Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 23. kapitola

14.08.2011 (12:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2829×

Viktor

Nasával jsem ten strach do každé části svého těla. Byl tak opojný. Narovnal jsem se. Victoria stála, v očích zmatek, stále v defenzivní pozici. V mžiku bez jakéhokoliv varování jsem ji odhodil do protější zdi. Využil jsem tolik síly, abych ji dostal k zemi a zároveň tolik, abych neproboural zeď. Nechtěl jsem, aby utekla. S hlasitým bouchnutím se svezla po zdi na podlahu. Mohla se okamžitě zvednout, ale zůstala ležet na zemi s nepopiratelnou prohrou.

„Jsem rád, že jsi rozumná,“ lhal jsem. Byl bych radši, kdyby se snažila. Bez pohybu zírala na mě, jak jsem se usadil do křesla naproti krbu.

„Hezká chaloupka.“ Pokýval jsem hlavou. „Ovšem pokud chceš žít v chatrči,“ polemizoval jsem tiše. „Což mi připomíná důvod mé nečekané návštěvy,“ usmál jsem se a rozhlédl se, co naše potyčka způsobila. Promnul jsem si obličej a zadíval se na zápalky, které se povalovaly na vrchu krbu. „Ale nejdřív bych mohl rozdělat oheň. Je tu hrozná zima. Nezdá se ti?“ Třel jsem si teatrálně ruce o sebe. Oči jí zamžikaly strachy. Uvědomila si, co by v tom ohni mohlo skončit.

„Co chceš?“ vyštěkla svým dětským sopránkem.

„Bijící srdce,“ pronesl jsem se zmučeným obličejem. Pak jsem se rozchechtal. Oči jí zčernaly. Rozdíral jsem tím její nitro.

„Jak že se jmenovala tvoje sladká dcera? Samantha? Sandra? Teď nevím, ale určitě to bylo na s,“ smál jsem se jí do obličeje. Celé tělo jí vibrovalo silným vrčením. To mi nestačilo, chtěl jsem víc.

„No, ale tvůj manžel! O jeho chuti musím pomlčet, protože… No, neměl jsem bohužel tu čest.“ Při poslední větě jsem se k ní nahnul a šibalsky se usmál. Než jsem stihl zareagovat, její ruka spočinula na mé tváři. Ustál jsem to, ale slyšel jsem, jak malé prasklinky, které vznikly od oka k rtům se spojovaly a vytvářely opět dokonalý celek. Nekomentoval jsem to.

„Co chceš?“ vyštěkla znovu s větší dávkou odvahy. Vstal jsem a stál naproti ní. Mé sestře, kterou jsem neviděl skoro století. Vždy mi rysy připomínala Erica, ale ty po její proměně zmizely.

„Na co potřebuješ armádu novorozených?“ šel jsem k věci.

„Proč? Hrají si u tebe na písečku?“ Protočil jsem oči. Moje ruka vystřelila a chytla ji pod krkem. Dal jsem průchod svým myšlenkám.

Nezapomeň, s kým mluvíš! Nezapomeň na můj slib, který jsem ti dal. Jsi tady, v mém městě. Z tohohle nevyjdeš živá. Teď mi okamžitě řekni, na co potřebuješ armádu novorozených!

„Kvůli pomstě,“ odpověděla. Nelhala, nemohla, a tak jsem ji pustil.

„To je dost stručné.“ Nic neříkala. „Máme tohle za potřebí? Dostanu to z tebe tak jako tak.“

„Když ti to řeknu, nepoběžíš za Volturiovými?“ ptala se skoro prosebně. Přišlo mi to vtipné.

„Victoria byla zlobivá holka? Volturiovi to musí vědět i bez mého hlášení. Armáda se nedá přehlédnout. To bys měla vědět. A já blázen si myslel, že jsem tě něco naučil.“ Zavrtěl jsem beznadějně hlavou.

„Já jsem se ničím neprovinila, ale…“

„Prosím, dost! Laskavě mi řekni, co chceš, ať to máme za sebou.“

„Chci zabít člověka, kterého chrání klan upírů.“

„Asi jsem se přeslechl. Co jsi říkala?“

„Mého druha zabil upír. Zabil ho kvůli lidské holce,“ dodala, jako by se tím něco vysvětlovalo. Do slov lidská holka vložila velkou dávku nenávisti.

„Takže ty mi tvrdíš, že si stvořila armádu novorozených, abys zabila jednoho člověka.“

„Nemám na výběr. Ten klan je největší, jaký jsem kdy viděla.“

„Kolik?“

„Sedm.“ To bylo vážně neobvyklé.

„Tvrdíš, že chrání člověka?“ Přikývla. „Lžeš!“ zasyčel jsem. Dostal jsem ji znovu na lopatky. Mé myšlenky do ní začaly proudit skrz ruce samy. Vyskytovalo se v nich stále jedno slovo.

Lžeš!

„Nelžu! Viktore, přísahám. Žila ve Forks, ale teď je pryč. Nemůžu ji najít! Nikdo neví, kde je.“

Forks? Ale to už jsem slyšel. Pustil jsem ji dřív, než mohly mé myšlenky prozradit víc. Moc dobře jsem věděl, kdo je z Forks. Všechny ty události a podivné jevy se mi před očima poskládaly a zapadly na své místo.

„Kde jsi to slyšel?“ ptala se mě s živým zájmem.

„Jak se jmenuje?“ odpovídal jsem otázkou. Chtěl jsem mít jistotu.

„Bella.“ Zkrácená verze pro Isabella. Víc jsem vědět nepotřeboval.

„To, co hledáš, je tady v Seattlu,“ upřesnil jsem prázdným hlasem. Tíha zrady a zklamaní na mě těžce dopadla. Měl jsem pocit, že bych měl padnout na kolena, ale pak jsem si vzpomněl, kdo jsem a co jsem. Victorii se rozsvítily oči a strach z ní vyprchal. Prahla po pomstě tak silně, že její hněv se táhl místností jako hustá dusivá clona. Chtěla ji mnohem víc, než jsem kdy já toužil pomstít smrt Elizabeth.

„Nevidíme se naposled,“ řekl jsem a vykročil do lesa. Měl jsem dojem, že je úplně jiný, protože svět se mi zdál jiný. Připadal jsem si jako hlupák. Jak to, že jsem to neviděl? Můj vlastní bratr mi lhal. Dal jsem mu všechno.

Eric

Bella vyletěla z postele. Začala přecházet po místnosti sem tam.

„Armáda? Co to má být? To jako upíři v zeleném?“ prskla na mě.

„Ne, to jako ničivá síla, která bez dozoru srovná město se zemí,“ zkrátil jsem to. Bella sáhla do komody pro džíny a z nich vytáhla svůj starověký mobil.

„Komu jdeš volat?“ ptal jsem se zmateně.

„Komu asi?“ Chtěla vytočit číslo, ale sebral jsem jí ho z ruky.

„Promluvím si s ním sám,“ rozhodnul jsem.

„Dej mi ten telefon. Hned!“ Protočil jsem oči. Zkusím rychlé vytáčení. Dlouze jsem podržel jedničku. Samozřejmě správně.

„Bello, co se stalo?“ ozval se Edwardův hlas. Zvláštní, že věděl, že se něco stalo.

„Přijeď,“ štěkl jsem do telefonu a zaklapl ho. Co se stalo? Jistě, když jsi s Ericem, rozhodně se ti něco muselo stát!

„Co to mělo znamenat?“

„Chtěl jsem předejít hysterickému záchvatu,“ řekl jsem jí znechuceně. Lidé reagují neadekvátně. Pak jsem se nad tím zamyslel. Možná, že armáda je důvod k hysterii. Záleží na tom, z jakého konce to vezmete.

„Edward nemá žádné hysterické záchvaty,“ bránila ho naštvaně.

„On ne, ale ty ano.“ Ukázal jsem na její třesoucí se kolena. Zase se zamyslela.

„Proč novorozených?“ dožadovala se informací.

„Jsou silnější než my a taky se s nimi dá lépe manipulovat.“ Dobře jsem věděl, jak taková armáda vypadá, ale nikdy jsme s Viktorem žádnou nestvořily. Je to dost nebezpečné a pro nás zbytečné. Chtíc – nechtíc jsem měl výcvik Volturiových. Bella vypadala, že se jí každou chvíli začne kouřit z hlavy, jak usilovně přemýšlela.

„Se mnou se dá taky dobře manipulovat,“ řekl Viktor, který se bez varování zjevil ve dveřích. Ochranně jsem postavil před Bellu. Nevím, proč jsem to udělal. Bylo to automatické jako reflex. Došlo mi, že Viktor se sem proplížil s cílem, abych ho nezaslechl, a s tím si určitě nedal práci jen tak. Věděl to, sršelo to z něj. Sršela z něj zrada. Jakmile postřehl můj pohyb k Belle, oči mu potemněly ještě víc.

„Tady vás mám, vy dvě hrdličky,“ řekl posměšným hlasem, ale byl tam slyšet i skoro nepostřehnutelný osten bolesti. Připadalo mi to neuvěřitelné. Viktor nikdy necítil bolest a rozhodně by ji nikdy nedával najevo. Když Elizabeth zemřela, denně mě vytáčel svým ledovým klidem.

„Řekni mi, co sis myslel, Ericu, že se stane?“ Nevěděl jsem, jak na tom Bella je, protože jsem stál před ní, ale její srdce uhánělo jako o závod. Bylo pozdě a já jsem to věděl. Nemohl jsem si představit výsledek téhle bezvýchodné situace. Neodpovídal jsem. Veškerou svou koncentraci jsem věnoval Viktorovým úmyslům. Nemohl jsem si dovolit udělat chybu. Pokud ovšem Viktor použije svůj dar, bude má koncentrace k ničemu. Proklínal jsem Bellu za to, že dnes neodjela s Edwardem. Zároveň jsem čelil oprávněnému hněvu v bratrových očích. Cítil jsem se plně vinen.

„Příbuzné si člověk nevybírá. Jako upír jsem si mohl vybrat. Stvořil jsem vás oba dva. A jeden po druhém jste mě zradili. Nikdy jsem se pro vás neměl vracet.“

„Omlouvám se,“ řekl jsem. Byl to můj bratr a já ho miloval se všemi chybami. Teď jsem se utápěl ve vině a místo toho, abych na kolenou svého stvořitele poprosil o odpuštění, jsem bránil důvod toho všeho.

„Už nemám bratra ani sestru. To by jsi měl vědět. Je jediná věc, kterou pro tebe, pro Victorii a vlastně i tady Isabellu udělám. I když jediná věc, kterou jsem pro tebe měl kdy udělat, byla nechat tě shnít na válečném poli.“ Pokýval hlavou nad vlastní hloupostí. „Nepůjdu k vládcům udat vaše porušení zákona o zachování tajemství našeho světa před lidskou rasou. Tím s tebou končím,“ ukončil svůj monolog ke mně. Vstřebával jsem pomalu jeho slova, neschopný opustit svoji pozici před Bellou. Viktor zaměřil poprvé svoji pozornost na ni.

„Vy, slečno Swanová, byste se měla připravit na těžké časy, vzhledem k tomu, že armáda novorozených vznikla kvůli vám a příslibu vaší smrti. Jsem si jistý, že se ještě setkáme a garantuji vám, že naše příští konfrontace bude jiného poněkud méně klidného rázu,“ pohrozil jí. Na to jsem zareagoval vrčením.

„Nevím, jestli u toho budeš i ty, Ericu, ale doporučuji ti, aby ses tomu vyhnul." Viktor si upravil sako a protáhnul krk jako člověk. „Jdu zapít další ztrátu sourozence.“ S posledním nenávistným výrazem zmizel ve dveřích.

Pomalu jsem se otočil na Bellu. Z hrudi se mi proti mé vůli vydralo zavrčení, protože to ona byla důvod, proč jsem právě přišel o důvěru Viktora a tím ztratil bratra.

Hotovo. To, co se muselo stát se stalo. Co bude dál?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 23. kapitola: