Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? II. 3. kapitola

23.07.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2906×

3. kapitola

„No ty si ze mě snad děláš šoufky, frajere,“ mumlal jsem, zatímco jsem ho poctivě pleskala přes tváře. Já sice chápu, že nejsem zrovna královna krásy, ale že by se při pohledu na mě musel sesypat? To se mě teda dotklo. Štípla jsem ho do ucha, jak mě to kdysi učili v nějakém kurzu, ale pořád nic. Potlačila jsem touhu píchnout ho prstem do oka. A místo toho jsem mu zaťukala na čelo. „Je někdo doma!“ zavolala jsem mu do ucha. Nic. Pomalu jsem začínala panikařit. Tohle přece není normální, no ne. Zkusila jsem ho ještě dvakrát, třikrát proplesknout, když konečně zasténal a mně se ulevilo. Je to sice padavka, ale není mrtvej.

„Čokoláda,“ zasténal tiše. Sáhla jsem si na pusu. Co, to ji mám na zubech nebo jak? Rychle jsem si pusu otřela a podívala se na něj. Rozlepil oči a nechápavě se rozhlížel.

„Vítej zpět mezi bdícíma, frájo,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. Ale on na mě jen vytřeštil pohled. Trochu jsem se zamračila. „Hele zas to nepřeháněj, jo, ne že se mi tu zase složíš,“ přemlouvala jsem ho.

„Co prosím?“ zeptal se nechápavě. Protočila jsem oči a čapla ho kolem ramen, abych ho zvedla do sedu. Námahou jsem zafuněla.

„Kruci, ty jsi těžký jak kus šutru,“ postěžovala jsem si, zatímco on na mě pořád vyjeveně koukal.

„Co se děje?“ ptal se pořád stejně blbě.

„Šmarjá, co asi, normálně jsi omdlel. Sice nevím proč, ale prostě jsi tu stál a pak jsi najednou vytíral zády podlahu.“ Pořád se tvářil nechápavě. Dá se to vysvětlit ještě nějak jednodušeji? Třeba znakovou řečí pro opice nebo tak? Zkusila jsem to.

„Ty,“ řekla jsem a ukázala na něj. „Spadnout,“ ukázala jsem směrem dolů. „Omdlít,“ naznačila jsem, že se klátím k zemi. Zamrkal. Možná to měl být souhlas.

„Fajn, a teď vstávej, nemám na tebe celý den,“ zabručela jsem a pokusila se ho vytáhnout na nohy. Jenže byl fakt těžký. Asi bych měla začít posilovat, on nevypadal zrovna na někoho moc těžkého.

„Co to -“

„Mohl by sis nechat ty blbé otázky na potom a pomohl mi tě zvednout? Možná ses praštil do hlavy a měl bys jít k doktorovi,“ přerušila jsem další z jeho dotazů. Najednou stál na nohou a jeho ruce už nebyly v těch mých. Pořád se na mě ale díval zmateně.

„Ne, to bude v pořádku,“ řekl úplně normálně. Vůbec se to k jeho zmatenému pohledu nehodilo.

„Jsi si jistý? Už jsem viděla pár lidí omdlít, ale takhle divně se ještě nikdo nechoval.“ Něco si zamumlal, ale nerozuměla jsem tomu.

„Jo, jsem si jistý, ale měl bych jít,“ řekl a otočil se. Vyběhl pár schodů, než jsem se stihla probrat ze šoku.

„No počkej, musím ti dát věci…“ Dveře se za ním zabouchly, „… od Hobsona,“ dokončila jsem v už prázdné posluchárně. Bezva. To je prostě bezva.

„Debil,“ ulevila jsem si. Sebrala jsem tašku ze stolu a s ní přes rameno jsem se vydala na další přednášku. Tohle mi byl taky čert dlužen, pomyslela jsem si a zamračila jsem se k tomu nahoře.

„Slyšíš dobře. Jako bych už tak neměla s Hobsonem starostí nad hlavu, ty mi sem ještě šoupneš na starost takovýho blbečka. Fakt dík,“ zamumlala jsem a promnula si přívěšek na krku. Byl to zvyk, vždycky, když jsem k němu mluvila, mnula jsem mezi prsty zlatý přívěšek srdce s křížem uprostřed. Jako by to byla anténa a on tak líp chytal zrovna můj signál. Pravda je, že jestli jo, tak jsem mu nezáviděla. Občas jsem k němu nebyla zrovna slušná, jako třeba teď.

„Jestli kvůli němu proletím, tak mě rok v kostele neuvidíš, to ti slibuju,“ zabručela jsem ještě a pak jsem vyběhla směrem k jižním budovám, kde na mě určitě čekala Marissa před další přednáškou.

…

„Děláš si srandu, to jako fakt?“ ptala se vysmátá Marissa při obědě. Zatímco ona se nípala v nějakém salátu, já si pošušňávala na čokoládovém dezertu po spořádané porci těstovin.

„Ne, nekecám. Normálně tam sebou švihl, a pak to ještě nedokázal pochopit. Neuvěřitelnej pošuk a zrovna já ho mám na starost. Co mu generál dodal na vzhledu, to mu na oplátku vybrakoval tady,“ řekla jsem a poklepala si na spánek. Marissa vyprskla kus ředkvičky a ta přistála na stole mezi námi. „No fuj,“ okomentovala jsem to.

„Sorry, ale je to vtipný, vzhledem k tomu, jak o něm básní téměř každá holka na škole. Já už vím, že nemá cenu se snažit, co s takovým mamlasem,“ pokrčila rameny a ubrouskem smetla důkaz jejího faux pas.

„Přesně,“ přikývla jsem a ukázala na ni plastovou vidličkou. „Jenže teď mi poraď, jak ho mám dokopat ke spolupráci, když se vypařil a na další přednášky se nedostavil. Jestli se Hobson dohmátne, že to nejde podle plánu, tak se můžu se zkouškou z jeho předmětu rozloučit,“ kňučela jsem zdeptaně. Marissa mě lítostivě pohladila po ruce.

„Neboj, asi šel na tu ošetřovnu, jak jsi mu poradila, a zítra se ukáže, jestli ne hned dneska odpoledne,“ uklidňovala mě.

„Hm, jen aby,“ zabručela jsem. „Musím si dát ještě jeden,“ řekla jsem a vstala, že si dojdu pro další čokoládový kousek nebe, jenže Marissa mě chytla za svetr.

„Zapomeň, žádné další kalorie, už jsi jich spořádala za tři,“ bránila mi zamračeně.

„Šmarjá, co máš za problém, dveřmi přece projdu, tak proč si nemůžu dát ještě kousek, když je mi mizerně?“ vztekala jsem se a tahala za svetr na opačnou stranu.

„Protože já jsem strážce tvé štíhle linie, proto,“ zafuněla Marissa.

„Dobře, slibuju, že to nebudeš ty, kdo mě bude valit, až budu koule, spokojená?“ zasyčela jsem a zapřela se nohou o lavici.

„Fajn,“ řekla a s pokrčením ramen svetr pustila. To jsem nečekala a pozadu odletěla od stolu. Narazila jsem do zdi a sesunula se na zem.

„Auvajs,“ pronesla jsem naštvaně s pohledem na smějící se Marissu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě andělský hlas. Otočila jsem se a uviděla nádhernou blondýnku s tmavýma očima, jak mě starostlivě pozoruje.

„Jasně, v pohodě,“ zaskučela jsem a držela se za bok, když jsem vstávala. Chtěla jsem se opřít o tu zeď, ale nějak tu žádná nebyla. No jo, kde by se taky vzala zeď uprostřed jídelny. Otočila jsem se na krásku. „Já do tebe vrazila?“ zeptala jsem se.

„Jen trochu, nestojí to za řeč,“ usmála se.

„Mrzí mě to,“ omluvila jsem se kajícně.

„Říkám, v pořádku.“ Mávla nad tím rukou a pomohla mi sednout si. Ta určitě tráví v posilovně mládí, takhle tvrdé tělo snad nemají ani sochy.

„Promiň,“ zasáhla nám do omlouvavého dialogu Marissa, „nechodíš náhodou s Cullenem?“ zeptala se. Blondýnka se zachmuřila.

„Jo, a co?“ zeptala se. Marissa zvedla ruce.

„Vůbec nic, jen mě napadlo, jestli bys mu mohla předat tady Belliny zápisky,“ řekla. Blondýnka zamrkala. Já taky zamrkala. Jenže po tom jejím zamrkaní jsem si to svoje mohla strčit tak akorát někam do kumbálu pro košťata. Ona měla řasy jako mrkací panenka, já jako vypelichaný smeták. Nutně potřebuji další čokoládovou bombu… Ale počkat, Marissa má pravdu!

„To bys byla úžasná! Profesor mi ho dal na starost, jenže on vzal roha dřív, než jsem mu stihla dát sešit. Hobson mě nechá proletět, jestli bude Cullen na něco nepřipravený,“ zaprosila jsem. Blondýnka se usmála. Skoro úlevně.

„Jasně, dám mu to,“ přikývla. Rychle jsem prohrabala tašku a vytáhla zápisky z Hobsonových hodin. Podala jsem jí je.

„Ať si to do zítřka opíše a já mu pak dám ty starší, co mám doma. Děkuju ti…“ zmlkla jsem, protože mi došlo, že ani neznám její jméno.

„Tanya,“ usmála se. Natáhla jsem k ní ruku.

„Teší mě, já jsem Bella. Teda, Isabella, ale Bella je kratší. A tohle je Marissa,“ ukázala jsme na culící se kamarádku. Ta jí mávla.

„Taky mě těší. Všechno mu to dám hned, jak ho uvidím a slibuju, že tě proletět nenechá,“ mrkla na mě a s mávnutím se odvlnila.

„Hm, takhle krásná já nikdy nebudu,“ prohrábla si Marissa rukou svoji blonďatou kštici. Protočila jsem oči.

„Prosím tě, ty jsi krásná. Nevím, co pořád máš, jen by ses měla naučit pořádně jíst. Prý nic není tak sexy jako holka, co nejí jen saláty,“ mrkla jsem na ni a za jejího významného mračení jsem si odběhla pro další zákusek. A pak že dneska není dobrý den.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? II. 3. kapitola: