Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 20. kapitola

02.11.2010 (10:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2192×

Mám strach, ohromný strach. Bojím se toho, jak vypadám pod tím obvazem. Bojím se toho, že si nikdy nevzpomenu a budu žít úplně jinak. To bych přeci neměla, ne? Měla bych být stejná. Tolik bych si přála vzpomenout si na zážitky z dětství. Na dávné přátele, první lásky. A šťastné chvíle, protože těch není nikdy dost…

Říká se, že ráno je moudřejší večera. Velká lež! Kdyby bylo skutečně moudřejší, tak bych neměla opuchlé oči a rudý nos z nekonečného pláče. Po nějaké době mi došly slzy, ale stále jsem vzlykala. Edwarda jsem nechtěla pustit, ale nakonec jsem ho okolo desáté hodiny poslala domů. Viděla jsem na něm, že nechce odejít, ale jeho rodiče by jistě měli strach. A navíc si toužebně přeji, aby přišel i zítra. Vím, že u mě nemůže být místo školy, ale kdyby to šlo, tak bych to uvítala, přestože bych měla nesmírné výčitky svědomí. Jsem sobec!

Zvedla jsem se z postele a pomalu jsem došla do kuchyně. Zavolala jsem do nitra domu, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Ťukla jsem se do hlavy nad svou zapomnětlivostí. Vždyť mi Renée říkala, že bohužel musí do práce, protože mají dneska velmi dlouhou směnu. Nelíbilo se jí, že by mě tu měla nechat samotnou, ale bylo to tak dobře. Měla jsem čas na přemýšlení a nemusela jsem se bát, že se otevřou dveře mého pokoje a ona v nich bude stát s ustaraným pohledem na tváři.

Pohled na hodiny mě překvapil. Bylo už skoro deset, nečekala bych, že budu spát tak dlouho, protože jsem nemohla usnout a pak jsem se v noci neustále budila. Rozhodla jsem se strávit den prohledáváním domu, při kterém budu prolézat každý kout, abych zjistila vše o sobě. Začala jsem v obývacím pokoji, kde jak jsem si všimla Renée ukládala nějaké papíry ohledně mého zdravotního stavu. Nespletla jsem se! Byl tu můj rodný list a informace o růstu, očkování, nejrůznější doklady a vystříhané články z časopisů, které se týkaly ztráty paměti. Isabella Marie Swan. To je mé celé jméno. To jsem já, zvláštní...

„O jednu informaci navíc,“ řekla jsem si pro sebe a hledala jsem dál. V dalším šuplíku, jež byl plný nejrůznějších fotografií, jsem narazila i na jednu fotku, která mě něčím zaujala. Bylo na ní děvčátko, které si hrálo na písku s nějakým chlapcem. Měl havraní vlasy, byly poměrně dlouhé. Z fotky čišelo přátelství, které mezi nimi panovalo. Dala jsem si fotku do kapsy kalhot a potom, co jsem vše uklidila na své místo, jsem se přesunula zpět do mého pokoje, který na mě čekal. Zdál se mi tak cizí. Nevzpomněla jsem si na nic. Tohle všechno patřilo dívce, která byla ukryta ve mně, a já si na ni nepamatovala. Dívce, kterou jsem, ale i nejsem.

„Ty mi možná povíš víc,“ zastavila jsem se před počítačem a ihned jsem ho zapnula. Starý přístroj se s rachocením nastartoval a já jsem se zadívala na ikony, které v sobě ukrýval. Zkusmo jsem klikla na jednu, která nesla mé jméno, ale zastavil mě požadavek na heslo. Super! To jsem se tolik bála, že by se mi tu někdo hrabal? Zkoušela jsem všechno, co mě napadlo, ale nic z toho nepomohlo. Takže jsem zase na začátku. Vztekle jsem praštila do stolu a počítač jsem vypnula. Byla jsem tajnůstkářka! Ale jak se mám teď dozvědět něco o sobě, když jsem si všechny informace o sobě, tak pečlivě schovávala?

Sáhla jsem znovu do kapsy pro tu fotku a přemýšlela jsem, kdo může být ten kluk. Zdá se, že jsme byli kamarádi, třeba by mi mohl on říct víc věcí o mé minulosti. Když jsem v rukou třímala tu fotografii, tak jsem měla zvláštní pocit. Cítila jsem něco, co by se dalo přirovnat radosti a sentimentalitě, ale zároveň zvláštní vztek a zlobu.

„Co to je?" vydechla jsem, když se fotka v mých rukou rozpálila. Rychle jsem ji upustila na skleněnou desku stolu a nechápala jsem, proč z ní nemůžu spustit zrak. Čím víc jsem se na ni dívala, tím víc jsem se soustředila, ale nevím na co. Najednou fotka vzplála a já jsem vyskočila od stolu. Se stejnou rychlostí se mi zamotala hlava, ale naštěstí jsem se přidržela židle. Bylo po ohni a já jsem stále stála na místě a pozorovala jsem zbytek popela. Nikde nebylo po ohníčku, který jsem tu měla, ani památky, až na tu zničenou fotku.

V mém světě nejspíš bylo mnohem víc záhad, než jsem si sama myslela. Pocítila jsem najednou velkou únavu a ulehla jsem si na postel. Oči se mi zavíraly a hlava mě bolela, přesto však jsem cítila úlevu.

Alice:

„Edwarde, už s těmi představami přestaň. Belle se nic neděje, je v klidu doma,“ šeptla jsem svému bratrovi tak tiše, aby to mohly slyšet jen naše upíří uši. Povzdechl si.

„Ano, já vím, že jí nic není, ale mám o ni strach. Co když se k ní přiblíží ten čokl?“ Poslední větu téměř zavrčel. Opět se mi ukázala vidina, ve které Edward běžel k Bellině domu.

Nic jí není. Teď si šla lehnout, sám jsi to viděl. Trochu mě znepokojuje, že pátrá po své minulosti. Měla by počkat, až se jí vše samo vybaví. Měla jsem obavy z toho, co by se stalo, když by zjistila, že ji napadl její přítel vlkodlak, se kterým se chvilku před útokem, který na ni podnikl, rozešla. Všechno vypadalo dobře, Bella přišla rozzlobená, ale když odcházela, tak Jasper cítil, že má smíšené pocity, ale nebyly špatné. Pak se stala ta nehoda… Všichni ve škole s Bellou soucítili a byli šokovaní, když se dozvěděli, že ji napadl medvěd.

„Jo, teď jsem za hrdinu,“ odfrknul Edward, který o takovou pozornost nestál. Tedy, nikdo z nás o ni nestál, protože jsme byli zvyklí na to, že se od nás lidé drží dál. S neustálým příchodem vizí mi hodina utekla rychle a upřímně jsem byla ráda, když jsme končili školu a Edward mohl odjet za Bellou, aby se přesvědčil, že se jí nic nestalo. Z jeho rozhodnutí, které po chvíli znovu odvolával, mě rozbolela hlava.

„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se Jaspera, který měl stále ještě trochu problémy s ovládáním. Z bitev, ve kterých bojoval, byl zvyklý na potravu v podobě lidské krve. Dodávala mu sílu! Usmál se na mě a už nemusel nic říkat.

„Edwarde, pojeď s námi domů. Teď bys u Belly stejně byl k ničemu. Jen bys ji probudil a ona musí odpočívat. Zastavíš se za ní večer,“ přikázala jsem mu a on mě poslechl. Nebyl z toho nadšený, ale mluvila jsem jasně a má slova byla podložena Belliným zdravotním stavem. Emmett dnes do školy nešel, prohlásil, že je to zbytečné, když je v posledním ročníku. Ano, on a Rosalie jsou zapsáni o ročník výš, abychom nebyli všichni stejně.

„Alice,“ začal Edward, ale já jsem ho zastavila, protože jsem stejně věděla, co po mně chce. Usmála jsem se na něj. Byla jsem tak ráda, že si znovu našel někoho, do koho se zamiloval. Bella byla stejná, jako její prababička a přesto tak odlišná. Neznala jsem ji, ale můj bratr mi o ní vyprávěl hodiny a hodiny. Tehdy byl zničený, když ho už nechtěla vidět, ale teď získal novou naději. Teď se jí nevzdá, nenechá se odbýt tak snadno jako předtím.

„Nad čím přemýšlíš, lásko?“ zeptal se mě můj manžel, Jasper. Pamatuji si ten den, kdy jsem ho objevila, jakoby to bylo dnes. Vstoupil do toho baru a vypadal jako blonďatý anděl. Hned mi bylo jasné, že spolu strávíme život. Viděla jsem nás spolu a skutečně jsme spolu zůstali.

„Nad Bellou a Edwardem,“ přiznala jsem se. Edward to stejně věděl a nekomentoval to, myslím si, že jsem nebyla zdaleka jediná, kdo o tom přemýšlel.

„Děje se něco?“ Němě jsem zakroutila hlavou a usmála jsem se na něj. Rozlil se ve mně pocit štěstí, který musel trošku podpořit Jasper. Jeho moc ovládat pocity se skutečně hodila ve chvílích, kdy člověk potřeboval rozumně uvažovat a jeho mozek zatemňovaly špatné myšlenky. Někdy se to hodilo ve chvíli, kdy jsme měli potyčku s dalšími upíry.

„Jsem šťastná,“ oznámila jsem mu a políbila jsem ho. Polibek mi opětoval a nezůstali jsme jen u jednoho. Asi bychom se líbali déle, ale přerušila nás má vize. Edward zalapal po dechu a během chvíle seděl v autě a startoval. Pak jsem slyšela jen motor zrychlujícího auta.

„Co se stalo? Co jsi viděla?“ vykřikl Jasper.

„Alice? Kam utíkal Edward?“ obávala se naše matka Esme.

„Ségra, kam zmizel?“

 
Všichni mě zasypali dotazy a já jsem nevěděla, komu bych měla dříve odpovědět.

 19. kapitola - Shrnutí - 20. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 20. kapitola: