Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 15. kapitola

Bella jako lovec - 15. kapitola A je tady další kapitola. Trochu urychlíme Bellinu rekonvalescenci a opět se s ní vrhneme do víru loveckého života.

15. kapitola

Řídila jsem se Teddovou radou a obeznámila jsem Edwarda o existenci lovců. Jak se dalo předpokládat, byl z toho značně vykolejený. Tušila jsem, že tenhle typ upírů je docela sebestředný, ale že jsou to takoví narcisi, že přehlížejí existenci dalších nadpřirozených druhů, to se mi věřit moc nechtělo.

Ovšem Edward mě vyvedl z omylu. Docela jsem se bavila těmi výrazy, které se mu mihaly na obličeji, ale od určité chvíle jsem toho měla dost - nebyla jsem učitelkou na základní škole, abych ho musela o všem informovat. Aspoň teď bude mít po nocích co dělat - a tedy shánět informace o světě, který je úplně jiný, než si myslel - a já se tak nebudu muset obávat, že by mě tu šmíroval.

Aspoň jsem v to doufala.

Po jeho odchodu jsem si šla lehnout. Únavu jsem sice prve jenom předstírala, ale nakonec jsem usnula jako špalek vcelku rychle.

 

Sobota pro mě začala bezmála v poledne, kdy za mnou dorazil Tedd i s kelímkem plným voňavé kávy - takové probuzení bych si nechala líbit častěji.

„Tak? Jak jste včera dopadli?“ zeptala jsem se, když jsem upila.

„Nijak extra, spíš jsem měl dojem, jako bych Dominicovi dělal průvodce po městě. Naštěstí to není takový šílenec jako ty a nevadí mu vzdálenosti překonávat po zemi,“ sdělil a já se uchechtla.

„Jen aby sis nestěžoval,“ zabručela jsem.

„Jen abych tě nevyměnil za něj,“ vrátil mi to a já ho za ten nemístný vtip praštila do ramene. „Au,“ hekl a poraněnou ruku si promnul.

„Mě vyměnit nemůžeš. Nejsem nějaký vadný kousek, co sis pořídil a teď se ti nehodí,“ upozornila jsem ho.

„O té vadnosti bych s tebou polemizoval, ale to až někdy jindy. Teď mě spíš zajímá, jestli sis nechala projít hlavou tu Edwardovu pomoc. Řekneš mu to?“ změnil bleskově téma.

„Už jsem mu to řekla. Jak jsem předpokládala, celý ten rozhovor, co tu předtím probíhal, slyšel. Takže si myslím, že by se tak jako tak dal do zběsilého pátrání a nakonec by se to stejně dozvěděl,“ informovala jsem ho.

„A co na to říkal? Pomůže nám?“

„Jo, slíbil pomoc. Stejně nemá po nocích co dělat, když je sám. Všichni v jeho rodině jsou v párech… Jo, jen tak mimochodem je jich celkem tedy sedm, pokud chceš aktualizovat informace, které mají ostatní lovci,“ dodala jsem.

„Řeknu to tátovi, ale myslím si, že teď je to ten nejmenší problém. Všichni se soustředí na jiné upíry,“ odvětil.

„Co tím myslíš - všichni?“ vyzvídala jsem.

„Všichni klasicky loví, ale dávají teď daleko víc pozor na cokoliv jiného. Nemyslela sis, že to budou ostatní ignorovat, že ne? Pokud má ten upír spadeno na nejlepší lovce, je jen otázkou času kdy je všechny zabije a pak bude pokračovat v hierarchii. Nakonec by nemusel zbýt jediný lovec.“

Tedd věcí najednou strašně zveličoval. Neexistoval způsob, jak by jeden upír mohl vyvraždit všechny lovce - to by musel mít velké štěstí. Ačkoliv i tři zabiti lovci jsou dost dobré skóre.

„Zníš jak ustrašená ženská,“ zašklebila jsem se, abych trochu odlehčila situaci.

„Dost o povinnostech. Co se tak jít večer trochu pobavit? Můžeme vyrazit třeba do kina. Tak nějak to dlužím i Mii vzhledem k pondělním událostem,“ prohodil a já si ho podezřívavě přeměnila.

„Zase je to nějaká hurá akce, kdy se mě snažíš dat dohromady s Dominicem?“ zeptala jsem se.

„Minule to nebyla žádná hurá akce. Dominic se vcelku vyzná ve stopování vlkodlaků a tenhle klub údajně vypadal slibně a chtěl ho omrknout. Rovnou taky poznamenal, že by se ti to mohlo líbit… Vcelku dost se stará, aby to mezi vámi bylo v pohodě,“ odvětil omluvně.

„A opět se dostáváme k tomu, že to já se tu chovám naprosto nevyzrále. Ve svém věku bych jistě už měla chápat, že náš sňatek je nevyhnutelný a měla bych se snažit s ním vycházet co nejlépe… Bla-blabla.“

„Kdybys teď tuhle poslední větu neřekla, nic bych ti nevyčítal. Přece jenom - ne každý má podobné štěstí jako já s Miou. Ale takhle… Měla by ses nad to povznést, Dom už to udělal,“ prohlásil.

„Takže on už je to ´Dom´?“ zeptala jsem se a u zkratky Dominicova jména jsem naznačila uvozovky.

„A jsme zpátky u toho. Zníš, jako bys na něj žárlila.“ Tedd to prohlásil a trochu se u toho pochechtával. Nechápavě jsem na něj hleděla. „Vstávej, mám tě dovést na oběd,“ dodal po pár sekundách dlouhého ticha.

„Nikam nejedu. Nehodlám předstírat, jak jsem vyzrála,“ odmítla jsem okamžitě.

„Dominic tam není. Měl nějaké vyřizování – a ne, nevím, co za vyřizování to bylo,“ utnul rovnou otázku, která se mi drala na jazyk. Po tomhle ujištění jsem se tedy vyhrabala z postele, dala si rychlou sprchu a nachystala se k odchodu. Tedd na mě už čekal ve vyhřátém autě. V Seattlu byl podzim a dával o sobě pěkně znát.

 

Domů mě doprovázel Tedd společně s Miou. Blížila se půlnoc, ale já si nepřipadala ani trochu unavená. U Mooreových jsem strávila překvapivě pohodové odpoledne a Mia mě nakonec ukecala a vyrazila jsem spolu s Teddem a ní do multikina. Vůbec jsem netušila, na co to jdeme, ale nakonec jsem se celou dobu chechtala jako blázen. Moje břišní svalstvo dostalo pěkně zabrat.

„Dobrou noc, Bello,“ mávala mi Mia z auta, když jsem odemykala vrata.

„Díky!“ křikla jsem ještě, když Tedd už odjížděl a já pak mávala za jeho zadními světly. Nakonec jsem zapadla domů. Docela jsem se divila, že s Miou takhle vycházíme. Ještě před deseti dny jsem si Tedda dobírala, že se mnou nebude moct trávit žádný čas, aby Mia nežárlila, a nakonec ten čas trávíme spolu.

Někde ve skrytu duše mě napadlo, že to všechno podnikáme proto, aby Mia nežárlila. Možná se jenom přetvařuje a Tedd jí chce jenom dokázat, že mezi námi je pouhé přátelství. Ale nehodlala jsem to řešit, aspoň ne teď, když jsem si tak dokonale užila večer, bez jakéhokoliv nadpřirozena nebo i Dominica.

Jen co jsem však na něj pomyslela, nešlo mi z hlavy to, že byl pryč. Jasně – nebyl žádným vězněm u Mooreových, mohl si tedy dělat, cokoliv se mu zachtělo, ale… Co si asi musel v Seattlu už zařizovat? Byl tady sotva týden!

 

Neděle se na rozdíl od soboty pěkně vlekla. Proto nebylo s podivem, že jsem už v pondělí vyrazila do fitka. Potřebovala jsem něco dělat, jinak bych se doma asi zbláznila. Od Tedda jsem se nedozvěděla, co Dominic celou sobotu dělal a vrtalo mi to tudíž hlavou. Současně se od pátku neobjevil ani Edward a já tak zvažovala, jestli jsem ho náhodou přece jenom trochu nevyděsila. Stačil mi ten okamžik, kdy si uvědomil, že to mé zranění je od vlkodlaka.

Na jednu stranu jsem mu sice slíbila, že se mu ozvu, až kluci na něco přijdou, ale…

To jsem se v něm opravdu tak moc mýlila? Vypadalo to, že ho zajímám, ale teď jsem měla dojem, jako by se všechen jeho zájem vypařil, jen co se o mě dozvěděl úplně všechno. Nebyla jsem pro něj už žádnou výzvou. A kdyby to nebyl upír, se kterým si poradit nedokážu, asi bych mu za to dala pěknou lekci.

Nechápala jsem, proč mě rozčiluje fakt, že se neozývá. Asi jsem si za ty dva dny v nemocnici na jeho společnost zvykla a teď…

Byla jsem blbá. Jinak to prostě zhodnotit nešlo.

„…Takže, ještě jednou a půjdeme si trochu protáhnout záda,“ usmála jsem se na jednoho cvičícího, ke kterému jsem se dneska připletla jako hluchý k houslím. Na celý týden jsem měla zrušené klienty, protože jsem netušila, jestli se do práce dostanu, ale jelikož se věci vyvinuly tak, jak se vyvinuly, musela jsem trochu improvizovat. Navíc jsem si nemohla dovolit zameškat v práci nějak moc času, jelikož mě stále zásobila tou minimální mzdou, která mi zajištovala jídlo.

A tak pomalu, neskutečně pomalu, utekl celý týden. Už ve čtvrtek jsem se dala do malého protahování, protože jsem se v pátek večer chystala na obchůzku. Každý den jsem si sice děla procházku, která čítala bezmála deset kilometrů, ale to se nedalo srovnat s tím, když jsem se mohla vyhoupnout na střechy a dát světu trochu jinou perspektivu.

 

Byl tu pátek večer a já už se nemohla dočkat. Byla jsem nedočkavá jako malé dítě u vánočního stromečku - jako bych se nemohla dočkat Vánočního rána, kdy se budu moct vrhnout na všechny ty krabice zabalené v pestrobarevném papíře. Ne že bych s Charliem někdy zažila extra vánoce, ale musela jsem uznat, že se minimálně snažil. Bez mámy to ale nebylo ono. Moc vzpomínek jsem na ni neměla, ale o to víc jsem si pamatovala ten hřejivý pocit domova, který byla schopná vykouzlit i přesto, že byla taky lovec a do každodenního života se jí montovali nepřirození.

Natáhla jsem na sebe své klasické černé oblečení, nazula si vysoké armádní boty, stáhla si vlasy do culíku a už jsem kontrolovala všechny kousky mé výzbroje. Během týdne jsem měla dostatek času se jim věnovat a náležitě je i vyčistit, teď jsem jenom zkoušela u pistolí, jestli se neseká spoušť a mohla jsem vyrazit. Všechny zbraně byly na svém místě a já si opět připadala skvělé.

Zavřela jsem za sebou vrata od budovy a klidnou chůzí jsem vyrazila. Pozvolna jsem na tempu přidávala, až jsem se rozběhla a při první příležitosti, kdy se mi do ruky dostalo zavěšené kovové požární schodiště, jsem se vyhoupla do vzduchu.

Během pár chvil jsem už byla na střechách a v pravidelném tempu jsem ukrajovala ze své pravidelné trasy. Cítila jsem, jak se mi do krve vyplavují endorfiny.

Zamířila jsem rovnou ke Space Needle a dávala si náležitě pozor, jestli nezaznamenám něco nezvyklého. Proto mi taky neušla ta vůně vanilky, která se mi dostala do nosu v okamžiku, kdy se změnil směr větru. Přemýšlela jsem, jestli bych ho měla upozornit na to, že o něm vím a není tak nenápadný, jak si myslí anebo to nechat být do chvíle, než se rozhodne o sobě dát vědět.

Nakonec jsem mu dala šest minut, během kterých jsem se přesunula bezmála o dva kilometry směrem do města. Potom už mi to nedalo a já se zastavila na nejbližší střeše. Rozhlížela jsem se po ulicích pode mnou a sledovala bavící se skupinky lidí, které si užívaly páteční noc.

„Nemáš odvahu se ukázat?“ promluvila jsem do noci a jakoby k nikomu. Jenom lehký závan větru, který se kolem mě prohnal, mi napověděl, že se ke mě Edward přidal.

„Jak dlouho o mě víš?“ zeptal se a zněl fakt zvědavě.

„Jak dlouho bych měla?“ ušklíbla jsem se. Možná mě sledoval déle, než jsem si toho byla vědoma, ale podstatné bylo spíš to, že jsem o něm nakonec věděla, ne?

„To je jedno,“ mávl rukou a tím přiznal, že je to fakt déle, než od okamžiku, kdy jsem vyběhla z domu. „Předpokládám dobře, že jsi vyrazila na nějaký ten svůj lov?“ změnil okamžitě téma.

„Tak nějak. Zatím je to jenom obhlídka rajónu,“ přiznala jsem a zabrousila pohledem k lidem pod námi. Některé módní výstřelky, které měly holky na sobě, mě nepřestávaly udivovat - v tom negativním slova smyslu. Vystavovaly se, jako by venku nebyl podzim. Ačkoliv, abych jim zase tak nekřivdila i já se tak jednou oblékla a to při mém nechvalném lovu na vlkodlaka.

„Řekneš mi o těch lovech něco víc?“ zeptal se najednou a já se k němu obrátila. Vlasy měl typický rozcuchané v takové té nedbalé eleganci a košile i kalhoty musely být jistě značkové.

„Co bys chtěl vědět?“ nadhodila jsem.

„Jak to probíhá?“ navrhl první otázku.

„Jako každý jiný lov. Zaměřím se na kořist a prostě ji ulovím,“ odvětila jsem a jenom lehce pohodila rameny. Lov byl lov. Nic odlišného od toho jeho nebo klasického lidského na tom nebylo.

„Jak?“ vypadlo z Edwarda.

„No zbraněmi - pistolí, nožem… Co je zrovna po ruce.“ Edward se však zdál mou odpovědí docela zmaten. „Říkala jsem ti přece, že ne všichni nadpřirození jsou nezranitelní, copak jsi zapomněl?“ začala jsem si z něho utahovat.

„Nezapomněl, jenom to prostě potřebuju vstřebat,“ namítl okamžitě.

„V tom případě vstřebávej za pochodu. Ještě nejsem ani v půlce mé pravidelné trasy,“ podotkla jsem a bez nějakého dalšího upozornění jsem se rozběhla dál, na okraji střechy jsem se zapřela o atiku a jenom okamžik na to jsem padala na, o čtyři metry níž položenou, střechu sousedního domu.

 

Domů jsem se dostala po víc jak třech hodinách neúspěšného pátrání po nadpřirozených. Nečekala jsem, že budu mít takové štěstí, že bych narazila na vraha mých kolegů, ale tak trochu jsem v to doufala.

Edward se mě celou dobu vytrvale držel a přizpůsobil mi svou rychlost. Sám by mou trasu zvládl v mrknutí oka, ale pokud mi chtěl asistovat, musel se prostě přizpůsobit.

„Můžu jít dál?“ zeptal se, když jsme dorazili k mému skladišti. Z jeho dotazu jsem nebyla nějak nadšená, protože jsem se těšila na sprchu a pak i postel, ale nakonec jsem přikývla.

Rovnou jsem pak zamířila do kuchyně, kde jsem postavila vodu na kafe. Takhle uprostřed noci ho nikdy nepiju, ale pokud budu muset strpět přítomnost upíra, který spánek nepotřebuje, musím se udržet v bdělém stavu. Nedokázala jsem si představit, že bych v jeho přítomnosti jenom tak usnula… Fajn, jednou se to sice stalo, ale to jsem byla indisponována svým zdravotním stavem.

„Zjistili tví přátelé něco o tom upírovi, kterého se snažíte dopadnout?“ zeptal se Edward, když si i bez mého svolení udělal pohodlí a sedl si na židličku na opačné straně stolu.

„Zatím nenarazili na žádnou použitelnou stopu,“ odvětila jsem a usrkla z hrnku s horkou kávou.

„V tom případě nevím, jak bych vám měl pomoci,“ namítl Edward a mě v tu chvíli napadlo, že by se daly využít ty jeho super citlivé smysly.

„Pamatuješ si na ten dům…“ Jen co jsem mu o něm začala říkat, došlo mi, jak špatný nápad to je. Dominic se přece zmiňoval, že v následujícím týdnu po mé návštěvě, se tam nastěhuje nový lovec, tudíž – nemohla jsem poslat upíra do domu jiného lovce. A bylo jedno, jestli se nám zrovna tenhle upír snaží pomoct. Nikdo nesměl vědět o tom, že je do celého případu zapleten i Edward, takže jsem si to hned rozmyslela.

„Myslíš ten v Beacon Hill?“ zeptal se a já v duchu zaklela.

„To je jedno, zapomeň na to,“ mávla jsem nad tím rukou a snažila se tvářit naprosto v pohodě, ale asi se mi to nedařilo, jelikož si mě Edward pohlížel velmi soustředěným pohledem.

„Mám správný dojem, že jsi mě tam chtěla poslat, ale potom sis to rozmyslela kvůli ostatním lovcům?“ zajímal se a já na něj šokovaně pohlédla. Jak to mohl tak rychle poznat? – blesklo mi hlavou.

„Tak nějak,“ pohodila jsem rameny a zvažovala, jestli je ten upír opravdu tak všímavý anebo jestli je opravdu pravda, že na nás jejich dary nepůsobí. Co kdyby třeba uměl číst myšlenky? V tuhle chvíli by to bylo víc než pravděpodobné.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se po chvíli, kdy jsem jenom tak zírala do desky stolu před sebou.

Vzhlédla jsem k němu a sama si ho několik sekund přeměřovala, než jsem si dodala odvahu se ho na to zeptat. Bylo to divné. On už o mě věděl skoro všechno – tedy jenom to nejnutnější, co vědět musel, ale i tak toho bylo dost. Zato já věděla jenom, s kolika dalšími upíry sdílí domácnost. No, není to zoufale málo?

„Máš nějaký dar?“ zeptala jsem se tedy napřímo a Edward přikývl. „Co umíš?“ pokračovala jsem ve vyzvídání.

„Číst myšlenky,“ odvětil prostě a já zalapala po dechu, jelikož mě zrovna před okamžik něco podobného napadlo. „Nemusíš mít obavy, na tebe můj dar nepůsobí,“ dodal vzápětí, když mu – samozřejmě – neušla moje reakce.

„Nemám obavy. Vím, že vaše dary na nás nepůsobí. To spíš… T-to je jedno,“ mávla jsem nad tím rukou. Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem se ve vlastních myšlenkách trefila přímo do černého, když jsem zvažovala, jaký že to může mít dar.

„Myslíš, že vy lovci jste jediní, na koho můj dar nepůsobí?“ zajímal se a já se opět začala soustředit.

„Nejsem si jistá. Tuhle možnost jsme neměli šanci otestovat. Stejně jako tahle naše spolupráce, je tohle něco, co lovci obvykle nedělají,“ upozornila jsem ho a upila z hrnku, kde mi káva už začínala chladnout. Zvažovala jsem, kolik je pravdy na tom, že studené kafe se pije na krásu. Má mysl si takhle pozdě v noci už dělala, co chce. Nepotřebovala jsem se soustředit na lov, takže jsem automaticky přecházela do úsporného režimu a potom přemýšlela nad hloupostmi.

„Takže by to chtělo prověřit. Myšlenky si málokdo umí chránit. A už vůbec si je nikdo nechrání, pokud neví, že se nachází v přítomnosti čtenáře myšlenek… Pokud by to na ostatních nesmrtelných fungovalo, možná bych mohl pomoct víc, než jste předpokládali,“ nadhodil a já jsem trochu nepřítomně přikývla. Stále mi vrtalo v hlavě to kafe… Je možné, aby to byla pravda?

„Co máš v plánu?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Řekni mi, kde někoho z nesmrtelných najdu a sám si tuhle teorii otestuju,“ nadhodil a já se kysele usmála.

„Myslíš, že kdyby věděla, kde všechny nesmrtelné najdu, že bych v noci běhala po střechách Seattlu? Netuším, kde se pohybují nebo ukrývají. Většinou je to o štěstí a jejich neopatrnosti,“ odvětila jsem a Edward přikývl.

„Tak mi řekni, jak je poznám,“ pobídl mě znovu.

„Tak zrovna tvé vzdálené příbuzné asi podle pachu. Čím jsou hladovější, tím intenzivnější pach mají. Jsou cítit rozkladem… Vlkodlaci jsou cítit po zmoklém psovi – většinou. Ale většinu doby jsou schopni svůj pach maskovat tím, že jsou prostě normálními lidmi. Pokud nemáš štěstí, od lidí je nepoznáš pětadvacet dnů z osmadvaceti. To jenom Dominic…“ Aniž bych nad tím kdoví jak přemýšlela, vzpomněla jsem si na svého snoubence, který dokázal vlkodlaky vystopovat. Zřejmě měl z New Yorku větší zkušenosti než my tady. V Seattlu se spíše kumulovali upíři, než jejich protiklady.

„Dominic…?“ nadhodil Edward, ale já jenom zavrtěla hlavou. Nechtělo se mi o něm bavit.

„To je jedno. Zaměř se na upíry. Vlkodlaci nás v tuhle chvíli nezajímají,“ namítla jsem a považovala tenhle rozhovor za ukončený. Edward sice vypadal, že má na jazyku aspoň milion dalších otázek, ale já se potřebovala vyspat, takže jsem ho taktně požádala, aby odešel z mého domu. Nechápala jsem ten jeho posmutnělý výraz, s jakým opouštěl mé skladiště, ale pro tu chvíli mi to bylo jedno – já už se viděla v posteli.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 15. kapitola :

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!