Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 13. kapitola

cullenbyalish


A Member of Guard - 13. kapitolaPo dlouhé době se ukazuji s pokračováním MoG (doufám, že mi obrovskou časovou prodlevu odpustíte). Co se bude dít ve Volteře poté, co se Corin se Santiagem vrátí?

25. července 2005, Volterra

 

Tmavovláska hrdě kráčela za Santiagem pomyslnou uličkou, již mezi sebou stvořili obyvatelé Volterry pouhopouhým rozestoupením. Celý sál s jejich vstupem zmlknul a Corin se otřásla. Abyste rozuměli, když vás naráz sledovalo přes dvaatřicet lidí, nedalo se bavit o procházce růžovým sadem; obzvláště pak ne v situaci, kdy jste všem vyčkávajícím tajili informaci, za kterou vás mohli bez mrknutí oka nechat popravit.

„Pane,“ prohodila Corin tiše, přičemž se způsobně uklonila vládcům Volterry, stejně jako Santiago po její levici. Na rozdíl od černocha upírka se navíc musela prát se svým nehmotným břemenem.

„Corin!“ Caius prudce vstal ze svého trůnu, razíce si k ní cestu. Corin tedy jen zdvihla hlavu, aby se tak setkala s vládcovým temným, přesto starostlivým pohledem. 

Tmavovláska si nemyslela, že v tu chvíli vypadala bůhvíjak dobře, právě naopak. Na jejím těle pokrytém koktejlovými šaty s dlouhým rukávem se v oblasti zápěstí jasně rýsovaly bledé jizvy z použití upířího jedu při mučení. Každý krok vpřed na vysokých podpatcích lodiček ještě stále vyvolával vlnu bolesti v holenních a lýtkových kostech, které jí byly Lermontovem několikrát zlomeny, narovnány a poté opět zlomeny.

Ovšem Caius, i s přihlédnutím ke všem Corininým neblahým zážitkům z posledních dnů, vypadal daleko hůř. Na čele se mu skvěly vrásky, o nichž se upírka domnívala, že svou pozici zaujaly na dobu neurčitou; jeho vždy autoritativně vyhlížející postava jako by se nyní ztrácela v temném plášti. Rýsující se temné žíly na vládcových rukách v momentě, kdy Corin vzal za ramena, vypovídaly o jeho několikadenním nepřijímání lidské krve. Zjednodušeně řečeno ani za mák nepřipomínal obávaného tyrana z hororových leporel pro malé upíry.

„Caie…“ pokusila se do svého výdechu vměstnat naději. Měl spoustu otázek, to bylo nad slunce jasné. A ačkoli ho Corin chtěla ujistit o tom, že Ethel i Terrance byli v pořádku, nemohla si dovolit mluvit. Ne tady, ne před Arem.

Nezbylo jí tedy než doufat, že si Caius správně vyloží kývnutí hlavou jako důkaz skutečnosti, že byla Ethel živá a zdravá.

„Santiago, Corin!“ Sálem se roznesl Arův optimismem přeplněný hlas. Copak mu v sále nescházela Ethel? Nevěděl snad, že zůstala v Americe? „Vítejte zpět. Převzetí Athenodořiny objednávky tedy proběhlo úspěšně, není-liž pravda?“

„A-ano, jistě,“ pípla Corin nejjistějším tónem, jakého byla v tu chvíli schopna. Caius naposledy vyhledal očima ty její, načež neochotně odstoupil. Tím upírku nechal napospas Arově představě osobního přivítání.

Absolutní vládce Volterry však Corin obešel a došel rovnou k Santiagovi, s nímž si familiárně potřásl pravicí. Jakmile se Aro dostal k tmavovlásce, rovněž k ní natáhnul pravici, avšak v gestu, jež vyžadovalo políbení jeho prstenu se znakem Volterry.

„Skutečně, má drahá?“ Poté jí zpříma pohlédl do očí, bez jediné památky po původním optimismu. Tmavovláska se tak (přirozeně) zarazila.

„Samozřejmě, pane. V Americe nebyl žádný větší problém, měli jsme –“

„Lžeš,“ přerušil ji klidně. Ať se Corin snažila, jak chtěla, neobešla se bez šokovaného zalapání po dechu. „Santiago, byl bys tak laskav a prozradil nám, proč má jedna z mých stráží na rukách jizvy, patrně způsobené použitím upířího jedu?“

Publikum propuklo v překvapený šepot.

„Myslím, že to nebude nutné, Aro,“ zasyčel Caius, učinivše jediný krok vpřed. Jeho prostřednictvím se mimo jiné dostal do obranné pozice před Corin. „Oba víme, co se v Tacomě stalo. Proč tu hroznou zkušenost připomínat těm, jež trpěli nejvíce?“

 

Arův ledový pohled se protentokrát přenesl z upírky na Caia; ten mu však dokázal obstojně čelit, proto absolutní vládce vyvedl koutky úst do širokého úsměvu.

„Bratře, oceňuji tvůj zájem o psychický stav stráží, ovšem mám takový pocit, že je to tvá nejlepší přítelkyně, kdo nám zde, na oslavách návratu, schází.“

„Pane, to –“ pokusila se o Caiovu obranu Corin. 

„Neklame-li mne paměť, vždy když šlo o Ethel, bojoval jsi, co jen ti síly stačily,“ pokračoval absolutní vládce, nedbaje Corininých protestů. „Co se změnilo? Že by si tvá nestálá schopnost milovat našla jiný objekt zájmu?“

Po této Arově otázce už se Volterra definitivně rozdebatovala. Dokonce i Marcus, doposud znuděně posedávající na svém trůně, zbystřil. 

Do toho okamžiku si nikdo z obyvatel hradu netroufnul veřejně prohlašovat, že Caius k Ethel cítil něco více. Aro však svými náznaky stvrdil všechny domněnky, ideje a teorie.

„Bratře,“ odseknul Caius výhrůžně, zatínaje nehty do dlaní. „Na toto téma teď není vhodná doba.“

„Dovolím si nesouhlasit,“ zamručel Aro. „Je na čase odhalit obyvatelům Volterry důvod zmizení naší milované Ethel. Zradu, již jsme odhalili příliš pozdě na to, abychom dokázali odvrátit její důsledky.“

Corin ztěžka polkla. Věděl to. Aro věděl o Lermontovovi. Co si myslel? To bylo ve hvězdách.
Ona jen doufala, že pojem „zrada“ znamenal únos a ne nic jiného. Zároveň ale tušila, že se nechtěně ocitla ve sporu mezi dvěma vládci, v němž rozhodně neměla co pohledávat…

Střelila pohledem směrem k černochovi. Aro ho pár sekund zpátky vyzval k řeči, a tak Corin pozorovala, jak se Santiago bez hnutí brvou nadechnul k řeči.

 

„Bylo mi rozkázáno doprovázet Ethel s Corin na cestě do Tacomy. Poté, co jsme ve městě převzali objednávku, se od nás Corin odpojila. S Ethel jsme se shodli na tom, že bychom ji měli jít hledat, proto jsme vyrazili k trafice, kde byla naposledy spatřena. Sotva jsme se objevili, zajala nás skupina osmi Lermontovových upírů. Ubránil jsem se, Ethel ale neměla to štěstí,“ promluvil Santiago naprosto vyrovnaně. Jako by neříkal snůšku vymyšlených keců.

„Souhlasíš se Santiagovou verzí, Corin?“ otázal se Aro.

Souhlasila? Ne. Ale Santiago se ani slovem nezmínil o Terrym, což jí hrálo do karet. Rázně tedy přikývla.  

„Pokračuj, synu.“

Po Arově vyzvání se černoch zdržel pohledem na Corin, avšak ve výsledku pokračoval sebejistými slovy:

„Byly uneseny, ale vystopoval jsem je. Když jsem dorazil ke skladišti, k němuž mě dovedl Corinin pach, po Ethel nebylo ani památky a Corin se krčila v samém rohu nad Lermontovovým tělem, roztřesená, hladová a poraněná. Z čehož jsem usoudil, že Lermontova připravila o život.“

„Jednalo se o předem naplánovaný útok z Lermontovovy strany?“ otázal se Aro.

„Podle mého názoru ano, pane,“ odpověděl Santiago.

„Jak je ale možné, že Lermontov věděl, v jaké části Spojených Států budou naši lidé objednávku přebírat? Kdo se s ním podělil o onu informaci?“ Aro se odmlčel, přemístivše se do centra trůnního sálu. Na chvíli tak Corin propustil ze spárů vyčkávajících pohledů obyvatel volterrského hradu.

„Ptám se, kdo jiný by stál o zmizení naší milované Ethel více než žena, jež ji považovala za svou sokyni?“

Všechno špitání utichlo. Trůnní sál se ponořil do úvah nad Arovým chladným jednoznačným obviněním. Jeho slova dávala smysl, to bezpochyby; Athenodora na Ethel vždy žárlila. Ovšem ani Caiova manželka – královna všech ledových královen – by nebyla schopna spolčit se s Lermontovem proti členům gardy. Ne. Na něco takového měl žaludek jen Aro.

Dvojčata, jež se z rozsáhlého šoku probrala jako první, počala vrhat Athenodořiným směrem nenávistné pohledy. Dříve nebo později je napodobil i zbytek přítomných v sále.

Ze své pozice před Corin Caius usoudil, že Jane měla v úmyslu použít na Doru své schopnosti. Demetri vedle plavovlásky jí však včas chytil ruce za zády, zatímco Alec počal svou sestru zahrnovat uklidňujícími frázemi.

Aro se zcela evidentně pokoušel navléct veškerou zodpovědnost za Lermontovův útok na Caiovu ženu, snad aby odvedl podezření od sebe sama. Což se ovšem samotnému Caiovi ani za mák nezamlouvalo.

Athenodoru nemiloval, dokonce už ji nějaký ten pátek ani neřadil do okruhu svých přátel. Jenže copak ji mohl nechat napospas Arovým vykonstruovaným obviněním? Po všem, co se mezi nimi stalo, Dora byla stále tou ženou, jež byla ochotná stát po Caiově boku téměř tři tisíce let. Kvůli němu strávila poslední tři milénia zavřená ve věži, a i když nebyla ideálem svědomité manželky, nezasloužila si potupný konec.

 

„Přiveďte ji,“ odseknul Aro s téměř dokonale hranou záští v hlase. A skutečně nemusel obyvatele Volterry dlouho pobízet. Felix s Demetrim, kteří ještě před půl sekundou postávali v blízkosti Jane, se v jediném okamžiku přesunuli k Athenodoře, každý z jedné strany. Bez milosti ji chytli za paže a odvlekli nově utvořeným koridorem mezi pohrdavě hledícím publikem přímo před Ara. Nebránila se. Dokonce se ani netvářila nijak vylekaně, právě naopak. Působila… smířeně.

„Doro. Chceš říci několik slov na svou obhajobu?“

Caiovi z hrdla uniklo zavrčení, na což by se nejspíš byl býval přemístil přímo před svou ženu. Jen kdyby mu cestu nezastoupili Afton s Heidi. Prudce zdvihnul hlavu, aby jim pohlédnul do tváří, v nichž spatřil cosi, co se dalo stručně definovat jako zklamání smíšené se vztekem.

Pochopitelně že byli vzteklí! Všichni volterrští Ethel milovali! Když jim pak Aro podal svou verzi vysvětlení, náležitě ji všichni sežrali i s navijákem.

Caius dostal chuť vraždit. Zařvat do sálu pravdu o Arově spolčení s Lermontovem a pak vraždit… Ale copak by ho poslouchali? Jeho, který s většinou z nich po tisíciletí zacházel jako s kusy odpadu? Který měl minulost temnější, než si kdokoli z přítomných dokázal představit?

Ne, záchrana Athenodory byl předem prohraný boj.

„Myslím, že vše podstatné už bylo řečeno,“ prohlásila Dora sametovým hlasem, přičemž lehce pozdvihla koutky v nebezpečném úsměvu. Nechtěla se bránit… neměla proč. Patrně si dobře uvědomovala, že o jejím osudu bylo rozhodnuto dávno předtím, než Ethel vůbec někam poslala.

Demetri upevnil své sevření na její paži. Caius vykročil jejím směrem, Afton jej však kvapně odstrčil z cesty.

„Nuže, poslala jsi členku našeho společenství na jistou smrt. Propadneš životem,“ oznámil Aro, jako by se nechumelilo, na což k Athenodoře přistoupil. Pravou dlaní přejel po upírčině tváři předtím, než se křivě pousmál. „Nikdo v místnosti ovšem nemá větší právo vykonat spravedlivého trestu než ty, Marcu.“

Caius střelil očima k trůnu, na němž byl (ještě před několika momenty) usazen jeho druhý bratr. Marcus nevstával, když nemusel, stejně jako nikdy nevyužíval své upíří rychlosti – to byla všeobecně známá fakta. Průměrným obyvatelům Volterry tedy nepřišlo nikterak podivné, že ani poté, co Aro obvinil Doru z vraždy jeho sestry, se Marcus nepřemístil nadlidskou rychlostí. Právě naopak. Dal si na čas.

Nedbal soucitných pohledů osazenstva ani Caiova několikerého zvolání jeho jména. Mlčky došel až k Doře, již Felix s Demetrim donutili pokleknout. Jakmile Marcus vztáhnul ruku k plavovlásčině tváři, z Caiovy strany se ozvala hluboko posazená výhrůžka; třetí vládce nicméně jako by ji neslyšel.

Sevřel upírčinu bradu mezi palcem a ukazováčkem levé ruky a jakmile mu to Dora dovolila, zahleděl se jí hluboko do očí. Jako by četl všechna tajemství ukrytá v její duši; jako by v místnosti nebyl nikdo kromě něj a jí. Caius sám ohromeně zíral, jak Marcus hledal byť jen nepatrné vztahové linie mezi lidmi v místnosti, v nichž by Dora figurovala.

Jestli byl ve výsledku spokojený s tím, co spatřil, bylo ve hvězdách, neboť se celou dobu tvářil stejně neutrálně.

Caius se rozhlédl kolem sebe. Všichni oněměle zírali na to, co se dělo mezi jedním z vládců Volterry a jeho ženou. Vždyť i sám božský Aro znervózněl natolik, že se zamračil, přičemž si – ve strachu z prozrazení – netrpělivě odkašlal. Přiměl tím Marca přerušit ono tajemné spojení líným zdvihnutím očí.

Caius už začínal doufat, že Marcus zvládnul proclít Arovy intriky; že by dnes večer jeho žena nemusela umřít… Všechny jeho plané naděje stály a padaly s Marcovým počínáním, náležitě tak strnul, když se jeho bratr nadechnul k řeči:

„Je mi líto, Doro.“

Bylo mu líto. Co mu sakra bylo líto? Že jí před zraky desítek upírů zlomil vaz? Že nechal Arovi zakusit triumfálního pocitu vítězství? Že vzal život jedné ze dvou žen, které kdy Caius opravdu miloval?!

Corin přidušeně vykřikla, když se místností rozlehlo zakřupání kostí upírčiny krční páteře. Caius znechuceně odvrátil hlavu, přičemž k sobě přivinul třesoucí se tmavovlásku ve zcela spontánním gestu, které mohlo připomínat utěšující objetí.

„Výborně!“ Aro radostně sepjal ruce, než se přesunul k Athenodořině bezvládnému tělu na podlaze. Zřejmě ve snaze zkontrolovat, zda byla opravdu mrtvá. Marcus na druhou stranu jen překročil upírčino tělo a vypravil se směrem k východu z trůnního sálu. V úplném středu místnosti se však zastavil, zdvihnul hlavu a počal promlouvat k chumlu přítomných upírů.

„Má sestra zemřela rukou Arsenije Lermontova a já se ptám; kolik členů rodu bude muset zemřít v důsledku rebelií nepřizpůsobivých jedinců… labilních vrahů, jakým byl Lermontov?“ Sálem se rozezvučela téměř jednohlasná odpověď. „Domnívám se, že nejsem jediný, kdo vyžaduje okamžité učinění přítrži tomuto rozmáhajícímu se trendu. Apeluji tedy na všechny členy volterrského klanu; najděme rebely, dostihněme je a zabijme je bez sebemenšího záchvěvu milosti. Jakož oni zavraždili naši Ethel!“

Volterrský hrad zaduněl v ohlušujícím potlesku a jásotu. Caiovi tak nezbylo než uvažovat, kdy konkrétně Marcus přebral Arovy moresy.  

Velké díky za korekturu patří Myfate.


 

Drazí věrní! 

Po (nehorázně) dlouhé době vás opět vítám u další kapitoly Member of Guard. Myslím, že normální omlouvám se by nestačilo, proto se omlouvat nebudu. Na psaní je čím dál tím méně času, co si budeme vykládat. Je mi to líto, ale co nadělám? Doufám, že mi mé prohřešky odpustíte. ;) 

No, a co kapitola? Jakpak se vám líbila? Athenodora padla za vlast (spíše za Ethel) a celkově se nám nad Volterrou začínají sbíhat dešťové mraky. Haha!
Co říkáte na Marca? Osobně jsem ho s psaním této kapitoly začala mít ráda. Jak jste se ztotožnili s Arem? Omlouvám se jeho milovnicím za nádech záporáka, který jsem se mu rozhodla dát; ale... Aro bez "Arování" by snad ani nebyl Aro, jestli mi rozumíte! ;) 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 13. kapitola:

 1
18.01.2016 [20:48]

CatharineSarahAnnAhoj, je vidět, že se mi čekání vyplatilo, tahle kapitola byla opravdu velmi napínavá a skončila pro mě opravdu nečekaně, ale jak říkáš nebylo by to ono kdyby Aro nebyl Aro :D, jsem moc troufalá, když pořád doufám v happy end? Emoticon Děkuji za krásnou kapitolu snad ta další bude brzo Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!