Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 18. kapitola

24.07.2011 (21:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2898×

Viktor

Stál jsem v přítmí před starým domem, který byl zdánlivě opuštěný. Vevnitř však vládl chaos. Byl zázrak, že jich je dvacet, když spolu pobývali v jednom domě. Jejich velitel si hrál s ohněm. Musel je udržovat v nevědomosti a strachu, který z nevědomosti plynul. Kdykoliv ho mohli svrhnout a pak bojovat mezi sebou, až by zbyla jen hrstka. V hlavě mi proudily pořád dvě základní otázky. Kdo? Proč? Právě přicházeli dva upíři a malými dveřmi v přízemí, kde byla zatlučená okna, vlezli dovnitř.

Obrátil jsem se k domu zády a rozběhl se pryč. Přemýšlel jsem, že bych je rozprášil. S Ericem bychom to zvládli, kdyby se jejich počet ještě trochu snížil. Pár z nich bych navedl proti ostatním a pak už by to bylo jednoduché. Ale já chci nejdřív vědět ten důvod. Kvůli území to nebude. Je to zakázané a nejsme ve středověku. Do nosu mě udeřil velice dobře známý pach. Zaklonil jsem hlavu a nasával. Byla to celkem stará pachová stopa, ale déšť ji ještě úplně nesmyl, protože zde byla chráněna hustým lesem, ale když jsem po ní doběhl na kraj města, skončila. Byl jsem zmatený, a to se mi nelíbilo. Co tady dělá? Všude kolem je můj pach. Musí vědět, že jsem tady. Že jsme tady.

Byl jsem rozčílený a hladový. Naštěstí ještě nesvítalo, ale pár lidí už cestovalo za prací. Dnes jsem to neprodlužoval. Stáhl jsem muže do uličky a zakousl se mu do krku. Teplo se mi rozlévalo do konečků prstů. Pustil jsem ho na zem. Z brady mi stékala kapka krve. Zachytil jsem ji dřív, než mohla skončit na mém svetru. Co s tělem? Za starých dobrých lidských válek bych ho tu mohl nechat ležet. Zaklel jsem a zvedl ho. Tradičně jsem ho zanesl do zálivu a hledal nějaký větší kámen. Jeden ležel nedaleko. Hodil jsem mrtvolu na dno a na ni jsem položil kámen. Slyšel jsem, jak kosti praskly. Obláčky krve stoupaly vzhůru. Letěl jsem domů. Ze zálivu se stávalo menší pohřebiště. Už ani nespočítám, kolik jsem tu pohřbil těl. Naštěstí to brzy vidím na přesun. Můj výzkum je skoro u konce. Příští bydliště nechám na Ericovi. Trpěl tu se mnou můj rozmar, takže si to zaslouží, ale myslím, že nebude chtít opustit Ameriku. Bude chtít zůstat blízko u hranic Kanady, protože Kanada byla ráj přírodních rezervací s hojným počtem zvířat. Já jsem neměl nic proti. Lidé jsou všude.

V sanatoriu mě hledal André. Hrabal se v papírech a chtěl můj podpis. Taky si neušetřil otázky. Musel trpět nespavostí. Jeho obličej byl věčně strhaný.

„Ještě tady,“ ukazoval na kolonku.

„Ještě něco?“

„Ne. Platby jsou všechny v pořádku. Kde jsi byl?“ Asi mu zkratoval mozek a vážně si myslí, že je můj otec.

„To tě zajímat nemusí. Co pacienti?“ André zkrabatil čelo, ale dál se nevyptával.

„V pořádku, ale Eric poslední dobou své svěřence zanedbává. Veškerý čas tráví u slečny Swanové.“ Všiml jsem si, že má o ni přehnanou péči.

„Promluvím si s ním,“ slíbil jsem. Přikývl a chtěl něco dodat, ale moje myšlenky mu svázaly jazyk. Stále hýbal čelistí. Dotkl jsem se špiček jeho prstů.

Řekni to.

„Včera, když jsi byl pryč, s ní chodil po zahradě. V tu dobu ale měl mít sezení se slečnou Crabbovou.“

Za denního světla?

„Ano.“

Bylo zataženo?

„Už si nepamatuji.“ Pustil jsem ho ze svého vlivu a on zamrkal. Lidé a jejich krátkodobá paměť. Ale stejně je to naprostý nesmysl. Chudák André z mého daru dementní, což je naprosto nový poznatek. Nikdy jsem svůj dar nepoužíval na někoho dlouhodobě. André dostává plné dávky pořád. Nejspíš to bude mít trvalé následky. Zajímavé.

„Ty papíry uložím, můžeš jít.“ Chvíli zíral, než stačil pochopit obsah mých slov, a pak se obrátil na patách. Koukl jsem na kartu a uviděl příjmení Swanová. Podívám se, co pěkného o ní Eric zatím napsal. Vlastně jsem tu kartu ještě neviděl, papíry jsem vždy předával Andrému. Stejně to byla skoro jeho jediná práce. Absolvoval Harvard, teď tu dělal sekretářku, ale pár nudných případů jsem mu přenechal. Otvíral jsem první stranu, když jsem uslyšel Ericovy kroky.

„Jsi celý růžový a zářivý. Na lovu?“ ptal se, přestože to samozřejmě ihned poznal.

„Správně, ale musím říct, že už jsem pil lepší, nebyl to nejlepší úlovek. No, krev stranou. Našel jsem párek novorozených a položil jim pár otázek.“

„A?“

„Netuší, kdo je stvořil a ani proč.“

„Jak je to možné?“

„To kdybych věděl,“ přiznal jsem. „Každopádně jsou to hrozní tupci. Myslí si, že slunce je spálí. Drží je na západě Puget Sound ve starém domě.“

„Chceš je zničit?“

„Zatím ne. Chci vědět, proč a kdo, ale poté ano. Je jich dvacet, ale počty se snižují. Pár jich pochytám venku a navedu je proti sobě. Zbytek zvládneme.“ Přikývl.

„To zavání ztrátou končetin,“ zasmál se.

„Jestli ti utrhnou ruku, mé mínění o tvých dovednostech se dost zhorší.“

„Oba dva víme, kdo by skončil bez hlavy nebýt tvých schopností,“ vytahoval se. Ano, mezi námi dvěma by to skončilo v jeho prospěch, ale já měl svůj dar. Na něj bych ho ale nepoužil. Slíbil jsem mu to a navíc to byl můj bratr.

„Přestaň se chválit, není to zdravé,“ radil jsem mu.

„To jsem ještě neslyšel.“

„Přes dvě stě let a ještě jsi neslyšel všechno. Mimochodem, blíží se ti narozeniny.“

„Jsem stařec, to slavit nebudu.“

„Neodoláš sklence krve? Jako dort bych mohl servírovat hlavu, ale tam by se všechny ty svíčky nevešly,“ navrhl jsem, ale neudělal bych to. Jsme upíři, ne úchylové z léčebny pro sexuální a jiné devianty.

„Ten dort vynechej.“

„Tu sklenku ti budu muset donést až pod nos, viď?“

„Jinak nic nebude,“ vyhrožoval.

„Ze sklenky se duhovky nezbarví do správné barvy.“

„To ne,“ souhlasil.

„Víš, jakou radost by mi to udělalo?“ To moc dobře věděl.

„Máš narozeniny ty nebo já?“ ptal se a já se musel stáhnout.

„Dobrá,“ nechal jsem ho na pokoji. „Chceš ještě nějaký jiný speciální dárek?“

„Nechám to na tobě.“

„Tak to nezaručuji, že se večírek nerozšoupne,“ varoval jsem ho. Zatvářil se znechuceně. Nesnášel večírky a překvapení. Jediné, co si bude přát, je klid od svého bratra.

„Měl bys něco vědět,“ začal jsem. Celou dobu mi to vrtalo v mé prostorné mysli. Čekal.

„V lese jsem narazil na pach. Byl to Victoriin pach.“

„To není možné,“ vykulil nevěřícně oči, ale pak se otřepal. Věděl, že náš čich, stejně jako ostatní smysly, je neomylný. Nebo možná nevěřil, že je vážně tak pitomá.

„Musí vědět, že jsme tady,“ mínil jsem.

„A co když ne? Na západě se vůbec nepohybujeme. Byl jsi tam dnes poprvé. Pachové stopy se už určitě smyly. Poslední dobou často prší. Ale to, že tu byla, mi starosti nedělá. Nezdá se ti to divné, že se pohybovala v blízkosti toho domu? Ze všech míst na světě narazíš na její pach u armády novorozených.“

„Je to taky možnost, ale mohl ji jen přilákat pach tolika upírů na jednom místě,“ uvažoval jsem o jeho slovech.

„Musím jít,“ řekl náhle a bez dalších slov zmizel na schodech.

Podíval jsem se zpět do karty a přeskočil prvních pár stran s platbami a dalšími nezajímavými věcmi.

Pacientka vykazuje značné zlepšení, které je však zapříčiněno stálou přítomností lékaře.

„Bla, bla… bla.“ Stálá přítomnost lékaře? To jsem si všiml. Vytáhl jsem šuplík se jmenovkou Swanová a vložil kartu dovnitř.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 18. kapitola: