Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angels - 12. Kapitola

26.03.2009 (10:00) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 17238×

Kapitola dvanáctá - The End

Z pohledu Edwarda

Cítil jsem, jak mě krk pálí. Ale ne žízní. Měl jsem ho rozdrásaný. Umíral jsem. Cítil jsem to.

Můj anděl se vznášel nade mnou. To jediné mi dávalo sílu tu ještě chvíli být. „Edwarde, miláčku, prosím prober se!" slyším ten andělský hlas. Ale něco není v pořádku. Pláče. Neplakej, Belo! Jsem tu s tebou! Najednou jsem ucítil, že se ztrácím. Musel jsem ji rychle ještě něco říct.

Bello, miluji tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu. A kdybychom se už nikdy neviděli, sbohem...

Má mysl se ztrácela v temnotě. Slyšel jsem útržky z jejích slov...

„Taky tě miluji lásko! Jen mě prosím neopouštěj..." dál jsem to neslyšel. Bello, udělal bych pro tebe všechno na světě, ale tohle ti asi nemůžu splnit. Moje duše se odlepovala od těla. Cítil jsem to.

A najednou... byla tma. Nic. Nicota. Prázdnota. Umřel jsem. Přes sto let jsem žil, nemohl jsem si stěžovat, ale vím, že něco mi bude chybět. Někdo. Můj anděl. Moje všechno. Moje Bella.

* * *

Cítil jsem bolest. Užírala mě. Spalovala mě. Byl to můj osud. Trpět za své hříchy. Věčně trpět, v temnotě, sám.

Ale jakákoliv bolest nebyla horší než ta, že jsem ztratil Bellu. Moji Bellu. Mého anděla.

Přemýšlel jsem, co s ní asi teď je. Dostala někoho nového, kterého bude ochraňovat? Závidím tomu, kdo to bude.

Trápil jsem se v bolesti. Už to bylo dlouho.  Věčný oheň, věčná bolest, řekl bych, že už je to aspoň měsíc. Možná víc, nevím.

Odpykávat si své hříchy není zrovna slastné. Vciťuji se do každé své oběti, kterou jsem kdy zabil ať byla sama o sobě sebehorší. Cítím jejich pocity. Jejich strach, úzkost. Požírá mě to. Je to ale bolest, kterou si zasloužím. Neměl jsem dělat to, co jsem dělal. Byl jsem zrůda, monstrum, jedním slovem... upír.

To nejstrašnější stvoření. Nenáviděl jsem se. Byl jsem si sám sobě odporný.

Cítil jsem, že se jim musím omluvit, prostě musím. „Omlouvám se!" křičel jsem do tmy, která dělala vše ještě horší. „Prosím, odpusťte mi to! Prosím..." chraptěl jsem. Zničující. Bolest. Smutek. Žal. To vše mě naplňovalo. A ještě k tomu ty vzpomínky - na Bellu, jak jsem s ní trávil každou noc, jak jsem byl štěstím bez sebe, když jsem ji měl vedle sebe, její vůně... její nádherné hluboké hnědé oči... S představou o Belle ta bolest nebyla tak hrozná. Obraz před mýma očima mě naplňoval nadějí, že to zvládnu. Zvládnu ten strašný osud, osud určený mě, zrůdě.

„Miluji tě, Bello..." zašeptal jsem do tmy. Najednou bolest začala ustupovat. Nechápal jsem to. Pocítil jsem únavu. Úplně jsem zapomněl, jaké to je - být unavený. Víčka se mi klížila a já pomalu, ale jistě usínal.

* * *

Zamrkal jsem. Kde to jsem? Všude byla oslepující běloba. Chtěl jsem zase zavřít oči, ale něco mě donutilo to neudělat.

Uprostřed té nicoty bylo malé jezírko. Ale nebyla v něm voda, jenom nějaká bílá mazlavá hmota. Trochu to připomínalo sliz. Třpytilo se to.

Opatrně krok za krokem jsem přistupoval blíž k té podivné tekutině. Když jsem konečně na to pohlédl zblízka, uviděl jsem v té kapalině Bellu.

Nebyla šťastná. Byla schoulená do kuličky a vzlykala. Všiml jsem si ještě něčeho. Neměla křídla. Jak to, že můj anděl je bez křídel?

„Bello!" křičel jsem na obraz Belly. Neodpovídala. Neslyšela mě. Tohle bylo ještě horší, Bella se trápila a bylo jisté, že je to kvůli mně! Jsem takovej bezcitnej hajzl! „Bello, prosím, já tě miluji..." šeptal jsem. Cítil jsem, že mi z očí pomalu tečou slzy. Ostré a pálivé mi stékaly po obličeji. Moje Bella... NE!!!

Chtěl jsem ji pomoct, ale jak?

„Čekej!" ozval se hromový hlas. Zaburácel nade mnou tak silně, že jsem si reflexivně zakryl uši, i když mi bylo jasné, že to rozhodně nepomůže.

Jak ji můžu pomoci tím, že budu čekat? „Však uvidíš," zahřměl hlas nade mnou. Uvidím. Dobrá.

* * *

Seděl jsem tam, před tím jezírkem a nespouštěl z Belly oči. Najednou promluvila. Tiše. Myslela si, že ji nikdo neslyší. Ale já ano. Děkovala. Nechápal jsem to, komu děkuje? Ale bylo to určené více lidem. Pak po nich chtěla odpuštění, jako kdyby něco někomu provedla. Já bych měl žádat o odpuštění. Sama potom všem odpustila, ach Bello, jak moc bych chtěl být u tebe!

A pak řekla něco, co mě hodně zasáhlo. „Děkuji ti, že jsi mě udělal šťastnou, jelikož jen po tvé boku jsem se tak vždycky cítila. Prosím, odpusť mi, že jsi kvůli mně zemřel. Prosím, odpusť. Miluji tě, Edwarde. Víc než sebe samu. Víc než cokoliv a kohokoliv. Odpusť mi," mluvila tiše.

„Odpustit? Za co, Bello? Nebyla to tvoje chyba! Já jsem nezemřel kvůli tobě! Bello, prosím tě, já tě taky miluji, jestli chceš, tak ti všechno odpouštím, všechno, i když nemám co, jelikož ty jsi byla to nejlepší, co mě kdy potkalo! Nikdy jsi mě nic neprovedla! Miluji tě..." Ta poslední slova mi vyzněla z úst tak smutně.

Nechci, aby trpěla. Kvůli mně. NE! Prosím, já jsem ten, co má trpět, ne ona...

Najednou se ozval ten burácivý hlas: „Správně, Edwarde, udělal jsi to, co jsi měl, klidně by jsi se pro ni obětoval... Je vidět, že ji opravdu miluješ a ona miluje tebe. Nemohu držet od sebe takové bytosti, jako jste vy dva. Ne. Vy patříte k sobě. Navždy."

Nevěřil jsem svým uším. Bella a já? Navždy spolu? Že by se přece jen splnil můj sen? Najednou mi začali padat víčka únavou, nemohl jsem se proti tomu bránit...

* * *

Opatrně jsem otevřel oči. A kde to jsem zas teď? Ležel jsem na posteli v nějakém domě. Sakra, kde to - najednou moji pozornost upoutalo něco jiného.

Bella. Ležela vedle mě a spala. Pocítil jsem euforii štěstí a abych se přesvědčil, že se mi to nezdá, natáhl jsem k ní ruku a opatrně ji pohladil po její heboučké tváři. Zamrkala, hleděla chvíli na mě a pak znova zavřela oči.

Ona... nechtěla mě vidět? Pocítil jsem bolest. Nechce mě.

Civěl jsem prázdně do zdi, když jsem ucítil, že se Bella pohnula.

* * *

Z pohledu Belly

Znovu jsem otevřela oči. Seděl vedle mě na posteli a civěl do zdi. Všiml si mého pohybu a otočil se ke mně. Najednou jsem ucítila tisíce motýlů, jak mi poletují v břiše. Zamilovaně jsem si prohlížela jeho tvář, jeho topazové oči, kterými mě dokázal neuvěřitelně omámit.

Nevydržela jsem to. Tak dlouho jsem necítila jeho dotek, už jsem ho zkrátka potřebovala. Rukama jsem zajela do jeho vlasů a přistrčila si jeho hlavu blíž k své. Neodporoval, ale vypadal udiveně. Naše rty byli od sebe vzdáleny jen pár centimetrů.

Trochu jsem zaváhala. Copak to nechce?

Jakoby to slyšel, neváhal a udělal další krok. Přitiskl si mě k sobě. Naše rty tancovaly ve stejném rytmu. Naše jazyky byly v souhře. Byl to ten nejlepší polibek, který jsem kdy od něho dostala. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout. Zdálo se to jako věčnost, co jsme se líbali. Nakonec jsme se od sebe trochu vzdálili.

„Miluji tě." Zašeptal mi něžně do ucha. Usmála jsem se.

„Já tebe víc." A mrkla jsem na něho.

„Tvrdohlavá jako vždycky," pronesl a přitom vykouzlil na tváři ten jeho neodolatelný pokřivený úsměv.

Znovu jsme se políbili. A pak jsme slastně pokračovali do toho malého, ale perfektního kousku naší věčnosti.

*THE END*

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angels - 12. Kapitola: