Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? II. 5. kapitola

25.07.2011 (07:30) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2785×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola 

Díky bohu, za Tanyu, říkala jsem si, když jsem ve svém broučkovi spokojeně drandila k domovu. Ukrajovala jsem dálnici, jako štrúdl a tiše si broukala. 

„Hobson mě nesežere… Hobson mě nesežere… Hobs-“ Prozpěvování mi přerušilo hlasitější zabroukání mého vozítka. 

„Copak, zlatíčko, nějaký problém?“ zeptala jsem se ho a podívala se na ukazatele před sebou. Tam na mě hladově koukala ručička nádrže, která se zuby nehty držela na políčku pro rezervu a nechtěla spadnout až na úplnou nulu. Podívala jsem se na silnici. K nejbližší benzínce jsou to skoro dva kilometry, snad tam brouček dojede. Představa, že ho na pumpu strkám, se mi ani za mák nelíbila. Tlačila jsem broučka i očima, a když se před námi objevil barevný štít pumpy, poplácala jsem ho pochvalně po palubní desce. Jen lehce samozřejmě, nechtěla jsem aby mi upadla. Zase. 

Na pumpě jsem využila potravin k ní připojených a udělala jsem i menší nákup. Lednička se začínala vyprazdňovat a nic není víc depresivní, než prázdná lednice. S dvěma narvanými papírovými taškami jsem se dokolébala k broučkovi a složila je na sedadlo spolujezdce. 

„Jsi nabumbaný a já mám krmení pro sebe, tak se vydáme na poslední úsek, ne?“ Poplácala jsem broučka po střeše a nastoupila dovnitř. Spokojeně zabublal hned po prvním otočení klíčkem. Zařadila jsem a sešlápla plyn. Když ani teď nic neupadlo, bylo pravděpodobné, že domů dorazím. 

A taky, že jo. O dvacet minut později jsem zabočila na Bone street. Zajela jsem na příjezdovou cestu k domu a chcípla motor. Jenže něco nebylo, jak by mělo být. A já přesně věděla co. Když jsem odjížděla, tak na verandě určitě neseděl tenhle kluk. 

Kdo to je? A co chce? To byly moje první myšlenky. Rozhlédla jsme se po vnitřku auta, ale jako naschvál tu nebylo nic, co by se dalo použít k obraně. Zatímco já se stresovala v autě, on byl viditelně uvolněný a opíral se o sloupek přístřešku. Nebo tu taky byla reálná možnost, že k té verandě přimrznul. Přece jen, Vánoce nebyly tak dávno a zima byla hrozná. On nevypadal úplně vybavený na zdejší počasí, i když měla jeho kožená bunda kožešinový límec a kolem krku měl ještě šálu. Alespoň, že byl tak chytrý a sednul si na svoji tašku a ne na schody. 

Víc už se to oddalovat nedalo. Srdnatě jsem se nadechla a otevřela dveře. Vystoupila jsem a téměř v tom okamžiku se na mě upřely jeho zelené oči. Wow. Ať byl kdo chtěl, byl moc hezký. Krátké hnědé vlasy měl upravené a celkově vypadal, že o sebe dbá. Přesto mi jeho tvář absolutně nic neříkala. 

„Ehm, zdravím,“ mávla jsem rukou jeho směrem a byla pořád schovaná za otevřenými dveřmi auta s jednou nohou uvnitř. Co kdyby, že? 

„Ahoj, já sháním Marii Swannovou, nevíš kde bych ji našel? Doma není,“ řekl a mávnul rukou k domu. Smutně jsem se usmála. Jo, doma není. 

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se pořád podezřívavě. 

„Ah, promiň, já jsem Eric. Erick Acker. Jsem vnuk, její sestry. Takže vlastně nějak přes koleno. Kdysi jsem tu s ní chvíli žil, ale teď jsem byl dlouho v Evropě. Chtěl jsem babču překvapit,“ usmál se. V ten jeden moment nevypadal jako dospělý kluk, ale jako pěkný rošťák. Mrzelo mě, co mu musím říct. 

„Mrzí mě to, ale babička umřela,“ řekla jsem potichu. Zarazil se. Jeho úsměv pohasl. 

„Cože?“ hlesl.  

„Jo, loni v létě. Teď tu bydlím já,“ vysvětlila jsem. Eric zase dosedl na tašku. Něco zapraskalo. 

„Babča?“ zašeptal. Konečně jsem si dodala odvahu a vylezla zpoza auta. Došla jsem až k němu. 

„Mrzí mě, že ses to dozvěděl takhle a až teď,“ řekl a jsem, ale upoutaly mě jeho rty. Ne z nějakého romantického důvodu. Měl je modré zimou. „Musíš být zmrzlý. Odnesu nákup dovnitř a udělám ti čaj. Musíš se ohřát nebo to odneseš nějakým hnusným zápalem,“ řekla jsem a vytáhla jsem ho na nohy. No vida, teď to šlo. Asi na tom ještě nejsem tak zle, co se fyzičky týče. 

„Ne, to nejde. Nechci ti tu překážet,“ bránil se pořád trochu nepřítomným hlasem. 

„Ale prosím tě, bydlels tu tak víš, že místa je tu dost a já jsem tu sama. Navrch přece nevyženu příbuzného na mráz,“ usmála jsem se. Nesměle mi to oplatil. Vydala jsem se k autu pro tašky. Vylovila jsem je z auta a i s nimi v náruči se narovnala. Jenže to už mi je z náručí bral Eric. 

„Dovol, alespoň ti pomůžu,“ řekl už normálním hlasem a přidal jeden úsměv. 

„Díky,“ ocenila jsem jeho galantnost a natáhla se pro školní tašku. Broučka jsem zamkla a spěchala ke dveřím, kde na odemknutí čekal Eric s nákupem. Po cestě jsem vzala i jeho tašku. Nebyla zrovna nejlehčí, proto se asi zakabonil. Protočila jsem s úsměvem oči a odemkla. „Vítej u mě,“ pronesla jsem a pustila ho dovnitř jako prvního. Byla jsem zvědavá jestli si pamatuje kde je kuchyň. Šel na jistotu a položil tašky přesně tam, kam bych je položila i já. Takže bylo jasné, že nelhal. Opravdu už tu někdy byl. 

„Moc se to tu nezměnilo,“ řekl a rozhlédl se. Měl pravdu, na úpravy jsem moc nebyla. Líbilo se mi, jak to tu babička měla. Natáhla jsem se a zapnula rádio. Trhnul sebou. 

„Nevadí?“ zeptala jsem se a ukázala na přístroj. 

„Vůbec ne,“ usmál se. Spokojeně jsem za zvuků Duran Duran vytáhla ze skříňky nad linkou dva hrnky a do rychlovazné konvice nalila vodu. Sáček s babiččinou směsí jsem měla hned vedle. Do každého hrnku jsem trochu nasypala. 

„Sladíš?“ zeptala jsem se. 

„Dvě prosím.“ 

„Jsi moje krevní skupina,“ zasmála jsem se a vsypala mu stejně cukru jako sobě. Voda už se vařila. Po zalití jsem vrátila konvici zpět na stojánek a do každého hrnku přidala ještě pár kapek citronu. Ten jeho jsem mu podala a vyšvihla se na linku. Vzala jsem si svůj a obtočila kolem něj ruce. Krásně hřál. Přes tlusté stěny porcelánu nepálil, jako by to bylo u levných nových hrnků, tohle byla stará kvalita. Trochu jsem si usrkla, jen abych si spálil jazyk a pak jsem se podívala na svého hosta. 

„Hm, tak Evropa, jo? Jaká je?“ zeptala jsem se. S úsměvem se opřel o linku naproti mně a zkřížil nohy v kotnících. Ztělesnění pohody. 

„Stará,“ řekl a zasmál se. Napodobila jsem ho. 

„Jo, to jsem trochu čekala,“ pokývala jsem hlavou. 

„Je tam všechna historie, co tady chybí,“ pokračoval. „Krásná města se spoustou romantických vyhlídek a zákoutí, kde je se dá schovat před světem. Ale taky je tam spousta lidí, hluku a průmyslu,“ zašklebil se. „Nenarazíš tam na divočinu jako je tady. Pro ně zní povídání o Aljašce stejně jako pohádka o dracích a rytířích. Prostě neuvěřitelně.“ 

„Je těžké si to i představit,“ poznamenala jsem. „A co jsi tam dělal?“ 

„Studoval. Pracoval. Žil. No hlavně spíš studoval,“ opravil se, se smíchem. 

„Jaký obor?“ 

„Umění. Hlavně sochařství,“ dodal a v očích se mu vášnivě zablesklo. Viditelně to zbožňoval. 

„To je zajímavý obor. A co ostatní umělecké směry?“ zeptala jsem se. 

„Jo, zvládám i jiné, ale sochy jsou moje vášeň. Zachytit člověka tak věrně, že se zdá socha jako živá, to je jako kouzlo.“ Musela jsem s ním souhlasit. Znovu jsem se napila, teplota čaje klesla a už se to dalo přežít bez spálenin. Pak jsem hrnek odložila a seskočila z linky. Nákup se musel uložit. Někde tam totiž byla i zmrzlina a já nechtěla aby mi vytekla na linku. Pod Ericovým dohledem, jsem uklidila všechno co v taškách bylo a přitom jsem ho stále zpovídala. Zjistila jsem, že tak jako já nemá rodiče. Že žije z úspor a přivydělává si jako příležitostný dělník na stavbách. Díky jeho otci, který měl malou firmu, zná vše co je potřeba. 

Když bylo všechno hotovo narovnala jsem se a zavřela ledničku. 

„Paráda, zase bude nějakou dobu co jíst. Teď pojď, hodíš si věci do pokoje a já ti dám nějaké povlečení na postel,“ řekla jsem a mávla rukou k patru. 

„Ano, madam,“ usmál se a odložil hrnek do dřezu. Džentlmen a ještě čistotný, mám kliku. Mohl to být typický povaleč, co se válí měsíc v jedněch spodkách. I když je pravda, že od pohledu na to nevypadal. Pokud s ním bude i sranda, mohl by to být začátek parádního příbuzenského vztahu.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? II. 5. kapitola: