Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 10. kapitola

18.06.2011 (10:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3586×

Eric

Opravdu můžeme někoho tak nevinného zabít? Díval jsem se na její ztrhané, ale přesto krásné rysy. Doufal jsem, že její slova, která jsem včera večer slyšel, byla čistě z blouznění mysli. Jenomže tohle nemohu popírat. Nemohu si nalhávat, že to bylo jen šelestění větru.

Možná proto byla tak iniciativní, co se týkalo mé stravy. Možná proto tolik chtěla přítomnost slunečního svitu v autě. Možná? Žádné možná není! Je jen ryzí pravda.

Jestli to zjistí Viktor, na místě ji zabije! Musím zjistit z faktur, kdo jí hradí léčbu.

Jsem ráda, že neumíš číst moje myšlenky. Jako by nestačilo, že posloucháš, co říkám ze spaní. Čtení myšlenek? Připomnělo mi to dar mého bratra, až na to, že ten pracuje na jiném principu.

Všechno je to tvoje vina. Sto let jsi mě hledal a pak jsi odešel! Ty jsi mě zničil! Pokud neblouznila, máme tu čest s upíry. Sice existovala jiná monstra, která se pyšnila nesmrtelností, ale žádné nemají takové dary, jako je čtení myšlenek.

Znovu jsem se na ni zadíval. Byla opravdu krásná. Viktor mi říkal, že alkoholismus u ní započal rozchod. Ona tedy chodila s upírem! To není možné! Nechápal jsem, jak to dokázali. Její krev byla naprosto mimořádná, i když momentálně podbarvená hořkou chutí alkoholu.

Přemýšlel jsem. Můj bratr neměl respekt k lidskému životu. Vlastně ani já k nim žádnou úctu nechovám, ale nechci žít pro zabíjení lidí. Ale když o ní mluvil, měl v hlase zvláštní jemnost, věděl jsem, že mu není lhostejná. Nebyl nadšený, že musí odjet a něco udělat pro ně, pro Volturiovi. Bože, v životě bych pro ně nehnul ani prstem. Nechtěl by ji zabít, ale je mužem principu. Dovolím, aby ji zabil? Věděl jsem, že k ní chovám náklonnost. Je to divné. K člověku? Budu ji chránit před svým bratrem, se kterým máme dlouhou historii. Byli jsme bratři v dobrém i špatném. Tohle jsme si přes jeho nesouhlas s mým způsobem života udrželi. Nejdřív bych si měl zjistit, proti komu tu stojíme. Nemohli to být normální upíři. Upír by nikdy nedokázal žít s člověkem. I vegetarián by to nevydržel. Vzal by si její krev. Posuzoval jsem podle sebe, ale já byl slabý. Při představě, že se jí dotýkám, se mi sbíhal jed v ústech. Za tři vteřiny jsem byl u její karty v kanceláři.

Přelítl jsem od jejího jména k platbám. Poslední platba na jméno Carlisle Cullen.

„Cullen.“ To jméno jsem znal. V našem světě bylo hodně známé. Byla to druhá nejpočetnější skupina upírů na světě. Hned po těch italských ignorantech. A věděl jsem, že jsou to vegetariáni. Bylo jich sedm a proslýchalo se, že mají úžasné dary. Nejhorší, co můžete upírovi udělat, je vzít mu druha. Tím bych se jim moc nenaklonil. Zároveň tu byla zatoulaná myšlenka. Chtěl bych se s nimi seznámit. Nežijí z lidské krve. Takové setkání by pro mě bylo poprvé.

Jak je to možné? Byli jsme tu několik desetiletí spokojeni. Na slunce a problémy, které to znamenalo, jsme si zvykli. Viktor chtěl vyzkoušet, jestli dokáže žít bez svého daru. Byla to v podstatě hloupost, ale když máte věčnost, máte čas na všechno. Naši sestru už jsem přes sedmdesát let neviděl a bylo mi to jedno. Viktor by jí urval hlavu, kdyby se tu ukázala, a já bych se jen díval. A pak se najednou zjeví dívka, která má neuvěřitelnou krev a navíc je spojená s druhým nejsilnějším klanem. Nechápal jsem to. Nevěděl jsem, jak se rozhodnu a co bude dál. Ale věděl jsem, že dřív nebo později se to vyřešit musí. Nenáviděl jsem naše vládce, ale respektoval jsem zákon o utajení.

Bylo tu tolik otázek. Na jednu jsem odpověď znal. Co je pro mě důležitější? Neznámá lidská dívka, za níž stojí silná skupina upírů, nebo bratr, který za mnou stál ve všech časech? Viktor. Jak je vůbec mohu porovnávat? Ale proč to Viktorovi nechci říct? Myšlenky se mi rozutekly a já nevěděl, co si dál počít. Byl jsem znechucen sám sebou. Proč bych nás měl ohrozit kvůli ní?

Bella

To tak bolelo. Celé tělo jsem měla na padrť. Hlavu jsem měla jako střep. Sakra! Namáhavě jsem otevřela oči. Byla jsem tak dezorientovaná. Na jazyku jsem měla základní otázku. Co se stalo?

Otočila jsem se a pořádně se lekla. Na posteli vedle mě ležel Eric. Oči černé, ale pohled žhnoucí. Nedokázal mě hypnotizovat, a tak jsem odtrhla zrak a zírala na jeho dlouhé nohy, jež přesahovaly okraj postele, oblečené do černých džínsů. Všimla jsem si, že má černé tílko, v němž byla vidět jeho nádherná bílá hruď. Dost nezvyklé oblečení pro lékaře, ale moc se mi to líbilo. Radši jsem se podívala jinam.

„Isabello,“ řekl mi. Řekl mi to tak zvláštně. Byl za tím osten rozčílení? Nedokázala jsem rozeznat, co se za tím oslovením skrývá. Ale bolela mě tak hlava, že mi to bylo docela jedno, ale on pořád tak zíral.

„Co je?“ zeptala jsem nevrle.

„Ty se opiješ tradičně do bezvědomí a ptáš se mě, co je?! Dobré ráno tě doma neučili? Myslím, že bychom měli něco probrat.“ Ten jeho výraz mi naznačoval, že bych se měla bát.

„Samozřejmě mi došlo, že sis našla kamarádku. Tohle budu muset Lucy zatrhnout. Do teď jsem nic neřekl, ale myslím, že tentokrát to udělám.“

„Hm,“ vytáhla jsem se s geniální odpovědí.

„Ericu, bolí mě hlava!"

„Vypadám, že by mě to zajímalo? Isabello, měla by sis uvědomit, že nejsme kamarádi. Máme vztah pacient - doktor.“ Jeho slova mě trochu zchladila. Proč byl najednou tak odtažitý? Ale co přišlo potom, byla tvrdá rána.

„Myslím, že budeme muset detailněji probrat začátek tvé závislosti. U tebe to byl rozchod s přítelem. Mám pravdu?“ Neodpovídala jsem.

„Nejspíš ho kontaktuji. Konfrontace by možná byla vhodná." Zmocnila se mě panika. Tak, Bello, a jsi v loji.

„Nemám zájem.“

„Já jsem tvůj doktor. Navíc se nechováš tak, abys mohla rozhodovat,“ zasyčel. Jako upír… Co to dělá?

„Viktor se mě včera na tebe ptal. Je služebně v Itálii.“ V Itálii. Co asi tak může dělat upír v Itálii. Itálie, upíři. Moc dobře jsem si ten rozhovor pamatovala.

Velmi stará, velmi mocná rodina našeho druhu. V našem světě jsou přímo něco jako královská rodina, řekl bych. Carlisle s nimi nedlouho po své proměně krátce žil v Itálii, pochopila jsem to.

„Nad čím přemýšlíš? Itálie je zajímavá země. Byla jsi tam někdy?“

„Ne.“ Nechápala jsem, co tím sleduje. Syčí na mě. Ptá se mě, jestli jsem cestovala po Evropě.

„Musím se jít najíst. Odpočiň si. Brzo se uvidíme!“ No jistě! Běž si vysát lesní zvířátka! Hlavně, že nebude sát tebe!

Chtěla jsem najít Lucy. Co jí řeknu? Ahoj, Lucy! Promiň, ale ten upír mi tu placatku zabavil.

Myslím, že slovu upír se vyhnu. Při sprchování jsem zatnula zuby. Provedla jsem ranní hygienu a rezignovaně jsem odpochodovala do pokoje, kde bydlela Lucy. Zaklepala jsem na dveře.

„Dále,“ ozvalo se. Otevřela jsem. Lucy seděla na posteli a tvářila se vyděšeně.

„Jsi v pořádku?“

„Byl tu Eric.“ Aha. Nevypadalo to na přátelský rozhovor. Sedla jsem si k ní a ona hned začala chrlit.

„Víš vždycky, když s ním mluvím, pociťuji takové mrazení. U Viktora je to stejné, ale u Erica horší. Pořád mám pocit, že bych měla běžet pryč.“ Já jsem tohle postrádala. Z Erica jsem jako z upíra strach neměla, protože on to nevěděl, že to vím, a tak jsem ho tak nějak nebrala na vědomí. Myslím jako nebezpečného predátora. V okamžiku kdy by to zjistil, bych nevěděla co dělat. Poddala bych se smrti? Jenže on lidi neloví. Z přemýšlení mě vytrhla Lucy.

„Všimla sis, jak jsou podivně bílí? Když jsem byla mladší, milovala jsem filmy o upírech a vlkodlacích. Kdybych na to věřila, nevím, co bych si o Ericovi myslela. Jenže na tohle můžou věřit jen blázni! Ty jejich oči jsou sice zvláštní, ale viděla jsem i lidi s dvoubarevnýma očima...“ drmolila dál. Bude lepší, když na tohle nebude věřit, že se jí to vyhne. Sice jen psychicky, ale aspoň bude moci spát klidně, i když se jí pod jednou střechou dva upíři promenádují.

Chtěla bych já, aby mě to nikdy nepotkalo? Abych dál věřila, že svět obývají jen lidé? Že noční můry jsou jen výmysly? Věděla jsem, že ne. To krátkodobé štěstí bych za nic nevyměnila. To, že jsem o to štěstí přišla, není vina upírů, ale jeho. Jenže upíři a on je jedno a to samé. Nikdy nedostanu odpověď na otázky, které mě pálí na jazyku, protože já sama si je zodpovědět nedokážu. Já sama jsem chtěla být jednou z nich. Být navěky šťastná, krásná a silná a milovat. Milovat ho navždy. Rozhodla jsem se vyhnout úvahám nad Edwardem, protože bych se dostala na ostnatou cestu, a tak jsem radši zaměřila svoji pozornost na Lucy.

„… s tou zahradou.“ Nevím, co bylo se zahradou, a tak jsem radši prostě souhlasila.

„To máš pravdu,“ kývala jsem hlavou.

„Víš co? Já si pro tu placatku dojdu. Určitě ji bude mít někde v kanceláři. Navíc odešel. Viktor je pryč. Pole je volné,“ říkala s nadšením. Já tedy nejsem pro prohrabávání věcí upíra. Sebrala se z postele a pádila pryč. Po chvilce se vrátila.

„No tak, Bello, vstávej! Obstarám ti to, co tak chceš!“ Oči se mi rozsvítily. Rychle jsem vstala, na nic nečekala a utíkala s ní. Doběhly jsme do pravého křídla domu. Byl ještě větší, než jsem si představovala. Zastavila se před mahagonovými dveřmi.

„On si nikdy dveře nezamyká.“ Proč by se taky Eric bál, že by se mu někdo vloupal do pokoje? To můžou jen blázni. Když jsem se podívala na Lucy, jak otevírá dveře, došlo mi, že ona blázen je.

Ocitly jsme se v Ericově pokoji. Pokoj? Připomínalo mi to spíš palác. Všechno bylo zařízeno do černé a bílé. Dotkla jsem se tkanin na sedačce, co stála uprostřed pokoje.

„Všimla sis, že nemá postel?“ ptala se mě Lucy. Měla jsem z ní divný pocit. Kdybych se s ní měla doopravdy přátelit jako kdysi s Angelou, byla bych na hodně tenkém ledě.

Panovala tu tak nádherná vůně. Šeřík, med a další sladké vůně. Upíří vůně. Vůně? Ne, ne, ne! Úplně jsem to vypustila z hlavy. Vycouvala jsem z pokoje, ale věděla jsem, že už je pozdě. Běžela jsem pryč, Lucy jsem tam nechala. Navíc by mě neposlechla.

Tak tohle je problém. Jakmile Eric vstoupí do svého pokoje, ucítí mě. Běžela jsem do zahrady. Bylo to vždy první místo, co mi vytanulo v hlavě. Proběhla jsem po bílých kamíncích, kolem kašny až na lavičku. Co mám dělat? Zmatkovala jsem a to pořádně. Měla jsem důvod.

Stmívalo se. Nemohu tu sedět věčně. Celou cestu až do pokoje jsem v šeru pátrala po pohybech. Zavřela jsem za sebou potichu dveře, ale bylo to k ničemu. Na terase stál Eric.

„Vítej.“ Ale vůbec to neznělo, jako vítej v pravém slova smyslu. Poklepal na lehátko a sám se posadil na protější. Povzdechla jsem si. Zakopla jsem o schůdek za prahem a sedla jsem si.

„Tak, Isabello, když vynechám to, že ses opila pod střechou domu pro závislé, moc toho dnes na programu nemáme.“ Mlčela jsem jako hrob.

„Takže jsi opravdu navázala přátelství s Lucy? Musím tě upozornit, že Lucy má za sebou zkušenosti s kokainem a marihuanou. Budu opravdu velice rád, pokud se s ní nebudeš vídat. Chápu, že máte společný zájem.“ Dělala jsem, že tam nejsem.

„Řeknu to jinak. Pokud se s ní budeš stýkat dál, zamezím tomu sám. Ovšem v ostatním ohledech jste na tom stejně.“ Nelíbilo se mi to srovnání, ale v hloubi duše jsem věděla, že je to čistá pravda.

„Myslíš si, že jsi závislá?“ Dlouho jsem přemýšlela, jak odpovědět. Vzpomínala jsem na svůj život před rokem. Byla jsem úplně jiná osoba. Kromě toho, že jsem byla šťastná a plánovala jsem si budoucnost, jsem měla také naprosto odlišné priority. Z mého žebříčku hodnot zbyla jen hromádka prachu, na jejímž vrcholu se tyčila láhev vodky.

„Ano.“

„Splnila jsi první důležitý krok. Musíš začít mluvit o události, která to odstartovala.“ Otřásla jsem se. Díky, nechci! Stačilo, když jsem to musela říct Viktorovi. Tvářil se hrozivě, jemu jsem odporovat nemohla. Seděl, nakloněn ke mně, oči zavrtané v mém obličeji. Dívala jsem se do hlubin zlata a nechala mluvit moji bolest.

„Opustil mě po mých narozeninách. Stalo se něco špatného s jeho bratrem. Já udělala chybu, protože jsem tak strašně nemotorná. Všechno jsem to zkazila. Byla to moje vina.“ Byla to skutečně moje chyba? Nikdy jsem neuvažovala nad tím, jestli to byla moje chyba, protože jsem měla moc práce s obviňováním Edwarda.

„Neřekla jsi mi všechno, že? Chtělo by to trochu slunce nebo dobrého jídla? Měla bys vědět, že upíry nemůžeš oklamat.“ Oči mu zčernaly, z hrudi se mu vydralo hrozivé zavrčení. Celé jeho tělo se třáslo. Než jsem mohla cokoliv říct, zakřičet, stál na nohou a držel mě pod krkem. Nohy mi visely metr nad zemí…

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 10. kapitola: