Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » About her - kapitola 6.

19.06.2010 (09:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1740×

Toulala jsem se. Toulala jsem se krajinou, toulala jsem se časem. Nikde jsem nemohla zůstat. Nikde nebyla Bella. Jak usilovně jsem ji chtěla najít, slyšet její smích, vidět světlo v jejích očích. Proč jsem ji nemohla najít? Proč její hlas už nezněl tak lidsky, proč byly její oči krvavě rudé?

Už uplynulo pět let... Pět dlouhých let, co jsem se stala oživlým kamenem. Nechtěla jsem ani vědět, jak vypadá moje tvář, ale vždy, když jsem povalila svou oběť', tak jsem v jejích ustrašených očích uviděla svou vlastní tvář.
Někdo by řekl, že je nádherná, ale pro mě nádherná nebyla. Bála jsem se jí, bála jsem se a moc. A stejně jsem i trpěla nad tím, že nemůžu spát. Kdybych usnula, možná bych měla krásný sen. Sen o Edwardovi a Renesmé.

Jak jsme všichni tři spolu někde daleko na krásném místě. Živě jsem si dokázala představit její tvář v průběhu let. Byla by nádherná, stejná jako Edward. Ostré rysy, bronzové vlásky by se jí všemožně kroutily okolo bledé tvářičky, které by dominovala zelená očka, která by svítila radostí.

Jenže já nic z toho neměla. Byla jsem sama. Všemu a všem jsem se vyhýbala. Když jsem narazila na lidský pach a nebyla hladová, měla jsem dost síly na to, abych utekla. Abych jim zachránila život od mé podstaty, od mého bytí… A když jsem ucítila pach upíra, vyhnula jsem se mu obloukem.
Něco mi říkalo, ať' se od nich držím co nejdál. Neměla jsem bojové schopnosti a moje novorozenecká síla již zmizela.

Ano, nechtěla jsem zemřít. Nechtěla jsem skončit v pekle, i když můj život po životě se od pekla nemohl moc lišit. Přesto jsem nemohla vědět, co bych měla od pekel čekat. Možná… Možná bych strávila věčnost tím, že by se v mé hlavě přehrávaly ty nejodpornější vzpomínky, co mám.

Edwardův odchod, smrt mojí nenarozené dcerky, trpící tváře mých rodičů, když mě držely v blázinci a nakonec Jacobova smrt.

Smrt celé smečky, smrt Emily a jejího miminka. V jednom směru jsem byla ráda, že upíří paměť' maže lidské vzpomínky. Chtěla jsem se jich co nejdříve zbavit a uchovat si jen ty hezké, co mě vždy zahřály na těle i na duši.

Časem bych si vytvořila vlastní minulost, vlastní lidský život, který by byl takový, jaký jsem měla mít. Měla bych muže a dceru, které bych milovala a oni mě. Měla bych milující rodiče a nejlepšího přítele, který vždy stál po mém boku a nikdy mě neopustil a měla bych své přátele a kamarády, kteří by byly tak stejní a rozdílní zároveň.

Jenže já byla upír… Nemohla jsem si něco vymyslet a sama sebe o tom přesvědčit. To bylo nemožné. Byla jsem odsouzena k tomu, abych žila věčnost v plném vědomí a přesvědčení, co všechno jsem ztratila, co všechno jsem zničila… Už nikdy jsem nemohla, a ani neměla, dojít klidu. Snad až v té chvíli jsem si uvědomila, co je to prokletí nesmrtelných.

A konečně jsem pochopila, proč mě Edward opustil. Pochopila jsem, že on pro mě tohle nechtěl, i když vím, že kdyby byl se mnou, už bych nemusela trpět. Už tolikrát jsem chtěla vyhledat Edwarda, znovu se ukrýt do jeho náruče, která by už nebyla tak ledová, přesto bych v ní našla domov.

Ale jak...? Jak bych se mu mohla podívat do očí, když jsem zabila naše vlastní dítě? On by se to dozvěděl. Dřív nebo později by přišel na to, že jsem s ním čekala dcerku, kterou jsem nebyla ani schopná donosit. A pak by mě nenáviděl. Byla bych pro něj jen póvl, neúplná žena. Ubohá karikatura Belly, která nedokáže snést samotu.

Možná to tak i mělo být. Byla jsem tak pitomá… Opravdu jsem si myslela, že budu mít takové štěstí vždy? Že budu neustále tak šťastná a budu mít vše, po čem mé srdce touží?

Měla jsem svou maminku, byla mou nejlepší kamarádkou, měla jsem starostlivého otce, skvělé přátele. Měla jsem Alici, tak veselou a přátelskou, byla mojí sestrou, rádkyní a důvěrnicí. Mohla jsem jí říct vše a ona by mi poskytla rameno, na kterém jsem se mohla vyplakat.

A pak tu byli oni. Edward a Renesmé… Ti nejdůležitější, ti jediní. Milovala jsem je stejnou měrou, byli středobodem mého vesmíru, i když se nikdy nepotkali. Edwardovi ruce nikdy nespočinuly na mém bříšku. Nikdy neucítil její kopnutí, nikdy neviděl fotku z ultrazvuku… Ani neví, že někdy existovala. Neví, že měl být otcem nádherné holčičky, neví, jak moc byl náš vztah naplněn, a jak moc jsem se mu odevzdala…

Přede mnou se rozprostíral les a slunce pomalu zapadalo za obzor. Končil den a začínala noc. Bylo to pro všechny znamení, že se něco mění. Ale mě všechny dny splynuly do jediného. Přesto to byl nádherný pohled. Stála jsem na skále a viděla jen tu rudou kouli, jak pomalu klesá níž a níž, všechno a všechny oslepovala svou září a prosvětlovala mračna po celém nebi.

Ale najednou se něco změnilo. Před tou žhavou koulí něco bylo. Nikdo by si toho na mém místě nevšiml, ale já to viděla jasně. Myslela jsem si, že jsem se zbláznila, nebo mě šálí zrak, ale já byla upír. Možnost omylu nebyla na místě.

Viděla jsem ho jasně, jak tam sebevědomě stojí a jeho oči souhlasily s těmi mými. Byl jiný, než jsem si ho pamatovala. Můj dokonalý zrak si všiml všech těch maličkostí, které jsem dříve nevědomky přehlížela. Pomalu šel ke mně, trvalo to několik minut, ale přiblížil se ke mně o několik kilometrů bez toho, aby ze mě spustil zrak.
Na nic nečekal. Věděl, že nejsem schopná se k němu rozeběhnout, i když jsem v danou chvíli nechtěla nic jiného. On byl se mnou, na ničem jiném nezáleželo. Našla jsem to lano...

Nyní byl už ode mě jen pár kilometrů, mohla jsem být u něj během jediné vteřiny. Během vteřiny by dostala má nicotná existence smysl, měla bych důvod proč žít a ne mít strach ze smrti, po které by už nebylo žádné nebe. Jen jsem stále podstupovala ten zbyteční očistec, pikat za to, že existuji po všechny dny na tomto světě.

Jeho trup se prohnul jako guma a najednou změnil směr. Otočil se celým tělem, přesto byla jeho hlava otočená, aby mi hleděl do očí. Pak poodešel pár kroků a já ztratila ty hluboké oči plné oddanosti. Začala jsem panikařit, ale stále jsem se nedokázala hnout, jako by moje žíly nenaplňoval jed, ale nějaké hutné lepidlo, co mě nechtělo pustit.
Pochopila jsem… Znovu se otočil na mě a mně konečně došel jeho záměr. On nechtěl jít ke mně, ale volal mě k sobě.

„Chceš… chceš mi něco ukázat?“ zeptala jsem se. Čekala jsem, že nebudu moct ovládnout svůj hlas. Od mé přeměny jsem promluvila jen na začátku a to jsou už roky. Ale šlo to lehce, jako bych mluvila každý den.
Vlk se znovu otočil, načež se opět rozešel na západ. Pomalu jsem odlepila svoje bosé chodidlo od země a popošla o pár kroků. Připadala jsem si jako v jiném světě... Jak je tohle možné? Jacob je mrtvý a já teď' před sebou vidím rudohnědého vlka, který byl sice normálního vzrůstu, ale byl to on. To byl můj Jacob...

A já ho právě následovala. Kamkoliv se hnul, šla jsem i já. Věděl přesně, kam mě zavést a já mu bezmezně důvěřovala. Kráčela jsem po té cestě, kterou mi určil...

Shnrutí

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek About her - kapitola 6.: