Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 37. kapitola

18.03.2012 (11:15) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2426×

Hodila jsem tašku na postel a nervózně začala přešlapovat po pokoji. Občas jsem u toho bolestně zaúpěla. Bolela mě nevědomost. Mnoho lidí, moudrých lidí, říká, že nevědomost je sladká a častokrát tisíckrát lepší než být do něčeho zapletený. Ale to u mě v tuto chvíli neplatilo, ani nemohlo platit.

Neustále jsem si v hlavě přehrávala scény, které se za poslední dny udály. Viděla jsem před sebou včerejšek, kdy se mi Selena téměř v slzách přiznala, komu patří její srdce. Taky to, jak jsem byla nešťastná z toho, že jsem se nedokázala rozhodnout, či je to dobře nebo špatně. Edward, Riley… Měli toho tolik společného – lásku k jedné ženě, upírství, rodinu, příjmení… A přitom si téměř nemohli přijít na jméno.

Další vzpomínka, která se rozhodla atakovat mou mysl, byla na dnešní chování Edwarda. Byl… jiný. Nemohla jsem si pomoci, ale přišel mi neskutečně vystrašený a neustále kolem sebe těkal očima. Taktéž jsem si vybavovala nechápavé pohledy celé rodiny, tedy kromě Alice, ta jako vždy věděla vše.

Už jsem se ani neokoušela přemlouvat ji, aby mi prozradila alespoň nějaké minimum, díky kterému bych mohla na chvíli zaspat.  Bylo mi jasné, že to nemá cenu, že ona Edwarda nezradí, a vlastně jsem ji i částečně chápala. Proč by měla pomáhat mně, ubohé holce, která nemá nic a která se vetřela do rodiny?

A znovu ten známý pocit… Bodnutí v oblasti hrudi, už jsem to ani nenazývala srdcem. Bylo to, jako kdyby někdo chtěl papír nazývat stromem. Byl, ale už je to velmi, velmi dávno…

Viděla jsem na Seleně, že už je pevně rozhodnutá, aby bratrům Cullenovým vyznala své city. Také jsem si všímala významných pohledů Alice na Edwarda, který se je ale evidentně snažil nevnímat, nebo byl prostě natolik ponořen ve svých myšlenkách. Kdo se v něm má taky vyznat, že…

Najednou se má sestra zhluboka nadechla a já věděla, co přijde. Nebo spíše, co přijít mělo. Byla ale přerušena. Edward si před ni prudce stoupl a věnoval jí zvláštní pohled, v té chvíli jsem se jej skoro bála. Selena na tom nebyla jinak.

„Sel, prosím, potřebuji, abys mě vyslechla. Mohla bys teď jít se mnou?“ pronesl medovým hlasem, kterému se ale dalo jen těžko odporovat. Proto jsem se nedivila, když Selena jako ve snách pokývala hlavou a nechala se vést pryč ze školy, nedbajíc na to, že má před sebou ještě jednu hodinu.

Pak už jen úlevné vzdychnutí od Alice… Víc jsem nedokázala snést a se slzami v očích se vydala na parkoviště. Až pozdě jsem si uvědomila, že mě každé ráno vozí limuzína společně s ochrankou, která teď byla bůhvíkde. Zaslechla jsem za sebou troubení. Ani jsem moc nemusela přemýšlet nad tím, kdo to je, bylo mi jasné, že Riley v tom taky nechce být sám a rozhodl se mi dělat doprovod.

Sice s těžkým srdce, ale přeci jen, jsem nasedla do auta a celou cestu až k domu zarytě mlčela…

Bylo mi jedno, jestli mě teď Charlie slyší, dala jsem se do hysterického pláče. Do toho, kterému jsem se celé dny bránila. Smrt rodičů, pak to s Edwardem, bůhví, co se stalo Seleně. Neměla jsem ji s ním nechávat samotnou. Bylo toho na mě, mladou a nezkušenou holku, moc. Zatraceně moc.

Lehla jsem si do své postele a zavrtala se pod peřinu a při tom si představovala, že se dostanu až někam do středu země, kde mě nikdo neuvidí, kde se mě nikdo nebude na nic ptát, kde mi nikdo neublíží.

Ještě chvíli jsem se takto zaobírala svou sebelítostí, když mi došlo, že se Selena z „rande“ s Edwardem, může každou chvílí vrátit. A to poslední, co bych teď chtěla, bylo, aby mě takhle viděla. Nedej, bože, i s ním.

Ustlala jsem po sobě a vydala se do koupelny, abych si omyla obličej. Právě, když jsem už přestávala vypadat jako něco mezi prasetem a rajčetem, jsem zespodu uslyšela klapnutí dveří a následně nějaké hlasy, které jsem ale nedokázala dost dobře identifikovat.

Zvědavě jsem vykoukla z pokoje a cestou po schodech si ještě stahovala vlasy do culíku, i ty totiž byly v poněkud jetém stavu. Na předposledním schodku jsem se ale zasekla, ty hlasy, co jsem slyšela, se mi vůbec nelíbily. Selena, Charlie a… On.

Už jsem se otáčela na patě, abych co nejrychleji mohla znovu zapadnout do pokojíku, když vtom si mě Charlie se Selenou všiml. Edward si mě, předpokládám, všiml už předtím, ale nasadil stejně překvapený výraz jako ti dva.

„Bello,“ řekl s veselou tváří Charlie a já tak vytušila, že se na mě moje chvilková slabost nějak extrémně neprojevila. Ani Selena nejevila žádné známky toho, že by si něčeho všimla, a na Edwarda jsem se nepodívala. Jaký on na mě, taková já na něj, ne? „Selena mi právě přivedla ukázat svého přítele,“ nervózně se zasmál. Asi to taky moc nechápal, když jsem mu jej před dvěma týdny představovala já, i když to bylo trošku jiné.

„Sel?“ vyjekla jsem, aniž bych to nějak plánovala. Naprosto mi tímto vyrazili dech.

Jak je to možné? Vždyť Edward si její hlavě musel přečíst, že on není ten, koho miluje? Nebo snad ne? Vlastně jsem nikdy nepřemýšlela o tom, jestli Edward může číst Seleně myšlenky, ale logicy bych předpokládala, že ano…

„Včera to bylo… Sakra, já nevím, co to bylo, nějaká krize nebo tak. Všechno je jinak. To, co jsem včera řekla, byla lež,“ vyhrkla až příliš rychle, jako by to měla nacvičené, ale co… Možná, že se mi už tohle všechno jenom zdá, vůbec bych se nedivila, kdybych se právě probrala.

„Jasně, tvůj život, tvůj vztah, tvoje srdce,“ mluvila jsem k ní, ale oči mi samy začaly nebezpečně těkat i k Edwardovi. Podle jeho výrazu pochopil, že mluvím i k němu a netvářit se příliš nadšeně, když jsem jim dala v podstatě požehnání, i když ironické. Ale co si mysleli? Že je oba dva obejmu a řeknu jim něco ve smyslu: „Já vám mám ráda i tak děti.“ A život půjde dál? Tak to asi těžko.

„Ehm,“ odkašlal si Charlie a upoutal tak na sebe naši pozornost. Už mi zatrnulo, že se bude moc vyptávat, ale on nezklamal. „Já jdu a nechci nic vědět.“ A opravdu se otočil, sbalil si věci na rybaření a zavřel za sebou dveře.

„Bello, já vím, že máš pocit, že…“

„Ne, žádný pocit nemám,“ odbyla jsem ji a s dalšími slzami na krajíčku se vracela do pokoje.

Ještě jsem za sebou zaslechla tichou omluvu a následné utěšování. Všechno bude dobré, ona to zvládne… Takováto slova se vám vryjí do paměti, když je řekne někdo, koho milujete, o vás. Jaký je to pocit? Upřímně pěkně na nic.

A tak šly dny…

Edward se Selenou byli jako ten nejšťastnější pár pod sluncem, nebo to alespoň dobře hráli. Riley, já, ani Cullenovi se na ně nemohli podívat. Riley se mi nedávno přiznal, že se do Seleny zamiloval, takže jsme byli oba dva ve stejné situaci, a proto jsme ani jeden nevydrželi ten mučící pohled, kterým nám drásal srdce. A Cullenovi nad nimi jen znechuceně kroutili hlavami, jen Alice se zdála docela spokojená s vývojem situace – nic nedávala najevo, prostě je jen nechala žít. Kdybych aspoň trošku mohla, udělám to taky, hned!

Jako každé odpoledne, i tohle jsem si zalezla do postele. S knížkou a kyblíkem zmrzliny. Takhle to vždycky léčily ve filmech, jenže mezi mou realitou a filmem byly dva podstatné rozdíly. Mě to nepomáhalo a taky na mě nikde nečekal princ na bílém koni a následně pak i šťastný konec.

Začetla jsem se do stran plných romantiky, vášně a lásky… A než jsem to stačila nějak zastavit nebo si toho alespoň všimnout, knižní stránky začaly pomalu, ale jistě vlhnout. Až za chvíli jsem si uvědomila, že to jsou zase jen mé slzy. Už mě to ani nepřekvapovalo, dřív snad, když jsem ještě nebyla zvyklá na svou měkkotu, ale teď, po tolika probrečených nocích, když už Selena spala…

Překulila jsem se na záda a začala očima zkoumat prasklinky na stropě. Doufala jsem, že to trochu odvede mé myšlenky, navíc to byla jedna z mála činností, která mě nerozbrečela.

Najednou se dveře pokoje prudce rozlétly a v nich stál Charlie s vyděšenou maskou. Už jen to mě vylekalo a to jsem ani nepomyslela na to, co se mohlo stát.

„Není tu, sakra, není tu,“ naříkal, z očí mu telky slzy jako hrachy a roztěkaně začal nadzvedávat přikrývky. Klekal si, aby viděl pod postele. Byla jsem z něho naprosto zmatená.

„Co se stalo?“ dostala jsem ze sebe roztřeseným hlasem a už se zvedala z postele a oblékala si kalhoty.

„Selena se ztratila. Ochranka prý vůbec neví, kde by mohla být. Volal jsem ke Cullenovým, jestli náhodou není s nimi. Není!“ zakřičel hystericky a už vybíhal z pokoje.

Už jsem se chtěla hnát za ním, když vtom mi zazvonil telefon.

Edward. Počkat Edward? Proč volá zrovna mně, proč raději nehledá svou přítelkyni? Nicméně jsem zmáčkla zelené tlačítko a bez pozdravu vyčkávala, co mi chce říct.

„Je mi to líto. Hrozně moc, Bello! Prosím tě, nikam nechoď a počkej na mě, musím si s tebou promluvit. Omlouvám se,“ vysoukal ze sebe zoufalým – téměř plačtivým tónem. A položil.

Nechápavě jsem zírala do zdi před sebou a zhroutila se na židli u psacího stolu. Nevěděla jsem proč, ale v té chvíli jsem měla silné nutkání Edwarda poslechnout. Tak jsem prostě čekala a jen poslouchala, jak se zespodu ozývají rány, když Charlie převracel věci, a taky jeho hlas, jak telefonoval. A nakonec bouchnutí dveří a následné startování motoru. 

Jak jsem slíbila, tato kapitola byla o něco delší. Nevím, jestli jste spokojené s tím koncem (vím, nejste)... :D

Ale slibuji, že v další kapitole bude všechno vysvětleno. Prosím, ještě to vydržte. :) 

Jinak, abyste byly v obraze, myslím, že do 40. kapitolky by mohl být konec. :) 

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 37. kapitola: