Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » About her - kapitola 7.

28.06.2010 (14:15) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1213×

Následovala jsem Jacoba kamkoliv se hnul, přesto si ode mě udržoval vzdálenost na několik kilometrů. Věděla jsem, že ho nesmím ztratit z dohledu. Už jen proto, že jsem necítila jeho pach. Šli jsem lidským tempem několik týdnů, než mě do nosu uhodila vůně slané vody... Oceán!

Uhýbala jsem větvičkám a listím, když mě vedl přes houštinu stromů, když se přede mnou objevil pohled na moře. Ale něco tu bylo špatně. Nikde jsem neviděla Jacoba a zpanikařila jsem. Co teď?

„Jacobe?“ zavolala jsem do ticha, ale odpovědí mi byla jen má ozvěna a šumění vln. Snad po mě nechce, abych plavala?

„Carlisle pak přeplaval do Evropy, kde se v Itálii seznámil s Volturiovými... Nemusíme dýchat... Plavání je pro nás přirozené, stejně jako běh...“ Zněla mi v hlavě Edwardova slova. Bylo to zvláštní, jelikož jsem si to dokázala vybavit tak jasně, jako by mi to šeptal do ucha. Moje ostatní lidské vzpomínky byly ale zamlžené, jestli vůbec nějaké.

Poodešla jsem o pár kroků blíže k útesům a podívala se do rozbouřeného moře. Nadechla jsem se a připravila jsem se ke skoku. Najednou... během vteřiny jsem už ale nestála nohama pevně na zemi, ale celé mé tělo bylo uvězněno pod vodní hladinou.

Bylo to zvláštní, tak jedinečné a přitom děsivé. Moje plíce necítily žádný tlak nebo pnutí, a když jsem otevřela oči, viděla jsem to jasněji, než kdybych měla potápěčské brýle. Viděla jsem útesy několik yardů ode mě, viděla jsem každou vodní řasu, všechny ryby...

Plavala jsem pod vodou, nikdy jsem se nevynořila. Jen jsem čekala, až se přede mnou objeví pevnina. Všichni živočichové se mi vyhýbali, jejich pud sebezáchovy byl natolik silný, že vycítili nebezpečí. Kéž bych i já měla tenkrát něco, co by mě zadrželo...

Nevím, kolik dní nebo týdnů jsem byla uvězněna pod mořem, ale najednou jsem před sebou uviděla pevninu. Jakmile jsem se vynořila, uvědomila jsem si ten rozžhavený kov v mém hrdle. Na pláži několik kilometrů ode mě byli lidé. Mnoho lidí... Poznala jsem horké slunce na mé třpytivé kůži, jak ji pomalu zahřívá. Plavala jsem od nich dál, od prozrazení a masakru tolika nevinných životů.

Až o mnoho hodin později jsem už oblečená nasytila svůj hlad. A také jsem zjistila, kde to jsem. Byla jsem na hranici Francie a Španělska. V hlavě jsem si přehrávala mapu Světa a pochopila jsem, že jsem celou tu dobu plavala rovně, jako bych se držela pravítka. Potloukala jsem se nočním městem Francie. Byla krásná... Ne, víc než to, ona byla nádherná. Staré domy a kamenné uličky byly osvětlovány pouličními lampami, všude byla vůně moře a čerstvého pečiva. Z lidského jídla se mi sice zvedal žaludek, ale tahle vůně mi připomínala domov, připomínala mi mojí maminku.
Jasně si pamatuji, jak jsem jí kdysi sama pekla domácí pečivo a vždy jí chutnalo. Přemýšlela jsem, co teď dělá a jak se asi má. Mohla jsem jen doufat, že si nic neudělala, že se aspoň pokusila najít štěstí a zapomněla na svou nemocnou dceru, která v jejích očích zemřela.

Naproti mě se z domu ozývalo mnoho bušících srdcí. Jejich tlukot byl silný, rychlý a uháněl kupředu v nepravidelném tempu. Ale hlasitější než ten tlukot bylo sténání těch lidí. Mnoho mužů a žen. Přede mnou se objevil malý domek, u jehož vchodu byly vyvěšené dvě červené lucerny. Sama jsem se musela zasmát, tak Jacob mě zavedl do bordelu?

O několik minut později z domu vyšel muž a až moc vášnivě se loučil z jednou z místních dívek. Poznala jsem, že je to turista, jelikož mluvil anglicky. Ale ten hlas mi byl povědomý a já zbystřila všechny smysly. Opatrně, aby mě nezpozoroval, jsem ho pomalu sledovala. Jak chodí mezi temnými uličkami v mírně podnapilém stavu a hledá pravděpodobně hotel.
Kdo to je? A proč je mi tak povědomý?
Možná to byl můj kamarád, nějaký spolužák, nebo známý... Ale proč? Já nemůžu navázat kontakt s člověkem...

„Hej, ty!“ zavolala jsem na muže a ten se zastavil. Rozhlížel se, zatímco se mu vlnila kolena a hrozilo, že tu upadne.
Nakonec se na mě otočil a jeho srdce se rozbušilo. Mlsně se usmál a popošel pár kroků ke mně. „Neznáme se?“ zeptal se. „Jsi mi povědomá, krásko. Ale pochybuju, že bych tě mohl zapomenout...“
Byla jsem po lovu, nemohla jsem mu ublížit a tak jsem ho nechala, aby ke mně přišel. „I ty jsi mi povědomý,“ svěřila jsem se mu. Vůbec jsem netušila, že bych mohla na muže tak působit. Byl přímo omámený, nebyl při smyslech.

„Jmenuju se Logan,“ usmál se a můj žaludek se obrátil vzhůru.

Před šesti lety

Ležela jsem na podlaze a okolo mě byly jen vypolstrované stěny. Když tu se otevřely dveře a v nich stál muž, který mi byl od prvního pohledu nesympatický. Kapičky potu mu stékaly po čele, jeho vlasy měly blond melír v černých vlasech a na prstech měl velké prsteny.
„Ty budeš ta nová, že? Isabella...“ Jeho hlas byl stejně tak odporný jako jeho vzhled. Bála jsem se ho a snažila se přitisknout víc ke stěně, ale nemohla jsem se hýbat. „No, nikam nespěchej. Jen ti jdu dát injekci a vybrat si vánoční prémii,“ zasmál se a přistoupil ke mně. Klekl si a pomohl mi ze svěrací kazajky.
Chtěla jsem se ho co nejdřív zbavit, tak jsem jako poslušné dítě natáhla ruku. Jehla projela mou kůži a já se v ten okamžik začala cítit malátně. Jako by mě nic nebolelo, nic netrápilo. Bylo mi víc než hezky.
Ten doktor už stál a jeho ruce zabloudily na jeho opasek, který si začal stahovat. Pozorovala jsem ho a nevěděla, co dělá. Vlastně, bylo mi to jedno. Nic mě nebolelo, a to bylo to hlavní. Až se jeho ruce dotkly mého těla, ze kterého začal sundávat vše, co ho zakrývalo.

„Ještě jsem se nepředstavil. Jmenuju se Logan a ty jsi má vánoční odměna. A s tebou... S tebou budou Vánoce každej den.“

Jeho jazyk zanechával na mých ňadrech mokro a sliz. Jeho ruce drtily mé tělo, ale já necítila bolest. Až pak, když do mě surově vnikl, jsem pocítila tu řezavou bolest, která se rozlévala do celého těla. Ležel na mě a jeho pot kapal dolů na mé tělo.

Jeho ruce přímo rvaly mé vlasy a já s tím nemohla nic dělat. Když to skončilo, znovu mě oblékl a sobě natáhl kalhoty.

„Neboj se, maličká. Seš mimo provoz, tak jsem to do tebe všechno pustil,“ usmál se a znovu se jeho rty přilíply na ty mé.
Zítra přišel znova, pak zas a znova. Každý den... Nejhorší na tom nebylo ponížení, které mi uděloval, ani bolest nebo odpor, který jsem cítila k němu a k sobě, ale to, že jsem si po čase zvykla. Když mě předávkoval léky, cítila jsem, že si bere mé tělo.

Ale když už ani léky nepomáhaly, věděla jsem, že si bere i mou duši. Byla jsem jeho po všech stránkách. Proč? Proč?! Vždyť já měla patřit někomu jinému! To on mě jako jediný směl líbat, laskat mé tělo, pomilovat mě každý den... Edward...

Součastnost

Popadla mě zlost a odpor. Moje podvědomí mi ukázalo ty špinavé vzpomínky a já měla před sebou muže, který mi nedal šanci žít, stejně jako všichni ostatní.

„Jak sis užíval prémií, Logane?“ zavrčela jsem.

Muž jen pozvedl jedno obočí, ani si mě nepamatoval, ale já si pamatovala jeho, a v tom byl důvod jeho smrti. Má síla, má nezničitelnost. V tu chvíli jsem si uvědomila, kolik nenávisti v sobě mám. Že necítím soucit, slitování ani chuť odpouštět. Lehce jsem se odrazila jedním chodidlem od země a má dlaň svírala jeho krk.

Pochopil... Pochopil, že ho čeká smrt. Jeho zorničky byly strachem rozšířené a nemohl popadnout dech. Už jsem se chtěla zakousnout do jeho hrdla, ale zastavilo mě vlastní vědomí. Když si vezmu to, po čem budu nejvíce toužit, budu jako on. To Logan si ze mě bral to, co nejvíce chtěl. Chtěl jen sex, moje tělo. A já teď chci jeho krev...

Jedna moje ruka mířila na jeho hrudník, zatímco ta druhá pořád držela jeho krk. Snažila jsem se, abych ho neudusila. Já sama jsem neměla možnost nechat se udusit, umírala jsem pomalu a bolestivě. Teď to pozná i on.

Moje pokrčené prsty se táhly až k jeho pasu a ostré nehty mu rvaly košili a působily krvavé škrábance. Nedýchala jsem... Nechtěla jsem se na něj vrhnout a zabít ho rychle. Počínala jsem si jako ten nejzvrhlejší masochista, že by mě ti největší blázni obdivovali.

Musela jsem ho umlčet a tak moje ruka opustila jeho hrdlo a zakryla ústa. Moje kůže tlumila všechny výkřiky, co ze sebe dostal. Dostala jsem se až mezi jeho nohy, na to odporné místo a v zápětí jsem mezi prsty ucítila teplý proud krve. Logan sebou škubal, řval a z očí se mu valily obrovské slzy. Hnětla jsem dál tu tuhou hmotu a dívala se mu do očí.

Těšilo mě to. A pak... Pak se moje dlaň, co mu zakrývala ústa, vymrštila a prorazila mu hrudník až na zeď, o kterou jsem ho celou dobu opírala. Pustila jsem ho a Logan se svalil k zemi.

„Tak co?“ procedila jsem s opovržením. „Komu ho tam teď kdo strčil?“ A začala se smát. Byla jsem jako démon, co se prorval na vrh a ovládl celé moje tělo.

Ještě několik vteřin jsem se dívala na bezvládné Loganovo tělo, až mě do uší uhodil silný tlukot srdce. Otočila jsem se za ním a to, co jsem uviděla, mě ohromilo. Ve druhém patře starého domu stál v okně malý chlapeček. Schovával se za záclonou a v jeho očích byl děs. Přesto byl tak krásný! Měl tmavé vlasy a hluboké oči, baculaté tvářičky a plné rty.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Viděl mě, viděl mou upíří sílu a rychlost. Musela jsem ho zabít.

Shrnutí

A teď se ptám Vás čtenářů. Má Bella chlapečka zabít pro svou záchranu, nebo ne. Je to jen na Vás...

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek About her - kapitola 7.: