Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andílek - 1. Tři punčocháři, červená karkulka a nějakej další exot

24.12.2009 (18:15) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3640×

1. Tři punčocháři, červená karkulka a nějakej další exot

Ty vado, tak vy jste tu zas? Hustýýýý. Dobře, dobře. Miláček E. říkal, abych na vás dneska byla hodná, tak vás nebudu napínat a rovnou navážu na předchozí story. Kde jsem to skončila? Joooo už vím…

Já a tři punčocháři, teda Mánička, fotřík a kořeň, jsme byli v sále a já měla hlad jako zavalenej horník. Zrovna v momentě, když jsem si řekla o pizzu (co jiného v Itálii, nač hned prudit s hambáčema), napochodovala do místnosti nějaká mladá a děsně zmalovaná holčina v červených šatech v patách s nějakým dalším exotem. Nato, že jim oběma bylo asi tak třináct, byli nahastrošení do hadrů starých jak z němýho filmu.

„Bože, co to je za pach? Tvoje dcera… “ nakrčila čumec Červená karkulka a oskenovala mě od hlavy k patě

„Já to nebyla, nekecám (ať už to byl kdokoliv, sázela jsem na Máničku)… a nebo máš snad něco proti mojí ChuppaChups? Karkulíne?“ setřela jsem ji

„Čemu co?“ šlehla po mě pohledem jak drak Šleh

„Ale níícc,“ řekla jsem jí konejšivě, protože jsem si všimla, že je příliš blond, aby pochopila jak Kickbox, tak Karkulína a vlastně cokoliv jiného. Další věc, co mi na ní neunikla, (jako například její absence smyslu pro humor) byly její červené oči a prapodivný účes alá teta Róza (teda, jestli je tohle ta vyhlášená italská móda, tak tě pic)

„Ale no tak děvčata, snad byste se hned nezačaly hádat?“ klidnil nás Aro jako rozhodčí v ringu. „Jane, to je moje dcera Kaherine!“ představil mě Karkulínovi

„Stop! Já nejsem Katherine, jsem Kat, jen aby bylo mezi náma jasno. Na Katherine jsem alergická a na Ariadnu ještě víc,“ přerušila sem Arovo krákání

„Ariadna… ano, ano… po mně… “ zasnil se a zaculil jako chovanec psychiatrického ústavu, což mě pro jistotu donutilo udělat krok zpět.

„Jdeš někam?“ zamručel Mánička

„Ne... anebo jo, do svýho pokoje? Nebo si tady mám rozdělat stan?“

„Spát?“ vydechli všichni naráz až na Ara a koukali na mě, jako bych já byla ten uprchlík z cvokhausu

„Aro, není nějaká… jsi si jistý, že je to opravdu ona?“ křivil tvář exot, co přišel s Karkulkou

„Je přece poloviční!“ řekl Aro, jako by se tím všechno vyjasnilo.

„Jo, napůl američanka. Máte snad něco proti nám amíkům?“ nechápala jsem, kam tím „poloviční“ míří

„A navíc, ještě ani neví, kdo jsme... “ dodal

„Jak bych to jako mohla vědět, když jste se mi nikdo neráčil představit?“ řekla jsem, ačkoliv jsem si myslela svoje (všichni jsou to potrhlí italíci a já tu nebudu ani minutu)

„Jsem já to ale hlupák!“ plesklul se Aro do hlavy a já s ním poprvé za celou dobu souhlasila, možná bych užila i ostřejšího slova.

„Milá Katherine“ (vrrrrrrrr) tohle je Marcus“ (wau tak Máňa má jméno), Caius, Jane a Alex. Dimitriho a Felixe poznáš později.“

„A musím?“ zamumlala sem a Aro mě evidentně nepochopil (soudě podle zamrzlé grimasy… no jo, typický rodič)

„Myslím, že pro dnešek toho už na tebe bylo dost, milá Kat, jistě by sis ráda odpočinula, přeci jen, jsi ještě člověk.“ (a co jinýho bych jako měla být?) Tak teď sem pro změnu nechápala já, ale nedala sem to najevo

„Si piš, nejradši bych si dala vanu a hupsla do pelechu“

„Ať už chceš udělat cokoliv, dávej přitom na sebe pozor, ať si neublížíš“ zahihňal se Aro (tak tohle bude ještě hodně náročný).

O chvíli později jsem už stála ve svým pokoji, který připomínal nějakou komnatu na zámku. Zlaté tapety, postel s nebesy a tisíci polštáři… Všechny moje kufry už  stály v místnosti a přesto tam něco chybělo „To si snad děláte prču, ne? Kde je kompl? Hifina?“

„Co prosím?“ vytřeštil oči Marcus s Caiem, kteří mi dělali doprovod, abych nezabloudila

„Jo jasný, tak tohle vám nežeru. Dobrej joke, ale teď taste ten kompl. Jak tu mám sakra dva měsíce vydržet bez netu? Slíbila sem Leně, že budu každej den na ajsku!“

„Na čem?“ nechápal ani Caius.

„OMG… tak tohle já nedám, tohle už je moc… chci neurol!!!“

Asi jsme působili(dobře, tak já) slušnej kravál, protože po chvíli mé hysterie dosupěl Aro

„Co tu se šmankote děje?“

„Šmankote? Šmakote? (bože kdo v dnešní době říká šmankote?) Šmankote, vždyť vy tu ani nemáte v oknech sítě!!!! Nádech, výdech, nádech, výdech, mysli pozitivně Kat, všechno bude OK. Máš sebou přece kouzelný Briesse, strčíš ho do zásuvky a žádná krvelačná potvora se tě ani dotkne. Ani o kapku krve chudší“ uklidňovala jsem se nahlas, zatímco jsem se zuřivě hrabala v kufru a hledala Briesse.

„Ha, tu je!!!“ tasila jsem ho vítězně a zvedla jej nad hlavu jako cennou trofej. Aro a další dva punčocháři udělali krok vzad a tváře se jim proměnily v sochy.

„Hej, co je? Já nejsem Harry Potter a neřekla sem Avada Kedavra!“ zasmála sem se, ale oni to nepochopili. „Copak nečetli Harryho Pottera? No radši se jich na to dneska ptát nebudu, mohlo by to semnou praštit, " (v lepším případě by to kleplo s nima) dumala jsem v duchu, pátrajíc očima po zástrčce. „Kde tu je nějaká elektrická zástrčka?“

„Co?“

„No elektrická zástrčka… kam jinam si to asi mám strčit?“ zamávala jsem Arovi Briessem před očima

„Aha… u postele“ pochopil a já si oddechla, že tam mají elektřinu. Už jsem začínala mít pochyby.

„Díky, to je všechno“ pípla sem a čekala, až vypochodují ze dveří, abych se mohla důsledněji rozkoukat a převlíct „Hej, pánové, můžete jít, nebo se mám převlíkat před váma?“ to už punčocháčům konečně přeskočila jiskra mezi drátkama v zapalování a pochopili, že chci být sama. Aro mi ještě na rozloučenou zamával jako malými děcku a pak se vypařili.

Byla jsem z toho všeho totálně grogy, tak sem se natáhla na postel. Ve Volteře se mi vůbec nelíbilo, nelíbil se mi můj fotřík ani jeho kámoši (nebo co to bylo), ale nemohla jsem se jen tak po pár hodinách sebrat a vyfičet domů. Rozhodla sem se, že to s nima pár dní zkusím a uvidím. Vzít roha můžu vždycky (teda pokud najdu východ z hradu) Asi jsem si chvíli schrupla, protože mě probralo až klepání (bylo to spíš bušení) na dveře.

„Kdo je tam?“ zasmála sem se, protože jsem si tím klepáním připomněla hru ťuk, ťuk

„Alex! Aro ti vzkazuje, že máš jít večeřet.“

„Ty asi neznáš hru ťuk, ťuk“ otevřela sem prudce dveře a chudáka Alexe pěkně šokovala

„Ne“ pípnul

„Ty toho asi ještě hodně neznáš co?“

„Nápodobně“ zašklebil se, ale já měla kupodivu dobrou náladu, kterou jsem si nehodlala ničím kazit. Dokonce jsem si cestou i broukala

„Pojď baby na sodu, líbat se v podchodu… “

„Co?“ klesla Alexovi sanice

„To je písnička, víš co je vůbec hudba?“

„Jasně!“  odfrknul si

„Fakt? Co teda posloucháš ty? Hopec? RnB?“

„Jak kdy, někdy gregoriánské chorály, jindy operu… “ řekl zcela vážným a důležitým tónem

„To si děláš kozy!!!“ vylítlo ze mě, jak sem se smíchy vezla na podlahu

Když jsme se konečně doplazili do jídelny (fakt nemůžu za to, že sem se smála jako tele, ale uznejte, ve 21. století poslouchat nějaký kastráty), všichni na nás už netrpělivě čekali (spíš čekali, až to budou mít za sebou a vezmou kramle). Jako Arova dcera jsem si mohla sednout naproti němu do čela stolu, který přetékal jídlem. Kromě známých tváří sem zmerčila ještě jiné, zřejmě toho Felixe, Demetriho a ještě nějakou ženu.

„Nevěděl jsem, co ráda jíš, tak je tu všechno, co Giannu napadlo, “ objasnil mi Aro tu spoustu jídla, co bychom nesnědli ani za rok (snaží se, to sem musela uznat)

„No… nejradši mám hambáče, čízák, longera a hrany s kečupem nebo tatarkou. Ale nějaký fišle taky nejsou k zahození“ zakřenila sem se a pořádně se nadechla, jestli něco z těch dobrůtek neucítím. Jak říkává máma, mám čuch jako ohař, ale bohužel, nic z mého oblíbeného jídla tam nebylo, tak sem vzala za vděk boloňskýma špagetama.

Zatím co já sem se cpala, až jsem měla boule za ušima ( kdyby mi už nedali najíst), ostatní na sebe jen tak pokukovali, krčili nosy a do jídel, co měli na talíři jen tak znuděně rýpali, kromě Ara, který na mě zaujatě vejral a usmíval se „Co je? Mám někde omáčku? Nebo připláclou špagetu?“

„Ne, jen mi tolik připomínáš svoji matku“ řekl zase zasněně.

„A dost!“ ruply mi nervy „To tu mám jako být za otesánka? Proč taky nejíte?“ Všichni kolem stolu se na sebe soustrastně podívali, ale ani jeden se jídla netknul.

„No tak Marcusi, dej si steak“ rýpnul do Marcuse Aro

„Je krvavý, takové ty rád“ zasmála se Jane. Marcus nabodl kousek masa na vidličku a přiblížil se s ním k ústum. Jeho tvář se stahovala čím dál víc odporem, až nakonec pozřel sousto. Chvíli kousal, polkl a pak se asi naštval.

„Do prdele já končím, radši mi urvi hlavu, než abych jedl kus zdechlý krávy!“ ječel jako střelenej.

„Marcusi, starý brachu, nemluv sprostě před mojí dcerou“ usmál se Aro.

„Tak jez něco jinýho... “ nechápala jsem ten jeho srdce ryvný záchvat.

„Víš drahá, problém je v tom, že my tohle nejíme“ vysvětloval Aro

„Ne? Tak ste vegetariáni nebo frutariáni?“ nechápala sem

„Ne… jsme upíři,“ zazubila se Jane

„Jo jasný!“ vyprskla jsem smíchy div sem nespadla ze židle, ale nikdo kromě mě se nesmál… tak počkat „Byl to joke, že jo… nebo snad… sakra… Pomooooooooooooooooooooooooooc!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andílek - 1. Tři punčocháři, červená karkulka a nějakej další exot: