Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amphibia - 6. kapitola

01.01.2012 (07:30) • jerrda • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2008×

6. kapitola

Bella:

Držela jsem nad námi štít, jistota je jistota. Přece se nebude nikdo mně nebo mým sestrám hrabat v hlavě. Mám jak fyzický, tak i psychický štít. Můj dar má ještě jednu ‚vychytávku‘, a to tu, že odráží útok. Příklad? Mysl toho čtenáře myšlenek jsem měla jako na dlani, ale pouze po tu dobu, co se snažil dobýt do mého neprostupného štítu. Při pohledu na jeho frustrovaný výraz jsem se bavila přímo královsky. To jsem ale svině, co?

Se sestrami jsme se vydaly ke kanceláři v doprovodu zvědavých pohledů našich nových spolužáků.

Společně jsme se zastavily před dveřmi. Sáhla jsem po klice a trochu zatlačila, dveře se s vrzáním otevřely.

„Dobrý den,“ pozdravila nás starší paní s brýlemi spadlými někde u špičky nosu.

„Dobrý den, jsme Darwayovy,“ spustila s úsměvem Al, která se okamžitě pasovala do role naší tiskové mluvčí. S Rose jsme pouze přikyvovaly na všechno, co Alice řekla, a to vám povím, ta toho namluvila!

Sekretářka zalovila ve velkém plechovém šuplíku. Za chvíli s vítězným úsměvem vytáhla objemnou papírovou složku s naší třídou a podala nám ji.

„Děkuji,“ zašvitořila Alice a nezapomněla přidat úsměv od ucha k uchu. Sborově jsme se rozloučily a odešly.

Natáhla jsem se pro složku k Alici.

„Kouzelné slovíčko?“ Ach, nemám náladu na ty její rozmary.

„Abraka dabra?“ opáčila jsem ji totálně bez zájmu.

„Nee!“ Laškovně protančila i se složkou kousek ode mě. Ale co, všichni nemohou být tak inteligentní, nadaní, krásní a duševně zdraví jako já. Samovolně se mi začaly zvedat koutky do mírného úsměvu, není nad to, když si člověk sám pochválí své vlastní kvality.

Rose nekompromisně vytrhla Alici, která si uraženě složila ruce na prsou, papírovou složku, ze které vylosovala naše rozvrhy. Když mi Rose podala ten můj, začala jsme zkoumat mé dnešní předměty. Zvědavě jsem se koukla holkám přes rameno, k mé smůle ty dvě měly dějiny a já biologii. Ach, to je nadšení! Fakt, biologii přímo miluji, nedokážu si představit, že bych byla o tu možnost hrabat se ve vnitřnostech žab a jiné havěti ochuzena. Ironie, sladká ironie. Celá ‚šťastná‘ jsem vydupala schody do dalšího pavilonu a znuděně sáhla po klice, otevřela jsem dveře a na mně přistály pohledy celé třídy. Všichni včetně profesora se na mě tlemili, jako bych měla na čele světélkující nápis: Miluji Justina Biebera. Jo, to je výstižný.

„Brý den,“ pozdravila jsem obtloustlého učitele za katedrou.

Asi bych měla být slušnější, ale nechce se mi dělat modlu z nějakého chlapíka, který je asi třikrát mladší než já. Za ty roky toho vím i umím více než on a bez problémů bych mohla učit já jeho a k tomu nepotřebuji jeho titul ani nadřazený výraz v jeho tváři. Už teď mi bylo jasné, že s tímto týpkem nebudu vycházet nejlíp.

„Slečno Darwayová, tady máte učebnici. Podepíši se vám až na konci hodiny,“ pravil ke mně chladným, naprosto nevzrušeným tónem.

„Sedněte si…“ Začal jezdit prstem sem tam po třídě.

„Tam,“ přistál prstem… Proč já? Tam nahoře mě někdo očividně nemá rád! Co jsem komu udělala?! Na své sestry jsem někdy i hodná, svou adoptivní matku dokonce sem tam poslouchám! Život je svině! Kruci! Z mého rozjímání mě vyrušilo až taktní odkašlání pana profesora. Uvědomila jsem si, že jsme se doposud ani nehnula z místa. Pomalu jsem se rozešla ke svému budoucímu místu.

Na mé židli ležel jeho batoh, co si jako myslí? Myslí to individuum přede mnou vůbec? Toť otázka!

„Ehm, ehm!“ odkašlala jsem si a ukázala na batoh. Nehnul ani brvou. Myslela jsem, že něco jako sluchové ústrojí měli už i plazi. Ale očividně jsem se sekla. Ten ignorantský had, co se má stát mým ‚sousedem‘, na mě hledí, jako bych ani hubu neotevřela! Čekala jsem ještě chvíli, jestli bude tak ochotný a sundá tu tašku, ale nic. No co, vzala jsem jeho tašku, otevřela ji a obrátila o 180 stupňů. Jeho věci se rozsypaly po celé třídě a on bezelstně sledoval svůj zapnutý mobil, jak pomalu, schodek po schodku, dělá kotrmelce ke katedře. Ten starej páprda si posunul brýle ke kořenu nosu a hodil po mně káravý a nekompromisní pohled.

„Darwayová! Co to má znamenat?!“

„Jé, pane profesore, já jsem hrozně nešikovná!“ Sladce jsem se na něj usmála a přidala i nevinné zamrkání a pohled zpod řas. Čekala jsem, že mi každou chvílí začne od pusy odkapávat med. Pokývnutím mi dal signál, abych se posadila. Můj ‚soused‘, který nejspíš nebyl doposud obeznámen s vynálezem jako je hřeben, hlučně odsunul židli a po schodech pomalu přešel ke svému mobilu. Doufám, že je jeho iPhone alespoň na dva kusy, jinak by mě něco, jako je gravitace ve spojení se starým linoleem, celkem zklamalo. Snažila jsem se v sobě dusit výbuch smíchu, když jsme viděla, co z toho, dříve asi mobilu, zbylo. Tvářil se jako bůh pomsty, z očí mu šlehaly blesky a zuřivě zatínal čelist. Já se na oplátku sladce usmívala a dělala jako by nic.

Snažila jsem se napsat další kapitolku co nejrychleji. :) Tentokrát z pohledu Belly. :) Doufám, že se to líbilo. Chci také upozornit, že to brzké přidání kapitolky bylo asi díky neuveřitelně lichotivým komentům u minulé kapitolky, chtěla bych vám velmi poděkovat a předem se omluvit za možné nesrovnalosti! :D Tuto kapitolku jsme psala 4 krát! Ano, jsem vděčna hlavně tomu, že jsem nebyla schopna uložit a zejména mému drahému bratříčkovi se šmátravýma pracičkama. :D Takže, budu ráda za komenty, stačí třeba smajlík. :) :) S pozdravem, vaše Jerrda. :*

Autor: jerrda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amphibia - 6. kapitola: