Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Agentka - prolog

30.01.2011 (15:15) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1328×

Prolog

„Dobrý den, Ag,“ pozdravila mě Liliana, sekretářka.

„Dobrý den, Lili,“ odpověděla jsem klidně. „Nevíš, proč mě volá?“ zeptala jsem se.

„Nevím, víš, že mně se nikdy nic neřekne,“ usmála se. Lili neví, že jsem upírka, ještě že tak, už tak mám plnou hlavu problémů, mám pocit, že po mně někdo jde. Přiložila jsem ruku na čtečku a pak jsem chvíli počkala.

„Vítejte, Ag,“ pozdravil mě robotický hlas a otevřely se všemu-vzdorné dveře. Vešla jsem a hned se dveře zase zavřely.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem mého šéfa, šéf byl člověk, a to že jsem upírka mu nikterak nevadilo, vždy jsem ho měla ráda, byl to super člověk, i když velice přísný. Byla jsem ráda, že mě vzal zde, do této společnosti, a že ze mě udělal znovu člověka, no, alespoň chováním.

„Ahoj, Ag,“ pozdravil mě s veselým úsměvem na tváři.

„Potřeboval jste něco?“ zeptala jsem se jej.

„Ne, ale chci vám dát dovolenou, pracujete už přes týden čtyřiadvacet hodin denně, to je i na upíra výkon a nyní není nic nového, takže vás tady nepotřebujeme,“ usmál se na mě šéf.

„Vážně? Žádní teroristé, žádné bomby, žádné útoky na prezidenta, nic?“ zeptala jsem se smutně.

„Ne, nic, říkal jsem si, jestli nechcete třeba zajet do Forks, za Charliem,“ řekl šéf. No, to znělo jako dobrý nápad, Charlieho jsem neviděla už, no hodně moc let, a také bych si mohla konečně zalovit, trocha zvířecí krve by se hodila, už jsem tu pochutinu neochutnala, no, také tak dlouho jako jsem neviděla Charlieho.

„Skvělé, ale kdyby jste mě tu potřebovali stačí zavolat a jsem zpět,“ řekla jsem.

„Dobře, takže jsme domluveni, ale moc to nepřeháněj s krví,“ upozornil mě šéf.

„Jistě,“ řekla jsem, už mi nadšení vyprchalo, takže mám dovolenou, ale musím stále pít ty hnusný sajrajty.

„Víš, že to dělám pro tvé dobro, přece bys nechtěla, abys byla zase slabá a přechod zpět na neupírství by byl bolestný,“ řekl, vzpomněla jsem si na to a chytila si krk. Neupíři, tak můj druh, jehož jsem byla jediným členem, nazývali, nepila jsem krev, tedy mohla jsem, ale odolávala jsem, žila jsem z umělé krve, kterou jsem měla speciálně vyrobenou, mohla jsem také měnit barvu očí na jakoukoli, ale většinou jsem měla modro-fialové, to podle toho, jaký druh jídla jsem jedla. Ovšem bylo dosti nevhodné, abych měla denně jiné oči, a tak jsem si vždy vybírala na jednu misi jeden nebo dva druhy.

„Jistě, můžu už jít?“ zeptala jsem se.

„Jistě,“ odpověděl, a tak jsem vyšla z místnosti. Vzala jsem telefon a vytočila Charlieho číslo.

„Dobrý den, tady Charlie Swan,“ uslyšela jsem ze sluchátka.

„Ahoj, Charlie, vzpomínáš, to jsem já, Ag,“ pozdravila jsem ho.

„Jistě, Ag, pročpak voláš, něco je v nepořádku?“ zeptal se mě Charlie.

„Ne, vše je v pohodě, jen jsem se chtěla zeptat, jestli mohu přijet na návštěvu, dostala jsem volno,“ uklidnila jsem Charlieho.

„Jistě, kdy přijedeš? Mám tu totiž dceru, Isabellu, určitě si budete rozumět,“ zeptal se.

„No, tak zítra jsem tam, musím si ještě zabalit a moje letadlo není nejrychlejší, to bych si musela vzít něco jiného a nevím, jak bys vysvětlil, že jsem přijela ve stíhačce nebo v něčem podobném,“ řekla jsem vesele.

„No, hlavně si vezmi něco menšího, protože by se nám to tu nemuselo vejít,“ zasmál se Charlie a pak už jsme se dohodli, zaklapla jsem mobil a šla si zabalit.

Vzala jsem si oblečení na zimu, protože ve Forks je zima pořád, ale to mi ani nevadilo, nešla jsem se tam opalovat. Samozřejmě mi nemůže být zima, ale přece jen nebudu tam chodit v krátkých kalhotách a tričku bez rukávů, to by mohlo vzbudit pozornost. Jen jsem si nebyla jistá, které auto si mám vzít. Nějaké méně křiklavé, co zapadne, ale takové jsem neměla, no, limuzína je vyloučena, stejně si tam neberu svého řidiče, sakra, neberu si nic a je to, alespoň neztloustnu, i když to je u upíra nemožné, takže co by se mi mohlo stát. Ano, vypadla bych z kondice, takže auto se nebere, stejně bych měla být opatrná, protože lidé jsou tam všímavější než jinde, asi proto, že tam se znají všichni.

Když jsem zabalila oblečení, zašla jsem si do lednice. Dnes si to můžu dovolit, pomyslela jsem si, když se sáhla po rudé krabici. Podívala jsem se ještě do zrcadla, oči jsem měla stále krásně modré. Vzala jsem si skleničku a nalila do ní červenou tekutinu. Radši jsem si k tomu ani nečuchla a snažila se sama sebe přesvědčit, že to je krev, rychle jsem vypila celou sklenku a otřásla jsem se. Červené je sice nejlepší, díky své barvě, ale stejně chutná odporně. Mluvila jsem v duchu sama k sobě, už jsem se těšila, až zase ochutnám opravdovou krev, ale musím se hlídat, jak řekl šéf. Schovala jsem krabici do lednice a šla jsem směrem k malému letišti, které bylo na vrcholu tohoto obrovského a vysokého domu. Celý tento dům s letištěm a různými blbostmi patřil mně, bylo tu vše, dole bydleli mí služební, kteří mě obskakovali jen málokdy, většinou se jen dole flákali, protože já nebyla moc náročná, ale všechno tohle byl dar od šéfa za všechny ty akce. Když jsem došla upíří chůzí nahoru k letišti, musela jsem zpomalit, protože sama řídit letadlo neumím, a tak jsem měla také pilota.

„Dobrý den,“ pozdravil mě můj pilot, byl tu nový, ani jsem nevěděla, jak se jmenuje.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a pak jsem šla zkontrolovat zásoby jídla. Měla jsem tu dosti jídla na měsíc, všechny byly v barvách modré, fialové a červené, takže jako obyčejně, také jsem tu našla i nějakou malou zásobičku zelené, asi, kdybych potřebovala na nějaký čas změnit identitu. Když jsem nastoupila do letadla, to s tou identitou se mi potvrdilo, v kufru byly dvě hromady papírů, jedna pod jménem Nell Wingová a druhé Angela Swanová, super, můžu se vydávat za příbuznou Charlieho, takže kolik mi je? No, to se podívejme jako Nell 25 a jako Angela 19? No, to mě tedy omladili, když mi je něco kolem čtyřicítky, ale což, na lidská měřítka je mi méně. No, podívejme, sestra Charlieho, jsem zvědavá, jestli mu už někdo řekl, že má sestru. Usmála jsem se, to bude zajímavá dovolená.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka - prolog: