak nějak automaticky. Přitiskla jsem se k němu a následně si užívala tu zběsilou cestu v ulicích Seattlu. Všechno se to kolem mě míhalo, jak Dominic vůbec nedodržoval povolené rychlosti. Kličkoval mezi auty v koloně a řídil prostě jako šílenec. Proto jsem se ani nemohla divit, že před domem Mooreových zaparkoval v rekordně krátkém čase.

„Divím se, žes vůbec dostal řidičák,“ poznamenala jsem, když jsem mu vracela helmu a opět si stahovala vlasy gumičkou.

„Kdo tvrdí, že nějaký mám?“ ušklíbl se a já ho na oplátku praštila do ramene. Dominic se zasmál, ale potom zvážněl. „Co když skutečně žádný nemám?“

„Pokud tomu tak je, tak s tebou na tu motorku už nesednu. Riskovat si můžeš tak maximálně svůj život. Na ostatní bys měl brát ohledy anebo je případně zavčas upozornit, do čeho jdou,“ odvětila jsem a hned na to zaťukala na dveře od domu Mooreových. Netrvalo to ani půl minuty a už jsem slyšela, jak Tedd sbíhá ze schodů a jde nám otevřít.

Sotva mě spatřil, popadl mě do náruče.

„Měl jsem o tebe strach,“ zamumlal a svíral mě v náruči, jako bych mu o sobě nepodala dostatečné množství informací, že jsem v pořádku a ještě mě stráží sedm vanilkových.

„Jsem v pohodě. Copak jsi o tom pochyboval?“ zasmála jsem se a pokoušela se tvářit silně. Pokud šlo o ten útok na mě, silná jsme nebyla. Vzpomínka na to, že mě ten upír mohl zabít, se mi vůbec nezamlouvala. Byla jsem proti němu tak slabá, ale nehodlala jsem to ostatním přiznat. Nechtěla jsem znepokojovat i je.

„Jsem rád, že se o tom můžu přesvědčit na vlastní oči,“ prohodil a už mě vedl dál. Dominic vešel hned za námi a rovnou i zavřel dveře. „Díky, žes ji dovezl,“ zavolal Tedd za svá záda směrem k němu.

„Dneska se mi nepokoušela utéct, takže mi to usnadnila,“ odvětil Dominic a já se na něj obrátila a hodila na něj kyselý obličej. Zřejmě ten svůj útěk budu mít na talíři pěkně dlouho.

„Přijela jsem si poslechnout, co nového jste zjistili o tom upírovi a taky bych potřebovala půjčit nějaké zbraně. Chceme vyrazit s Dominicem na lov,“ informovala jsem Tedda, když jsem v kuchyni dosedla na jednu ze žlutých židliček.

Tedd se překvapeně podíval na Dominica a ten jenom přikývl. Hned na to se Teddovi objevil na obličeji podivný úsměv. Nechápala jsem, co to má znamenat a chtěla jsem se ho na to zeptat, ale Tedd to zamluvil a nabídl mi čaj, který jsem vděčně přijala.

„Tak co ten upír?“ zeptala jsem se, když jsem si pak hřála ruce o keramický hrnek.

„Vypadá to, jako by se stáhl do pozadí. Možná ho trochu vyděsil fakt, že víš, jak vypadá a co dokáže, každopádně v celém Seattlu po něm není ani stopy. Všichni upíři se někam zdekovali. Je to divné,“ prohodil Tedd a já se zamračila.

„Co znamená, že se všichni někam zdekovali?“ zeptala jsem se.

„Od neděle nikdo nenatrefil na žádného upíra a to je vážně divné. Po městě se jich potuluje spousta a to, že nemáme o žádném jakoukoliv informaci, mě znepokojuje,“ začal vysvětlovat Dominic.

„Takže dneska se místo lovu bude jednat spíš o pátrací akci?“ zajímala jsem se.

„Vypadá to tak. Ale… třeba to bude jenom náhoda a rovnou se nám nějaký ten upír připlete pod nohy sám,“ pokusil se to trochu zlehčit Dominic. Pokupoval se přitom na zadních nohách židle a vypadal přitom naprosto v pohodě, přestože ta pohoda se moc neodrážela v jeho tváři.

„Fajn… No nic, půjdu se připravit a potom mi povíte i to ostatní,“ prohodila jsem a stoupla jsem si. „Můžeš mi donést k sobě nějaké bandáže?“ požádala jsem Tedda a ten se tedy taky zvedl.

„Nejsi zrovna oblečená na lov,“ zavrtěl hlavou, ale nijak víc moje oblečení nekomentoval.

Společně jsme potom vyšli do patra a já bez zaváhání vstoupila do jeho pokoje. K mému velkému překvapení v něm měl uklizeno. Nikde se nic neválelo a dokonce i zbraně měl uklizené.

„Mia nemá ráda, když se někde válí zbraně. Navíc je lépe, mít je pěkně pohromadě na jedno místě, aspoň pak vím, kde je mám hledat,“ odvětil, když si všiml mého pohledu. Usadila jsem se na jeho posteli a čekala, až mi z koupelny donese bandáže. Ty po mě nakonec hodil a šel se přehrabovat do skříně ve zbraních. Postupně ven vyndal několik nožů a jednu sadu těch vrhacích.

„Pistoli mi nedáš?“ zajímala jsem se.

„Tu si beru sám. Nemůžu za to, že ty sis ty svoje nechala kdoví kde,“ prohodil a pohlédl k otevřeným dveřím. Potom se zvedl a došel je zavřít. „Řekneš mi teď, co se děje?“ zeptal se šeptem.

„Nevím, jestli bych měla, nechci, abys z toho měl potom problémy, pokud to praskne,“ odvětila jsem.

„Čert vem problémy, chci vědět, do čeho se to všichni ženeme,“ odmávl mé obavy.

„Fajn. Edward a jeho bratři se připojili do pátrání. Navíc mám teorii, že ten upír může mít nějaký dar, vzhledem k tomu, že jsem ho nebyla schopna odhalit, když se octl v mém domě… Na všem se tedy pracuje.“ V hrubých obrysech jsem ho seznámila s aktuální situací.

„Dominicovi o tom zřejmě říct nechceš, co?“ zajímal se, zatímco já pokračovala v obvazování a jištění kotníků. Neměla jsem svoje vysoké pevné armádní boty, takže jsem potřebovala zajistit slabé části nohou jinak.

„Jak už jsem řekla, nechci, aby měl kdokoliv problémy, pokud se něco pokazí,“ zamumlala jsem a stáhla jsem si nohavici od kalhot opět dolů na své místo. Stejně jsem si obvázala i druhou nohu a následně jsem se chvíli zabývala schováváním zbraní. Tedd mezitím zmizel opět do přízemí za Dominicem, aby v něm nevzbudil nějaké podezření, že tady kujeme pikle. 

 

O hodinu a půl později jsme s Dominicem vyrazili do ulic. Bylo ještě poměrně brzy, ale ani jeden z nás neměl chuť dál vysedávat u Mooreových doma. Procházeli jsme ulicemi a rovnou jsme zamířili do těch, kde to trochu víc žilo. Schválně jsme se vyhnuli oblasti skladišť, kde jsem obvykle hlídkovala já.

„Říkal jsem, že je ve městě až podivný klid,“ prohodil Dominic o dvě hodiny později, kdy jsem ho donutila vylézt po požárním schodišti až na střechu jednoho pětipodlažního bytového domu. V polovině oken se svítilo a běžela tam televize nebo se obyvatelé jenom tak bavili.

„Kontroloval jsi i vlkodlaky?“ zajímala jsem se, když jsem z těch skoro dvaceti metrů hleděla na ulici pod námi.

„S těmi je to složitější. Do úplňku mají ještě necelé dva týdny čas, a proto se chovají velmi přirozeně a lidsky. Měniče tu nemáte, abychom se o ně museli zajímat. A vanilkoví… Trochu jsem se o ně zajímal. Ti zlatoocí jsou podivní. Navíc se jejich chování taky změnilo,“ odvětil a já zamrzla.

„Co se na něm změnilo?“ vyzvídala jsem.

„Polovina z nich se chová stále stejně, jakoby pro zachování kamufláže, ale ta druhá… Nevím, něco se mi na jejich chování nezdá, změnilo se tak rychle,“ zavrtěl nespokojeně hlavou. Já si přitom zkousla ret – nelíbilo se mi, že se Dominic o vanilkové zajímá. „Jakoby celé město vědělo, že se něco chystá a připravovalo se na to. A jenom pro nás by to mělo být velké překvápko,“ poznamenal a já se zamračila.

„Myslíš si, že to všechno má na svědomí ten jeden upír?“

„Jak už jsem řekl, všechno je možné. Žijeme ve světě plném upírů, vlkodlaků a měničů… Možná bylo jenom otázkou času, než je někdo zmobilizuje a pokusí se tak svrhnout lovce,“ odvětil.

„Podle toho upíra stále nechápu zákonitosti svého světa. Napadá tě, co tím chtěl říct?“ obrátila jsem se k Dominicovi a doufala, že přijde s nějakou lepší teorií, než tou konspirační, že se všechny rasy nepřirozených spojí v jednu ničivou armádu.

„Mohl tím myslet cokoliv a zároveň nic. Třeba ti chtěl jenom pomotat hlavu, aby ses zabývala tím a nezaměřovala se na jiné podstatné věci,“ namítl.

„Jaké, například?“

„Copak já vím? Měli bychom jít… Chtěla jsi lovit, ale zatím to vypadá jenom na romantickou procházku při měsíčku,“ ukončil náš rozhovor a vydal se po ploché střeše na opačnou stranu domu.

Chvíli jsem jenom tak sledovala jeho vzdalující se záda, než jsem se sama pohnula a vydala se za ním. Dominic byl zvláštní člověk. Počáteční nevraživost, kterou jsem k němu cítila v momentě, kdy mě chytil do toho nastraženého oka na střeše, se pomalu vytrácela. Dokonce mě zajímal jeho názor na aktuální situaci. Chtěla jsem, abychom spolu vycházeli.

Byla jsem z toho zmatená.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 24. kapitola :

 1
2. Petronela webmaster
05.08.2018 [13:46]

PetronelaAlice - kapitoly mám teď předepsané až po 28. kterou teď dopisuji, takže proto není problém přidávat je takhle rychle. Navíc se pomalu blížíme ke konci - bude celkem 30 kapitol, tak doufám, že si je užiješ.

1. Alice
05.08.2018 [13:39]

Opět super kapitola, jsem moc ráda, že je sem dáváš tak rychle! :) Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!