Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 3. kapitola

31.07.2011 (09:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3554×

Domů jsem přišla ještě před Selenou, protože díky mým spolužákům proběhla i autogramiáda. To ale nebylo to nejhorší, za chvíli po ní totiž chtěli naučit nějaká kouzla. Nikdy jsem neporozuměla tomu šílenství kolem Disneyho, ale chtít po ní, ať udělá z cihly holuba, bylo už opravdu moc. Naivita je těžká nemoc, která navíc bohužel vládne světu.

Ještě pořád vysmátá z dnešního dopoledne jsem otevřela domovní dveře. Za nimi mě ale čekalo překvapení.  Nemilé překvapení.

„Isabello, volal nám Selenin manažer,“ pronesla matka vyčítavě. Já na ni nechápavě hleděla a nedokázala jsem z toho nějak vyrozumět, co já s tím? „Prý jsi se Selence smála. Na jejím vlastním koncertě!“ zakřičela.

„Cože? Já se nesmála koncertu, ale tomu, že moji spolužáci kladivem urvali kus budovy a chtěli, aby jim z toho Selena vyčarovala ptáka,“ řekla jsem a chytla další záchvat smíchu.

„To není vtipné,“ rozčilovala se matka. „Jak sis to vůbec mohla dovolit? Zesměšnila si ji.“ Aha. Že jsem si toho nevšimla.

„Selena se u toho bavila stejně dobře jako já,“ obhajovala jsem se.

„Ale ona na to má, na rozdíl od tebe, právo. Pro tvou informaci, ona je totiž hvězda toho seriálu. Ne ty! Doufám, že si rozumíme a už se to nebude opakovat,“ pronesla jako „správná matka“. Ona zrovna.

„Jo,“ zamumlala jsem a snažila se co nejrychleji dostat do svého pokoje, ale v polovině schodů, byla moje snaha přerušena.

„Mimochodem, bratr tě pozdravuje,“ prskl ještě otec. Nádhera. Může být snad něco citlivějšího a hezčího, než nazvat svého jediného, dříve milovaného syna pouze bratr mé dcery? Myslím, že v téhle rodince, opravdu ne…

„Díky,“ řekla jsem a ještě rychleji než před tím zdrhala do pokoje. Teď už úspěšně.

***

Už asi tři hodiny jsem úspěšně pozorovala zeď. Ne, že by to bylo nějak zvlášť záživné, ale já neměla co dělat. Rodiče měli asi něco velmi důležitého, když mě tak dlouho nechali na pokoji, do školy zatím taky nic nebylo a Selena mi tak před hodinou psala esemesku, že jde na rande s Justinem. Nechápala jsem, co na něm vidí. Vypadá jak holka, mluví jak holka, zpívá jak holka a dokonce se tak i chová. Ona ho ale má ráda a s tím jsem nemohla nic udělat. Pořád lepší než její večírky, kde jsou všichni její povedení Disneyovští kamarádi, včetně Miley. Ta mi leze na nervy ještě víc než ostatní. „Jsem blond, jé už jsem zase brunetka. Co s tím budu dělat?“ No, není to trapný? Podle mě jo. Ale já jsem samozřejmě nikdy nic podobného nedokázala, tak nemám právo je soudit.

Já už ty rodiče k tomu poučování vlastně ani nepotřebuji, umím se napomenout sama.

Začalo se stmívat a s tím mi i začalo kručet v žaludku. Moc se mi dolů, z mého království nechtělo, ale nejsem sebevrah a něco sníst musím.

Po schodech jsem šla potichu po špičkách a modlila se za prázdnou kuchyň. Na posledním schodu jsem se zasekla, protože jsem z kuchyně uslyšela hlasy rodičů. Sakra!

„… ne Ricardo, já vím, že se ti po jediném synovi stýská, mně mimochodem taky, ale víš, jak to s ním je. Zase by se snažil Isabelle vtlouct do hlavy, že naše chování není správné. To bys chtěl? Zrovna teď, když už konečně začala trochu poslouchat? On by všechno zničil… A co kdyby se „omylem“ prořekl před Selenou a Isabellou? Nevím, jak ty, ale já si nepřeji, aby se to dozvěděli…“ Cože? Byla jsem úplně mimo, vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Proč nechtějí, aby Pete přijel?

„Ne, to nechci,“ připustil otec a povzdychl si. „Pravdu o té adopci se nikdy nedozví, slibuji.“ Adopce?

Už jsem slyšela jen kroky směřující do obýváku. Rychlostí blesku jsem se navrátila do pokoje. Opravdu jsem nepotřebovala, aby mě přistihli u špehování. Sice nechtěného, ale přece.

Potichu jsem za sebou zavřela dveře a svezla se po nich na zem. Hlavu jsem si dala do dlaní a snažila se myslet na něco jiného. Nechtěla jsem přemýšlet o adopci, ale ať jsem se snažila, jak nejvíc to šlo, nemohla jsem to dostat z hlavy. Já nechci být adoptovaná. Musela bych žít s pocitem, že jedni rodiče mě opustili jako malé miminko a druzí se ke mně chovají s takovým odporem a záští. To opravdu nemám nic? Nemám nárok na rodiče? Ne na takové ubohé náhražky, ale na milující a chápavé?

Vyskočila jsem na nohy a přešla k posteli. Zachumlala jsem se do peřin a schovala hlavu do polštářů, za účelem ztišit svůj řev smíšený s pláčem.

I když bylo ještě brzo, pláč mě natolik unavil, že jsem usnula.

Zdálo se mi o Petovi. O tom, že přijede a domluví rodičům. Oni mu vše odkývnou a vše bude jako dřív… Sen se ale pak změnil.

Jela jsem s Petem v autě. On řídil a byl šíleně rozčílený. Chtěla jsem se ho zeptat, co se stalo, ale nešlo to. Dorazili jsme na letiště. Koupil letenky, ale já nevěděla kam a neměla jsem se to jak dozvědět. Ústa mě neposlouchala. Ničilo mě to, ale na druhou stranu jsem Petovi věřila. On by mi neublížil, nevzal by mě někam, kde by se mi to nelíbilo. Držel mě za ruku a říkal něco o tom, že vše bude zase dobré.

Táhl mě za sebou přes celé letiště, až jsme konečně dorazili k nějakému vchodu, u kterého se zastavil. Podal usměvavé paní v uniformě letenky a pasy. Popřála nám šťastnou cestu a my pokračovali dál. Šli jsme jakýmsi tmavým tunelem. Za chvíli mě do očí uhodilo prudké sluneční světlo. Po rušné runvaji jsme nakonec došli až k letadlu.  Nasedli jsme, připoutali se a já čekala, co přijde dál.

„Vítejte v letadle do Port Angeles. Na letadlo hned po příjezdu navazuje spoj do Forks. Je možno si zde zakoupit…“ Dál už jsem přesládlý hlas letušky neposlouchala. Forks, to je to město, kde Pete bydlí, ale proč mě tam veze? Jak přemluvil rodiče?  Nic mi tu nedávalo smysl.

Mé snové přemýšlení přerušil nepříjemný zvuk vycházející z reproduktorů. Všechny pohledy se upřely na mě.

Trhla jsem sebou a probudila se. Zamáčkla jsem budík a začala se pomalu sbírat z postele.

Ještěže mývám natažený budík s tak velkou rezervou, protože dnes ráno mi šlo všechno dvakrát pomaleji než obvykle. Ne, že bych byla špatně vyspaná, ale nemohla jsem přestat myslet na to, co jsem se včera omylem dozvěděla. A k tomu všemu jsem se snažila přijít na to, co měl ksakru znamenat ten sen. Nikdy se mi totiž podobné věci nezdály, mé sny byly většinou obyčejné a nikdy jsem si je nepamatovala, ale tenhle? Ten si pamatuji naprosto perfektně a mám pocit, jako by pro měl mít velký význam. Obzvláště tedy jedna část… Forks. Snažila jsem se vymyslet, co pro mě může takové malé město znamenat. Možná by mi mohlo nabídnout nový, lepší domov. Ten pocit byl však silnější, cítila jsem, jako bych s tím místem byla nějak propojená. Jako by čekalo přímo na mě, jako kdyby tam měla začít nová kapitola mého života.

Byla jsem sama ze sebe zmatená. Míchalo se ve mně tolik pocitů, v hlavě se mi střídalo hrozně rychle moc myšlenek a nešlo to zastavit. Musela jsem to nějak začít řešit…

Šla jsem si do kuchyně pro snídani a čekala na vhodnou příležitost.

„Já…“ začala jsem a rodiče se na mě překvapeně podívali, protože jsem většinou sama od sebe mluvit nezačínala. „Víte, už dlouho jsem neviděla Peta a stýská se mi, tak mě napadlo, jestli bych ho k nám třeba nemohla pozvat?“ zašeptala jsem provinile. Oni si vyměnili napůl vyděšený a napůl rozčilený pohled a otočili se zpět ke mně.

„Dnes mu zavolám a zeptám se ho,“ řekl otec rozhodně a mě tím vyrazil dech. Moje matka na tom nebyla o moc líp, házela po něm rozčilené pohledy typu, to si ještě vyřídíme.

„Děkuji,“ řekla jsem nadšeně a poprvé za posledních pár let jsem měla chuť ho obejmout, ale ovládla jsem se. „Už musím jít,“ dodala jsem a s batohem na zádech vyrazila do školy.

***

Všechny školní dny probíhaly stejně… Zájem o Selenu neopadal a já jsem to už nemohla vydržet. Všichni se se mnou chtěli kamarádit a nenápadně se vyptávali, jak se má Selena. Učení bylo kupodivu lehké, a tak jsem v hodinách přemýšlela o snu, který se mi teď zdával každou noc, někdy i několikrát po sobě.

Táta se dohodl s Petem, že přijede o tomto víkendu a už byl pátek večer. Tak strašně moc jsem se na něj těšila, že jsem, až téměř s úsměvem, ignorovala hlavně matčiny přihlouplé kecy.

Konečně jsem usnula… Sen se samozřejmě opakoval, ale pro mě už to bylo jen příjemné zpestření noci.

Když jsem se ráno probudila, v pokoji na mě čekalo překvapení v podobě vysmátého Peta. To tak vtipně spím nebo co?

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 3. kapitola: