Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 14. kapitola

Bella jako lovec - 14. kapitola Asi vás moc nepřekvapím, když sem dneska vložím Edwardův pohled, že ne?

V téhle kapitole je Bella nucena vyložit na stůl všechny karty a říct Edwardovi pravdu o lovcích.

14. kapitola

Edward

Seděl jsem na střeše budovy, která sousedila s tou Anninou, a konsternovaně hleděl před sebe. Neušlo mi jediné slovo, které bylo v tom domě řečeno, a teď jsem se snažil to nějak vstřebat. To nejpodstatnější bylo, že Anna o mě a mé podstatě dávno ví celou pravdu. Všechno, co jsem do teď řešil, tedy bylo naprosto zbytečné. Nějaké tajemství… To teď neobklopovalo mě, ale ji. Nerozuměl jsem, o čem se baví – nezapadalo mi to do žádného kontextu – a proto jsem byl překvapený, když Tedd navrhl nějakou spolupráci jmenovitě se mnou.

„Úplněk je úspěšně za námi… Zaměřit na toho vraha… Jsem mnohem lepší lovec… Najít jednoho upíra, co se mě pokouší zabít.“

V hlavě mi vířily útržky toho jejich rozhovoru. A až jako poslední mi přišlo na mysl, že Anna vlastně není žádná Anna. Netušil jsem, proč si tak nechávala říkat a jak je možné, že měla tak dobře vypracovanou krycí identitu, ale s největší pravděpodobností jsem se musel smířit s tím, že jsem neznal ani jméno dívky, do které jsem se nejspíš zamiloval.

Ačkoliv – Isabella znělo opravdu moc dobře. Krásná Bella.

Třídil jsem to malé množství informací, které jsem získal a rozhodoval se, jestli bych to měl říct rodině. Vždy jsme si dávali pozor na lidi, kteří by nás mohli odhalit a ještě předtím, než se to stalo, jsme se pěkně sbalili a odcestovali pryč. Naše dary nás chránily. Stačila pouhá myšlenka na to, že jsme jiní, a bylo to jako alarm. Jenže Isabella a její společníci nejen, že tušili, že jsme jiní, oni to dokonce věděli s naprostou jistotou.

Já však netušil, co přesně měl znamenat ten pojem lovec. Nedokázal jsem si křehkou Bellu představit, jak loví – ačkoliv by to zřejmě vysvětlovalo to její poranění na břiše. S Carlislem jsme si oba mysleli, že to bylo od nějakého zvířete a teď by to dávalo smysl.

Některé skutečnosti do sebe začaly podivně zapadat, ale i tak jsem měl dojem, že toho o Belle vím zoufale málo. Ten pojem lovec musel být něco víc, než co jsem si pod ním dokázal představit já.

Poslouchal jsem Bellu, jak pochoduje po svém domě a něco si pro sebe naštvaně mumlá. Tedd ji svým prohlášením musel naštvat a ona teď potřebovala upustit páru. Nerozuměl jsem však jedinému slovu, které řekla.

Když jsem zaslechl ránu, zpozorněl jsem. Bylo to jako úder pěstí. A okamžik na to se to ozvalo ještě dvakrát. Neměl jsem nejmenší zdání, kam bych ten zvuk zařadil.

A potom se to stalo. Bella si jasně uvědomovala rozsah mých smyslů a tušila, že je celou dobu poslouchám, ale teď – teď promluvila speciálně na mě.

Edwarde, můžeš přijít?“ zeptala se a já nezaváhal. Potřeboval jsem znát odpovědi a teď jsem se na ně mohl dokonce zeptat.

Seskočil jsem ze střechy do boční uličky, která zela prázdnotou, a rychle došel až k vratům do Bellina domu. Bylo podivné na ni najednou myslet jako na Bellu a ne Annu, ale musel jsem si zvykat, pokud jsem s ní hodlal i nadále trávit čas.

Zlehka jsem zaklepal na plechové vrata a jenom okamžik na to mi Bella otvírala.

„Věděla jsem, že budeš poslouchat,“ prohodila a vrátila se do domu. Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou. Když jsem se potom rozhlédl po jejím domovu, shledal jsem ho podivně útulným. Vnější vzhled budovy skutečně klamal. Prostorný interiér ve dvou místech protínaly příčky, které zřejmě oddělovaly koupelnu a ložnici. Zbytek přízemí byl otevřený a vyskládaný různorodým nábytkem, který mezi sebou až podivně ladil. Napadlo mě, že Esmé by byla přímo u vytržení, kdyby to tu viděla. Některé stěny byly bíle natřeny, ale na různých místech byly přiznány cihly stejně jako venku. Šedá betonová podlaha dávala vyniknout červené sedačce a dvou křesílkám, které byly postaveny kolem nízkého konferenčního stolku. Kuchyňská linka se ukrývala v jednom rohu a do prostoru byl osazen stůl, na kterém se dalo jídlo připravovat i konzumovat, vzhledem k pár barovým židličkám, které u něj stály. V celém prostoru nechyběl ani klasický jídelní stůl se čtyřmi židlemi.

Nakonec můj pohled padl na boxovací pytel a já měl hned jasno, od čeho byly ty rány, které jsem před okamžikem slyšel.

„Posaď se, kde je libo,“ prohodila Bella a sama se svalila na červenou sedačku.

Podivně opatrně jsem došel k jednomu z křesel a usadil se na něj. Bella se snažila chovat naprosto klidně, ale viděl jsem, jak jí nervózně cuká jedna noha.

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ zeptal jsem se po chvíli, kdy Bella mlčela, a já nevěděl, co říct.

„Tak nějak,“ přitakala. „Předpokládám, že jsi slyšel celý rozhovor, který tady před nějakou chvíli proběhl,“ prohodila a já přikývl. „V tom případě je ti zřejmě jasné, že moc dobře vím, kdo jsi a co znamenají tvoje nazlátlé oči.“

„Pochopil jsem to, ale – přiznám se, že jsem zmatený a mám spoustu otázek. Předně ale – jak jste se o nás dozvěděli?“ položil jsem ji jednu základní otázku, která byla důležitá pro celou mou rodinu. To ostatní bude moct počkat.

„Myslíš u upírech nebo o vegetariánech?“ zeptala se přímo.

„Řekl bych obojí,“ odvětil jsem a Bella se na sedačce uvelebila o něco pohodlněji. Opřela se o opěradlo a přitáhla si k sobě jeden z polštářů, který na pohovce ležel.

„O upírech vím už od dětství, stejně tak všichni, kteří tu před chvíli byli. To o tom vegetariánství pro mě však bylo novinkou. Tedd mi to však vysvětlil někdy před týdnem, nebo tak nějak… Bylo to po tom setkání s tebou,“ přiznala.

„Jak on věděl o vegetariánech?“ pokračoval jsem ve vyzvídání. Musel jsem využít toho, že je Bella v tak sdílné náladě a dostat z ní všechny možné informace, které mi bude ochotna poskytnout.

„Možná tě to překvapí, ale věděl to od Carlislea,“ ušklíbla se a já na ni vyvalil oči. „Tedy, abych to uvedla na pravou míru. Carlisle to neřekl přímo Teddovi, ale jeho dědovi, když jste tu byli naposledy,“ prohodila a já si matně vzpomínal, že se tehdy Carlisle přátelil s jedním podivným člověkem, který byl hotový nadšenec do nadpřirozena. Vzhledem k tomu, jaká byla doba a co všechno věděl, nepovažoval Carlisle za moc velký problém to, že mu jenom některé informace upřesnil.

„A… to nám běžně říkáte vanilkoví?“ zeptal jsem se po chvíli. Ta přezdívka vůbec nekorespondovala s tím, jaké příšeře jí dali. Vanilku mají lidé spojenou s něčím sladkým a ne s krvelačnou zrůdou, jako jsem například já nebo kterýkoliv jiný upír.

„Byl bys raději, kdybychom vám říkali jinak?“ podivila se a na tváři jí pohrával úsměv.

„Nechápu to,“ zavrtěl jsem hlavou. V tu chvíli jsem tak postrádal svůj dar, který by mi umožnil nahlédnout do Belliny mysli. Za normálních okolností bych už znal odpovědi na všechny své otázky. Takhle jsem se však musel spolehnout pouze na to, co mi je Bella ochotná říct a ještě u toho snášet to její špičkování a utahování.

„Ale!“ vyjekla Bella. „Copak jsem narazila na upíra bez čichu? Nikdy jsi necítil, jak vám podobní voní? Ta vanilka se za vámi táhne na míle daleko,“ objasňovala mi to a já jenom pokyvoval hlavou. Jasně že jsem tu nasládlou vůni, která nás provázela, znal. Bylo to něco, co odpuzovalo všechny zvířata a nějak podvědomě napovídalo i lidem, že by se měli držet dál. Bohužel většina obyčejných lidí to varování nevnímala. Vanilka pro ně nebyla strašidlo, ale něco, co je lákalo. A proto se stávaly tak snadnou potravou.

„Ty si z toho všeho utahuješ, ale pro mě je to vcelku vážné téma,“ namítl jsem.

„Já si neutahuju z toho tématu, ale z tebe, pokud sis nevšiml,“ odvětila a najednou vypadala uvolněně a její úsměv byl skutečný, jako v okamžiku, kdy jsem jí dával tu zatracenou knihu od Emmetta.

„Emm měl pravdu,“ zamumlal jsem a sám jsem se musel uchechtnout. Bella na mě zvědavě koukla. „Konečně chápu, proč ses u té knihy tak smála. Kniha o upírech donesená přímo upírem,“ poznamenal jsem a Bellin úsměv se ještě rozšířil. Neskutečně jí to slušelo, když se takhle usmívala.

„Teď bych se ráda na něco zeptala já. Kolik vás tu teď žije? Když jste tu byli minule, byli jste tři. Teď jsem vás viděla už pět, ale předpokládám, že to není konečné číslo.“

„Ne. Je nás sedm. Carlisle a jeho žena Esmé – je to designérka a myslím si, že by byla nadšená, kdyby viděla, jak to tady máš zařízené. Potom je tu Alice, Rose a Emmett – tys potkala v nákupním centru. Rose je za Emmett provdaná. Alice je rovněž provdaná a její muž je Jasper. Ten tam tehdy nebyl, protože jeho sebeovládání není úplně dokonalé a Alice se ho snaží šetřit. No a nakonec jsem tu já.“ Tak nějak ve zkratce jsem jí seznámil se všemi členy rodiny.

„A kde ty máš někoho do páru?“ zeptala se zvědavě.

„Zatím jsem nenarazil na tu pravou,“ odpověděl jsem, ale v tu chvíli jsem měl velmi neodbytný pocit, že jí právě teď lžu. Uvnitř jsem cítil, že tu pravou jsem už potkal a že sedí právě teď naproti mně. Říct jsem jí to však nemohl. Jakkoliv byla otrlá, co se týká upírů, mohl bych ji vyděsit tím, že bych jí řekl o svých citech.

Bella se odmlčela a já musel přemýšlet nad tím, co se jí asi honí hlavou. Pozvala mě k sobě domů i přesto, že ví, co jsem. Dokonce jsem neměl dojem, že by se mě bála, ale… Nebyl jsem si úplně jistý, jestli chce, abych tu byl. Podle všeho se jenom pokouší realizovat tu spolupráci, o které mluvil Tedd. Netušil jsem, jestli jí jsem aspoň trochu sympatický.

„Ehm… Co kdybys mi teď vysvětlila, co měl na mysli ten tvůj kamarád, když mluvil o spolupráci?“ Ano, tohle bylo vhodné téma na změnu rozhovoru. Bylo potřeba dostat se zpět na neutrální půdu.

„Tedd si myslí, že bys nám mohl pomoct,“ zamumlala a přeletěla pohledem po celém pokoji.

„Ty si to nemyslíš?“ zajímal jsem se.

„To jsem zrovna neřekla. Ale… Jak moc dobře víš, nerada se musím na někoho spoléhat a mnohem raději si všechno udělám sama,“ odvětila a nakonec pohled zabodla do polštáře, který si k sobě tiskla.

„Zaslechl jsem něco o dalším upírovi, který se tě pokouší zabít. Co to mělo znamenat?“ Pokud jsem jí měl pomoct – a to já chtěl – potřeboval jsem se dobrat k jádru věci. Jenže Bella byla najednou trochu úsečná a jakákoliv vstřícnost co se týká odpovědí, se začínala vytrácet.

„Předpokládáme, že je to jeden upír, na kterého jsem narazila před víc jak dvěma týdny při pravidelné obchůzce,“ zamumlala.

„Co se tehdy stalo?“ Se zatajeným dechem jsem čekal na odpověď. Ne že bych tedy ten dech potřeboval, ale cítil jsem, jak se natolik soustředím na Bellu a její odpověď, že se zapomínám chovat lidsky.

„Z toho co si pamatuju, se jednalo o klasický večer. Vyrazila jsem po obvyklé trase… a pak už jen vím, že jsem se probudila u Tedda doma, kde mě jeho máma ošetřila. Tedd mi ve zkratce vysvětlil, že mě ten upír málem zabil, ale že se mu podařilo ho zahnat.“

Bella šeptala. Mračila se na polštář před sebou a urputně se snažila vzpomenout. Znal jsem podobný výraz u lidí se ztrátou paměti. Několikrát jsem Carlisleovi pomáhal v nemocnici a nejednou jsem se setkal s lidmi, kteří utrpěli nějaké poranění hlavy a na nějakou dobu přišli o krátkodobou paměť. V jednom případě přišel pacient o paměť celkovou a to potom sedával v nemocnici na lůžku a konsternovaně hleděl před sebe ve snaze si vzpomenout. Ale marně.

„Mělas štěstí, že tě Tedd našel. I když si nedokážu představit, jak se mu podařilo odehnat lovícího upíra,“ namítl jsem zaraženě a Bella ke mně zvedla své čokoládové oči.

„Když mu šlo o život, proč by se staral, jestli se nakrmí?“ nadhodila.

„Počkej – mám takový dojem, že mi pořád něco uniká a že bys mi konečně měla vysvětlit, co za lovce jsi,“ požádal jsem ji a s napětím očekával pravdu. Během posledních několika desítek minut se mi podoba lovce v mysli transformovala hned na několik verzí, ale očividně jsem se stále nedokázal dobrat té výsledné.

„Jsem z New Yorské rodiny lovců,“ začala pěkně od začátku a já si tak mohl začít doplňovat dílečky do skládanky s názvem Isabella. Už jenom ta jedna věta mi napověděla, odkud se znají s Dominicem, ale to mi nestačilo. „Poslání lovců… Úkolem, který všichni máme je… Zbavovat svět příšer a chránit lidi. Zabíjíme nepřirozené, kteří nemají na tomto světě co dělat.“

Po jejích slovech jsem nevěděl, co bych měl říct. Tenhle druh lovu jsem pro člověka nepovažoval za možný. Bella si ze mě musela utahovat, i když se tvářila tak vážně.

Zvedl jsem se z křesla a začal přecházet po obýváku sem a tam. Bella mě celou dobu sledovala.

„Chceš mi říct, že dokážeš zabít upíra?“ zeptal jsem se po chvíli a zastavil se přímo naproti ní.

„Obvykle je to hračka, takže netuším, co se ten večer pokazilo. Ale musím to zjistit, protože za poslední dobu už ve městě zemřeli tři další lovci a máme důvodné podezření, že je to právě vinou toho upíra. Jsem jediná, kdo jeho útok přežil. Ty bys mi měl pomoct ho najít,“ informovala mě.

Nemohl jsem si ani za boha představit, jak ta malá holka přede mnou dokáže zabít upíra, jako jsem třeba já.

„Ale… jak?“

„To ty tu máš dokonalé smysly, takže bys to měl být ty, kdo mi řekne, jaký bude následující postup,“ namítla a odstrčila od sebe polštář. Potom se rovněž zvedla a odkráčela do kuchyně, kde si do sklenice napustila vodu.

„Nemyslím to stopování. Já jsem spíš zmatený z toho, že považuješ zabití upíra za jednoduchou záležitost. My sami máme v soubojích problémy, pokud nemůžeme zapojit naše dary, nebo tak něco… Vysvětli mi, jak může obyčejná holka jako ty, zabít upíra?“ požádal jsem ji znovu a důkladně při tom zkoumal její tělo. Tlukoucí srdce mě neskutečně mátlo. Byla člověk, nemohla se postavit upírovi.

„Už vím, co tě tak mate,“ přikývla a odložila prázdnou sklenici zpět na linku. „Očividně každý mluvíme o jiném druhu upírů. Tvůj druh zabít nedokážu – to bych musela mít setsakramentské štěstí, aby se mi to povedlo,“ zašklebila se a já byl ještě zmatenější než před okamžikem.

„O jakém druhu upírů tady tedy mluvíš?“

„O těch, co ještě žijí,“ odvětila prostě a mě napadlo, že si ze mě musí dělat blázny. Bella však vzápětí pochopila, že jí moc nevěřím, protože si otráveně povzdechla a protočila očima. „Copak ti teď budu muset říkat, že kromě vás existují i jiné příšery?“ 

Její slova mě donutila vzpomenout si na naši královskou rodinu – tu upíří – sídlící v Itálii. Tvořili ji tři bratři, kteří dohlíželi na pořádky mezi ostatními upíry a dohlíželi na to, aby se o nás nedozvěděli lidé. Jeden z těch bratrů měl údajně v minulosti oblibu v zabíjení vlkodlaků - takových co se mění během úplňku a dokáží vyvraždit celé vesnice, podobně jako novorozený upír.

A jen co jsem pomyslel na úplněk a vlkodlaka, pohled mi sjel k Bellině pasu. Tedd zmiňoval úplněk, který měli zdárně za sebou a Bella byla zraněná jako od zvířete.

„To tvoje zranění je od… vlkodlaka?“ zeptal jsem se opatrně.

„Myslíš tohle?“ zajímala se a ukázala na svůj bok. „Jo,“ přitakala ležérně, jako by se nic nedělo. Přitom mi tady říkala tak neskutečné věci… Tohle, kdyby se dozvěděli v Itálii, byl by to poprask. Caius si myslel, že zabil všechny vlkodlaky na celém světě, ale očividně se mýlil a oni se naučili lépe schovávat, stejně jako my.

„Takže – co, koho všechno lovíš?“

„Řeknu ti to ve zkratce – jsou čtyři druhy nesmrtelných. Jedním jsou upíři živící se lidskou krví a na které je většina zbraní k ničemu, takže se jim pokud možno vyhýbáme. Potom jsou tu upíří živící se lidskou energií. Těm ještě tluče srdce, takže si s nimi můžeme poradit a obvykle to není nic složitého, pokud se nám je podaří zastihnout hladové. Další kapitolu tvoří vlkodlaci. Jejich proměna se váže k úplňku – mění se noc před ním a noc po něm. Opět patří k těm žijícím nesmrtelným, takže není problém je zničit. A poslední jsou měniči. Jsou určitou obdobou vlkodlaků, ale k přeměně nepotřebují úplněk, dokáží se měnit naprosto podle vlastní vůle. V tomhle případě se většinou jedná o smečky, které si hledí svého a pouze chrání své území od ostatních nesmrtelných, kteří by chtěli zabíjet jejich lidi, takže nemáme důvod je lovit.“

Těmi informacemi mi Bella obrátila svět vzhůru nohama. O měničích jsem jednou také něco zaslechl, ale byla to jenom obyčejná zmínka v nějaké staré knize. Něco, co jsem považoval spíš za legendu, která však najednou byla skutečná. Měniči zabíjeli studené a těmi jsme byli my. Asi nebylo tak úplně s podivem, že všichni nesmrtelní se dokázali navzájem zbavit života… ale bylo to zvláštní.

Nejvíc mě šokovala existence upírů živících se lidskou energií. Nedokázal jsem si je vůbec představit. Jak takový jejich útok může asi vypadat? Jak je Bella pozná? Proč je jednoduší na ně zaútočit, když jsou hladoví?

V hlavě mi to opět hučelo jako v úle. Sotva mi Bella odpověděla na jednu mou otázku, vynořilo se jich deset nových a já měl dojem, že je toho na mě pro jednou moc.

„Spousta informací, co? Asi jsem měla předpokládat, že když už jste na té špici mezi nesmrtelnými, budete přehlížet ty slabší pod vámi,“ prohodila Bella.

„Nemyslím si, že je to o přehlížení. Spíš se všichni tak snažíme maskovat před lidmi a vytvářet z našich existencí jenom legendy, že se to daří tajit i mezi námi samými,“ odvětil jsem.

„Jak to tak vypadá, tak pouze lovci mají přehled o tom, jaké příšery to mezi lidmi žijí. Co už se dá dělat,“ pokrčila rameny a vypadala pořád klidně a přitom mi tu vyprávěla o všech možných nestvůrách. Ta holka přede mnou měla vážně pro strach uděláno, o tom nebylo pochyb. Jenom mi to stále nešlo k jejímu vzezření. „Každopádně – abychom uzavřeli tenhle rozhovor a já si mohla jít opět lehnout – potřebuju od tebe jasnou odpověď, jestli mi pomůžeš najít toho upíra, co mě onehdy napadl.“

Přikývl jsem.

„Dobrá. Jak se od kluků dozvím něco bližšího, dám ti vědět. Teď už bys měl nejspíš jít. Už bude večer a já jsem kupodivu unavená i z toho nicnedělání,“ prohlásila a protáhla se. „Jenom bych tě chtěla požádat, abys o tomhle, co jsem ti teď řekla, nic neříkal své rodině. Jste na vrcholu a nic vás neohrožuje, není potřeba, aby měli podobné informace,“ požádala mě a přitom si mě přeměřovala.

„Zatím jim to neřeknu. Pokud by se však objevil důvod, že bych to říct musel, nezaváhám. S rodinou si důvěřujeme a nic před sebou netajíme. Nerad bych jim lhal. Navíc – pokud jim to skutečně budu muset kvůli okolnostem říct, věřím, že by nám dokázali pomoct,“ odvětil jsem a byl v tu chvíli vděčný, že ten, kdo umí číst myšlenky, jsem v naší rodině já. Netušil jsem, jak bych něco podobného dokázal před ostatními utajit, protože mi bylo jasné, že se mi to bude hlavou honit ještě hodně dlouho.

„Dobrá, na tohle zřejmě můžu přistoupit,“ přikývla Bella a potom ukázala na dveře. Bylo to jasné znamení, abych opustil její dům. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 14. kapitola :

 1
1. natt.echelon
26.06.2018 [20:32]

Začíná se to rozjíždět! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!