Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až tak moc tě nežeru - 15. kapitola

23.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1263×

15. kapitola

Pohled Edwarda

Byl to už týden, co Bella odjela a já každý večer chodil k jejímu domu kontrolovat, jestli se nevrátila, ale stále v něm bylo pusto a její vůně už zmizela. Cítil jsem se prázdně, jakoby mi chyběla podstatná část těla, která odešla s ní. Celý týden jsem se cítil jako tělo bez duše, které nemohlo existovat. Celý čas jsem byl zavřený ve svém pokoji a utápěl se v žalu a stesku po ní. Chyběla mi tak moc, že jsem se vyhýbal i své rodině, která trpěla se mnou. Zlobil jsem se na sebe, jak jsem mohl být tak slepý a nepoznat ten cit, který uvnitř mě sílil. Zlobil jsem se, že jsem lásku poznal až na konci naší společné cesty a jí zasadil bolestivou ránu přímo do srdce. Svůj čin jsem si obhajoval myšlenkou, že Bella je pouhý člověk a já jí dal možnost žít normální lidský život a to vědomí, že nebudu s ní, mě stejně ničilo.

Ležel jsem na pohovce v mém pokoji a utápěl se ve své depresivní náladě, která přetrvávala, dokud jsem neuslyšel auto, které mířila k našemu domu. Ignoroval jsem ten zvuk, dokud Alice nepomyslela na Bellu a já se nevyřítil z pokoje jako tajfun. Zastavil jsem se na schodech a poslouchal. V myšlenkách mé sestry se mi zjevila postava Belly a já v duchu zaúpěl bolestí, protože vypadala jako posel smrti. Na tváři jí dominovali dva tmavé kruhy pod očima a ve tváři byla stejně bledá jako mi ostatní. Vlasy měla mastné a sčesané do drdolu.

„Bello, kde jsi byla? Volali jsme ti. Jsi v pořádku? Jak to vypadáš? Jdeš za Edwardem?” chrlila na ni otázky a já ucítil tu jiskřičku naděje, která náhle pohasla, když vyslovila jméno, které od ní nikdo nečekal. Nechápal jsem, odkud se znají, ale potom přiběhl zmiňovaný muž a jeho myšlenky byly zmatené, ale i šťastné zároveň. Jemně jí oslovil jako by byla křehký poklad a já se na tu scénu koukal dost nechápavě jako zbytek mé rodiny.

„Tati,” vydechla a to slovo mě šokovalo. Vběhla mu do náručí a rozbrečela se. Najednou její bolest byla mojí a já zmučeně zkřivil tvář. Trpěla a já jí nedokázal pomoci. Hlasitě vzlykala a prosila ho o odpuštění. Podíval jsem se po své rodině, která vypadala stejně zaskočeně jako já. Jediná Carmen se spokojeně usmívala a děkovala bohu, že se jeho dcera konečně umoudřila.

„Promiň, já nevěděla, že to až tak strašně bolí,” řekla a zasadila další ránu do mého už tak rozbolavělého srdce. Najednou se od něj odvrátila a já viděl její tvář zkřivenou bolestí. Silně jsem přivřel víčka, abych ten pohled na ní ustál. Najednou se rozvzlykala nanovo a já se podíval do hlavy Jasperovi, který seděl na pohovce a ani nedutal. Cítil to samé, co Bella a měl pocit, že se brzy zhroutí. Náhle ztrácel půdu pod nohama a jeho tělo se chvělo strachem, nejistotou, žalem, utrpením a tou nesmírnou bolestí, kterou cítila, a já si nadával, že jsem byl takový idiot a dostal jí do takového stavu.

„Přinesu vodu a měli bychom vám dát soukromí,” řekla Carmen, a když se vrátila se sklenicí vody, tak jsme všichni bez jediného slova odešli hluboko do lesa, aby měli soukromí.

Absolutně mi nebylo jasné, co se to právě stalo a když jsem pozoroval i svou rodinu, která vyzvídala od Carmen podrobnosti, přesvědčil jsem se, že nejsem sám. Carmen ale zavrtěla hlavou a odmítala cokoliv říct se slovy, že to všem vysvětlí Eleazar později. Sesunul jsem se podél kmene na zem a tvář si vložil do dlaní. Přemýšlel jsem, jak je možné, aby moje Bella byla jeho dcera, když upíři nemůžou mít děti. Byl jsem zmatený a nic jsem nechápal. Měl jsem na sebe vztek, protože se ničila kvůli mě. Na první pohled na ní bylo vidět, jak trpí a já jsem nemohl unést tíhu toho, že za to můžu já a jenom já.

„Můžeme se vrátit,” řekla po chvíli Carmen a já se líně postavil na nohy. Doběhl jsem k našemu domu a vstoupil do obývacího pokoje, kde moje kráska netrpělivě přešlapovala. Pohlédla mi do očí a já viděl tu neskutečnou bolest, kterou cítila a kterou jsem jí zasadil já. S utrpením ve tváři uhnula mému pohledu a já bych i brečel, kdyby to šlo.

„Pojď, srdíčko, sedneš si mezi nás s tatínkem. Těm ostatním určitě nebude vadit, když postojí. Neboj se, tady tě nikdo neukousne, a pokud jo, tak na něj použiješ svůj dar,” mrkla na ní Carmen a vzala jí kolem ramen. Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem nechápal, jaký dar myslela. Svraštil jsem obočí a sedl si na pohovku naproti Belle. Eleazar si ji přitáhnul k sobě a já cítil žárlivost, protože se k němu tulila tak, jak to dělávala se mnou. Bylo to pošetilé, ale já chtěl být na jeho místě a konejšit jí. Na úvod nás Eleazar utvrdil v domněnce, že je jeho dcera, ale to u mnohých vyvolávalo několik otázek, které ale nevyřknuli nahlas. Všichni mlčely, a tak Eleazar pokračoval a já se na něj napjatě díval.

„Šest let před tím než jsem Carmen poznal, jsem se zamiloval do lidské ženy. Byla velmi krásná tak, jako má dcera,” odmlčel se a podíval se na Bellu s úsměvem a se smutkem v očích, „a já pocítil ten nejvzácnější cit na světě. Několik let jsme spolu bydleli v malém domečku uprostřed lesa, kde jsme měli soukromí a mohli se vzájemně oddávat naší lásce. Nevadila jí představa soužití s upírem. Stále mě milovala takového, jaký jsem a já jí opečovával jako nejdražší poklad na světě, dokud jsme nepočali dítě. Nevěděl jsem co dělat a co se bude dít dál. Rozmlouval jsem jí to a navrhnul, že ho z ní vyndám a ihned jí přeměním, ale ona se bránila. Brala ho jako dar z nebes. Brala ho jako zázrak naší lásky. Bránila ho vlastním tělem a já nakonec rezignoval, i když jsem jí říkal, že je pravděpodobné, že porod nepřežije, protože to dítě nemohlo být lidské. Vše jsme měli naplánované. Až by přišel porod, rychle bych ho z ní vyndal a přeměnil jí. Bohužel jsem zklamal a než jsem dítě zachránil, protože se dusila, Elizabeth zemřela. V její tváři jsem viděl ten jemný úsměv, kterým obdařila holčičku, ale její srdce už nebilo. Pohltila mě neskutečná bolest a já nechal dítě na podlaze a utekl s mojí láskou do lesa, kde jsem propadal temnotě. O několik dnů později, jsem Elizabeth pohřbil a trmácel se lesem, kde jsem prožíval ty nejhorší muka. Chtěl jsem se zabít, protože jsem byl na dně. Odpíral jsem si jídlo a schválně se vysiloval, když jsem po dlouhé době potkal překrásnou upírku Carmen. To ona dokázala mé srdce zacelit a já začal prožívat něco podobného jako s maminkou Belly. Ta láska se nebyla totožná, ale byla tam a já souhlasil, že spolu začneme žít. Všechno jsem jí řekl a ona mě vždy ráda vyslechla. Vždycky budu Carmen vděčný za to, jak to brala a bere, ale mé svědomí bylo stejně černé. Po čase jsem se rozhodl svojí dceru vyhledat. Povedlo se mi to, když už byla dospělá, ale způsob jakým žila, mi prohloubil díru do srdce. Poprvé jsem jí uviděl na ulici, kdy kradla jídlo v obchodu. Nakonec jsem přemohl strach a nejistotu a promluvil si s ní. Odmítala mě a já pocítil, že mě nenávidí za to, že jsem jí opustil. Nakonec jsem jí alespoň dal kreditku, aby nežila už na ulici. Několikrát jsem za ní přišel nebo jí volal, ale byla to marná snaha, protože Bella je tvrdohlavější, než byla Elizabeth,” přitáhnul si svou dceru blíž.

„Omlouvám se, že jsem vám to neřekl, ale příšerně jsem se za sebe styděl,” dořekl a já přemýšlel. Moje kráska to musela mít v životě hodně těžké, ale moje naděje nezmizela, že by mi to jednoho dne odvyprávěla z jejího pohledu. Už jsem neměl pochyby, že je Bella jeho dcera, ale to znamenalo jediné.

„Takže, ty jsi…‚“ slyšel jsem vedle sebe Alici, která to stále nechápala, ale mě to bohužel došlo zase pozdě.

„Poloupír,” odpověděl jí Eleazar a to slovo mi znělo v hlavě jako ozvěna. Konečně mi totiž došlo, že naše láska je věčná a já jí zradil. Zničil jsem naší společnou věčnost v domnění, že je Bella pouze křehký člověk, kterého musím chránit.

„Já jsem takovej debil,” ulevil jsem si.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 15. kapitola: