Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 21. kapitola

08.08.2011 (09:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3442×

Bella

Seděla jsem opřená o chladné mříže. Edwardovy ruce byly propletené mezi ocelovými tyčemi a svíraly mé vlastní.

„Už tě brzy pustí,“ řekl mi s úsměvem. Konečně nás totiž nebudou dělit ty otravné mříže, ale stejně mi to nijak zvlášť nevadilo. Byla jsem s ním. Co víc si přát?

„Já to vydržím.“

„Ale já ne. Nejsi žádný zločinec,“ rozohnil se.

„Nejsem? V tom případě jsi neměl platit kauci. Za nevinné lidi se přece kauce neplatí. Mimochodem ti za to děkuji.“

„Nemáš zač,“ odpověděl zamračeně. Nejspíš chtěl něco dodat, ale jen stiskl čelist.

„Půjdeme domů?“ zeptal se nejistě. Domů? Myšlenky se mi rozutekly všemi směry. Já nemůžu jít domů.

„Nejsem si jistá, že by to tak mělo být,“ nedokázala jsem to rozumně zformulovat. Ani sama sobě jsem to neuměla vysvětlit.

„Kvůli němu?“ zeptal se tak ledovým hlasem, že jsem čekala kdy zdi pokryje jinovatka.

„Jo,“ přiznala jsem opatrně. „Ale není to jen kvůli němu. Edwarde, nemůžeme se k sobě jen tak vrátit mávnutím ruky.“ Stáhnul své ruce. Moje mi spadly osamoceně do klína.

„Bello, ty tu nemůžeš zůstat!“ Tohle už znova ne! Žádné rozhodovaní o mně beze mě.

„Myslím, že o tom si můžu…“ nestihla jsem to doříct.

„Victoria se vrátila. Narazili jsme na její pachovou stopu v Seattlu.“ Zírala jsem jako opařená.

„Proč?“

„Nevíme. Nejspíš mě chce zabít kvůli tomu, že jsem zabil Jamese,“ vysvětlil mi zamyšleně. Pak ale jeho pohled šlehl ke mně. „A já si nepřeji, abys žila v jednom městě s Victorií,“ dodal.

„Dobře, že jsi řekl nepřeji, protože já tu zůstanu.“

„Ne, absolutně ne,“ řekl nesmlouvavě.

„Budu v bezpečí,“ řekla jsem pevným hlasem.

„S Ericem? Který se to bojí říct vlastnímu bratrovi?“

„Eric se mu to nebojí říct! Chrání mě!“ Tvářil se, jako by do něj uhodilo. Nebyla jsem si tak docela jistá, že to, co říkám, je pravda. Pokud si chci na Erica vsadit, měla bych se pevně rozhodnout. Hlavou mi probleskly vzpomínky na poslední měsíce. Mohl mě dávno zabít, nebo mě zradit. Mohl všechno říct Viktorovi. Kdo tě podržel, Bello? Kdo poslouchal všechny tvoje výlevy? Jasně, že si na něj vsadím.

„Chrání tě? Jak tě může chránit, když se nedokáže ovládat?“ uhodil hřebík na hlavičku. Vstala jsem ze studené podlahy a obrátila se k němu zády. Nechtěla jsem mu tohle říct do jeho zlatých očí.

„Ty jsi taky kdysi zabíjel. Vyčítala jsem ti to někdy?“ zamumlala jsem tak tichým hlasem, že to mohl slyšet jen upír. Zavládlo mrazivé ticho. Slyšela jsem jen svoje myšlenky, které mě bičovaly. Nikdy mě nenapadlo, že bych mu tohle řekla. Ani když jsem na něj řvala posledně ve vzteku. Edward mi tolikrát zachránil život a nejen to. On mi život dal. Život s ním bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat a já mu řeknu tohle. Jak jinak ho mám přesvědčit, že Eric je jiný, že je hoden mé i jeho důvěry? A pak mě napadla jedna zrádná myšlenka, že se mi z ní sevřelo hrdlo. Jak já vím, že mě tam Eric chce? Konečně bude mít klid. Žádná Bella, žádný oheň v krku a žádná tajemství. Konečně je pryč, můžu volně dýchat.

Otočila jsem se směrem na Edwarda, který byl na nohou a celou dobu se na mě díval. Měl kamennou tvář, ale já ho znám. V očích měl bolest, která mě drtila, protože jsem mu ji způsobila já.

„Neztratím tě znovu. Budu na blízku,“ řekl prostě.

„Neztratíš mě. Jen se, prosím, vyhýbej kontaktu s Ericem,“ prosila jsem. Zvedl tázavě své alabastrové obočí.

„Kvůli Viktorovi,“ vysvětlila jsem mu. Nadechl se a zavřel oči.

„Bello, víš jaké to pro mě bude?“ Věděla jsem na co naráží.

„Chci vědět, že je můj přítel v pořádku.“ Podívala jsem se do země. „Třeba mě tam nebude chtít a vrátím se dřív, než se naděješ. Musím se vypořádat i sama se sebou. Nemůžu vpadnout do Charlieho domu po tom všem, začít chodit do školy a na procházky do lesa. Navíc mám stále malý problém, proto se teď vrátím do léčebny pro alkoholově závislé. A ty na sebe budeš dávat pozor! Nedokážu si ani přestavit, že v tvém okolí se potlouká všehoschopná Victoria,“ nařídila jsem mu nekompromisně. Z té představy se mi propadlo srdce až do kalhot. Victoria. Divoká, nevyzpytatelná a smrtelně naštvaná. Zamračeně mě sledoval.

„Slečno Swanová, papíry byly vyřízeny. Podepíšete pár papírů a můžete odejít. Pane Cullene,“ řekl přicházející policista a kývl na Edwarda. Vytáhnul svazek klíčů a jeden strčil do zámku u mé cely. Zámek zachrastil a otevřel se. Vyšla jsem opatrně ven, jako kdybych čekala, že se mi mříže zase zavřou před nosem. Chtěla jsem k Edwardovi, ale nechtěla jsem se na něj vášnivě vrhnout v přítomnosti toho policisty, a tak jsem si kvůli pokušení zastrčila ruce do kapes. Nebyla by taky na škodu žvýkačka či kartáček na zuby vzhledem k tomu, že to ze mě táhlo jak z palírny. Kráčeli jsme bok po boku s policistou v čele chodbami až do kanceláře. Tam mi Edward odsunul židli a já se posadila. Nemluvil, stále byl vytočený z mého názoru na odjezd.

„Tady to podepište,“ ukázal na kolonku. Naškrábala jsem neúhledně Isabella Swan.

„To je vše. Doufám, že se vidíme naposled,“ přiznal. Na stolku měl cedulku se jménem Stackhouse. Jeho kolega vedle u stolu nás zaujatě sledoval. Tvářil se dost naštvaně a metal na mě očima blesky. Byl mnohem starší než Stackhouse a dost rozložitý, ale svalnatý. Pod jeho pohledem jsem se provinile shrbila.

„Na shledanou,“ rozloučila jsem se. Taky bych chtěla říct, že doufám, že se vidíme naposled, ale radši jsem mlčela.

„Na shledanou,“ odpověděl strážník Stackhouse. Promnul si ruce a zahrabal se do dalších papírů. Vstala jsem a zamířila za Edwardem ke dveřím. Vyšli jsme do dusného vzduchu večera. Blížila se další bouřka, bylo to cítit ve vzduchu. Dveře se zaklaply. Rozběhla jsem se k Edwardovi. Chtěla jsem hopřekvapit ho zezadu, ale upíra nemůžete překvapit. Otočil se upíří rychlostí a chytil mě do náruče. Vyzdvihnul mě výš a já mu omotala nohy kolem pasu. Takovou těsnou blízkost si dovoloval málokdy. Asi byl v euforii, stejně jako já. Moc brzo mě postavil zpět na zem a políbil mě na ústa. Nebyla jsem schopná myslet, ale když se ode mě odlepil, protože bych pokračovala, v mé hlavě se probudil budík z názvem potřebuji kartáček.

Šli jsme ruku v ruce, bok po boku k jeho stříbrnému Volvu. Posadila jsem se na místo spolujezdce a než jsem stačila zavřít dveře, seděl vedle mě.

„Ten druhý strážník se netvářil moc vesele,“ konstatovala jsem.

„Byl rozčilený.“

„To jsem si všimla. Proč?“

„Kvůli nám. Nelíbí se mu, že si z toho tak lehce vyvázla. Bohaté děti si můžou dělat, co chtějí a kvůli nim spěje svět do záhuby.“ Páni! Asi přispěla k jeho negativnímu pohledu na svět.

Zbytek cesty mi Edward vyprávěl o tom, jak se mají ostatní členové jeho rodiny. Emmett dostal vynadáno od Alice za to, že si vzal na lov svetr, který už na sobě jednou měl. Od té doby ho nosí pořád, aby Alice naštval. Carlisle měl v nemocnici těžký případ, kdy malému chlapci museli amputovat jednu horní končetinu. Carlisle to prý strašně dlouho špatně snášel, protože se mu tu ruku nepodařilo zachránit. Nad tím jsem hlasitě polkla. Uvědomila jsem si, jaké já mám štěstí, že jsem pořád celá pohromadě.

Jinak bylo vše při starém.

„A co Charlie?“

„Nemluví s námi. Ani s Carlislem. Když na nás narazí, odejde opačným směrem. Myslí na tebe dost často.“ Další polknutí.

„Co ve škole?“ Tahle nezávazná konverzace se mi líbila.

„Nikdo neví, kde jsi. Traduje se, že jsi se odstěhovala zpátky k matce. Pár lidí sbíralo odvahu, aby se mě přišli zeptat, ale nakonec vždycky couvli. Ale do školy moc často nechodím,“ přiznal. Proč taky chodit do školy, když jste všude byli, všechno znáte a všechno jste viděli?

„A ještě něco. Do Forks se vrátili vlkodlaci.“

„Cože? Vlkodlaci?“ Kdy potkám nějakou vílu nebo elfa? Vlkodlaci? No jasně. Moje hloupost. Mělo mi dojít, že když jsou upíři skuteční, zřejmě budou existovat i další mýtická stvoření.

„Co to pro vás znamená?“

„Pro nás nic. Mezi námi panuje dlouholeté příměří. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, ale došlo mi, že tam máš kamaráda z dětství. Jacob Black.“ Jacob? Kluk s dlouhými černými vlasy, širokými tvářemi a srdečným úsměvem. On a vlkodlak? S pojmem vlkodlak se mi pojily slova jako chlupatá bestie. Podívala jsem se na Edwarda. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě, i když jsem znala jeho vzezření nazpaměť. K pojmu upír bych zase kdysi přiřadila slova jako krvelačná zrůda, ale teď už vím, že vedle mě sedí stvoření s duší a svědomím, schopné milovat. Možná, že vlkodlaci nejsou ty vražedná chlupatá monstra jako ve filmech.

„Takže z Jacoba je vlkodlak. Jak se jím stal?“ ptala jsem se zmateně.

„Pokrevní linií.“ Vzpomněla jsem si na ten rozhovor na pláži, který jakoby se odehrál v minulém století. Přitom to bylo minulý rok. Vyprávěl mi o pověstech jeho kmene a jeho legendách.

„A nezabíjejí lidi, že ne?“ ptala jsem se znovu. Tentokrát vyděšeně.

„Ne. Naopak.“ Nechápala jsem.

„V lese zabili upíra. Nevíme, co byl ten upír zač.“ Začínalo toho být nějak moc. Z mého kamaráda je vlkodlak, ve Forks se objevil neznámý upír a Victoria je v Seattlu a chce se pomstít Edwardovi. Kromě toho jsem ještě nevěděla co mě čeká v sanatoriu, ke kterému jsme právě dojeli.

„Nerozmyslela sis to?“ ptal se s nadějí.

„Ne, nerozmyslela,“ řekla jsem mu. Už jsem na něj neviděla. Byl pozdní večer. Vstal a došel k mým dveřím, aby mi je otevřel. Podal mi ruku a já ji s radostí chytila.

„To, že tě tam nechám jít, je proti všemu, co jsem si slíbil.“ Nemusela jsem se ptát, co si slíbil. Jeho ochranářské instinkty vůči mě byly věčné. Položila jsem mu dlaně na tváře a snažila se mu ve tmě zaostřit na oči.

„Budu v pořádku,“ chtěla jsem ho přesvědčit. Vtiskl mi polibek a znovu mě sevřel v náručí.

„Miluju tě,“ zašeptal sametovým hlasem. Nejradši bych radostně vypískla já vím.

„Já tebe taky. Dávej na sebe pozor! Rozumíš?“

„Ty na sebe musíš dávat pozor! Když budeš v bezpečí, všechno bude v pořádku,“ políbil mě jemně do dlaní. Pak se otočil a nasedl do auta. Zamávala jsem do tmy a s povzdechem vykročila do tmy.

Cestou jsem přemýšlela. Myslela jsem na to, že po rozchodu více dbá na moje rozhodnutí. Možná… Ne, teď na to není vhodná doba. Zastavila jsem se. Sakra! Ta brána. To ji mám zase přelézt? Snad si nerozseknu hlavu nebo něco jiného. Vylezla jsem až na vrchol a pak se opatrně spustila dolů. Došla jsem dlouhou štěrkovou cestou až k velkému domu. Bylo odemčeno. Jak jinak. To je teda bezpečností systém.

„Isabello,“ přiřítil se odnikud Viktor. Vyjekla jsem. Chytil mě za ruku a já pocítila něco neznámého. V mé mysli byli cizí myšlenky. Byl to ten nejzvláštnější pocit, co jsem zažila. Nebolelo to, ale bylo to dost nepříjemné. A pak mi došlo, o co se Viktor pokouší. Viktorova schopnost.

Kdo jsi?

Pocítila jsem jeho myšlenku, které se nabourala do mé mysli. Cítila jsem tlak, ale jasně to na mě nefungovalo, ale já musela odpovědět, aby mi věřil. Co teď? Neuměla jsem lhát! Vzpomněla jsem si na Edwarda, Alice, Erica a na všechny mé milované nesmrtelné a na to, co by se stalo, kdybych to zkazila. Třásla jsem se jako osika, ale odpověděla jsem.

„Isabella Swanová.“

Co tu děláš?

Tak Bello! Pohni! „Léčím se.“

Víš, kdo jsem?

„Viktor Davis.“

Víš, co jsem?

„Terapeut.“

Víš, co je můj bratr?

„Terapeut.“ Šlo mi to docela dobře.

Co se stalo dnes ráno?

„Jeli jsme na snídani. Ericovi se udělalo špatně. Dal mi klíčky od auta a řekl, abych jela zpátky. Potom mě chytila policie. Udělala jsem pár přestupků. Kauci za mě zaplatil otec. Dnes večer mě propustili.“

Jak ses sem dostala?

Bože! Ať už to skončí! „Policie mě přivezla.“ Snad nás neslyšel.

Zapomeň na to, že jsme se tu potkali. A zmizel. Z jeho myšlenek čišela nespokojenost. Technicky vzato jsem mu četla myšlenky. Cítila jsem z něj všechny jeho pocity i jeho žízeň. Bylo to hrozné. Stála jsem tam pořád jako opařená. Právě jsem ustála detektor lži. Když jsem si uspořádala myšlenky a mé srdce zase tlouklo normálním tempem, došlo mi, že to má jistou výhodu. Viktor své schopnosti musí na sto procent věřit, takže teď bude v klidu. Žádná podezření.

Vyběhla jsem dobře známé schody a zamířila do svého pokoje. Otevřela jsem a rozsvítila světla v naději, že už tu bude Eric sedět a čekat na mě. Bylo tu však prázdno. Moje tělo volalo po sprše. Vešla jsem do koupelny, shodila ze sebe oblečení a vlezla si do sprchového koutu. Tak dlouho jsem mačkala veškerá tlačítka, až se teplota vody dostala na vhodnou teplotu. Po sprše se konečně i má ústní dutina dočkala očisty. Vklouzla jsem do pyžama a zalezla do postele.

„Co tu děláš?“ zeptal se Eric, který vyšel z terasy. Viděla jsem jen jeho vysokou postavu, a tak jsem rozsvítila lampičku na nočním stolku. Světlo ozářilo jeho karmínové duhovky a já pocítila osten hněvu a strachu. Držel se v uctivé vzdálenosti, celé tělo měl napjaté.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 21. kapitola: