Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 10. kapitola (Dokonalý plán)

12.03.2011 (11:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1960×

„Jasně, že jo,“ pousmál se a chytil mě do náruče. Vyjekla jsem a pevně se ho chytila kolem krku. Užívala jsem si tu blízkost a zamrzelo mě, že jsme se tak rychle ocitli v malém parčíku, který jsem nazvala zahradou. Demetri mě položil opatrně na zem a já jsem se zhluboka nadechla toho čerstvého vzduchu, který byl prosycen tolika květinovými vůněmi. 

„Líbí se ti tu?“ zeptal se po chvíli. Vdechovala jsem tu překrásnou vůni a usmívala jsem se jako pomatená. Pomalu ode mě odplouvala špatná nálada a já jsem pociťovala klid. Z jednoho stromu jsem uslyšela zpěv ptáků a jen tak jsem si zabroukala melodii, která mi prolétla hlavou. Byla to ukolébavka, kterou mi kdysi zpívala má adoptivní maminka.

„Je tu nádherně,“ odpověděla jsem zasněně a ucítila jsem Demetriho ledovou dlaň na své tváři. Otevřela jsem oči a zahleděla jsem se do těch jeho, které byly nyní ztmavlé. Do tváře mu už nestínila kápě, a tak se celý jeho obličej třpytil. Byla jsem okouzlená tou krásou, byl jako tisíce diamantů na slunci. Mé vlastní slunce…

Srdce mi začalo být rychleji a já jsem přerývavě dýchala. Teď se prostě musí přiblížit až ke mně. Prostě musí! Naklonil se blíž k mé tváři a stále mě hypnotizoval pohledem. Byla jsem uvězněná v jeho pohledu a celé tělo mi náhle zkamenělo.

Někde uvnitř mé hlavy mi blikala červená kontrolka s nápisem NEBEZPEČÍ, ale já jsem ji poměrně klidně ignorovala. Toužila jsem po polibku snad od první chvíle, kdy jsem ho spatřila. Tedy, polibek jsem si přála i od Edwarda, ale teď je tu Demetri a náhle se stává celým středem mého vesmíru.

„Bello,“ zašeptal mé jméno tak něžně, že to znělo jako pohlazení. Chtěla jsem se k němu nahnout a políbit ho, ale nedovolil mi žádný pohyb. Stála jsem a čekala na tu chvíli, kdy to konečně přijde. Mé srdce běželo jako o závod a já měla dojem, že mi každou chvíli vypoví službu! A pak se Demetri konečně přiblížil natolik, že jsem ucítila jeho dech na své tváři.

Zavřela jsem oči a pocítila jsem jeho rty, jak se dotýkají těch mých. V tu chvíli, kdy naše rty spojil v polibek, se ve mně splašily všechny atomy. Mé tělo šílelo z té vášně a touhy, spalovala mě zaživa. Samovolně jsem mu zamotala prsty do vlasů a přitahovala jsem se k němu tak blízko, jak jen to šlo. Nejspíš bych zkolabovala z nedostatku kyslíku, kdyby se náhle neodtáhl a nestál kus ode mě.

Překvapeně jsem na něj zírala, ale nemohla jsem se ze svého místa ani pohnout. Jeho oči byly černé jako uhel a doslova plály touhou. Takhle jsem se ještě nikdy necítila - v břiše mi poletovali motýlci. Měla jsem pocit, že se vznesu k oblakům, že se prostě nemohu udržet na zemi. Jakoby přestala fungovat gravitace… Celé mé tělo bylo najednou tak lehké, cítila jsem podivnou malátnost a mžitky před očima. Mé oči viděly jen jeho, pouze jeho!

„Tohle nemůžeme,“ řekl a těžce oddychoval. Zarazila jsem se a pocítila jsem ostré bodnutí pravdy. Projel mnou nůž poznání a mně došlo, co jsme právě udělali. Líbali jsme se a mohl nás kdokoli vidět. On z toho může mít problémy, ale to hlavní je, že se tu líbám s nepřítelem! Co když ho Aro nastrčil, aby se dostal až ke mně? Srdce se mi na okamžik sevřelo a já jsem ucítila hořkost odmítnutí. Nechce mě, jinak by se nevzdálil z mé přítomnosti. Možná, že je skutečně jen nastrčený a tím pádem odvedl skvělou práci!

„Demetri,“ zašeptala jsem jeho jméno, ale on už byl na cestě pryč. Zmizel mezi keři a ztratil se mi z dohledu. Tohle bylo daleko bolestivější, než všechny ztráty, které jsem kdy prodělala. Tohle bylo jasné odmítnutí. Jenom si se mnou hrál! Hořce jsem se pousmála a ucítila jsem slanou kapku na své tváři. Okamžitě jsem ji setřela, ale nebyla poslední. Přešla jsem k malé fontáně opodál a posadila jsem se na její okraj. Svými slzami jsem ji plnila a rozčeřovala jsem hladinu poklidné vody.

Nepoznávala jsem tu dívku, která se na mě smutně dívala v odrazu na hladině. Tohle byl někdo úplně jiný! Kdysi čokoládově hnědé oči se nyní topily ve slané vodě, veselý úsměv na její tváři zmizel a schoval se za masku zoufalství. Odhodlanost, kterou se vždy tolik pyšnila, odplavala spolu s důstojností. Tohle ze mě zbylo?

Pokoušela jsem se uklidnit a doufala jsem, že mě nikdo nevidí. Byla to ale velmi naivní domněnka, protože jsem náhle ucítila něčí dlaň na svém rameni. Překvapeně jsem se podívala na onoho vetřelce a spatřila jsem Edwarda. Jeho strhaná tvář mi drásala srdce, tvářil se tak bolestně. A ten pohled ve mně vyvolával ještě větší zoufalství. Slzy opět překonaly barikádu mých řas a já jsem musela odvrátit pohled stranou. Schovala jsem tvář do dlaní a snažila jsem se nevšímat si jeho přítomnosti. Přišel mě trápit ještě on?

„Jdi pryč, Edwarde. Prosím… Jdi, j-já už nemůžu,“ zaprosila jsem, ale on se nehodlal nikam vytratit. Pocítila jsem pod sebou prázdno a najednou mě choval v náručí. Byla jsem z toho v šoku, ale využila jsem jeho náruče a snažila jsem se v ní být neviditelná. Zmizet před světem a zapomenout na to, kdo vlastně jsem. Vlastně jsem chtěla zmizet i sama před sebou. Tolik jsem se styděla za své činy, své neuváženosti.

„Psst, všechno bude dobré,“ uklidňoval mě vlídným hlasem a já jsem se opírala o jeho hruď. Copak je tohle normální? Jeden z těch, které miluji, mi ublíží a druhý mě přijde uklidňovat! Bello, můžeš si gratulovat… Dosáhla jsi úplného dna!

„Dokud budu zde, tak nic nebude dobré, Edwarde,“ vzlykala jsem do jeho tmavého pláště. Toužila jsem po vysvobození z tohoto místa. Skryla bych se do největších hlubin světa, nalezla bych způsob, jak utéci tolika upírům. A to vše jen kvůli tomu, abych se nemusela dívat na ně dva. Dala bych život za to být normální!

„Neboj se, Bellinko. Já tě ochráním,“ sliboval a hladil mě po vlasech. Připadala jsem si jako dítě. Zcela bezmocné a oddané svým snům a přáním. Nevím proč, ale uvěřila jsem jeho slibu. Nejspíš to řekl jen z jediného důvodu, chtěl, aby se mi ulevilo, ale neměl to dělat. Upírám se tak k další osobě, která mě může lehce zradit.

Celým mým tělem se náhle rozlila únava a mně docházely slzy. Jen jsem tiše seděla na Edwardově klíně a za zavřenýma očima jsem si přehrávala ty nejhezčí okamžiky svého života. Doufala jsem, že bych se alespoň ve vzpomínkách mohla přinutit k nalezení nějaké síly. Nějaké touhy, proč žít. Pak vše utichlo a já jsem se ocitla na klidném místě, kam můj strach nemohl. Byla to říše snů…

Edward:

Přestože svého bratra ze srdce nenávidím, tak jsem si v tuhle chvíli přál, aby jí takto neublížil. Miluji ji, to ano, a právě proto mi puká srdce, když vidím její slzy. Nechápu, proč na mě byla milá, přestože se tu ocitla vlastně díky mně. Možná, že to bylo tím, jak na tom byla špatně. Toužila po uklidnění a já jsem byl šťastný, když sladce usnula. Tiše jsem ji odnesl do jejího pokoje a uložil do postele.

Neubránil jsem se tomu, abych ji nepolíbil. Věnoval jsem jí krátký polibek na čelo a pak jsem za sebou rychle zavřel dveře. Viděl jsem rudě a rozhodl se, že za tohle bude Demetri pykat!

„Snad ta malá mrcha nedostala i tebe, Edwarde?“ Posměšný tón Jane mi na mém ovládání zrovna dvakrát nepřidal. Sjel jsem ji zlostným pohledem a ona se zatvářila povrchně.

„Teď není správný čas na tvé jedovatosti, Jane,“ podotkl jsem a vydal se druhou částí chodby. Přeběhla ke mně a zastavila mne svou dlaní, kterou položila na mou hruď. Rozčíleně jsem zavrčel, ale ona mě nevybíravě zatáhla do svého pokoje.

„Musím s tebou mluvit,“ oznámila mi, když se posadila do jednoho z křesel. Sedl jsem si naproti ní a poslouchal jsem. Čím víc bych tohle zdržoval, tak tím víc vzteku by ze mě vyprchalo. A to jsem samozřejmě nechtěl. Demetri musí zaplatit za to, jak se kvůli němu Bella cítí! Dlouho nemluvila, takže jsem nervózně poklepal nohou o zem a nevrlý výraz na mé tváři jí jasně musel naznačit, aby mluvila.

„Mám pro tebe návrh. A myslím si, že se ti bude velmi zamlouvat.“ Stále mluvila tak tajemně a jakoby v hádankách, až mě zaujala. Zaměřil jsem se na ni a věnoval jí veškerou svou pozornost. Usmála se, když si všimla, že poslouchám a pokračovala.

„Ani já nemám zájem o to, aby se Demetri motal kolem té dívky,“ pronesla s opovržením. „Dokážeš si ji získat, když ti pomohu odklidit Demetriho z cesty?“ zeptala se a já jsem v jejích myšlenkách četl celý její plán. Jediné, co jsem tam nenašel, byl důvod, proč by mi chtěla pomáhat.

„Co z toho budeš mít?“ Zatvářila se nadřazeně a v tu chvíli mi to bylo jasné.

„Demetri je můj, nedovolím, aby ho nějaká lidská coura stáhla ke dnu! Dlouho si zde budoval svou pověst a potom… Buď ji zabiji, nebo bude s tebou. Můžeš si vybrat,“ nabídla mi velkoryse. Bylo mi jasné, že to myslí vážně a věděl jsem, že se dohodneme. Téměř všichni na hradě věděli o tom prazvláštním citu, který Jane chovala k mému bratrovi. Lásce se nepodobal ani zdaleka.

Spíš nějaká vlastnická práva, brala Demetriho jako věc, na kterou má nárok jen ona. Na druhou stranu by mi však spolupráce s ní mohla zaručit jisté výhody. Když budu mít Jane na své straně, pak mohu přimět Bellu, aby zapomněla na mého bratra…

„Dobrá,“ řekl jsem a uviděl jsem, jak jí v karmínových očích zajiskřilo. Mluvit nahlas nebylo bezpečné, tudíž jsem jen tiše poslouchal její mysl. Nakonec jsem rázně přikývl a vyšel z pokoje, abych začal s naším plánem. Demetri si Bellu prostě nezaslouží!

Jane měla poměrně užitečný nápad a promyšlený plán. Přestože Bellu nesnáší, tak si pozorně povšimla drobností, na kterých jí záleží. Ale tyhle věci jsem věděl také. Tu druhou dceru bohů ani neznala a zachránila její život… Aro je od sebe úmyslně oddělil, aby se poněkud odcizily a ztratily sílu. Každý si musel všimnout onoho zázračného uzdravení Katherin a Bellina veselého a odpočatého stavu. Dnes se skutečně tvářila lépe, než když jsem ji viděl naposledy. Tu noc, kdy pečovala o Katherin, jsem si nemohl nevšimnout, jak těžce se jí dýchá. Její tělo bylo vyčerpané a ona se sotva držela na nohou, přesto však našla dostatečnou sílu, aby se přetvařovala. Fascinovala mě čím dál víc. Došel jsem na druhý konec hradu a lehce jsem zaklepal na masivní dřevěné dveře.

Žádný zvuk z místnosti nevyšel, ale v mysli té dívky jsem uslyšel pozvání dál. Netušila, kdo jde, ale neobtěžovala se odpovídat upírům. Proklínala nás a měla na to plné právo, všichni jsme jí i ostatním velmi ublížili.

„Dobrý den, Katherin. Mohu dál?“ zeptal jsem se tak uctivě, jak jsem jen dokázal. Pokusil jsem se použít všechen svůj šarm, abych ji alespoň trochu ovlivnil. Zaměřila se na mě a znuděně odvrátila pohled zpět k oknu.

„Proč?“ Proč se ptá, když by vstoupil i tak? Další povrchní idiot. Její myšlenky mě poněkud urazily a zaskočily, ale tvářil jsem se tak, že o ničem nevím.

„Rád bych si s vámi promluvil, slečno,“ pokusil jsem se znovu o svou anglickou zdvořilost. Usadil jsem se do křesla a teprve nyní se Katherin začala zajímat o mou přítomnost. Nebyla jako ostatní dívky, ignorovala můj vzhled, přestože na mě hleděla zpříma.

To je nějaký Volterrský psycholog? Slečno sem, slečno tam… Ušklíbla se ve své mysli a já jsem raději spolknul odpověď. Nesmím ji poštvat proti sobě, protože bude velmi důležitým hráčem v našem plánu. Bella jí věří a ona je jí oddaná.

„Dobrá tedy, mluvte,“ odvětila prostě. Opět se zadívala směrem k oknu a okatě ignorovala mou přítomnost. Trochu jsem si odkašlala a zatvářil jsem se starostlivě.

„Víte, záleží mi na Isabelle. Velmi mi na ní záleží,“ dal jsem na tyto slova patřičný důraz a viděl jsem její překvapený výraz. Nevěděla co říct. Raději jsem ihned pokračoval, aby mě nepřerušovala svou nedůvěrou.

„Proto mne mrzí, že se již nesmíte scházet. Aro to tak nařídil. Chci vám nabídnout své služby.“

Zarazila se a na malou chvíli uvažovala. Myslí jí probíhala spousta zmatených myšlenek a já jsem klidně vyčkával, až si vše jasně utřídí. Nakonec si povzdychla a podívala se mi do očí.

„Jak svou nabídku myslíte přesně, pane?“ Její hlas zněl poněkud ironicky, ale přesto už byl zaujatý. Přemýšlela, zda mi může věřit a nakonec se rozhodla, že za zkoušku nic nedá.

„Mohla byste jí napsat dopis, kupříkladu. Vím jistě, že by to vám oběma bylo milé. Mohu tyto dopisy mezi vámi předávat.“ Upřel jsem na ni hluboký pohled a slyšel jsem, jak zatajila dech. Nakonec lehce přikývla a já jsem byl potěšen, když se rozhodla pro zkoušku.

„Dobrá, ale pořád mi to nějak nesedí,“ pochybovala o mé spolehlivosti. „Jak mohu vědět, že tyto dopisy nebudete předávat svému pánovi?“

„Věřte mi, Katherin, kdyby se to můj pán dověděl, pak bych byl první, kdo by to odnesl. Ve Volteře se podobné věci netrpí. Ale na Belle mi opravdu záleží, mám ji rád. Nepřeji si, aby byla nešťastná. Mimochodem, říkejte mi Edwarde, prosím.“ Snažil jsem se na ni zapůsobit a myslím, že se mi to nakonec podařilo. Zasedla ke stolu a popadla papír a pero, aby napsala několik nezávazných řádků. Pak papír několikrát přehnula a vložila mi ho do dlaně.

„Jedno byste však měl vědět, Edwarde.“ Otočil jsem se zpět k jejímu obličeji, protože na mě promluvila, když jsem byl na odchodu.

„Stále vám nevěřím.“ Pokrčil jsem rameny na znamení, že to nezáleží na mě, ale na jejím přesvědčení a vyšel jsem z místnosti. Na chodbě jsem se musel usmát nad svým hereckým projevem a pomalu jsem se vrátil do pokoje své lásky. Stále spala, takže jsem se tiše vkradl k její posteli a na polštář jsem jí položil lístek od Katherin. Později jí mohu sdělit, proč to dělám. Ale to už bude zapomínat na Demetriho… Dokonalý plán!

Předchozí <- Shrnutí -> Následující