Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Anorexie - 3. kapitola

27.05.2014 (15:00) • adio • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2266×

Seděla jsem v okně a dívala se ven. Dešťové kapky bubnovaly do okna a přišlo mi to zvláštně uklidňující. Myslím, že jsem na mikrosekundu usnula, protože když někdo zabouchal na dveře, polekaně jsem nadskočila. Zvedla jsem se a bez rozmyslu otevřela dveře. Neměla jsem to dělat. Byl to Omar. Beze slova vstoupil dovnitř a přišpendlil mě ke zdi. Chytil mě pravačkou pod krkem a drouhou rukou mi zalezl pod tričko a osahával mě. Zhoupnul se mi žaludek. Proč jsem se já nána blbá nedržela Edwardovy rady, honilo se mi hlavou. Usmíval se na mě vítězně, když si rozepínal poklopec. Najednou kolem mě zavanul vzduch a Omar najednou ležel na zemi. Někdo mu strašnou rychlostí dával rány do břicha a zuřivě vrčel. Po chvilce jsem z těch rychlých pohybů rozeznala, že je to dívka. Když se zastavila, když si uvědomila, co dělá a že ji sleduji, podívala se na mě se strachem, ale i značnou zuřivostí vepsanou v očích. Byla to Rosalie, Edwardova nevlastní ségra.

„Jsi v pořádku? Neublížil ti, Bello?" zeptala se mne a já stála jak opařená. Koukala jsem na ni a říkala si, že se mi to určitě zdá. Pak jsem se podívala na škrábance na rukách a cítila jsem to i na krku a na břiše - pálilo to - a uvědomila jsem si, že je to tvrdá realita. Pak jsem si uvědomila, že ty rychlý pohyby se mi stoprocentně jenom zdály, jak jsem byla v šoku, a konečně jsem se uvolnila a úlevně jsem si oddychla. V tu chvíli mě ani nenapadlo ptát se jí, co tady vlastně dělá; bylo mi to vlastně jedno. Byla jsem ráda za její pomoc, a co tady dělá, to je jen její věc. Určitě slyšela křik z chodby, jak se po mně Omar sápal. Podívala jsem se na něj, jak leží na zemi a nehýbe se. Sledovala můj pohled.
„Jen jsem ho omráčila, ale jestli chceš, můžu ho dodělat!“ řekla a já se zasmála. Brala jsem to jako vtip. Pomohla mi ho odtáhnout na chodbu před dveře jeho bytu a šla domů. Přinutila jsem ji slíbit mi, že to nikde nepoví a hlavně ne Edwardovi.
„Neboj, já to nikomu neřeknu.“ Na slovo neřeknu přitom dala zvláštní důraz.

Umyla jsem se a šla spát. Žaludek jsem měla stažený nervozitou, a tak jsem ani nejedla, jen jsem si udělala čaj a postavila ho na stolek vedle postele. Usnout se mi ale nedařilo, pořád se mi vracely vzpomínky na znásilnění a žaludek se mi tak obracel, až jsem to nakonec nevydržela a musela jsem letět na záchod se vyzvracet. Bylo mi špatně, ne fyzicky, ale psychicky. Jakmile jsem si vzpomněla na důvod, proč si tu žaludek obracím na ruby, začalo to nanovo a ještě víc. Dávila jsem se a u toho brečela. Ale když jsem se vyzvracela, bylo mi tak nějak... lépe. Vzala jsem si mobil a sluchátka a nastavila nejvyšší hlasitost. Pustila jsem si rock a hlasité kvílení konečně přehlušilo moje vlastní myšlenky. Padla jsem do postele a doufala ve spánek. Usnula jsem jen strašně slabým spánkem, ale pořád lepší něco, než nic. Ráno jsem vylezla z postele asi půl hodiny před zazvoněním budíku a rozhodla jsem se dát si sprchu, když jsem měla půlhodinku navíc. Vydrbala jsem se až za ušima a nemohla jsem si pomoct, pořád jsem ze sebe cítila Omara. Namydlila jsem se a spláchla ze sebe pěnu, ale teprve až když jsem si kůži sedřela do červena, jsem se cítila lépe. Oblíkla jsem se, vyčistila si zuby a šla se nasnídat. Teprve když jsem stála a držela dveře od ledničky dokořán, zjistila jsem, že nemám na nic ani chuť, a tak jsem dvířka zavřela. Ozval se zvonek. Úplně jsem zapomněla, že pro mě má přijet. Otevřela jsem dveře a usmála se na něj.

„Ahoj, jsi tu brzy. Nedáš si kafe nebo čaj nebo něco?“ zeptala jsem se. Zakroutil hlavou a zazubil se.

Pak se zamračil a vyjel na mě: „Podívala jsi se vůbec kukátkem, než jsi mi otevřela?“ zeptal se vyčítavě a já honem přikývla. Nezdálo se, že bych ho oblafla. Mračil se na mne dál, i když jsme čekali na výtah. Když jsme jeli dolů, v devítce si nás někdo stopnul. Zatajila jsem dech a byla jsem si jistá, že se moje srdce zastavilo. Čekala jsem, až se otevřou automatická dvířka a přitom jsem se modlila, aby to nebyl Omar. Jako by to bylo všechno najednou mučivě pomalé, jak jsme se zastavili v devítce, jak jsme ucítili zásek, jak výtah zastavil, jak se pomalu otevíraly ty dveře, přišlo mi, že to trvá věčnost a já stále nedýchala. Edward mě sledoval s podivným výrazem. Úlevně jsem vydechla, když se dveře otevřely úplně a tam stála jen paní s kočárkem a s malou holčičkou, která se jí držela za dlouhou, puntíkatou sukni, kterou měla až ke kotníkům. „Jeďte, my počkáme na druhej,“ řekla paní Adamsová, usmála se a mrkla na mě. Holčička - malá Becky - se usmála tím nejkrásnějším dětským úsměvem a zamávala nám, když se dveře zase zavíraly.

Cestou do školy jsme se hodně bavili, zjistili jsme, že toho máme s Edwardem hodně společného, baví nás stejné filmy, rádi čteme, oba milujeme Shakespeara a obdivujeme vážnou hudbu. Na pátek jsem pozvaná k jeho rodině na filmový večírek. Když se to dozvěděl Emmett, byl přímo nadšený. 
„Budeme se koukat na horory o upírech, co říkáš, Bello? Máš ráda upíry?“
Edward se na něj mračil a Rose ho pod stolem kopla, až to zadunělo.
„Miluju upíry!“ ujistila jsem ho a napila jsem se sodovky.
„Jsi debil, Emmette,“ řekl Edward tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli si to jenom nepředstavuju, jestli nemám halušky stejně jako včera, když mi vběhla domů Rose a nakopala Omarovi zadek. Jak jsem si na to vzpomněla, znovu jsem se na ni usmála. Úsměv mi oplatila a pohladila mě po paži. Zakousla se do hranolku a znechuceně ho žvýkala. Jak jsem na ni tak koukala, uvědomila jsem si, že sedíme v jídelně a já jsem jediná, kdo tu nejí. Teda, Cullenovi s výjimkou Rosalie taky nejedli. Ale nějak jsem nad tím nepřemýšlela, znovu jsem si usrkla bublinkaté vody a dál jsem si povídala s Emmettem.
„A jaký upíry máš nejradši? Víš, je hodně druhů. Jsou zlí upíři, kteří pijí lidskou krev, zabíjejí, stahují tě pomalu z kůže a užívají si, když ti tahají střeva z těla, a jsou hodní upíři, kteří se živí zvířátkama, baví se s lidma a někteří z nich jsou dokonce ještě panicové! Kterej druh upírů máš radši?“ zeptal se mě úplně vážně. Edward se na něj koukal docela vražedně, Alice se usmívala a sledovala nás, Rose pořád žvýkala hranolku a Jasper si jen schoval hlavu do dlaní, ale nijak to nekomentoval. Emmett vyčkával.
„Myslím, že ve filmu jsou rozhodně zajímavější ti zlí, Emmette, ale radši bych se kamarádila s těma hodnýma. Přece jenom, mám radši svoje střeva tam, kde jsou.“ Emmett se zasmál a praštil Edwarda do ramene. Ten jenom zakroutil očima a pak se na mne usmál. Zbytek dne proběhl v klidu. Přetrpěla jsem další dvě hodiny angličtiny a pak mě Edward odvezl domů a doprovodil mě zase až ke dveřím bytu. Tam jsme se rozloučili.

Hodila jsem si věci do pokoje a konečně se po celém dnu najedla. Neměla jsem ale na nic chuť a lednička stále byla prázdná, a tak jsem si jenom zalila vařící vodou polévkové nudle a trošku je osolila. Nevnímala jsem chuť, jako by mi někdo z jazyku seškrábal chuťové buňky. Pustila jsem si televizi a lehla si na gauč a konečně jsem usnula.

Autor: adio (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anorexie - 3. kapitola: