Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - 9. kapitola

17.10.2025 (17:27) • Kethrin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 66×

Kousek domova i tak daleko.

„Moje rodina dva měsíce zpátky zemřela při tragické autonehodě. Moje teta, Esmé s jejím manželem mě adoptovali, ale příjmení mi zůstalo po mé rodině.“ snažila se jsem se věci uvést na pravou míru. Už teď je tu moc Cullenů.

„Ach, to je mi líto.“ sklopil svůj pohled a jeho tváře nabraly růžový odstín.

„To je v pořádku. Je to to, co je a změnit to nemůžeme...“ pokrčila jsem rameny.

„Odkud z Evropy vlastně jsi? Slyším přízvuk, ale nemůžu ho k ničemu přirovnat. Jediné, co mě napadá je nějaký slovanský jazyk, východ možná?“ zamyslel se a já v duchu děkovala za změnu tématu, asi i on sám vycítil, že mi předchozí téma nebylo příjemné.

„Pokud se můžu zeptat, nerad bych byl vlezlý.“ dodal rychle a omluvně se usmál.

„A to jsem si myslela, že Američané mají být hloupí.“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Né všichni jsme stejní a tady jsme v Kanadě.“ mrknul na mě. „Navíc já jsem měl trochu jinou výchovu narozdíl od většiny mých vrstevníků.“

„Tak to dává smysl. Měl jsi domácí výuku?“ otázala jsem se. „Jsem ze střední Evropy, z Česka, jestli ti to něco řekne.“

„Česko? Jasně, že mi to něco řekne. Domácí výuku jsem sice neměl, ale můj děda s babičkou v Česku strávili několik let.“ řekl nadšeně, a i mně se rozzářily oči.

„To je náhoda.“ řekla jsem nevěřícně. Kdo by čekal, že zde v Kanadě, na konci světa, se najde někdo, s kým bych mohla mít tolik společného.

„Co je vedlo do Česka?“ dotázala jsem se se zájmem. Né každý tu malou zemičku znal, a dokonce měl to štěstí se tam podívat.

„Oba jsou z Polska a během války se na dva roky přestěhovali do Česka, ale pak utekli sem do Kanada, kde si založili rodinu a zůstali tu. Tohle knihkupectví patří právě dědovi.“ mávnul kolem sebe a rozhlédl se.

„Páni, to je příběh. Věděla jsem, že spousta Čechů a Poláků utíkala právě do Ameriky a kanady, ale nikdy by mě nenapadlo, že tu na někoho takového vážně narazím.“ Sice jsem se nesetkala přímo s jeho dědou, ale i tak jsem to považovala za zvláštní shodu.

„To jo, je to vážně náhoda.“ souhlasil se mnou.

V zadním rohu knihovny se nacházel staře vyhlížející stolek a dvě křesla, která naprosto zapadala do knihovny. Taky bych neměla opomenout lampu, která stála za jedním z křesel, a i když byl den, byla trochu rozsvícená.

„Jsem Jeremy, mimochodem.“ Vzal mi kupičku knih z ruky a podal mi ruku. „Měla by ses jít posadit, určitě ti není příjemné tu takhle stát.“ Pokynul k mé noze.

„Emma, těší mě. A musím s tebou souhlasit.“ Noha už se začínala nepříjemně ozývat a já se těšila, až se posadím.

Cestou jsem nasbírala ještě pár, ale Jeremy mi je pomohl donést až ke křeslu. Opustil mě se slovy, že bude poblíž, kdybych něco potřebovala, tak stačí zavolat.

Vzala jsem knihu, kterou jsem měla rozečtenou předtím a pokračovala. Cestou ke stolečku jsem všimla zajímavých a povědomých knih a slíbila si, že se ně ještě budu muset podívat. Postupně jsem si přečetla i zbytek knih a rozdělila je na kupičky. Ty, které si vezmu, pravá kupička, a ty které mě vůbec nezaujaly, levá kupička. Popadla jsem předposlední knihu a dala se do čtení. Kniha byla rozhodně zajímavá, ale něco mi na ní nesedělo.

„Jeremy?“ zavolala jsem do vnitra knihkupectví.

„Ano?“ Vynořila se jeho hlava z poza rohu jednoho z regálu.

„Tahle kniha, je to první díl?“ Na demonstraci jsem danou knihu zvedla. Stačil mu pouhý pohled a hned věděl.

„Ne, druhá.“ odpověděl.

„To hodně vysvětluje. Nevíš, kde bych našla první díl?“ zeptala jsem se a začala se zvedat.

„Počkej, donesu ti ho.“ Nečekala na odpověď a byl pryč.

„Dík.“ zavolala jsem do vnitra obchodu. Během chvíle byl zpět a v ruce držel knihu.

„Děkuji.“ zopakovala jsem ještě jednou, když mi knihu předal.

„Není zač.“ A vrátil se zpět ke své práci. Nějaký čas uběhl a já už byla rozhodnutá co si vezmu a co ne. Byly tu tři knihy, které mi opravdu padly do oka a byla jsem odhodlaná koupit si je. Ten zbytek už mě tak moc nezaujal.

„Emily? Myslím, že jsem našel jednu knihu, která by se ti mohla líbit. Podle toho, co jsem zahlédl, že si vybíráš.“ zavolal Jeremy, zatímco ke mně přišel a knihu mi podal do ruky.

„...V upířím světě...?“ přečetla jsem nahlas větu, která stála na obalu a se zvednutým obočím se na něj podívala. Krev ve mně ztuhla a mé srdce párkrát zakoplo, než se plně rozbušilo. Snažila jsem se uklidnit tím, že jsem si říkala, že není šance, aby mohl mít jakékoliv podezření a musí to být pouhá náhoda.

„No, brala sis hodně fantasy a tohle je newyorský bestseller, takže si myslím, že se ti kniha bude líbit. Navíc upíři tam jsou vážně hot.“ Zasnil se a já se zasmála.

„Začátek může být trochu odrazující, ale věř mi, dej tomu šanci a sama budeš překvapená, jak je to skvělé.“ řekl radostně.

„Zkusím to, děkuji.“ V knihovně zazvonil zvoneček.

„Emily?“ rozlehl se knihkupectvím povědomý hlas. Podívala jsem se automaticky na zápěstí, ale samozřejmě jsem žádné hodinky neměla. Byla jsem zvyklá hodinky normálně nosit, ale když jsem tehdy, ještě zpět doma, odcházela na večírek sundala jsem si je a samozřejmě teď žádné nemám, a tak jsem ani nevěděla kolik hodin je. Než jsem stačila odpovědět Rose k nám přišla.

„Chvíli jsem čekala v autě, ale pak mi došlo, že ses musela někde zapomenutou.“ řekla na vysvětlenou s přátelským úsměvem. Byla jsem si jistá, že moc dobře věděla, jak a proč jsem se zapomněla.

„Omlouvám se, nějak jsem ztratila přehled o čase.“ Provinile jsem sklopila pohled. Bylo mi líto a cítila jsem se blbě, že na mě Rose musela čekat v autě, ale zároveň jsem si byla jistá, že nás slyšela a kdyby spěchala, tak by přišla dříve. Pravděpodobně mi dávala čas navíc.

„V pořádku. Vybrala sis něco?“ zeptala se se zájmem.

„Jo něco málo.“ zvedla jsem se a natáhla se po kupičce knih.

„To je v pohodě, vezmu ti je a zbytek uklidím.“ Jeremy. Úplně jsem na něj zapomněla.

„Jeremy, tohle je moje sestřenice Rose. Rose, tohle je Jeremy.“ Oba se na sebe podívali a s přátelským úsměvem si podali ruce. Narozdíl od většiny mužské populace, kterou jsme s Rose potkaly, Jeremy jí nesvlékal pohledem. Prostě se usmál a podal ji ruku. Odešli jsme k pokladně a já zaplatila penězi od Rose a Rose vzala papírovou tašku s knihami.

„I když je tu knihovna, na tak malé město je tu zájem o knihy poměrně velký, takže nám každý čtvrtek chodí nové knihy a vždy se tu najde něco zajímavého. Jestli se budeš nudit a tohle se ti bude líbit. Stav se.“ nabídl Jeremy.

„Vážně? To je úžasné, určitě přijdu. Děkuji.“

„Není zač, ahoj.“ rozloučil se s námi a věnoval nám jeden z jeho upřímných úsměvů.

„Ahoj.“ Zvoneček nad dveřmi opět zazvonil my vyšly ven.

„Tak už sis stihla najít kamarády?“ zeptala se Rose, zatímco jsme šly k autu.

„Nevím, jestli bych to nazývala přátelstvím, ale byl milý.“ Cestou zpět jsme jely v šumu rádia, které hlásilo déšť na další týden. To budou teda slunné prázdniny, pomyslela jsem si trpce.

Cestou do pokoje jsem se nevyhnula Alice a její přednášce o tom, že když jsem schopná nakupovat potraviny, a dokonce i knihy, že určitě zvládnu i oblečení, které je navíc důležitější, protože prý nemůžu chodit v tom samém. Zahlédla jsem Emmettův vysmátý obličej, ale jeden pohled od Alice a připomenutí toho, že jeho šatník také není v nejlepším stavu a nákupy ho také neminou, ho zvládlo umlčet.  Přísahám, že kdyby mohl, tak je ještě bledší. A máš to.

Domluvili jsme se, že zítra tedy pojedeme na nákupy. Čím dříve to budu mít za sebou, tím lépe. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, možná jsem se i trochu těšila, ale spíše ne, už jen protože za mě všechno budou platit, jelikož já nemám žádné peníze, a i kdybych měla, rozhodně bych neměla tolik peněz, abych zvládla nákupy s Alice. Doma jsem žila z občasného kapesného od rodičů a občasných brigád. Snažila jsem se ušetřit každou korunu, co jsem měla, ale čas od času jsem na nákupy zašla. Jenže problém byl, jakmile mi jeden kus oblečení padl do oka, byla jsem nezastavitelná a kupovala jsem vše, co se mi líbilo. Často jsem toho pak litovala, ale většina takových nákupu začala po nějaké hádce a já si prostě potřebovala udělat radost. Někdo by to mohl nazývat kompulzivním nakupováním, ale pro mě to byla spíše náplast.

Carlisle si myslel, že by nebylo od věci zapracovat na mě angličtině. Přece jenom, když půjdu do školy bylo by vhodné, abych zvládla držet krok s angličtinou. Většinu času jsem rozuměla, ale byly tu chvilky, kdy jsem neměla tušení o co jde, nehledě na gramatiku, se kterou mi bude pomáhat Jasper počínaje dneškem. Dvě hodiny nám trvalo, než jsme se dopracovali k nějakému výsledku o tom, co umím a co je potřeba, abych se dokonce prázdnin doučila. Nejhorší na tom bylo, že jsem toho umělá trochu od každého, ale ve výsledku nic a vše se mi motalo dohromady. Myslím, že i Jasper toho měl dost a byl rád, když jsme skončili.

Nastal čas večeře a jen co jsem otevřela lednici objevil se vedle mě Emmett a položil mi jednu ruku kolem ramen.

„Ségra, tohle všechno sníš?“ Pohlédl do lednice. Stejně bylo zvláštní, že mě oslovoval ségra, nebyla jsem na to zvyklá. Nehledě na to, že pro lidi jsem byla jejich sestřenice, ale Emmett si mě prostě osvojil.

„Myslím, že jo.“ odpověděla jsem, zatímco jsem se natáhla pro krabičky z bistra.

„Všechno to tak nechutně smrdí, není to jak krev od mých oblíbených medvídků.“ Pousmál se.

„To věřím.“ Proti gustu žádný dišputát.

„Jsi si jistá, že to není zkažené?“ Věnovala jsem mu otrávený pohled.

„Samozřejmě, že jsem si jistá, navíc jsme to kupovali dnes. Je to čerstvé.“

„Vážně to budeš jíst?“ zeptal se, zatímco jsem si vytahovala vidličku na salát.

„Jo, je to úplně v pohodě, chceš ochutnat a přesvědčit se?“ usmála jsem se na něj a nabídla mu vidličku s kouskem salátu a mávala mu s ní před obličejem. Přísahám, že kdyby mohl, zezelená. Rozesmála jsem se.

„Hej, to není vtipné! Ty nevíš, jak to smrdí.“ obořil se na mě.

„Hele Emmette, chápu, že tobě smrdí moje jídlo, ale jsem si celkem jistá, že mně bude smrdět to tvoje.“ To jsem ovšem neměla říkat a chybu svých slov jsem si uvědomila okamžitě, co jsem zahlédla jiskření v jeho očích.

„Takže sestřičko, jsi si jistá, že ti krev bude smrdět? Už si někdy krev měla?“ zeptal se se zvadlým obočím. Moc dobře znal mou odpověď.

„A ty jsi někdy jedl lidské jídlo během upírství? Jsi si jistý, že je tak nechutné, jak si myslíš?“ oplatila jsem mu stejnou mincí.

„Co takhle malou sázku?“ V tu chvíli se v kuchyni objevil i Jasper opírající se o ostrůvek s rukama založenýma na hrudi a pobaveně nás sledoval. Hned za ním se objevila Rose a netrvalo dlouho a byla tu i Alice. O Emmettově lásce k sázkám jsem něco málo věděla. Není to tak, že bych se tady nudila, ale celkem mě zajímalo, co vymyslel, i když jsem to tak nějak tušila, prostě jsem to chtěla zkusit.

„Poslouchám?“ Položila jsme příbor na znamení mé pozornosti.

„Vsadím se, že nevypiješ sklenku krve.“ řekl vyzývavě.

„Emmette!“ napomenula ho Rose.

„To je dobré Rose. O co?“ zeptal jsem se. Zamyšleně se podrbal na hlavě.

„Něco, co vydržíš, přece jenom, jsi člověk a nejsi tak odolná.“ Poklepával si zamyšleně na bradě. „Už to mám, když to splníš budu ti měsíc dělat sluhu a když ne, budeš dělat sluhu měsíc ty mně.“ To bylo docela férové a celkem se mi to líbilo. Nebylo to nic rizikového, což by mě u Emmetta taky nepřekvapilo, a pořád to bylo něco co bych zvládla. Byla jsem si ale jistá v tom, že když prohraji, tak budu poslouchat Emmettovy posměšky ještě nějakou chvíli. Stejně jsem to ale chtěla zkusit, ale byla tu jedna věc, která se mi na tom nelíbila. Proč bych se ale sázky měla zúčastnit pouze já a trpět jenom já, když se mohl zapojit i Emmett.

„Pod jednou podmínkou. Když já vypiji sklenku krve, ty sníš porci jídla, nic přehnaně velkého, ale drobek to taky nebude.“ Provokativně jsem na něj pohlédla a sotva jsem domluvila, Jasper se začal smát.

„Ach Emmette, do čeho ses to dostal. A máš to! Konečně nějaká pořádná sázka, co? A teď chci vidět, jak to splníš.“ smál se Jasper dál. Jestli jsem do teď měla nějaké pochyby o tom, že Emmett řekne ne, teď byly pryč, protože kdyby teď řekl ne, Jasper by mu to dával sežrat přinejmenším dalších sto let, a to doslova.

„Nemyslím, že je dobrý nápad, abys pila krev.“ namítla Rose.

„Rose, jsem v pořádku, je to jen krev, to přežiju.“ usmála jsem se na ní.

„Tak co Emmette, nechtěl bys ochutnat nějaké lidské lahůdky?“ vyzývavě jsem na něj pohledná a Jasper se nanovo rozesmál, pro Emmetta z toho nebyla cesta ven. Jediná, možnost bylo přijmout sázku se kterou on sám přišel.

„Takže, když ty nevypiješ sklenku krve budeš mně měsíc dělat sluhu a když já nedojím jídlo budu měsíc dělat sluhu já tobě. Když oba nedojíme, tím pádem nesplníme úkol, nikdo nikomu sluhu dělat nebude a v případě, že dojíme oba vyhrává ten, co dojedl jako první a ten druhý bude měsíc sloužit.“ začal Emmette s pravidly, nebylo to tak špatné a celkem férové až na jednu věc.

„Jen pod podmínkou, že během jídla, nebudeš používat žádné upíři schopnosti a chci, aby s námi zůstal Jasper a hlídal, že ani jeden nebude podvádět. A dala bych časový limit ať u toho nesedíme celý den, patnáct minut by mohlo stačit.“

„S tím souhlasím, ale co když oba skončíme ve stejnou chvíli?“ zeptal se. Dobrá otázka.

„Nemyslím si, že se to stane, ale dobře, kdyby se to stalo, vyhráli jsme oba a nikdo sluhu dělat nebude.“

„Plat.“ řekl bez zaváhání Emmett.

„Počkat, a mě se nebudete ptát, jestli s tím souhlasím?“ zeptal zaraženě Jasper.

„Ne, vadí ti to snad?“ Občas se mi stalo, že mi na pusu přišla první myšlenka a tohle byl jeden z těch případů. Navíc Jasper nevypadal bůh ví jak uraženě.

„Ani při nejmenším! Není šance, že bych si tohle nechal ujít. Bez obav sourozenci moji, budu vás hlídat jako oko v hlavě.“

„Tak co Emmo, jdeš do toho?“ podíval se na mě vyzývavě Emmett.

„Když já dopiju sklenku, a ty nedojíš jídlo jsi měsíc sluha ty. Když já nedopiju sklenku a ty dojíš jídlo jsem měsíc sluha já. Když oba nedojíme nikdo sluha není, když dojíme oba vyhrává, ten rychlejší a v případě, že jsem naprosto nastejno opět sluha nikdo není? A kdyby náhodou někdo z nás podváděl, tak se automaticky stává sluhou.“

„Přesně tak. Tak co, jdeš do toho, ségra?“ zeptal se znovu.

„Kdy a kde?“ otázala jsem se.

„Přesně příští týden a tady v sedm večer. To by měl být dostatečný čas na to abychom se oba připravili.“

„Platí.“ odpověděla jsem sebevědomě. Tohle jsem musela vyhrát, jiná možnost nebyla.

„Platí.“ potvrdil Emmett. Na stvrzení sázky jsme si podali ruce a Jasper nám sázku potvrdil. Občas se mi stalo, že jsem na něco zapomněla a spoléhala jsem, že Jasper bude v tomhle neutrální a kdyby někdo z nás pravidla porušil, tak by byl spravedlivý. Rose stála v kuchyni a tvářila se jako zklamaná matka, zatímco Alice vypadala celkem zaujatě. Jsem si jistá, že i pro ni to musela být celkem zajímavá situace. Sice viděla Emmettovu budoucnost, ale mou ne, takže jsem předpokládal a doufala, že není ani schopná vidět výblesk sázky.

Jen doufám, že toho nebudu litovat.

Ach jo, právě teď jsem zjistila že je to déle jak rok od poslední kapitoly (když nepočítám tu předchozí). Ani nevíte, jak moc se stydím a jak moc mě to mrzí. Minulý školní rok, ten, co jsem nevydala ani jednu kapitolu, pro mě byl velice náročný to jak po osobní, tak i po školní stránce a abych byla upřímná, tak jsem si na příběh pořádně nevzpomněla a rok uběhl až moc rychle. Jedna dobrá zprava je, mám nový počítač, takže se mi kapitoly momentálně připravují mnohem lépe a vypadá to, že i v rozvrhu bych snad měla mít dost času na psaní.

Příběh jsem začala psát z několika důvodů. Snad už od první chvíle, když jsem na stolním počítači poprvé viděla Stmívání, tak se mi příběh líbil, a to bylo někdy v roce 2010. Jsem si jistá, že tu jsou fanoušci, kteří příběhu podlehli už v roce 2005, když Stephenie vydala první knihu, ale pro mě je to rekord, protože jsem nikdy u ničeho nevydržela dlouho a tohle je můj nejdlouhodobější koníček, jestli to můžeme koníčkem nazývat. Twilight byl vždycky mým únikem od reality a určitým komfortem. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že něco, jako fanfikce existuje a co jsem si mou první fanfikci přečetla, jsem věděla, že chci nějakou napsat.

Možná to bude někomu připadat směšné, ale tenhle příběh jsem začala psát, abych se vypsala ze svých pocitů a unikla od reality. V knize občas vyjadřuji své vlastní pocity a věci, co bych si někdy přála říct, udělat, nebo aby se staly. Nebyla jsem úplně ve správných myšlenkách, když jsem s příběhem začala a minulý rok, co jsem žádnou kapitolu nevydala jsem nebyla zase ve správných myšlenkách na vydání (i když jsem k příběhu dopisovala děj u sebe). Když jsem teď ale opět začala kapitoly psát, opravovat a vydávat, tak jsem si uvědomila, že se zase dokážu do příběhu vcítit, tak jako dříve (Alice, things are bad again.) i když se sama někdy musím smát tomu, jak cringe a trapné mi přijde to, co jsem napsala. Je to ale moje dítě, a i tak jsem na příběh pyšná a doufám, že i vám se líbí. Doufám, že se brzy sejdeme u další kapitoly, K.

Další kapitola je zde! Že by konečně něco zajímavého? Dozví se Emma něco, co jí překvapí?

Autor: Kethrin, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - 9. kapitola :