Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 17. kapitola

08.07.2010 (08:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1828×

Autista 17.

Bella

Měla jsem hrozný strach. Všude byla taková tma. Okolo mě mohlo být tisíce lidí a já bych je neviděla. Pete už nekřičel. Rozprostíralo se tu  jen hrobové ticho, které bylo občas narušeno mým splašeným srdcem nebo šíleným smíchem, jenž se k nám přibližoval víc a víc. Chtěla jsem utéct daleko od toho všeho, ale nešlo to. Nemohla jsem se pohnout a hlasivky mi asi taky vypověděly službu. V tuhle chvíli jsem si na svého brášku ani nevzpomněla. Bylo  to ode mne sobecké, ale pud sebezáchovy mi přikazoval ať tu nechám vše a běžím. Ale nešlo to. Nemohla jsem. A kam bych vlastně běžela? Do té tmy? Do té černé clony, kde to může být ještě horší?

Přede mnou praskla větvička.

A dost. Nemá cenu si hrát na hrdinu, nevím, kde jsem před tím sehnala tolik odvahy ho uhodit, ale jedno je jisté – teď už nemám žádnou.

Rozběhla jsem se s Petem v náručí do té tmy. Párkrát jsem spadla a občas do něčeho narazila, ale i když mi to Peter stěžoval  svým neustálým ošíváním, myslím, že jsem uběhla velký kus cesty. To neznamená, že jsem se zastavila. Běžela jsem pořád a pořád. Pálilo mě v krku, bolely mě nohy a bráška už taky nebyl nejlehčí. Každá větvička, která se mi dotkla raněného nosu, každý větší závan vzduchu nebo silné nadechnutí mě pálilo a štípalo jako čert. Krev mi už asi netekla, ale nebyl čas to zjišťovat. Určitě jsem teď zdolala svůj osobní rekord v běhu.

Buch…

Křup…

„Auuuu!“ Tolik jsem se soustředila na rychlost, že jsem směr nechala plavat. Musela jsem narazit přinejmenším do skály, protože železné tankery nebo titanové zdi se v lesích zkrátka nevyskytují.

A co hůř, zase to odnesl můj nos. Ošklivě mi v něm křuplo a ta bolest se už skoro nedala vydržet. Pustila jsem Petera - který zase začal křičet - na zem a sama jsem se svalila vedle něj. Pokusila jsem se nadechnout nosem, ale začala jsem se dusit jako v bazénu. Automaticky mi ruka vyjela k nosu a nahmátla jsem opět něco tekutého – krev. V ústech jsem měla nepříjemnou pachuť. Vždy se mi z krve dělalo špatně a  teď v tom stresu to bylo mnohonásobně horší. Další nepříjemné zjištění bylo, že nos nebyl na svém místě. To křupnutí byla moje kost a když pak kost zmizela, nos se posunul někam pod pravé oko. Bylo to jako kdybyste našli Island pod Čínou – prostě to nešlo. Pokusila jsem se jako ve filmu si ho trhnutím vrátit, ale hrozně to pálilo. Pomalými pohyby jsem nos ‚přilípla‘ zpět.

Začala jsem brečet. Umírala jsem bolestí a třásla se strachy. A kdybych ten horor náhodou přežila, navždycky budu mít jako vzpomínku křivý nos. Super.

Klid, Bello, není čas na zmatkování.

Podepřela jsme se rukama a pokusila se vstát, ale dlaní jsem nahmatala nějaký výčnělek na trávě. Až teď jsem si uvědomila, že mám zavřené oči. Celou tu dobu jsem raději nechtěla nic vidět a moje představivost pracovala tak dokonale, že jsem si toho ani nevšimla. Otevřela jsem je a spatřila mýtinu osvětlenou jedním velkým ohněm na opačném kraji. Opět jsem se zaměřila na předmět přede mnou. Byla to bota! A o kousek druhá, ale ta měla majitele. Pomalu jsem zvedala hlavu výš a výš. Byl to mladý muž. On byl asi moje osobní titanová zeď. Měl džíny, mikinu, hnědé vlasy a …červené oči!!! Vyděšeně jsem sebou cukla a nos mě opět zabolel.

Ten chlap mě s pobaveným výrazem sledoval.

Peter křičel a couval pryč. Chtěl se od něj dostat co nejdál a já jsem měla udělat totéž...

„Kdo jste? Musíte mi pomoct, honí nás nějaký šílenec,“ řekla jsem rozzlobeným hlasem.

„Toho cvoka se už nemusíte bát. Jsem Felix, bratr tvého pitomého bývalého přítele.“ Měl slizký a dotěrný hlas, chtělo se  mi zvracet.

„Edwarda?“ Nevěděla jsem, koho myslí tím pitomým bývalým přítelem.

„Tss, ne,“ odpověděl.

„Demetriho?“ Neodpověděl, jen se mu více rozšířil úsměv a já to brala jako ano.

„Kde je? Je v pořádku?“ Měla jsem o něj starost. Určitě se vrátil k autu a když nás tam neviděl, šel se podívat do lesa. Mohl někde narazit na toho šílence, bojím se o něj.

Počkat! Řekl bývalého přítele? Co tím sakra myslel?

„Tak kde je. Je to váš bratr. A usmíváte se, musíte vědět kde je.“ Začal se chechtal a já se rozbrečela. Bála jsem se, že jsme potkali dalšího cvoka. Z okapu do deště…

„Je tady,“ řekl, napřáhl ruku a přejel jí celou louku. Je to cvok.

Konečně jsem se okolo rozhlédla pořádně. Místo jehličí tu rostla tráva a plevel. Celou mýtinu lemovaly smrky roztodivných tvarů. Za jiných okolností bych řekla, že bych se sem v noci s úchylákem nechtěla dostat, ale za těchto okolností to byla celkem velká ironie, nemyslíte?  Za Felixem – tak se nejspíš jmenoval, nevím, jestli mi řekl pravé jméno, těžko říct -  byla velká hranice, jako na upalování čarodějnic, ale tahle byla založená jen tak halabala.  A pak mnou projel šok. Na trávě se povalovaly kusy lidského těla! Ruce, chodidla, trup, někde tu musela být i hlava, ale rozhodně se mi nechtělo ji hledat. Nejhorší zjištění bylo, že to roztrhané oblečení poházené všude okolo měl Demetri dnes na sobě. Namlouvala jsem si, že to tady ten šílenec jen naaranžoval a poházel, abych trpěla a dostala záchvat, ale tahle teorie se rozsypala, když jsem viděla na ruce kousek ode mne náramek, který jsem Demovi dala na jeho svátek.

Opět se mi zrychlil tep a srdce. Už jsem neměla sílu brečet. Peter už nekřičel. Byl mrtvolně bledý a sledoval ty roztrhané části těl. Nejradši bych mu to zakázala, aby neměl noční můry, ale tím to už nezachráním a poslední dobou se ukázal jako o hodně statečnější než já.

Já jsem jen bezvládně ležela a dívala se na neznámého muže.

Ten už mi ale nevěnoval sebemenší pozornost. Jeho oči se střetli s Peterovými a on se zase usmál.

„Konečně se setkáváme tváří v tvář, Swane! Jsi zvláštní dítě. Kvůli tobě jsem musel zabít sobě rovného. Tedy, ještě nezabil, zbývají jen maličkosti.“ Šlehl pohledem po částech těla a po ohni.

Peter zase začal couvat, ale narazil zády na strom, byl v pasti. Oba jsme byli.

„Ale no tak. Kvůli tobě jsem musel přes půlku světa a ty se nezmůžeš ani na pozdrav? Jsi ukazatelem, indikátorem, jsi vyvolený! A přes to jsi stejně ubohý jako každý člověk. Zklamal jsi mě.“ Člověk? A co je sakra on?

„Fajn.“ Šílenou rychlostí přeběhl polovinu mýtiny, chytl Petera za krk a vyzvedl ho do výšky jeho očí.

Z krku se mi vydral výkřik, ale on si toho snad ani nevšiml. Peter začal okolo sebe máchat rukama a snažil se do plic poslat nějaký kyslík, ale Felixovo sevření bylo příliš silné. Bratříček se bránil čím dál pomaleji… Křičela jsem, snažila jsem se k němu dostat, ale nešlo to.

„Pane Volturi?“ Ozval se cizí hlas.

Felix se podíval směrem odkud pocházel a já udělala totéž. Stála jsem na nohou, ale když jsem se podívala, kdo to je, opět jsem se zhroutila. Felix nevypadal tak překvapeně jako já, pustil Petera z výšky dolů, nataženou paži si promnul a tou samou rychlostí se přihnal k muži u ohně a chytl ho za krk jako Petera. Muž to nečekal a vypadla mu zbraň z rukou. Ano, byl to on. Na čele měl zaschlou krev a byl celý špinavý a ve vlasech měl zapletené větvičky.

„Dickynsi! Zopakuj-co-byl-tvůj-úkol,“ pan Volturi – jak ho nazval ten vrah – vypadal velice rozzlobeně, ale jeho hlas byl syčivý a téměř klidný.

„Měl, měl jšem žabíť Petera a Išabellu Swaňových,“ zasýpal. Docházel mu dech.

„Říkal jsem žádné chyby!“

„Omlouvám še.“

„Na to je trochu pozdě, nemyslíš? Zkazil si, co se dalo. Musím za tebe udělat tvou práci!“ Dramaticky se nadechl a zaklonil hlavu, „Addio peccatore. Byl jsi prach a v prach obrátíš!“ Byl hrozně rozčílený. Mrštil Dickynsem do ohně a při tom vydal strašlivý ryk. Pak bylo slyšet jen uši trhající vrahův nářek.

Tiše jsem to celé sledovala a přemítala, kolik lidí ještě dnes večer zabije…

On si asi neuvědomil, že právě zabil člověka a opět se obrátil k Peterovi. Uchopil ho za tričko a mrštil jím proti stromům. V ruce mu zůstalo kousek látky. Pete vykřikl. Tekla mu krev z hlavy a držel se za ruku.

„Nééé, prosím, udělám všechno, nech ho být! Prosím.“ Nevěděla jsem co mám dělat. Měla jsem pocit, že jsem na tomto bojišti jen bezvýznamný pěšák. Kdybych položila za Petera život, nebylo by to nic platné, o můj život tady nikdo nestál. Byla jsem bezmocná, a pak mi došlo, co mám udělat.

„Zabij mě! Zabij mě. Už to nevydržím.“ Zemřela mi matka, otce pořádně neznám, přítel byl zavražděn tím nejchladnokrevnějším způsobem co znám a můj malý bratříček umře a já nemůžu nic udělat. S tím bych nemohla žít. To bych nezvládla.

Felix se na mě otráveně podíval, protože jsem ho vyrušila od zábavy s Peterem. Loudavě ke mně přišel, zvedl mě a mrštil mnou jako s Peterem o strom.

"Spokojená?"

S tím jsem ale nebyla spokojená, když jsem letěla, jelikož jsem chtěla okamžitou a rychlou smrt. Takhle by se mnou musel hodit nejmíň třikrát. Vím, bylo to ode mne ubohé, ale v zápětí jsem pochopila. Na tom stromě byla ulomená větev, ostrá větev. Propíchla mi rameno. Byla jsem tam přišpendlená na strom, nedošáhla jsem nohama na zem. Přemítala jsem, jestli jsem si to neměla rozmyslet.

Slzy mi tekly proudem. Byla to strašná bolest. K nevydržení. Asi je mi souzeno trpět.

A tak jsem se dívala, jak cizí člověk mučí mého bratra, hází jím a láme mu kosti. Pomalu jsem ztrácela vědomí… Obloha bledla.

Umírala jsem, půjdu do nebe, určitě, protože jsem v poslední minutě viděla, jak se z nebe sneslo sedm andělů. Zrovna vycházelo slunce a všichni se nádherně blyštili… A pak jsem cítila jen prázdno. Okolo mě byla tma a já si přála nemožné – aby byl Peter naživu.

16. kapitola

Shrnutí

18. kapitola

Líbilo?

Nechte tu komentář.

Právě mám dilema, jestli povídku ukončím na 20 nebo 25 kapitolách... Co myslíte?

Coollenka Eí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 17. kapitola :