Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 15. kapitola

07.07.2011 (08:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3412×

Alice

„Edwarde, přestaň!“ křičela jsem na svého bratra zoufale. Takhle bez kontroly jsem ho ještě neviděla. Forkské lesy naštěstí nejsou chráněny, můžeme je koupit. Přišel záblesk padající borovice. Hned na to Edward vizi uskutečnil. Kus uvolněného kmene mě udeřil do hlavy. Má štěstí, že jsem to skoro necítila. Bylo to jako pohlazení.

„Viděla jsi, jak na něj dívala?“

„To není důvod k tomu, abys přesazoval les!“

„Nikdy mi neodpustí.“ Balvan, velikosti menší zahradní boudy, byl na dva kusy. Po posledních slovech do něj začal mlátit pěstmi. Přišla další vize. Edward bojující s Ericem. Přicházel jeho bratr.

Zbláznil ses? Víš, že má bratra! Sám to nezvládneš.

„Jeho bratr ti vnukne své myšlenky a ty uděláš, co bude chtít,“ říkal to, jako by se jednalo o nepatrný detail.

Bella ti nikdy neodpustí, jestli ho zabiješ.

„Neodpustí mi to, že jsem ji opustil, nebo to, že jsem zabil jejího nového přítele?“

„On zabije tebe,“ odporovala jsem bolestně. Nedokázala jsem si představit, že přijdu o svého bratra.

„Ne, když mi pomůžete.“

„V tomhle tě nepodpoří.“ Ani já.

„Od tebe jsem to nečekal.“ Než stihl zaměřit mé myšlenky, moje pěst se otřela o jeho tvář. Byla to rána jako z děla, když se má kamenná pěst setkala s jeho tváří.

„Já tě prosila, abychom neodcházeli. Prosila tě, přemlouvala, ale ty sis přivlastnil právo veta. Mě obviňovat nebudeš!“ Rozběhla jsem se směrem k domu.

„Alice, promiň,“ dohnal mě.

„Já vím.“

„Budeš ji hlídat?“

„Samozřejmě,“ přitakala jsem. Ale věděla jsem, že jestli se něco stane, nestihneme to. Edward to slyšel a nechal mě běžet domů samotnou s hořkými myšlenkami.

Bella

Začínala jsem si ujasňovat pár věcí. Od mých úvah, co se týká rodičů, uplynulo pár dní a já si stála pořád na svém. A věděla jsem, že se nechci vrátit. Nechtěla jsem už uvažovat nad tím, co by bylo, jak by to bylo a podobně. Chtěla jsem žít tady. S podivnou samotou a zároveň s bratry Davisovými. Problém byl, že jeden z nich to nevěděl, a tak to mělo zůstat.

Strašně mi chyběl Eric. Bez něj jsem byla dům se špatnou statikou. Každou chvíli se mohl zbortit a nikdo v něm nechtěl bydlet. Takové bláznivé analogie mě napadaly pořád. Pořád jsem své duševní zdraví přirovnávala k věcem, co se můžou snadno zhroutit, protože jim něco chybí. Trénovala jsem vytěsňování myšlenek, co se týkaly Edwarda. Bylo to ale zatraceně těžké a možná i nesmyslné, ale snažila jsem se.

A pak tu byl zase Eric. Nechápala jsem, jak jsem si z něj mohla udělat nosný pilíř. To bez něj nedokážu udělat krok? Jsem závislá na alkoholu nebo na něm? To byly otázky, co se mi honily hlavou.

Začínala jsem se smiřovat se skutečností, že do normálního světa nepatřím. Ale existovat ve světě plném mocných bytostí, zatímco jsem byla slabá? Člověk? To nebylo správné.

„Slečno Swanová,“ pozdravil mě ledový hlas Viktora. Kývla jsem hlavou. Poslední dobou se zdržuji konverzace. Za vším hledám náznaky toho, že by se to Viktor dozvěděl. Kdyby šlo jen o mě, co naplat, tak možná umřu. Podezřele to zavánělo sebevražednými myšlenkami.

Viktor začal svůj monolog o mém stavu. Moc jsem z jeho řeči nepostřehla. Už mě to vážně přestávalo bavit. Věděla jsem, že Viktor své práci rozumí, i když ji v podstatě dělá z rozmaru, ale připadalo mi to tak k ničemu.

„Víte, musím říci, že přes vaši pasivní účast, co předvádíte na terapii, vidím znatelný rozdíl.“

„Vážně?“ Nějak jsem reagovat musela.

„Jistě. Symptomy jsou minimální. Vnímáte okolí.“ No to bych netvrdila, ale s těmi symptomy měl pravdu.

„Isabello, jak často myslíte na alkohol?“ Přiznám se? Je to můj doktor. Stejně neumím lhát.

„Každý den, ale už nestojí za každou mou myšlenkou.“ Měl z toho značnou radost. Upír, co pije z lidí, se raduje, že jeden závislák je na nejlepší cestě k vyléčení? Co si to nalhávám? Na nejlepší cestě? To sotva. Jakmile uvidím někde kapku alkoholu, všechno snažení bude v tahu.

„Kde je Eric?“ vyklouzlo mi, než jsem se stačila kousnout do jazyka.

„Nevím. Aktivity mého bratra mi nejsou známé. Aspoň ne detailně,“ usmál se. Když jsem začala, tak to taky dokončím.

„Víte, s Ericem jsem strávila hodně času,“ řekla jsem a nevěděla, jak to zaobalit. Tvůj upíří bratr o mně ví všechno. Chci za terapeuta jeho. Jak se jinak máš?

„Eric o mně toho ví hodně. Já…,“ nevěděla jsem jak dál.

„Chcete jeho?“ zeptal se nevěřícně. Vím, že Eric vzbuzuje u ostatních lidí strach. Jenom jsem přikývla.

„To není problém. Pokud s tím bude souhlasit, tak samozřejmě.“ Ale v očích se mu zračila nechápavost. V duchu jsem si gratulovala. Nevěděla jsem, jak to bude snadné.

„V tom případě, slečno Swanová, dojdu si vyřídit pár telefonátů a papírů.“

xxx

„Tedy, nevím, jak ses k tomu odhodlala, ale jsem tu,“ řekl mi Eric večer. Málem jsem vypískla radostí. Bello, klid. Chvíli jsme si povídali. Vypověděla jsem mu vše, co bylo s Viktorem. Rozhovor se pak stáčel různými směry, až jsem byla překvapená, jak bohatá naše konverzace byla. Cítila jsem se zase mnohem jistější, pilíře byly zase na svém místě. Pořád mi ale v hlavě visela otázka, nad kterou jsem uvažovala ráno.

„Ericu, všiml sis, že pořád žiji ve světě mýtů a legend? Nemám žádné lidské přátele. Moje životní láska je upír. A můj nejlepší přítel to samé.“ Ericovi při posledních slovech zjihly oči. Byla to naprostá a jednoduchá pravda. Komu jsem se se vším svěřovala? Koho jsem potřebovala? Kdo mě podpíral? Je jedno, jak naše přátelství bylo zvláštní.

„Už jsem nad tím uvažoval.“

„Vážně?“

„Samozřejmě.“

„Na co jsi přišel?“ ptala jsem se se zatajeným dechem.

„Došel jsem k názoru, že jsi ideální kandidát na proměnu.“ Zírala jsem s otevřenou pusou. „Ty jsi toužila po nesmrtelnosti kvůli němu, ale i když spolu nejste, ty nepatříš do lidského světa.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 15. kapitola: