Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alfa 5. kapitola

Cristina Frederica1


Alfa 5. kapitolaUběhly dva roky a holky jsem připravené na závody. Cullenovi už jsou ve městě. Přidala jsem pohled Edwarda. Doufám, že vám tak aspoň vynahradím to velmi dlouhé čekání. Přeji hezké čtení a čekám komentíky (Nechcete přece, aby mi to s další kapčou trvalo ještě déle, že ne? Ani já to nechci. :-).).

Pohled Belly:

O dva roky později (podzim)

„Tak jak jste na tom?“ zeptala jsem se holek.

Právě opravujeme motorky v garáži u Amber. Tohle by měly být poslední opravy. Za pár dní by nám měla přít SMSka s informacemi o závodech. Dva roky uplynuly jako voda.

„Já už to mám,“ řekly Amber se Zoey skoro jednohlasně.

„Kay? Jak jsi na tom?“ optala jsem se jí trochu starostlivě, jelikož měla dost zkroušený výraz.

„Dost špatně. Něco mi tu pořád teče a já to nemůžu zastavit,“ bědovala.

Amber se k ní rozběhla, aby jí pomohla.

„Ježišmarjá. Ty jsi ale kopyto. To, co ti tu teče, je taková zvláštní věc. Obvykle se jí říká olej. A nejde ti to zastavit proto, že ti chybí uzávěr, který sis, pokud vím, měla koupit včera odpoledne, když jsme byly nakupovat,“ řekla dost nakvašeně Amber.

„Nic se neděje. Zajedeme pro něj. Ještě není tak pozdě a něco jako uzávěr budou mít i ve Forks, ne?“ uklidňovala jsem Kaylu, která měla slzy na krajíčku.

„Mám jen deset babek,“ řekla Kay plačtivě.

Začala jsem se prohrabovat v kapsách a našla jsem dvacet babek. Amber se Zoey mě napodobily a taky vytáhly z kapes peníze.

„Já mám deset,“ hlásila Zoey.

„Já taky,“ přidala se Amber.

„No a jí mám dvacet, takže jsme za vodou,“ prohlásila jsem vítězně.

„Dobře, takže můžeme jet. Kay, ty pojedeš s Bellou,“ rozhodla Amber a všechny jsme se najednou rozesmály.

Amber na mě hodila Kaylu, jenom proto, že na ni neměla nervy. Mohla ji klidně hodit na Zoey, ale to by se nelíbilo Kayle, protože jsme já a Amber o trochu lepší než Zoey. Kayla je docela velká zmatkařka. Zmatkuje, i když se jí ponožky nehodí k tričku. Ne, že by byla maniak na módu, ale je jediná z nás, která se o ni, alespoň trochu zajímá.
Když jsme se dostatečně uklidnily, vyjely jsme vstříc Forks.

§§§§

O několik dní později

Celé dva roky, co jsem si šetřila na motorku, jsem si odkládala peníze na překvapení pro holky. Dnes jsem se rozhodla, že jim ho dám, jelikož už několik dní v kuse lilo jako z konve a závody jsou každým dnem blíž, i když ještě neznáme přesné datum.

Zavedla jsem holky k Amber do garáže a ony se momentálně nedočkavě dívají na krabici, která si spokojeně hoví v mé náruči.

„No ták! Už nás nenapínej!“ žádala mě nedočkavě Zoey.

„Dobře,“ řekla jsem, položila krabici na zem a otevřela ji.

Holky se k ní nedočkavě vrhly a začaly nadšeně jančit, když důkladně prozkoumaly její obsah.

„To je žůžo! Kde jsi na to proboha vzala peníze?“ ptala se udiveně Amber.

„Skládala jsem si peníze bokem a navíc mi paní Newtonová přidala za to, že jsem makala o prázdninách,“ řekla jsem, potěšená tím, že se holkám mé překvapení líbí. Ne, že bych očekávala jinou reakci. Co by taky mohly jiného dělat, než se radovat? Plná bedna sprejů a šablony se jmény vám holt zvedne náladu.

Když prvotní nadšení vyprchalo, vystřídala jej nedočkavost. Neotálely jsme a pustily se do práce. Já jsem měla černou motorku s červenými plameny a žlutým jménem, Amber fialovou se žlutým jménem, Zoey kombinace zelených odstínů s červeným jménem a Kayla zvolila červenou s bílým jménem. Když jsme si navzájem prohlédly své výtvory, rozhodly jsme se, že se půjdeme projet.

§§§§

Stály jsme zrovna na pláži a dívali jsme se na západ slunce, když se to stalo. Všem čtyřem nám najednou zazvonil mobil. SMSky, které nám přišly, byly stručné a na chlup stejné.

Grand Prix: Motocross se koná v Seattleských horách, 25. 11. v 10.00.

Pětadvacátého je za dva dny, což je úterý. Nevím, nevím, jak se vyvlíkneme ze školy. No, ono to snad dobře dopadne.

§§§§

Crrrr, crrrr.

Co to sakra je za otravné zvonění? pomyslela jsem si rozespale. Když se můj mozek trochu probudil, došlo mi, že to zvoní můj budík. Nastavila jsem si ho na pět hodin, abych si mohla před odjezdem do školy pořádně zaběhat. Vylezla jsem z postele a došourala jsem se do koupelny, kde jsem si dala rychlou sprchu, vyčistila si zuby a oblékla si nachystané oblečení. Zcela probuzená jsem sešla do kuchyně a nasnídala jsem se.

O půl šesté jsem už vybíhala ze dveří do přilehlého lesa. Měla jsem v plánu běžet až do Seattlu, což je hodně dlouhá cesta, ale s mou přípravou a pravidelným tréninkem jsem si docela věřila.

Za hodinu jsem byla u Seattlu a ani jsem nebyla unavená. Když jsem se vracela domů, narazila jsem v půli cesty na překrásnou mýtinku. Byla skrytá hluboko mezi stromy. Celé té kráse dominovaly nádherné květiny. Byla jsem tak unešená, že jsem zapomněla na čas. Z rozjímání mne probudil až nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje, ale když jsem se pozorně rozhlédla po okolí, nikoho jsem neviděla. Kdo by se taky potuloval po lese ve čtvrt na osm ráno? Jen takový blázen jako jsem já.

Rychle jsem se rozběhla domů, abych stihla školu. Měla jsem na mále, ale stihla jsem to.

Na chodbě ve škole jsem potkala Angelu, mou jedinou kamarádku a osobu, která mi byla hned po holkách z rezervace nejbližší. Ang stála u hloučku holek, které o něčem nadšeně konverzovaly. Když jsem přišla blíž k nim, poznala jsem Jessicu, Lauren a Emu. Většinu ostatních jsem znala jen od vidění a jejich jména pro mě nejsou důležitá.

„Ahoj. Co se tu děje?“ ptala jsem se Angely, která jako jediná zaregistrovala mou maličkost.

„Aho…“ chtěla mě Ang pozdravit, ale Jess ji předběhla.

„Do Forks se přistěhovala rodina. Doktor Cullen s manželkou a pěti dětmi. Emě mamka řekla, že doktor už včera nastoupil a jeho děti se k nám chystají zavítat zítra. Podle toho co jsem slyšela, jsou úplně úžasní,“ nadšeně brebentila.

Hmm. Škoda, že tu zítra nebudu. Ráda bych je viděla.

Naštěstí zazvonilo, takže Jess nemohla pokračovat. Vydala jsem se na první hodinu s Angelou po boku. Celý den jsem se však nedokázala zbavit těch nových. Pořád mi lezli do myšlenek. Naštěstí mě nikdo z učitelů nevyvolal, takže jsem žádný průšvih neměla.



Pohled Edwarda:

Už čtyři dny se všichni povalujeme po domě a nudíme se. Teda, nudím se tady jen já. Ostatní se věnují, jaksi… sobě navzájem. Já jediný nemám nikoho do páru. Už mě vážně nebaví poslouchat myšlenky mé upíří rodiny. Horší než myšlenky jsou snad jen noci, jelikož v tu dobu se obvykle Emm s Rose spustí z řetězu. Ostatní tak hlasití a divocí nejsou.

Dnes je pondělí. Carlisle už je dávno v nemocnici a zachraňuje životy, Esme v obýváku uklízí, i když už nemá co uklízet, Jazz s Alice jsou na lovu, Rose si čte nějaké módní časopisy a Emmett surfuje na internetu, protože v televizi nedávají žádné zápasy. No a já? Já sedím u sebe v pokoji a čučím do zdi. Jak zábavné.

„Lidi, pojďte sem!“ rozezněl se domem Emmettův hřmotný hlas.

„Tady žádní lidi nejsou, Emmette!“ zavolal jsem na něj se smíchem, ale rozběhl jsem se naším přirozeným tempem dolů k počítači, u kterého Emmett nadšeně poskakoval. Esme s Rose už u něj byly.

„Co se děje?“ ptal jsem se.

„Zítra jsou závody v Seattleských horách. Jmenují se Grand Prix: Motocross,“ nadšeně mi oznamoval.

„No a co my s tím?“ ptal jsem se nechápavě. Sice jsem uměl číst myšlenky, ale Emm teď myslel jen na ten závod. Neviděl jsem nic konkrétního.

„Ty seš ale pako. Co kdybychom se tam šli podívat?“ ptal se a upřel svůj štěněčí pohled na Esme.

„Proč tam chceš jít? Vždyť tebe motorky nezajímají ani v televizi,“ řekla Rose.

„Na živo to bude lepší. Půjdeš taky?“ zeptal se své manželky nadšeně, ale v myšlenkách už uvažoval nad tím, jak si se mnou a s Jazzem užije pánskou jízdu. Musel jsem se zasmát.

„Ne, díky,“ odpověděla mu Rose a vzdálila se. Patrně si šla číst v těch jejích časopisech.

„Můžeme jít Esme? Prosím!“ Emmett před Esme skoro klečel na kolenou.

„Dobře, můžete jít. Domluvím to s Carlislem a on vás omluví ve škole,“ řekla smířlivě a šla se věnovat úklidu.

„Těšíš se, brácho?“ zeptal se mě Emm a dal mi pořádnou herdu do zad, až jsem málem proletěl protější prosklenou stěnou.

„Úplně nadšením skáču,“ řekl jsem s trochu kyselým úsměvem. I když musím přiznat, že jsem se vážně těšil.

Zanedlouho se z lovu vrátili i Alice s Jazzem. Jasper byl tím nápadem nadšený. Miloval motorky.

§§§§

„Jedeme, kluci! Trvá vám to, jak holkám nákupy!“ řval Emmett nedočkavě. Když se mu v odpověď dostalo dvojí zavrčení od holek, radši se vypařil ven.

Vyrazili jsme s Jazzem za ním a zanedlouho už jsme svištěli po cestě směrem k Seattleským horám. Dorazili jsme tam za půl hodiny. Pod úpatím hor již stály mraky lidí. Organizátoři zmateně pobíhali a chystali vše potřebné. Na můj vkus byly ty přípravy trochu moc chaotické.

Vystoupili jsme z auta a přidali jsme se k přihlížejícím. Vzbudili jsme docela velkou pozornost. Jak jsem se tak rozhlížel, uviděl jsem mezi závodníky tři holky. Zvláštní. Musely být pořádně praštěné. O těchhle závodech jsem věděl jen to, že jsou nebezpečné a to jsem se dozvěděl z myslí přihlížejících, kteří tyhle závody sledovali již v minulosti. Ty holky jsou asi padlé na hlavu.

Při důkladnějším pozorování jsem zjistil, že jsou docela pěkné a sympatické. Dvě z nich měly černé vlasy. Třetí byla blondýna. Všechny měli jemné rysy, které teď byly stažené obavami. Rozhlíželi se a evidentně někoho hledaly. Z jejich myslí jsem vyčetl, že se jejich kamarádka zpozdila. Když jsem ji v jejich myslích uviděl, zatajil se mi dech. Nebyla tou nejhezčí ženou, jakou jsem kdy viděl, ale svým způsobem mne přitahovala. Z myšlenek těch holek jsem poznal, že je ona dívka, Bella, dobrosrdečná, obětavá a laskavá. Byly tam i další vlastnosti, díky kterým ji ty tři měly rády. Byl jsem zvědav, jestli jsou jejich myšlenky pravdivé a Bella je opravdu tak krásná a milá. Byl jsem si jist, že ji poznám a to brzy, jelikož chodí do školy ve Forks.

Najednou jsem uslyšel motor dobře upravené motorky a v zatáčce se objevila ona dívka. Jela na černé motorce s oranžovými plameny a žlutě napsaným jménem. Isabella. Pěkné jméno.
Bella zastavila u svých kamarádek a společně se vydaly k zápisu do závodů. Poté už jsem ji neviděl, až do doby startu. S bratry jsme si našli místo na kopci, odkud bylo dobře vidět na celou trať. Mělo se jet pět kol.



Pohled Belly:

„Bello!  Bello!“ volal na mě taťka a snažil se mě probudit. Když jsem ospale otevřela oči, ale odmítala jsem vstát, taťka přitvrdil. „Přijdeš pozdě do školy!“ zavolal. Myslel si, že jsem na škole doslova závislá. To jsem taky chtěla. Když jsme s holkami dělaly na motorkách, vymýšlela jsem si nejrůznější historky o tom, kam se chystám. Obvykle jsem se učívala s Angelou u nich doma nebo jsem nakupovat s Jess a ostatními holkami, se kterými jsem se popravdě vůbec nebavila.

Když ta slova pronikla mou ospalou a stále ještě nefunkční myslí, došel mi jejich pravý význam. Přijdu pozdě na závody!

Jako zázrakem jsem vyletěla z postele, teď už naprosto vzbuzená a utíkala jsem do koupelny. Když jsem byla umytá a oblečená „do školy“, vzala jsem si do školní tašky, kde už jsem měla nachystané závodní oblečení, snídani v podobě dvou rohlíku namazaných s máslem a se salámem. Zamířila jsem do garáže a vytáhla jsem odtud motorku, o které, jak jsem doufala, neměl nikdo z rodiny tušení.

Bratři se za poslední týdny doma moc neukazovali. Za poslední čtyři dny doma dokonce vůbec nebyli, až včera večer se vrátili, ale byli tak zřízení, že usnuli, jakmile dopadli na postele.

Vyjela jsem rychlostí blesku z rezervace a ujížděla jsem na závody. Když jsem tam dorazila, hned jsem zamířila k holkám, které mne netrpělivě vyhlížely. Neobešlo se to bez pořádného zdrbnutí ze strany Amber. Ona je taková horká hlava. Potom co se uklidnila, jsme zamířily k muži, který měl na starosti zápis do závodů. Měl trochu problémy s tím, že jsme holky, ale potom, co jsme mu řekly, že to pravidla nezakazují a ještě jsme dodaly pár pádných argumentů, povolil a přece jen nás zapsal.

O nějakou půl hodinu později jsme stály na startu. Celkem bylo dvacet závodníků a jen my čtyři jsme byly holky. To bude nářez!

Jakmile byl závod odstartován, všichni závodníci utvořili dlouhou řadu. Já jsem byla v první polovině. Nevím, kde byly holky, ale tušila jsem, že nejsou v mé blízkosti.

Vjeli jsme do lesa a já jsem se postupně probíjela vpřed. V jedné prudké zatáčce to jeden závodník neuřídil, podjela mu kola a strhl s sebou další dva. Já jsem se mezi nimi hbitě protáhla a jela jsem dál. Další dvě kola nikdo neboural a já jsem si udržovala čtvrtou pozici, neustále se lepíc na vedoucí trojku. Když jsme vyjeli na větší zablácenou mýtinu, myslela jsem si, že to neuřídím. Kola mé motorky se klouzala v bahně a já jsem byla celá špinavá. Jednou v zatáčce mi to dokonce tak podjelo, že jsem chvíli jela po levém koleni. Teda povím vám, že to bolí jak sto čertů a jeden ďábel. Nakonec jsem to srovnala a dohnala jsem třetího závodníka. Za půl kola jsem ho předjela a řítila jsem se k dalším dvěma. Už zbývala jen necelá dvě kola. Začínala jsem být ve stresu.

Půl kola uběhlo rychle, ale já jsem se pořád držela za zadkem druhému jezdci v pořadí. Nehodlal mě pustit před sebe, až v jedné zatáčce udělal chybu. Zatočil moc pozdě a zatáčka ho vynesla dál od kraje. Teď byla moje příležitost! Využila jsem jí znamenitě. Jakmile byl jezdec dost daleko od okraje, vmáčkla jsem se tam a předjela jsem ho. Slyšela jsem pár dost nevybíravých nadávek z jeho strany, které pravděpodobně adresoval mně. Jakmile jsem se trochu srovnala, pustila jsem se za vedoucím závodníkem. Byl tvrdohlavý jako mezek, takže mě před sebe nepustil, až do cílové rovinky. Jela jsem hned za ním. Najednou mu podjela kola a on na chvíli ztratil vládu nad motorkou.

Musela jsem toho využít, teď nebo nikdy. Když jsme jeli bok po boku, křikl na mne něco ve smyslu, že jsem děvka, a že mě nikdy nenechá vyhrát, přitom se mě pokusil shodit z motorky, což mu nevyšlo. Opravdu nesportovní chování. Na druhé straně jsem jej trochu chápala. Taky bych byla naštvaná být na jeho místě. Nechat se porazit od holky, to už svědčí o kvalitách dotyčného. I když jsem pro něj měla pochopení, soucit jsem k němu necítila, takže jsem přidala na plynu a dostala se do vedení.

Sto metrů, padesát, pětadvacet, cílová páska. Nechala jsem motorku ještě chvíli jet, potom jsem smykem zabrzdila a sesedla. Všude okolo se rozléhal jásot a sem tam i nadávky ostatních závodníků. Ani jsem se nenadála a už jsem byla obklopená holkami. Závod jsme uzavřely velký nadšeným skupinovým objetím. Když se k nám přihnali o organizátoři s tím, že mám jít na „pódium“, kde už byly stupínky vítězů, byly jsme nucené objetí ukončit. V závěsu s holkami jsem si to přihasila k provizornímu pódiu, kde už čekali mí rivalové, s věnci okolo krku. Vylezla jsem na nejvyšší stupínek a někdo mi dal kolem krku zlatý věnec.

Rozhlédla jsem se po davu přihlížejících a všimla jsem si třech kluků. Dva byli asi o rok starší, ale ten třetí byl stejně starý jako já. Byl nádherný. Hnědé vlasy s bronzovými odlesky měl stylově rozcuchané, zlatavě hnědé oči se nadšeně smály na celý svět a rty vykreslovaly ten nejnádhernější trochu pokřivený úsměv, jaký jsem kdy viděla. I jeden jeho kamarád se usmíval, i když to byl spíše výsměšný úsměv. Usoudila jsem, že to bude mít něco společného s třetím klukem, který se tvářil jako kakabus.

Když jsem konečně odtrhla pohled od toho kluka s bronzovými vlasy, který mne tak neskutečně přitahoval, všimla jsem si, že ke mně jde hlavní organizátor a nese velký šek na deset tisíc dolarů. Když mi ho předal, začali se všichni pomalu rozcházet. Když jsem se poprvé pořádně rozhlédla, zjistila jsem, že je něco kolem tří hodin. Popohnala jsem tedy holky a vyjely jsme domů. Protože jsme měly po cestě Seattle, zastavily jsme se tam s úmyslem vybrat výhru.

Když jsem přijela domů, našla jsem taťku, jak sleduje zápas s náčelníkem policie z Forks. Jmenoval se Charlie Swan. Když jsem byla malá, jezdila jsem s nimi pravidelně na ryby.

Nenápadně jsem se vytratila do pokoje a hledala jsem vhodnou skrýš pro čtvrtinu výhry.

 

Pohled Edwarda:

Ještě před startem jsem se s Emmettem vsadil, že vyhraje Bella. On vsadil na jezdce, který se hned po startu propadl až na jedno z posledních míst. Pořád si udržoval malý kousek naděje, že vsadil správně, jelikož mu šlo o hodně.
Kdyby vyhrál, získal by mého Aston Martina, ale jestli prohraje, což je více než pravděpodobné, nesmí s Rose celý jeden měsíc provozovat jisté aktivity, jestli víte, jak to myslím.

Už zbývá jen poslední kolo. Bella právě předjela druhého jezdce v pořadí a dere se k prvnímu. Emmettův favorit už je dávno z kola venku. Ve druhém kole mu podjelo zadní kolo a on to neuřídil.

Nějakých pět metrů před cílem se do vedení dostala Bella a už to tak zůstalo. Když projela cílovou páskou, začal jsem nadšeně skákat a radovat se. Z nějakého důvodu jsem skoro celou dobu závodu zadržoval dech a napjatě jsem Belle držel palce. Nevím, proč jsem to dělal, ale kvůli té sázce to rozhodně nebylo. Když jsem se uklidnil a přestal se radovat, vybuchl jsem smíchy.

Ignoroval jsem myšlenky všech přítomných a tak jsem si nevšiml myšlenek svého naštvaného bratra. Potom už se mnou celý den nepromluvil. Mohl jsem jen poslouchat jeho nakvašené a hodně nešťastné myšlenky.
Když jsme stáli pod pódiem, zubil jsem se jak měsíček na hnoji. Jazz si Emmettovy pocity taky docela užíval. Nemohl mu číst myšlenky, ale jeho pocity samy o sobě mluvily za vše.

Ucítil jsem na sobě Bellin upřený pohled a otočil jsem se tam, odkud se linula ta nejsladší a nejlepší vůně na světě. Cítil jsem lilie, čerstvě posečenou trávu, vlhkou lesní půdu a směs nejlahodnějšího ovoce. Ty pestré vůně, které k sobě ve skutečnosti nepatřily, se v této jedné ladné symfonii nádherně doplňovaly. Z její vůně mně šla hlava kolem. Kdybych se uměl jen o malinko méně ovládat nebo bych nebyl v davu plném nevinných lidí, asi bych po ní skočil a zabil ji, čehož bych hořce litoval, až bych se dostal s opojení její krve.

Když jsem se na ni podíval, akorát odvracela pohled na jednoho z pořadatelů soutěže, který si to k ní rázoval dosti těžkopádným krokem a nesl velký šek.

Když se ta sešlost rozpustila, jeli jsme domů. Emm byl pořád naštvaný, takže jsme si z něj s Jazzem dělali dobrý den, což mu na náladě nijak nepřidalo. Cestu jsme zvládli v rekordním čase. Doma už na nás všichni čekali. Když jsme jim s Jazzem nadšeně oznámili podrobnosti a výsledek mé a Emmettovy sázky všichni byli kromě Rose nadšení. Alice skákala vysoko do vzduchu, div nám neprobořila hlavou do stropu díru, protože nesnášela noci stejně jako já. Ale jí to nadšení na rozdíl ode mne vydrželo, jelikož po tom co dostala „geniální“ nápad, mne úsměv přešel. Měla v plánu nahradit Rose s Emmettem.

Než jsem stačil něco namítnout nebo si alespoň uvědomit, co se děje, Alice už táhla Jazze, který byl z počátku zmatený, nahoru do jejich pokoje. Za pár sekund už se domem rozléhaly zvuky, které jsme všichni dobře znali, ale teď jsme je slyšeli v podání Alice a Jazze.

Nádhera. Vážně nádhera. Když učiním přítrž jedné dvojici svých sourozenců, pustí se do sebe druzí dva. Jak to tak vypadá, budu muset uzavřít další sázku. Pro jistotu uzavřu sázku i s Carlislem, kdyby náhodou s Esme dostali chuť na malé povyražení. To už by tady mohl být konečně klid aspoň na měsíc! Brblal jsem si v duchu a vyrazil jsem upíří rychlostí ven. Nesledoval jsem cestu, ale najednou jsem se ocitl na malé louce poblíž Seattlu. Zavedla mě sem ta nejnádhernější vůně, jakou jsem kdy cítil.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Alfa 5. kapitola:

 1
7. jjj
16.03.2012 [10:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. nikca289
27.01.2012 [19:27]

užasna kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. kolouš
21.01.2012 [14:04]

krása, nádhera supeeeeer kdy bude další kapča ??? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Rena16
18.01.2012 [20:13]

supééér Emoticon Emoticon Emoticon ať se Bella promnění ve vlka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. ZuzunQa
18.01.2012 [19:31]

super,super,super. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
a nech sa bella tiež premení na vlka :) pls

18.01.2012 [15:42]

AliceKateCullenouu nemůžu se dočkat okamžiku až se ti dva uvidej ve škole Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. leluš
18.01.2012 [14:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!