Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 10. kapitola

23.03.2015 (07:45) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1211×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

22. července 2005, Volterra

Caius rozrazil dveře knihovny. Jelikož Ara nenašel v trůnním sále, ani u Sulpicie, bylo jasné, že se nacházel právě tam.

„Věděl jsi to… Ty a všichni ostatní! Tři tisíce let jsem tu všem pro smích,“ syknul předtím, než dlaní praštil do Arova stolu. Samotný vládce Volterry pak ke svému bratrovi líně zdvihnul oči, jako by musel trpět jeho výlevy dennodenně.

„Co konkrétně máš na mysli, bratře?“

„Moc dobře víš, co mám na mysli!“

„Odpusť,“ Aro znuděně obrátil list finanční přílohy denního tisku. „Ale začínám se ve tvých paranoidních teoriích ztrácet. Čím je ti tedy ubližováno tentokrát?“

„Byla moje pěvkyně. Do hajzlu, Ethel byla La cantante! A tys nikdy neuznal za vhodné se mi byť jen slovem zmínit!“

„Ach tak… Konečně,“ pronesl Aro, vyváděje koutky úst do širokého úsměvu. Caius tak náležitě pocítil neodvratnou potřebu vymazat mu onen úsměv z tváře.

„Konečně?! To je všechno co mi k tomu řekneš?! Konečně?!“

Muž se jen prozřetelně usmál a hodil si jednu nohu přes druhou. „Přesně tak.“

Ačkoli Caius dostal vrtkavou potřebu smazat mu egoistické zazubení z tváře, a dokonce se už i připravil ke kvapnému vražení své pěsti do Arova nosu, nakonec se zarazil.

     Musel uznat, že celá tato šlamastyka byla vinou jen a pouze jeho vlastní ignorance. Svým způsobem tedy měl Aro pravdu…

Caius se proto alespoň nadechl k jakémusi trefnému argumentu, ovšem zanedlouho zjistil, že k tomu vlastně neměl co dodat. A tak jen mlčky a zcela frustrovaně vydechnul.

„Jak dlouho…?“ Otázal se, zatímco se usadil na jednu z židlí u Arova stolu.

„Od doby, co jsi tak velkolepě – a velmi necitelně, mimochodem - zabil Claudia,“ odmlčel se vládce, a v Caiovi se tak vzedmula vlna pohrdání, tlumená milénii.

     Ano, zabil Claudia, protože ten parazit byl první, kdo se kolem Ethel motal. Protože Claudius neměl vhodné vzdělání; protože se jí na veřejnosti dotýkal; protože se k ní nechoval jako ke svému majetku, jak bylo toho času zvykem; protože v něj měla důvěru.

V žádném případě svého počínání nelitoval, proč by taky měl? Z profesního hlediska bylo Caiovou povinností zajistit, aby stráže nerozptylovali smrtelníci. Z lidského hlediska jednoduše nesnesl pohled na ty patetické zoufalce, kteří se o ni ucházeli.

Claudius a spol. pro Ethel nebyli dost dobří; proto Caius prokázal lidstvu službu tím, že se jich osobně zbavil.

„Co navrhuješ?“ Zdvihnul oči k těm bratrovým, podepíraje si hlavu rukou. „Řekni, Aro, co mám dělat? Nikdy jsem ji nebral jako něco víc! Navíc, svůj život jsem víceméně zasvětil znepříjemňování toho jejího!“

„Jistě… tvé schopnosti ničit jí svou existencí tu její jsou známé napříč celým světem,“ ušklíbnul se upír, Caius jej však ignoroval.

„Musím s ní mluvit… hned. Ne! Nejdřív se musím rozvézt s Atheno-“

„To není moudré,“ podotknul poněkud skepticky starší z mužů.

„Tak co mám sakra dělat?! Sedět a čekat na zázrak? To období už mám za sebou!“

    Aniž by mu absolutní vládce Volterry odpověděl, mlčky si ho, téměř zkoumavě, prohlížel. Kdyby Caius Ara neznal, pravděpodobně by řekl, že přemýšlí o tom, jak pomoci vyřešit nastalou prekérní situaci v prospěch většiny; jenže on Ara znal příliš dobře na to, aby podlehnul tak optimistické domněnce.

„Neukvapuj se, Caie. Nevíme, zda si Ethel uvědomuje, že byla Tua Cantante. V případě, že tomu tak není, a ona nemá tušení, nechceš ji přece zbytečně vyděsit, že ne.“

„Zbytečně?! I kdybych se jí po zbytek věčnosti omlouval, nemám šanci ani z desetiny odčinit všechno, čeho jsem se na ní dopustil.“

„Přesto je k tobě stále loajální,“ Aro tiše bubnoval konečky prstů o desku stolu.

„Nenávidí mě,“ opáčil Caius s vrcholně ironickým úsměvem na tváři.

„Čas je mocný vládce, Caie,“ usmál se Aro tajemně. „Hojí rány, otupuje bolest, chrání před záští… Jen jeden cit má silnější účinky, řekl bych.“

„O čem to - “

„Ethel je mocnou zbraní. Zbraní, již si Volterra nemůže dovolit mít v opozici. A proto se ty, můj drahý bratře, musíš postarat o to, aby se nerozhodla zatratit svůj domov…“

„Ale proč by - “ Caius (opět) nechápal. Netušil, kam směřují plány jeho bratra, a nebyl si jistý, zda to vůbec chtěl vědět…

„Ethel má mnoho slabostí; ovšem největší z nich je její srdce. Po všech těch letech tvého bezohledného ničení je stále schopná milovat. A to je vlastnost, jíž musíme využít,“ Aro se na moment odmlčel, vyhoupna se na nohy, načež počal přecházet po místnosti. K oknu, a zase zpět. „Poslal jsi ji zbavit se našeho dávného přítele?“

„Ani jsem nemusel.“ Ušklíbnul se Caius. „Moje žena ji poslala do Tacomy, vyzvednout objednávku. Touto dobou by se měla setkat s Lermontovem… ale co to má co dělat s mým problémem?!“

„Znamenitě… vskutku znamenitě!“ Aro spojil dlaně za zády, přičemž se otočil čelem k oknu. Caius se nadechnul k jakémusi protestu, jenže v tom momentě se místností rozeznělo známé zvonění Arova mobilu, v podobě Verdiho Overture opery Nabucco.

    Caius se zamračil, k příležitosti zjištění, že Aro vyslovil Santiagovo jméno.

 „Má Lermontov spojence?“ otázal se absolutní vládce Volterry poté, co Santiaga trpělivě vyslechnul.

„Jistě… jistě. Je Alistair na místě?“ zabrblal si Aro pod vousy. Aniž by Caius dostal příležitost zaobírat se filozofickou otázkou, kdo byl sakra Alistair, instinkty mu jasně přikazovaly vydat se co nejrychleji ke dveřím.

Akci Tacoma s Arem a Marcem naplánovali víceméně za pochodu, když zjistili, že Arsenij Lermontov – nejotravnější osina v zadku všech dob – shromažďuje armádu. Bylo potřeba se Lermontova včas zbavit, a nikdo ze stráží nevěděl, jak na něj. Kromě Ethel.
    Lermontov byl do ní odjakživa blázen. Měli společnou zálibu ve vědě, oba milovali hudbu, tanec a knihy. Postupem času se z nich stali přátelé, a Ethel na Lermontova až příliš dala. Jednoho dne však Lermontov udělal největší chybu svého života… rozhodl se stát upírem.
Ačkoli jej Ethel od té myšlenky odrazovala, nedal si říct, požádajivše Caia o přeměnu.

Po přeměně se Lermontov nestaral o nic jiného, než o svůj výcvik. Pro vlastní fyzickou zdatnost zanevřel na všechny a na všechno, včetně Ethel, samozřejmě…  

 Caius si odfrknul. Vyhnání Lermontova z Volterry byla nejrozumnější věc, jakou kdy udělal. Ten ubožák si totiž nezasloužil ani setinu z toho, co mu Ethel byla ochotna nabídnout.

„Buď rozumný bratře,“ promluvil na něj najednou Aro s ledovým klidem, zatímco si Caius uvědomil, že už pár sekund nehnutě postával na tomtéž místě. „I Ethelina dobrosrdečnost má své hranice, a ty ji musíš nechat jít.“

Caius zatnul ruce v pěsti, byť nevěděl, kam Aro svými náznaky mířil. Svou část dohody přeci splnil – donutil Athenodoru žárlit, Athenodora donutila Ethel odjet do Tacomy, Ethel měla rozprášit Lermontovova a jeho meditační skupinu. Tak prostý byl plán Tacoma. Tedy, alespoň ta část plánu Tacoma, o kterou se s ním Aro obtěžoval podělit…

„Ta část plánu, kdy Ethel rozdrtí Lermontovova, není poslední, že ne?“ Otázka z Caiových úst vyzněla spíše jako prosté tvrzení, po němž se blonďák dramaticky odmlčel. „Mohlo mi dojít, že Ethel plánuješ zatáhnout do dalších svých… akcí pro upevnění moci. Nicméně ujišťuji tě, že nemám žádný zájem o redukování počtu tvých ďábelských intrik, jež jsi přede mnou – mimochodem - zatajil, bratře. Jediné, co chci, je Ethel. Živá, zdravá, zpět na svém místě po mém boku.“

 „Obávám se, že není v mých silách tvému přání vyhovět, Caie.“ Aro semknul rty do úzké linky. „Ethel zůstane ve Spojených Státech. Tímto ji propouštím ze služeb Volterry.“

Caiovu tvář ztrýznil rozsáhlý, šokovaný výraz. Zprávy, kterých se mu od Ara dostávalo, byly velmi… no, nepochopitelné. Vážně právě propustit Ethel?! Odkdy kruci Volterra propouštěla své zbraně? A proč sakra?!

„To nemyslíš vážně!“ Cauis se konečně bryskně otočil kolem své osy. „Nemáš právo ji propustit! Ethel je MOJE stráž!“

„Uklidni se, Caie,“ uzemnil ho absolutní vládce. „Časem pochopíš, že mé činy jsou založeny na nezbytnosti… Pro Volterru je výhodné dát Ethel relativní volnost pod dohledem Alistaira, jenž je mým dlouholetým přítelem, než jí nedat žádnou volnost, a dosáhnout tak jen rebelie, zrady a následného útěků.“

 „Necháš ji odejít s tím zašlým hrabátkem Alistairem jenom proto, že se bojíš, že jednou uteče z Volterry?!“ Caius pokračoval ve zdárném metání blesků. „To nedovolím!“

„Budeš muset,“ protáhnul Aro již poněkud unaveně.

Caius se zarazil v půlce věty, k příležitosti zjištění, že neměl co říct. Arův plán byl evidentně do puntíku promyšlený, a ačkoli si to Caius nechtěl připustit, malá zkroucená část jeho vlastního racionálního uvažování mu říkala, že měl Aro pravdu.
     Na světě neexistoval lepší dar, než svoboda (i když jen relativní), což Caius velmi dobře věděl. On sám by pro ni, svého času, vraždil.

Poraženecky semknul víčka, ve snaze vyrovnat se s vztekem, jenž otřásal celým jeho tělem. Měl chuť řvát, mlátit, zabíjet… Ovšem zároveň nemohl z hlavy dostat obraz jejího krásného obličeje. Na chvilku se dokonce i uvolnil; konkrétně do chvíle, než se do jeho perfektní představy vedral Alistair.

 „Dnešní den byl náročný pro oba z nás, bratře.“ Pronesl Aro, načež Caia poplácal po rameni. „Smím-li ti radit, lov dokáže utřídit myšlenky lépe, než cokoli jiného.“

Mí drazí! Blížíme se do finále... muhehe. Těšíte se? Protože já jo :D

Děkuji za všechny krásné komentáře, moc, opravdu moc mě potěšily. Jen tak dále!    

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 10. kapitola: