Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 9. kapitola (Prozření)


Bella, dcera bohů - 9. kapitola (Prozření)Jak Bella zareaguje na nově zjištěné skutečnosti o kletbě, kterou má chránit? Najde dost síly k tomu, aby nezničila své božské předky? O čem si s Katherin promluví?
Příjemné čtení...

„Nejde jen o volný pohyb po slunci, Bello! Tady jde o mnohem víc. Když by byla kletba zrušena, pak by Aro jistě vytáhl s celou svou armádou upírů na horu Prison! Vstup k bohům je chráněn kouzly, nejdříve vodním průplavem, kde nezadrží dech ani ten největší mořeplavec. Dále ohromnou zimou, kterou nepřežije žádný člověk. Upíři však nejsou lidé a voda ani chlad jim nevadí. Poslední částí ochrany je slunce, proto tvá matka uvalila na upíry tu kletbu.

Je tam takové horko, že by to každého člověka vysušilo v prach. Upírům by horko nevadilo, ale ta záře, která by vystupovala z jejich těl, právě ta by je zničila. Vládci Volterry to moc dobře vědí a věř mi, že by s radostí zabili všechny bohy, kteří tam nahoře jsou! To je hlavní důvod té kletby, to je důvod, proč nesmí být zrušena. Dala bys jim tak volnou letenku do života, kde by je bohové ničím neomezovali!“

  

Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi tu Katherin říkala. Překvapeně jsem zalapala po dechu, když jsem si konečně utřídila v hlavě všechny myšlenky, které mi hlodaly do mozku. Bože můj, takže takhle to je? Připadala jsem si jako hloupé dítě, které uvěřilo první báchorce, kterou mu navykládali o Ježíškovi. Jak jsem tak dlouho mohla věřit, že za tou kletbou není už skrytý žádný další význam? Přiznávám, že mi na tom nikdy nepřišlo nic zvláštního… Ale já jsem přeci neměla důvod pochybovat!

„Proč mi to neřekli?“ dožadovala jsem se odpovědi u Katherin a ona se na mě zkroušeně podívala. Nejspíš jí došlo, že mi právě prozradila něco, o čem jsem neměla ani nejmenší tušení a možná to tak mělo i zůstat. Zahleděla jsem se do těch zelených očí, které mi připomínaly oči kočky, a nenašla jsem v nich nic jiného, než upřímnost.

Až teď jsem si všimla, jak je Katherin krásná. Její dlouhé hnědé vlasy měly stejnou barvu jako ty mé. Drobné, přirozené kudrny ohraňovaly její obličej. Růžové ďolíčky ve tvářích, malá ústa i nos, který zdobilo několik pih. Trochu mi připomínala dítě, ale byla dospělejší, než já sama. Nejdominantnější v její tváři však byly oči. Zeširoka otevřené, přesto však malé oči s nevídanou zelenou barvou. Postavu jsme měly podobnou, štíhlá a poměrně vysoká. V žádném případě však nebyla ošklivě vychrtlá, jak by se po několika týdnech zde dalo čekat.

„Víš, Bello, myslím si, že se tě matka jen snažila chránit,“ zašeptala po chvíli ticha a přetrhla tím mé úvahy. Vlastně mi její vysvětlení znělo poměrně logicky, ale mně došel pravděpodobnější důvod, proč mi ve skutečnosti nikdy neřekli pravdu. Bolestné poznání, které vůbec nebylo příjemné.

„Ne, Katherin. Oni se báli,“ konstatovala jsem prostý fakt. Vždyť je to vlastně zcela jednoduché, vlastní matka má strach ze své dcery, která ji nadevše miluje! Najednou jsem si připadala jako ten největší hlupák pod sluncem. Proč mě to jen nenapadlo dřív?

„Co to povídáš?“

„Zamysli se, když jsou děti bohů mnohem silnější, než samotní bohové, tak proč je nesmí vídat?“ položila jsem jí otázku a Katherin se nad tím opravdu zamyslela. Chvíli seděla ve strnulé podobě a potom na mě překvapeně vyvalila své doširoka otevřené oči.

„Ty si myslíš, že se bojí o své postavení? Tedy, chci říct, že se bojí toho, že bychom je mohli zbavit moci?“ vyjekla až příliš hlasitě, takže jsem ji musela tišit. Byla z toho stejně v šoku, jako já. Tohle zjištění mě bolelo víc, než mučení od Jane. Dokonce i víc, než zrada, kterou mi způsobil Demetri a Edward.

„Oni se bojí toho, že bychom je chtěli zničit. Samozřejmě, proto tyhle kameny existují, kdybychom se chtěli vzepřít, tak nás jednoduše umlčí. Zničí nás jejich silou, která je pro nás smrtelná, proto mi neřekli, co obsahuje ta kletba. Kdybych ji zrušila, upíři by zničili bohy, ale my bychom dokázali zničit upíry…“ Rozvíjela jsem dál své úvahy a sama jsem se divila nad tím, že mě to nikdy dřív nenapadlo. Jestli jsem si předtím myslela, že jsem naivní, tak jsem se pořádně mýlila, protože teprve nyní mi došlo, jak jsem byla pitomá! Tohle zjištění bylo horší, než zásah bleskem. I Katherin se náhle tvářila jako opařená čajem. Nejspíš i jí došlo, že mé vysvětlení dává jasný smysl. Ostatní to mohli vědět, ale určitě by je nenapadlo, že zrovna já – hlavní osoba – o tom nemám ani tušení.

„Zní to logicky, ale… To přeci není možné,“ váhala nadále, přestože si už nebyla jistá na sto procent. Mně tohle bohatě stačilo a už jsem se nechtěla babrat v bolesti, kterou mi to způsobovalo. Dobrá nálada byla tatam a já jsem pociťovala tu svou starou známou – beznaděj. Vzdálená sestra, která se ke mně vždycky vrací, aby mi ze života udělala peklo. Od chvíle, co jsem tady, ji potkávám poměrně často.

„Nevíme to jistě, tak to nechme být. Pojď se raději bavit o něčem jiném,“ navrhla a já jsem s radostí přijala. Seděly jsme spolu na posteli a během krátké chvíle jsme se bavily, jako kdybychom se znaly celý život. Nemožné, že se mi s ní tak dobře povídá. Možná je to právě proto, že ona chápe vše, co jsem kdy zažila. Nakonec jsme zjistily, že je ve skutečnosti starší jen o tři roky, což je úžasné.

Je mi milá jako sestra, kterou jsem nikdy nepoznala. Sestra, kterou jsem nikdy neměla. Vlastně možná měla, co já vím, kolik dětí matka má. Já jsem přeci jen obyčejná holka, která si donedávna myslela, jak jí matka nelže. Že o ni má zájem jen kvůli ní samotné.

„Takže jsi byla na Havaji?“ zajímala jsem se, když mi vyprávěla o místech, které navštívila. Přikývla a vesele se usmála, pak ale posmutněla a já jsem se zajímala o to, co se stalo.

„Poznala jsem tam Filipa, už jsem se o něm zmínila,“ zamumlala a setřela si slzu z tváře.  Bylo mi jí nesmírně líto a objala jsem ji, aby pocítila, že v tom není sama. Jsem tu s ní a bude to dobré. Vždyť já se vlastně cítím podobně.

„Dlouho tu byl semnou, ale pak ho odvedli a už jsem o něm neslyšela. Nejspíš ho zabili,“ zabědovala a v jejím hlase jsem postřehla i hlubokou nenávist. Zajíkala se slzami a já jsem ji nemohla nijak pomoci. Smích vystřídal pláč, který se přenesl i na mě a nakonec jsme jen smutně seděly a plakaly, dokud nám nedošly slzy. Když už jsem konečně cítila, že mi vyschly slzné kanálky a nos přestával mít červenou barvu, tak jsem jen smutně ležela na posteli a poslouchala to zvláštní tíživé ticho. Klid v pokoji přerušil zvuk mého žaludku, který se dožadoval nějakého jídla. Vlastně si ani nepamatuji, co jsem měla naposledy… Právě v té chvíli někdo zaklepal na dveře a hned je otevřel. Byla to znovu ta dívka z recepce, ale tentokrát nesla v ruce tác, který byl plný jídla. Bylo to jako na zavolanou, ale přes všechen hlad jsem zápasila s chutí říct jí, aby si to odnesla.

„Náš pán se omlouvá, že jste musela tak dlouho čekat, slečno Isabello,“ pronesla uctivě, ale zarazilo mě, že si všímala jen mé osoby. O Katherin se nijak zvlášť nezajímala. Vlastně tác jen položila na stůl a s tichým „na shledanou“ se vytratila z pokoje. Překvapeně jsme se na sebe s Katherin podívaly, ale přemohl nás hlad a okamžitě jsme se vrhly na tác plný jídla. Hned, jakmile jsme to zdlábly, tak se Katherin rozvalila na posteli a hluboce oddychovala.

„Nesnáším je, ale mají fantastickou kuchyni,“ vzdychla tak upřímně, až jsem se musela pobaveně zasmát. Je až zvláštní, jak lehce to šlo! Zvedla jsem se z postele a přešla jsem k otevřenému oknu. Včera jsem ho nejspíš zapomněla zavřít, ale venku je takové teplo, že to nebyl vůbec problém. Navíc jsem spala jako špalek! Shlédla jsem dolů k zemi a znovu jsem spatřila zeleň na zahradě. Byla tu spousta vysokých keřů, které obehnávaly mohutný kamenný plot. Nikdo, kdo by procházel kolem, neměl šanci spatřit postavy na zahradě. Možná proto mi zahrada byla tak sympatická.

Nehodila se k temné společnosti zdejšího hradu, zahlédla jsem dole dokonce i nějakou postavu. Po chvíli sledování jsem v ní poznala Demetriho, přestože byl zahalený v dlouhé kápi s kapucí. Nemohla jsem se vynadívat na jeho svalnatou postavu, která byla znatelná i přes plášť. Jeho chůze byla tak rozhodná, postoj vzpřímený. Nemohl to být nikdo jiný než on, protože jsem si stoprocentně jistá, že bych si ho s nikým nespletla. Otáčel se a nejspíš se vracel do hradu, když zvedl hlavu a zadíval se do mého okna. Uskočila jsem od něj, ale bylo mi jasné, že mě musel spatřit. On se svými upířími reflexy a zrakem mě zcela jistě nepřehlédl. Sakra!

„Co se děje?“ polekala se Katherin při mém úskoku od okna, díky kterému jsem se málem přerazila o židli za sebou. Na poslední chvíli jsem však vyrovnala balanc a nerozplácla jsem se na zemi.

„Byla tam vosa,“ zalhala jsem z fleku. Vlastně ani nevím, proč jsem jí neřekla pravdu. Možná je to proto, že by nepochopila můj cit k upírovi. K někomu, kdo němě přihlížel vší bolesti, kterou zažila. Protrpěla toho spoustu a jsou to děsivější věci, než se staly mě, přesto je však klidná. Jako kdyby si říkala, že už jí nemůže nic ublížit víc…

„Pojďte se mnou, slečno,“ ozval se v pokoji mužský hlas. Překvapeně jsem vzhlédla a spatřila jsem jednoho z bodyguardů. Myslím, že se jmenuje Felix. Chtěla jsem s ním jít, ale on mě zarazil a vyzval Katherin. Obě jsme z toho byly překvapené, ale ona se nakonec líně zvedla z postele a následovala ho. Pevně jsem se na ní podívala a naznačila jsem, že stojím při ní. Věnovala mi krátký úsměv a zavřela za sebou dveře.

Znovu se mě zmocnil pocit nejistoty z toho, že jí mohou ublížit. Pochybuji, že by matka přišla podruhé a znovu nám pomohla. A nevím, jak bych se zachovala, kdybych ji viděla a věděla, že mi tak hrozně lhala. Ostatně si jsem jistá, že ví, co jsem se dozvěděla. Pravda bolí, ale je lepší znát ji. Člověka už nemůže nic překvapit. Nakonec jsem usoudila, že když tu budu jen tak sedět, tak stejně nic nezmůžu, takže jsem se přesunula do prostorné koupelny a nechala jsem si pootevřené dveře, abych uslyšela, kdyby Katherin přišla.

Sundala jsem si své oblečení, které bylo už poměrně zničené, a s úlevou jsem si vlezla pod sprchu. Pustila jsem na sebe horkou vodu, jako bych doufala, že ze mě smyje starosti. Pečlivě jsem vydrhla každou část své pokožky a namydlila jsem si vlasy. Poté, co jsem spláchla všechnu pěnu ze svého těla i vlasů, vylezla jsem a zabalila se do osušky.

Když jsem prohledávala šuplíky, tak jsem narazila i na nějaké dívčí oblečení… Zkrátka si něco půjčím. Na poličce nad umyvadlem byl zcela nový hřeben a já jsem si s ním rozčesala své dlouhé vlasy. Namočila jsem je, takže se mi hned lehce zvlnily, ale to se po uschnutí většinou srovná.

Rychle jsem přeběhla po studených kachličkách do vedlejší místnosti a prudce jsem zastavila, když jsem v křesla naproti sobě spatřila Demetriho. Uvědomila jsem si, v čem jsem oblečená a okamžitě jsem zrudla. On se zatvářil poněkud vyvedeně z míry, ale hned nasadil omluvný obličej.

„Co tady děláš?“ vyjela jsem na něj rozčíleně. Copak tady vůbec nerespektují soukromí? Tedy, chápu, že jsem jejich vězeň, ale tohle je moc i na mě. Neříkal mi snad Aro, že mám být nějaký jejich „host“? A jestli mají ve zvyku vlézt každému z hostů do pokoje, tak to jsou skutečně super způsoby. Kdyby mě alespoň nepozoroval tím zvláštním pohledem. Všimla jsem si, že jeho oči náhle ztmavly a nervózně jsem si chytila ručník. Teď by mi fakt chybělo jen to, kdyby mi ta osuška spadla!

„Omlouvám se, netušil jsem, že tam nemáš oblečení,“ zakloktával se, což mě překvapilo. Trhla jsem hlavou a naznačila jsem mu, aby počkal za dveřmi, než se obléknu. Bez řečí vypochodoval z místnosti, ale já jsem stále cítila horkost ve tváři. Krucinál! Tohle mi snad dělá schválně, jako kdyby nestačilo, že ho mám plnou hlavu! On mi ještě musí lézt do pokoje. Vytáhla jsem ze skříně první věci, které jsem spatřila, a potěšilo mě, že mi padly. Vcelku jednoduché džíny a bílé tílko – to se mi zdálo jako dobrá varianta.

„Ehm, můžeš dál,“ řekla jsem do prázdna a nepochybovala jsem o tom, že by to neslyšel. Dveře se otevřely a Demetri vstoupil tentokrát už s mnohem větším klidem, než se kterým odcházel. Ještě teď jsem ve tvářích cítila horkost, stačilo mi, abych si vzpomněla na to, jak mě načapal, když jsem ho pozorovala z okna!

„Ahoj,“ pozdravil mě a já jsem mu pozdrav oplatila. Vrtalo mi hlavou, co ode mě chce, ale on mi to hned vysvětlil.

„Aro ti vzkazuje, že má radost z toho, co jsi mu naznačila. Že možná zrušíš tu kletbu… Rozhodl se, že můžeš chodit po celém hradu, jak se ti jen zachce. Vždy ale musíš mít nějaký upírský doprovod,“ oznámil mi nezúčastněně. Zůstala jsem na něj překvapeně zírat a teprve teď mi došlo, jak mohl vyznít můj pokus o záchranu Katherin. Katherin!

„Kde je Katherin?“ vyhrkla jsem, když mi došlo, že odešla s nějakým upírem. Co na tom, že se ptám na něco zcela jiného, než co mi oznámil?

„Dostala svůj vlastní pokoj, na druhém konci hradu. Nesmíš k ní, jestli tě to zajímá. Neptej se proč, protože toho tolik zase nevím,“ odpověděl podrážděně a já jsem marně přemýšlela nad tím, co mu přelétlo přes nos.

Jednu chvíli je milý, pak je protivný. Kdo se v něm má potom vyznat? Zvlášť, když jsem v jeho přítomnosti tak nervózní! Němě jsem přikývla a přešla jsem k oknu, abych se znovu podívala na tu krásnou zahradu. Nečekala jsem, že by tu zůstával nezbytně dlouho, ale neslyšela jsem vrznout dveře. Zvědavě jsem se otočila a přistihla jsem ho, jak mě pozoruje. Uhnul pohledem, když viděl, že jsem ho načapala na švestkách, ale stále se neměl k odchodu.

„Myslíš, že bys se mnou šel do téhle zahrady? Vypadá kouzelně…“ Jsi ale úplně pitomá! V duchu jsem si nadávala za to, jak jsem hloupá. Chvíli se tu ke mně chovají vřele a já hned zatoužím po prohlídce! Jsou to tvoji nepřátelé, Bello. A to všichni! Jo, jsou to nepřátelé, ale je těžké odporovat hlasu srdce, když ti jsou dva z nich blízcí – zašeptal mi můj vnitřní hlas.

„Jasně, že jo,“ pousmál se a chytil mě do náruče. Vyjekla jsem a pevně se ho chytila kolem krku. Užívala jsem si tu blízkost a zamrzelo mě, že jsme se tak rychle ocitli v malém parčíku, který jsem nazvala zahradou. Demetri mě položil opatrně na zem a já jsem se zhluboka nadechla toho čerstvého vzduchu, který byl prosycen tolika květinovými vůněmi.

8. kapitola - Shrnutí - 10. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella, dcera bohů - 9. kapitola (Prozření):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!