Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amazonka - 2. kapitola

20.06.2012 (07:30) • DreaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1791×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dívka utíkala lesem a sem tam zakopla o kořen stromu. Nepříjemně ji píchalo v boku, jak vydechovala méně vzduchu, než vdechovala, bosé nohy měla rozedřené a z holých lýtek jí stékaly červené pramínky krve. Ona se však stále nevzdávala, i když věděla, že nemá šanci mu uniknout. Pravděpodobně stále žije jen proto, že ho baví se dívat, jak jí pomalu ubývají síly a s nimi odchází i poslední kousky odhodlání a naděje.

 Bolavá lýtka nevydržela nápor, který na ně byl vyvíjen, a i přesto, že ona chtěla a potřebovala běžet dál, čekal jí nepříjemný pád, při němž si uštědřila velkou ránu do hlavy. Spánkem jí prošla tupá bolest a ona upadla do bezvědomí.

Před osmnácti lety
Procházela jsem se sama po lese, koneckonců jako každý den. Nebyla jsem moc společenský typ a s ostatními dívkami z kmene jsem si moc nerozuměla. Nepřijaly mě hned po mém narození, ale nikdy neudaly důvod. Možná to bylo i tím, že jsem byla jiná, zvláštní, dalo by se říct, že lepší ony. Záviděly mi můj dar. Ony tomu říkaly dar – dar od Boha, ale já to brala jako prokletí. Je opravdu zničující žít s vědomím, že osud každého člověka, který se vyskytuje v mé blízkosti, je v mých rukou.

V poslední době je to čím dál horší. Vize jsou pořád častější, včera jsem měla za celý den asi čtyři, což je opravdu hodně, když pomyslím na to, že před časem se objevovaly maximálně dvakrát do měsíce. Scénář je pokaždé stejný. Upadnu do nevědomosti, kdy nevnímám v podstatě nic jiného než obrazy, jež se mi míhají před očima. Začíná to v lese. Opakují se rozmazané záběry na stromy, krev, záplavu černých vlasů a bílé hedvábí, potom záběr na mě, jak běžím mezi stromy, křik, ticho, červené oči. Najednou se ozve usedavý pláč dítěte a já se probudím.

 Většinou mi ještě chvíli trvá, než se vzpamatuju a to je dalším důvodem, proč nechodím mezi lidi. Nevím, kdy vize přijde, ani jak vypadám během ní a po ní, ale vím, že by to můj vztah s dívkami z kmene rozhodně nezlepšilo. Jediný člověk, který o tom ví víc než všichni ostatní, je Zaria. Ví to proto, že jsem to musela někomu říct. Mlčet o tom mě zabíjelo zevnitř. Nebyla to má přítelkyně, ale poslouchala, neptala se a mlčela. To bylo v tuhle dobu to jediné, co jsem potřebovala. Jelikož jsem už před každou vizí napjatá a očekávám ji, schovávám se před lidmi. Všimla si toho a zeptala se. Když to chtěla vědět, odpověděla jsem. Jak jsem říkala, bylo pro mě těžké udržet to.

Stejné napětí, které cítím před každou vizí, se okolo mě rozprostíralo i teď. Věděla jsem, že co nejdřív to přijde. Proto jsem utekla do lesa a čekala. Procházela jsem se a čekala. Přemýšlela jsem a čekala. Proto jsem nebyla moc překvapená, když se mi před očima vytvořil mlžný opar, který postupně černal, hučelo mi v uších a kromě toho, co se mi dělo v hlavě jsem neslyšela naprosto nic.

Najednou bylo úplně ticho, šumění ustalo. Byla jsem v lese – jako vždy, ale teď mi to poprvé připadalo jiné. Vždy se vize účastním jako tichý pozorovatel, ale teď jsem se najednou ocitla v centru dění. Cítila jsem vůni stromů, vítr mi ovíval tvář. Na jednu stranu byl les klidný, na druhou stranu jsem cítila to napětí, které podvědomě oznamovalo, že se tady něco děje. Začla jsem se otáčet a všímat si věcí, které jsem vídala ve svých vizích. Stromy byly potřísněny krví a listí pod nimi také. Byly to jen nepatrné kapičky, ale mé oči, které byly nabyty novou a nepoznanou schopností rozlišit i ten nejmenší detail, je viděly jako pod mikroskopem. Jako by chtěly, abych viděla to, co mé tělo toužilo poznat.

Mé nohy se samy rozběhly po vyznačené „trase“ a mé ruce se samovolně dotýkaly rudých skvrn, které hyzdily oprýskanou kůru stromů. Ticho najednou narušil zoufalý výkřik a já už jsem věděla, že jdu správně. Rozběhla jsem se ještě rychleji a hledala tu ženu. Mé tělo ji toužilo najít, i když mu mysl napovídala, ať to nedělá. Konečně jsem se ocitla u cíle. Asi deset metrů přede mnou zády ke mně stál vysoký muž a v náručí držel drobné tělo. S touhou vidět ženu i útočníka jsem se najednou ocitla na druhé straně a pohlédla muži do tváře.

To, co jsem spatřila mi vyrazilo dech: vystouplé lícní kosti, světlá až nezdravě bílá pleť, dlouhé černé řady, jež rámovaly přivřené oči, tmavě hnědé vlasy neposedně spadající do tváře a rudé rty pevně svírající ženino hrdlo. Byl to až hříšně nádherný ale zároveň zdrcující pohled. Zaregistrovala jsem bílé šaty a havraní vlasy, které jsem viděla ve svých vizích. Žena měla oči široce otevřené a v černých panenkách se jí zračila...touha? Ležela muži na rukou a on ji přidržoval jako dítě, což bylo opravdu ironické, když pomyslím na to, že jí právě vysával krev z těla.

 Čím déle měl své zuby zabořené v jejím hrdle, tím bezvládněji její tělo vypadalo. Ve chvíli, kdy se jí zastavilo srdce, muž vzhlédl a jeho oči spoutaly ty mé. Jelikož rudé oči byly dalším z poznatků, které mé vize prozradila, nebyla jsem překvapená, když na mě upřel krvavě červené duhovky. Chtěla jsem zakřičet, rozběhnout se, popadnout ženu a pokusit se ji oživit, ale hned jsem se přesvědčila, že jsem jen ve vizi, a proto nemůžu měnit události, jak se mi zachce.

Upír, jak jsem se dovtípila, si mě ještě chvíli prohlížel, a potom zvedl koutky do úsměvu a odhalil tak řadu ostrých krví potřísněných zubů. Chvíli se na mě díval, ale potom přesunul svůj zrak na ženu, kterou pořád držel v náručí. Opatrně si s ní kleknul a položil ji na zem. Pohladil ji po tváři a konečky prstů jí zavřel stále do široka otevřené oči. Zasněně se zadíval na její obličej a prsty jí vjel do vlasů. Přidržel jeden černý pramen, naklonil se k němu a přičichnul. Jako omámený přivřel oči a ukázal, jaká je to pro něj slast.

 Najednou, jako by se probudil ze stoletého spánku, prudce zvedl hlavu a zavětřil. V okamžiku už nestál na stejném místě jako doposud. Klouzala jsem očima a hledala ho, ale marně, zmizel jako pára nad hrncem. Když jsem jen pomyslela na to, že chci vědět, kde je, ocitla jsem se najednou úplně jinde. Poznávala jsem stejný les, stejné stromy, ale jiné místo. Rozhlédla jsem se okolo a vtom jsem ho uviděla. Jeho rudé oči žhnuly touhou po krvi a vyhledávaly stále jeden cíl. Když jsem pohlédla tam, kde jeho oči směřovaly, pochopila jsem. Sledoval malé plačíci dítě. Chlapečka, jehož vlasy byly hnědé a oči tmavě zelené. I když měla žena vlasy barvy uhlí a oči černé jako noc, byla jsem si na 100% jistá, že to byl její syn.

Zrůda se k němu začla blížit, chtěla mu ublížit, chtěla ho zabít. Hlasitě jsem vykřikla - aspoň jsem si to myslela... Když jsem na sebe chtěla upozornit, z mého hrdla nevyšlo víc než sýpání. Rozhodla jsem se tedy zachránit chlapce, ale mé nohy jako by byly z kamene. Mohla jsem jen stát a sledovat muže, jak vysává z dítěte jeho krev... jeho duši... jeho život. Nemohla jsem dělat nic. Byla jsem jen loutkou ve své vizi, která měla předem určený osud. Tady s ním nic neudělám, zrůda chlapce zabije. Ale mohla bych udělat něco jiného... Pokud se dostatečně brzy probudím, zachráním chlapce, i kdybych měla jeho život vyměnit za svůj.

Dnes

Dřív, než jsemm otevřela oči, jsem začla vnímat vše, okolo sebe. Věděla jsem, že nejsem v lese, nejsem ve svém příbytku, nejsem s Jimmym ani s nikým jiným z kmene. Cítila jsem hlínu, spoustu hlíny. Pohnula jsem sebou a vtom mi do spánku střelila ohromná bolest - jako by mě někdo udeřil kamenem. Kámen... byla jsem si jistá, že ránu na hlavě mi způsobil právě kámen. Zapátrala jsem ve své paměti a vzpomněla si na to, jak jsem běžela lesem, zakopla a udeřila se do hlavy. Proč se mi ale nevybavuje zbytek? Proč jsem běžela? Co mě vystrašilo tak moc, že jsem před tím chtěla utéct? Vždyť... s Jimmym jsme ten den slavili jeho "narozeniny" - den, kdy jsem ho našla v lese... 28. 9. 1994. Na mou paměť toto datum zapůsobilo jako spouštěč. 28. 9. 1995... 28. 9. 1996... 28. 9. 1997...1998...1999... každý rok až do roku 2012.
28. 9. 2012 - den mého každoročního dluhu. Když jsem si uvědomila tuto skutečnost a pak můj jazyk najednou neudržel to, co se mi honilo hlavou a já vyhrkla: „Dallas.“

„Správně, kotě, bylo mi jasné, že nespíš,“ ozvalo se vedle mě a já už jsem neudržela oči zavřené. Otevřela jsem je a podívala se přímo do tváře, kterou jsem moc dobře znala. Ostré a zároveň tvrdé rysy, mírně vystouplé lícní kosti, rty vytažené do drzého úšklebku a ty nejděsivější oči, které jsem kdy viděla. O tomto muži už se mi osmnáct let zdálo. Pořád jsem čekala na den, kdy se zase objeví. Ne netrpělivě, ale se strachem… A teď je znovu tady a já se vlastně vůbec nebojím.

„Nečekalas mě, zlato?“ zeptal se, obličej par centimetrů od toho mého, ruce položené na těch mých. Chvíli jsem si promýšlela, co říct, a zároveň jsem uklidňovala svůj hlas, aby v něm nenašel ani kapičku strachu nebo pochyb. Když mě neslyšel odpovědět, jen mírně nadzvedl obočí, natočil hlavu na stranu a čekal dál.

„Ne dnes, zlato,“ odpověděla jsem a přitom dala velký důraz na poslední slovo. „Myslela jsem, že aspoň jednou bys mohl myslet na to, jak je pro mě tento den důležitý a otravovat mě třeba o den později. Ale zřejmě ti na mně nezáleží tak moc, jak jsem si myslela, co?“ Myslím, že ironie v mém hlase byla až hmatatelná. Jeho obličej byl najednou až u toho mého, naše nosy se skoro dotýkaly, jeho ruce uvěznily ty mé za zády. Do mých rtů šeptnul: „Záleží… právě, že až moc. Ale jiným způsobem, než by se ti líbilo.“ Opravdu pomalu se začal přibližovat k mé tváři a mé srdce začalo splašeně bít. Jinak než by se mi líbilo…

„Co tím myslíš?“

„Chceš mě, chceš, abych tě chtěl já. Chceš, aby mi na tobě záleželo. Chceš, abych tě miloval, přiznej si to!“ odpověděl a jeho dech mě přitom šimral na rtech. Dýchala jsem přerývaně, mé srdce se mohlo zbláznit. Nechápala jsem proč, ale tenhle chlap, z kterého se mi jindy dělá špatně, mi najednou připadá až moc sexy a já cítím… touhu? Ne, ten kámen mi asi něco udělal s mozkem. Vlastně… když nad tím tak přemýšlím, cítím se tak vždy, když přijde, nebude to kamenem…

„Ne, nechci, mýlíš se, dělá se mi z tebe špatně.“ Plánovala jsem, že do toho dám všechnu zlobu, co v sobě mám a pořádně se na něj vykřičím, ale místo toho jsem zněla jako ukňučené štěně.

„Ale chceš…“ Vytáhl rty do svého obvyklého drzého úsměvu, přejel mi nosem přes pravou tvář a potom na pár vteřin spojil naše ústa v jeden polibek. Na okamžik se mi zatmělo před očima a začaly mi před nimi tančit hvězdičky. Mé tělo zaplavila nepopsatelná rozkoš. Ale když se odpojil, vrátila jsem se do reality a má ruka vystřelila k jeho tváři. Vlastně… nevystřelila. Zapomněla jsem totiž na to, že ji Dallas drží, proto mě v ní nepříjemně zabolelo, když jsem s ní celou silou trhla. Z mého hrdla vyšel bolestný a zoufalý sten. Přes jeho obličej najednou přeběhl strach. Obhlédl mě, a když zjistil, že jsem v pořádku, jeho výraz se zase vrátil ke starému. Zdálo se mi to, nebo má o mě vážně starost?

„Buď hodná. Nechci ti ubližovat,“ zaprosil potichu a jeho ruce na důkaz povolily ty mé. Chtěla jsem na něj zakřičet: „Tak mi neubližuj a nech už mě sakra být!“ Ale najednou to nešlo. Můj jazyk jako by mluvil sám. Proto jsem jen poraženě sklopila uši a odpověděla: „Dobrá, jak chceš.“

Znovu přitiskl své rty na ty mé a mé srdce mohlo blahem vystřelit z hrudi. Co se mi to děje? Věděla jsem, že teď ode mě chce víc a právě proto jsem mu to nechtěla dát. Mé rty ale zastávaly jiný názor. Dravě a dobrovolně si braly, co chtěly. Když nechtějí rty, pomůžu si rukama. Chtěla jsem ho odstrčit, vrazit mu, zatahat ho za vlasy… místo toho, jsem mu jela dlaněmi po hrudi nahoru. Po tak mužné, pevné a svalnaté hrudi. Ne, před očima mi začal blikat červený vykřičník. Nemám si o jeho hrudi myslet, že je mužná. Chtěla jsem ho kopnout kolenem do rozkroku, místo toho jsem nohu přehodila přes jeho pas. Tohle ne… to jsem nedělala já. Konečně se mi podařilo se aspoň na chvíli odpoutat od té touhy a zmučeně jsem do jeho rtů zašeptala: „Ne, to ne… co se to… děje?“

„Uvolni se, lásko, užij si to. Přestaň přemýšlet,“ odpověděl mezi jednotlivými polibky. A měl pravdu. Bello, přestaň přemýšlet… řekla jsem si a uvolnila se. Ne! Nesmím přestat přemýšlet… Co to se mnou kruci je? Vzala jsem všechnu svou zlobu, kterou jsem v sobě měla, zapřela jsem se a snažila ho odstrčit.

„Ne, nech mě být!“ Zmateně se na mě podíval a couvnul dozadu. Jeho touhou zbrázděné rysy se najednou stáhly a on se na mě najednou díval se zlobou.

„Dobře… tak tedy ne. Ale ještě mi něco dlužíš, o to se připravit nenechám!“ řekl tvrdě.

„Jo, to vím,“ odpověděla jsem poraženě a nastavila mu krk. „Vem si, kolik chceš.“ Zase se přiblížil a já jsem se snažila nevnímat, jak silně mi tluče srdce. Zavřela jsem oči, zatla zuby a čekala. On mě ale nekousl jako obvykle… Cítila jsem na krku jen jeho rty a jazyk a zase se mi zatmělo před očima. Vypadal, jako že ví, co se mnou dělá, a proto se mě snaží mučit.

„Rychle!“ pobídla jsem ho.

Na nic nečekal a zabořil své zuby do mé krční tepny.

Omlouvám se všem, jejichž očekávání to nesplnilo, ale moje múza mi někam utekla. Děkuji tedy za každý komentář. DreaCullen

Autor: DreaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amazonka - 2. kapitola :