Moje první povídka. Bella ztratila člověka, který jí byl srdci nejblíže. Teď nemá nikoho. Jenže je tu někdo, kdo ji chce pomoct. Přijme Bella jeho pomoc?
06.07.2010 (19:45) • Karamelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1819×
Prolog
„Mami, ne! Podívej se na mě! Nezavírej oči. Mami!“ volala jsem. Ale neposlouchala mě. Chytla doktora za ruku a řekla:
„Postarej se mi o ni!“ Poté se jí protočily panenky a její oči se zavřely. Už nikdy je neuvidím otevřené. Její čokoládové oči, které jsem po ní zdědila. Ne, ne, ne! To se nemohlo stát. Avšak potvrzoval mi to zvuk přístroje, který jsem nikdy nechtěla slyšet. Nevěřila jsem tomu zvuku. Koukla jsem na monitor. Ten mi to taky potvrzoval rovnou čárou, která běžela pořád dál. Ne. Nevěřím tomu. Koukla jsem na Carlislea. Jeho pohled mluvil za vše. Vždyť to nemůže být pravda!
„Je mi to líto,“ pronesl.
„Ne!“ zaječela jsem a svezla se dolů po stěně. Oči mi zvlhly. Proč ona? Spustila se mi jedna slza a s obrovskou ranou dopadla na zem. Po ní se spustily mraky dalších. Smáčela jsem si obličej v slzách, až jsem přes ně neviděla. Najednou jsem upadla do mdlob…
---
Pomalu jsem otevřela oči. Byla tu tma. Poznala jsem, že ležím ve svém pokoji. Posadila jsem se a otáčela se kolem sebe. Co se stalo?
„Mami!“ zavolala jsem do domu. Dveře mého pokoje se pomalu otevřely a dovnitř vplula nějaká postava. Rozestřela žaluzie a já si všimla, že je to Carlisle. Chtěla jsem se zeptat, kde je máma, ale při pohledu do jeho tváře se vše vrátilo. Byla to skutečnost. Najednou na mě padla obrovská tíha. Všechno to na mě znovu dolehlo a z očí mi zase tekly proudy slz.
„Jdi pryč!“ řekla jsem. Podíval se na mě, a pak bez protestů odešel. Lehla jsem si na postel a začala křičet. Vždyť ještě nedávno jsme v tomhle pokoji sedávaly a smály se. A jednou přišla a řekla, že umírá na rakovinu. Nejdřív jsem to brala jako žert. Říkala jsem jí, ať si ze mě nedělá srandu. Jenže ona nedělala. Myslela to vážně… Ten den se všechno změnilo. Naše role se obrátily. Starala jsem se o ni jako o svou dceru a ona mě přes všechno remcání musela poslouchat. Pak přijel Carlisle a potvrdil to, co jsem si stále nechtěla připustit. Umírá. A teď je to holá pravda! Zavřela jsem oči a snažila se na to nemyslet. Nešlo to. A když už jsem usnula, doprovázely mne noční můry, které mi to vždycky připomněly.
Odmítala jsem veškerou pomoc, kterou mi někdo nabízel. Oni neví, jaké to je. Jednou, když jsem tak ležela, někdo zaklepal na dveře. Neodpověděla jsem. Tohle bylo znamení, že mají odejít. Ta osoba ovšem stejně vstoupila. Byl to Carlisle.
„Jen jsem ti chtěl oznámit, že se zítra koná pohřeb.“
„Dobře,“ řekla jsem a dál už jsem v konverzaci pokračovat nechtěla.
---
Nastal den pohřbu. Oblékla jsem si jediné černé šaty, které jsem měla. Shodou okolností jsem je kupovala, když mi zemřel další blízký člověk. Teď už jsem nikoho neměla. Akorát jsem si rozčesala vlasy a vzala si z háčku kabát. I kdybych se nějak snažila zakrýt ty opuchlé červené oči, nepomohlo by to. Venku už čekal Carlisle se všemi známými. Řekla jsem, ať minutu počká a šla kousek za dům. Tam jsem utrhla jednu růži a šla zpátky.
Celý obřad mi tekly slzy, ale vzlyky jsem zadržovala hluboko v sobě. Carlisle mě podpíral, kdybych se rozhodla omdlít, což se mi stávalo často. Když pohřeb skončil, hodila jsem na její rakev tu růži a odešla. Cestou mě všichni zastavovali a přáli mi upřímnou soustrast. Jen jsem kývala. Když jsme přijeli domů, Carlisle mě vedl na zahradu a tam mě posadil na houpačku.
„Pamatuješ si na poslední slova tvé maminky?“ zeptal se mě. Jakoby šlo zapomenout. Zakývala jsem hlavou na souhlas.
„Dobře takže… Hodlám to splnit,“ řekl mi.
Záporně jsem zakroutila hlavou. „Nemůžeš tu být, máš doma rodinu a manželku.“
„Já nemyslel to, že bych tu zůstal,“ odpověděl. Chvíli jsem se na něj dívala a přemítala, co to znamenalo. Když mi to konečně došlo, už jsem mu to chtěla zatrhnout jenže… Máma se mnou bude vždycky. Vždycky bude v mém srdci, ať budu kdekoliv. Vždy nade mnou bude bdít jako anděl strážný. Je jedno, kde budu.
„Tak dobře, a nebude to tvé ženě vadit? A tvým dětem?“
„Už tak tě beru jako svou dceru a s Esmé už jsem to probral. A dětem jeden sourozenec neuškodí.“
Carlisle mi jednou o své rodině vyprávěl. S jeho ženou Esmé nemohli mít děti, a tak se je rozhodli adoptovat. Jenže pokaždé, když někde byli, našli někoho, kdo potřeboval pomoc. Byly to děti a jejich srdce jim radilo pomoct. Takže je adoptovali.
Jako první adoptovali Edwarda. Ten si poté našel Amandu. Zůstal s ní a zamiloval se do ní. A jelikož neměla rodiče, tak ji také adoptovali.
Poté adoptovali Rosalii a Emmetta. Prý spolu vyrůstali od školky a oběma jim zabili rodiče. Poté se do sebe zamilovali.
A nakonec Jasper s Alicí. Tihle dva si sami našli Carlislea a Esmé. Tak je také adoptovali. Prý jsou jako spřízněné duše.
Prima. Aspoň mě všichni pochopí. Nebudu tak jediná, která přišla o rodiče. Je to jako sirotčinec. Ale milující a starostlivý sirotčinec. Tak proč ne?
A tak jsem zabalila svou poslední krabici a vydala se vstříc novému životu bez mého já, které už oplakalo mámu.
Autor: Karamelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Andělé tě drží nad vodou - Prolog:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!