Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor contra viento y marea - 1. kapitola

30.03.2011 (15:15) • melosomierra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1372×

1. kapitola

Ležela jsem v posteli a vzpomínala na „rodiny“, ve kterých jsem bývala, a na dětské domovy, kde jsem měla takové stanoviště, když mě nějaká rodina zase nechtěla, když sem dosáhla věku osmnácti let, vyhodili mě na ulici.

Jsem Alexandra Tuckerová, je mi 19 a od pěti jsem sirotek, mám dlouhé blond vlasy pod zadek a zelené oči, jsem vysoká 170 cm. Celý život, co si pamatuju, jsem bydlela na střídačku v děcáku, nebo v nějaké rodině, která mě po měsíci dala zase zpátky.

Poté co mě vyhodili z děcáku, jsem chvíli bydlela u jedné staré paní, o kterou jsem se starala, abych si vydělala nějaké peníze, bydlela jsem u ní naprosto zadarmo a ona mi ještě platila, platila mi jen za to, že jsem za ní chodila každý den a přinesla jí oběd. To bylo ještě před tím, než mi bylo osmnáct, pak mě u sebe nechala bydlet za mou dobrotu, jak tomu říkala, a pořád mi platila. Byla to milá žena, ale zemřela.

Tak jsem tu, s tím co mi platila ona, a co jsem si vydělala v baru, kde jsem po nocích dělala servírku, jsem tady, na vysoké, o které jsem snila už jako malá. A konečně se mi to splnilo, našla jsem si práci v jednom baru, ale v jiném a v jiném městě i ve státu, pronajala jsem si byt blízko školy.

Za dva týdny nastupuju na Missourskou univerzitu, kde budu studovat žurnalistiku. Možná zkusím i roztleskávačky.

Najdu si nějaké kamarády a tak. Sama jsem byla už dlouho, chtěla bych mít pocit, že někam patřím, že mě někdo má rád, tohle jsem nezažila. Je mi devatenáct a já nepoznala lásku a ani přátelství. Když mi bylo patnáct, tak jsem si slíbila, že se nebudu zabývat matkou, která mě opustila, když mi bylo pět, která se předávkovala prášky na spaní, jen aby mě nemusela mít na krku. A taky jsem si v osmi slíbila, že nebudu brečet, když mě zase dá nějaká rodina do děcáku a ani když někomu nebudu stát za pohled nebo jednou, až budu mít někoho, kdo mě opustí, to jsem si slíbila a daří se mi to a já doufám, že to nikdy neporuším.

Z myšlenek mě vytrhl budík nastavený na 17.00, abych se začala připravovat do práce.

Vzala jsem si černou minisukni – čí kratší tím větší dýško, ohavnost, já vím, ale platí málo – červené tričko bez ramínek a červené baleríny. Do tašky jsem si dala boty na podpatku a do kabelky mobil a peněženku a šla do koupelny, vlasy jsem si rozčesala, lehce jsem se nalíčila, vzala bundu a mohla vyrazit.

Je léto a v barech je narváno, hlavně v tom našem, už když sem dorazila, bylo tu hodně lidí a to jsem přišla v šest.

Pozdravila jsem se s Tonym – jemu patří tenhle bar a já jsem mu vděčná za to, že mě tu nechal –, přezula jsem se do bot na podpatku a šla obsluhovat zákazníky. Měla jsem tuhle práci ráda, když si odmyslíte oplzlé pohledy a občasné dotyky opilců je to celkem fajn.

Všechno šlo skvěle. Dny ubíhali a najednou tu byl poslední den prázdnin. Já jako obvykle vyrazila do baru, dnes to bylo jiné, do baru vešli kluci, nebili ani nijak hezcí až na jednoho, nebyli o nic starší než já. Musela jsem tam jít, i když jsem byla utahaná, musela jsem, dnes jsem tu byla sama, Tony sem chodí jen někdy a Becca má dnes volno.

Tak sem tam šla. „Co si dáte?“ zeptala jsem se.

„Čtyři piva a tebe k tomu, brouku,“ řekl jeden a zasmál se. Já to chápala, tohle mi tady říkají skoro denně, člověk ani nic jiného čekat nemůže, když má na sobě to co já.

„Joe!“ okřikl ho jeden z jeho kamarádů a já se na něj podívala, měl černé vlasy a zelené oči. Rychle jsem obhlédla jeho kamarády a poté zpět na něj. Byl z nich nejhezčí. Podíval se na mě a já se na něj usmála.

„Tak hele, brouku, až budu chtít mít něco s tebou – což se nestane – dám ti vědět a to brouku si odpusť,“ řekla jsem mu a založila si ruce na prsou. Jeho kamarádi se začali smát. „Tak já vám přinesu ta piva,“ řekla jsem a otočila se.

Když sem se vracela, Joe už se na mě ani nepodíval. Dala jsem jim piva a zase odešla.

Stála jsem za pultem, když najednou přede mnou stál ten černovlasý kluk.

„Ahoj, omlouvám se za něj, on to tak nemyslel, jen byl už trochu napitý,“ začal se omlouvat.

„ To je v pořádku, já už jsem zvyklá.“

„Mimochodem jsem Will,“ představil se a podal mi ruku.

„Lexie,“ řekla jsem a přijala jeho ruku.

Už se nadechoval, že něco řekne, ale zavolali na něj jeho kamarádi. Tak se se mnou rozloučil a odešel.

Ve tři hodiny jsem odcházela. Přišla jsem domů a padla na postel.

Autor: melosomierra, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor contra viento y marea - 1. kapitola: