Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až tak moc tě nežeru - 4. kapitola

16.05.2014 (12:45) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2858×

4. kapitola

Pohled Edwarda

Ležel jsem v pokoji na pohovce a rekapituloval si dnešní den ve škole, který byl vážně otřesný. Už jsem měl plné zuby té pozornosti a dívek. Jen za dnešní den mě pozvalo na rande pět holek, a to nepočítám těch autogramů, které jsem dal. Musel jsem se hodně snažit, abych jim nezakroutil krkem, když mě vysvobodila moje kráska, která odpálkovala v jídelně Lauren dost nasupeně. V té chvíli jsem jí byl neskutečně vděčný, když mě zpražila svým názorem na můj falešný úsměv, o kterém jsem si myslel, že je dokonalý. Evidentně ho nežrala tak jako ostatní a já se zachmuřil. Ano byla to má maska ve světě celebrit, ale kdo ji neměl. Každý z mé rodiny se podivil nad jejím upřímným chováním, které se každému nemuselo líbit, ale mě očarovalo. Byla to jediná osoba kromě mé rodiny, která mluvila tak, jak jí pusa narostla, a to jsem obdivoval. Vždy jsem věděl, že to myslí upřímně a na nic si nehraje. K tomu byla neskutečně krásná a tajemná. Polemizoval jsem nad mojí kráskou ještě několik hodin, dokud nebyl čas jet do školy.

Podíval jsem se do zrcadla, protože jsem měl silné nutkání vypadat dobře. Nikdy jsem se nějak zvlášť nestaral o to, jak vypadám, protože tohle měla na starost Alice, ale dnes z nějakého nepochopitelného důvodu ano. Pozoroval jsem svůj odraz, který měl na sobě béžové kalhoty s bílým tričkem a mrkl na sebe do zrcadla. Cestou do garáže jsem si nasadil sluneční brýle a nasedl do Volva, které jsem nastartoval. Alice mi ukázala vizi, ve které bylo parkoviště zase přelidněné, ale už to nebylo tak hrozné jako včera. Psychicky jsem se připravoval na další teror, když jsem odbočil na školní parkoviště, kde stálo několik dodávek z různých novinových plátků. Zaparkoval jsem co nejblíže k budově školy a vystoupil z auta. Deja vu. Bylo to stejné jako včera. Lidé pokřikovali a novináři pokládali nesmyslné otázky, na které jsem nedokázal odpovědět. Párkrát jsem se nechal vyfotit s mým falešným úsměvem a odebral se na první hodinu matematiky. Ve školní budově jsem si oddechl a ignoroval ty pohledy přihlížejících studentů, když mě před učebnou zastavila Jessica, která se nesmířila s včerejší prohrou.

„Ahoj. Nechceš se mnou sedět v lavici?” zeptala se laškovně a zamrkala na mě svýma prodlouženýma řasami.

„Bože, Jessico, nech ho dýchat. Sedne si, kam bude chtít,” přerušila nás Bella a já si ji prohlédl. Na sobě měla černé děrované kalhoty s upnutým tmavě modrým tričkem, které jí nesmírně slušelo. Vlasy měla volně přehozené přes ramena, které se jí vlnily po délce zad.

„Dneska včas,” rýpla si moje pronásledovatelka a Bella se zářivě usmála.

„Naštěstí ano, protože jinak bys tady naší školní hvězdě namluvila díru do hlavy,” zakřenila se na ni Bella a táhla mě do učebny, kde nás pozorovalo několik spolužáků, kteří dychtivě napínali uši.

„Děkuju,” vydechl jsem vděčně a pohltil mě strach z toho, s kým budu sedět v lavici, protože jedné jsem se sice zbavil, ale druhou můžu lehce získat.

„Nemáš zač. Sedím sama, jestli chceš?” nabídla mi, jako by mi četla myšlenky, a já se na ni upřímně usmál. Posadila se do lavice u okna a já se usadil vedle ní.

„Asi tu moc kamarádů nemáš, když tě jedna půlka miluje a druhá tě nenávidí, co?” uchechtla se a já posmutněl, protože měla pravdu. Nikdy jsem kamarády neměl, ale ne proto, že bych nechtěl nebo kvůli popularitě, ale protože jsem upír a raději si lidi držím dál od těla. Malá část mé mysli mi totéž říkala i o Belle, ale já ji nedokázal poslechnout.

„Tak já se obětuju. Jsem Isabella Marie Swanová, ale přátelé mi říkají Bella,” otočila se ke mně šibalsky a natáhla ke mně svou křehkou bledou ručku.

„Jsem Edward Masen Cullen, ale všichni na mě volají Edwarde nebo The Hope,” zasmál jsem se a i ona se na mě překrásně usmála, kdy jsem uvnitř sebe pocítil několik motýlků, kteří mi létali v podbřišku, a já přemýšlel, co to je za pocit, protože byl zcela nový a neznámý.

Přijal jsem její ruku a najednou mnou projel slabý záchvěv elektrického proudu. Zdálo se, jako by mi pod kůží běhalo snad tisíce mravenců, kteří se skrz moji kůži chtěli dostat ven. Musela si toho všimnout, protože mou ruku hned pustila a nervózně si skousla spodní ret. Po několikáté jsem v její přítomnosti byl vyveden z míry a nevěděl, co dělat, ne to, co říct. Najednou jsem měl neskutečnou chuť si ji přitáhnout k sobě a vdechnout tu květinovou vůni, kterou jsem si hned zamiloval. Měl jsem chuť se hlavou zavrtat do jejích vlasů a svírat ji v náručí. Měl jsem chuť ji políbit na ten dokonalý bledý krček a zašeptat jí do ouška smyslná slůvka lásky. Zavrtěl jsem hlavou, protože to nemohla být pravda. Nemohl jsem se do ní zamilovat. U upírů by to nebylo tak divné, protože se dokážou zamilovat na celý život z hodiny na hodinu, ale Bella byla pouhý křehký člověk a já nesměl. Nesměl jsem se poddat tomu citu, který by ji vystavil smrtelnému nebezpečí.

Hodiny utíkaly a já Bellu zahlédl jen na obědě, kde seděla s Angelou. Celou přestávku jsem ji pozoroval, jak se zdála bezstarostná a veselá. Měl jsem pocit, že se na ni můžu koukat i několik hodin a stále bych našel něco, co jsem předtím přehlédl. Zkoumal jsem linie jejího těla a párkrát se setkal s jejím čokoládovým pohledem. V očích jí zajiskřilo a já měl silnou touhu se jí zeptat, na co myslí, protože jsem nedokázat prolomit bariéru její mysli.

Bohužel čas plynul rychle a já mířil na poslední hodinu dějin. Dnes jsem měl jen tři pozvání na rande a já děkoval bohu a mé krásce, která byla mým strážným andělem. Sedl jsem si do prázdné zadní lavice a děkoval bohu, že mě všichni jen tiše pozorují. Položil jsem si zmučeně hlavu na ruce, které jsem měl na lavici. Do místnosti vstoupila Bella a rozvířila tak vzduch v místnosti, který jsem prudce nasál do plic, jako by to byla poslední záchrana k přečkání zbytku školy. Cestou ke své lavici se na mě usmála a já jí úsměv opětoval. Posadila se o dvě lavice přede mnou a já mohl pozorovat mahagonové odlesky jejích vlasů. Hodina probíhala rychle a můj pohled byl stále zaseklý na jejích vlasech, u kterých mě fascinovaly vlnité spirály táhnoucí se přes opěradlo židle. Několikrát jsem se přistihl s přiblblým výrazem na tváři, když mě vysvobodilo zvonění. Líně jsem se zvedl ze židle, když mě zastavila hnědovlasá dívka a já si mohl připsat další bod k mému skóre.

„Ahoj. Jsem Tyffany a ráda bych tě pozvala do kina,” řekla sebevědomě a já v duchu zaúpěl, když mě pod loktem chytila něčí ruka a já se zachvěl.

„Promiň, Tyff, ale tahle hvězda už je zadaná,” řekla kráska vedle mě a já se na ni nechápavě otočil, ale Bella si z toho nic nedělala a táhla mě za sebou směrem k parkovišti.

„Doufám, že ti nevadí, že jsem to řekla. Myslela jsem, že ti prospěje, když si to všichni budou myslet a dají ti konečně pokoj,” řekla nejistě a já se usmál, protože mi tak zařídila vytoužený klid ve škole.

„Ne. Vlastně to byl skvělý nápad,” podotkl jsem a ona mi oplatila úsměv, který se mnou dělal divy, jenže to jsem ještě nevěděl, co se stane zítra.

Tak a další kapitola je za námi.

Chtěla bych poděkovat za všechny komentáře, protože mě velmi potěšily.

Ano, Bella překvapila, protože se drží hesla: „Přátelé si drž blízko u těla a nepřátelé ještě blíž.”

Proč je Edward její nepřítel, to vám bohužel nepovím.

Pište prosím komentáře, protože si ráda přečtu váše názory.

Vaše baroslava.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 4. kapitola: