Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - 8. kapitola

27.09.2025 (08:00) • Kethrin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 232×

To my jsme ti, kteří si tvoří své osudy.

Večer jsem strávila snad půl hodiny rozčesáváním vlasů. Nakonec přišla Rose, která mi s tím pomohla. Také s sebou přinesla zázračný sprej na vlasy. Jak jsem se od ní později dozvěděla čas od času si při lovu sama zacuchala vlasy a tohle jí později pomohlo a ulehčilo práci. Mít po pás dlouhé vlasy je zábava, dokud to nemusíte každý den česat, starat se o to a když to jednou neuděláte skončíte s dredy.

Vůbec se mi nechtělo vstávat, chtěla jsem zůstat v posteli a spát, ale nakonec jsem k tomu byla přinucena s tím, že se můžu dospat v autě, což byla pravda. Déjà vu? Rozhodně.

Když už jsem vstala snažila jsem se zůstat nadále ospalá, abych se vyspala v autě. Nic jsem nejedla, což se Esmé nelíbilo, ale musela se s tím smířit, jen jsem si vzala věci a šla se přesunout do auta.

Carlislův černý Mercedes byl v garáži a do kufru se dávala poslední zavazadla. Rozespale jsem vešla do osvětlené garáže, ve které se nacházel Carlisle, který chtěl umístit do kufru auta i můj batoh, ale já si ho chtěla nechat u sebe, k čemuž nakonec svolil. Moc jsem toho neměla, ale i těch pár věcí jsem co jsem měla, jsem si chtěla nechat u sebe. Navíc jsem tam měla knihu, která byla mou jedinou zábavou, o kterou jsem nesměla přijít.

Batoh jsem položila na sedadlo vedle, kam položila i berle. Na zadní sedačce jsem měla připravený polštář s dekou, a i když jsem nevěděla, kdo to má na svědomí, byla jsem za to vděčná.

Proběhlo krátké rozloučení s ostatními, kteří měli vyjet až druhý den, a my se vydali na cestu. Přikryla jsem se dekou a připravila se na nekonečnou cestu. Během pár minut jsem znovu usnula.

Jak se po několika hodinách cesty a cedulí u dálnic ukázalo, mířili jsme do Kanady, tak jak Carlisle řekl, a zanedlouho jsme dorazili k hranicím. Byla jsem z toho nervózní, protože jsem věděla, jak přísná pravidla tu platí. Když na nás došla řada Carlisle pouze něco podal strážníkovi, několik dalších strážníků obcházelo se psy kolem auta.

Nemohla jsem si nevšimnout, jak se psi od auta snaží držet dál, ale zanedlouho se brána otevřela a my vjeli do Kanady.

Pár hodin po tom, co jsme dojeli do Kanady, Carlisle zastavil na jednom opuštěném odpočívadle v lese. Neváhala jsem využít příležitosti a vystoupila také abych protáhla své ztuhlé tělo. Příroda zde byla klidná, tichá a tajemná. Plně jsem nasála čistý vzduch a vychutnávala klidu. Ovál mě chladný vzduch i když byl konec června, byla jsem ráda za mikinu, která zahaloval mé ruce.

„Proč vlastně stavíme?” zeptal jsem Carlislea, který hledal něco v kufru auta. 

„Musíme vyměnit SPZ.” odpověděl a ukázal mi dva kusy plechu. Kufr zavřel a začal odendávat ty americké.

„Kvůli bezpečnosti?” zeptala jsem se a se zájmem ho pozorovala. 

„Přesně tak.” přikývl, přesunul se dopředu a vyměnil i tu přední. 

„Páni.” zalapal jsem nevěřícně po dechu, když vzal zbylé dva kusy plechu a roztrhal je na malé kousky, které následně zmačkal, jako by se jednalo a pouhé kusy papíru a ne plech.

 „Myslím že mě nikdy nepřestane udivovat, jak silní vlastně jste.” Carlisle mi věnoval úsměv a jednu z kuliček odhodil do nedalekého koše. Samozřejmě se trefil. Sice jsem zatím moce z jejich upířích schopností neviděla, ale ty, které jsem viděla mě ohromily a přišly husté.

Krátce po příjezdu do Kanady mě Carlisle s Esmé vzali na oběd, tedy já jsem jedla a oni se pouze přehrabovali v tom co dostali. Cesta byla dlouhá. Ale přes noc se provoz uklidnil a Carlisle mohl jet o poznání rychleji. Hodně rychle. Při každé zastávce, kterou jsme dělali, ať už na jídlo nebo tankovaní, Carlisle nezapomněl vyhodit jednu z plechových kuliček 

Díky rozlehlosti Kanady jsme většinu cesty jeli po dálnicích, nebo po rychlostních silnicích, které byly většinou prázdné a obklopené lesem, podle toho se zařídil Carlisle s rychlostí. Silnice byly překvapivě upravené a bez děr, které v mé zemi nebyly ničím neobvyklým, čas od času jsme narazili na nějaké auto, ale nebylo to tak časté.

Úsek, kterým jsme zrovna projížděli byl křivolaký. Krajina se mihala za okny, ale i tak jsem nemohla odtrhnout svůj pohled od okénka. Auto začalo z ničeho nic brzdit, už jsem se chtěla ptát o co jde, když jsem to sama uviděla. Z lesa na cestu vyběhl velký los a hned za ním následovala menší skupinka dalších. Skupinka majestátně překračovala cestu nevnímaje auto a predátory v něm 

„Wow.” zalapala jsem po dechu. „Je to tu normální?” zeptala jsem se možná až moc nechápavě. 

„Ano i ne.” odpověděla Esmé. „Ke srážkám s losů s auty tu dochází celkem často, ale vzhledem k tomu, jak velká je jejich populace v Kanadě, to není zas tak časté. Přesto když k nehodě dojde, končí to většinou smrtí posádky v autě.”

Čas od času jsme projeli nějakým městečkem. Tamní architektura pro mě byla naprosto nová, a i když si byla městečka podobná, alespoň mně to tak přišlo, přesto bylo každé jiné.

Jak jsem se cestou dozvěděla od Esmé, tak město, do kterého jsme mířili bylo jedno z těch větších v Yukonu a dříve sloužilo převážně k rybolovu. Založeno bylo v roce 1887 a dříve bylo hlavním městem Yukonu a leží na soutoku dvou řek, Yukonu a menší řeky Klondike. Dawson City, městečko v Kanadě, které bylo zapadlé v údolí mezi horami. Počet obyvatel 1577. Teď už 1584. Městečko bylo ještě menší než Forks a mělo se stát mým novým dočasným domovem.

Projeli jsme části městečka jen proto abychom zanedlouho opět vjeli do lesa. Netrvalo dlouho, než jsme dojeli na podobnou cestu té ve Forks a před námi se objevila mýtina s obrovským domem, který mi připomínal dům od Franka L. Wrightva. Dům byl moderní a prostorný. Podobně jako dům ve Forks byl prosklený, a kromě odhaleného dřeva byla stavba z části kamenná. Před domem se nacházela velká příjezdová cesta sypaná štěrkem. Díky přírodnímu materiálu dům do okolního lesa zapadal a vypadal jako by tam byl odjakživa a né nově postaven. Narozdíl od Forks, dům byl umístěn v lesích na kopci a nacházel se nedaleko od Midnight Domě Viewpoint, jak jsem se dozvěděla od Esmé.

Následujících několika dní nebylo tak hektických, jak bych čekala. Přijeli jsme do domu, který už byl vybaven. Jediné, co zbývalo bylo doplnit dekorace z domu ve Forks a vybalit zbytek. Můj nový pokoj byl o poznání větší než ten ve Forks. Celkově celý dům byl o dost větší než ten ve Forks ani jsem nestihla projít všechny místnosti. Myslím ale, že garáž z poloviny zapuštěná do země, do které se bez problémů vešlo sedm aut i s motorkou a ještě zbylo místo, mluvila za vše. Když jsem to zmínila před Esmé, řekla, že nechali možnost pro Edwardovu rodinu a počítali i s možným místem pro ně a případné návštěvy.

Carlisle s Esmé odjeli na dovolenou a já doma zůstala s Rose, Emmettem, Alice a Jasperem. Co si budeme, byla jsem z toho lehce nervózní. Ale Esmé mě ujistila, že kdybych cokoliv potřebovala můžu kdykoliv zavolat. A s ní jsem si s byla jistá, že kdykoliv, vzhledem k tomu že nespí, je vážně kdykoliv.

Už to byly tři dny od jejich odjezdu a musím říct, že zatím vše šlo bez problémů. Emmett si ze mě utahoval, za cokoliv to jen šlo, jako vždy, nemluvě o jeho vtípcích, které mě někdy doháněly k šílenství. Slíbila jsem si, že si to nemůžu nechat líbit a v budoucnu mu to vrátím.

Celkově uběhl týden od té doby, co jsme se nastěhovali a já od té doby nevystrčila paty z domu a už mi to lehce lezli do hlavy. Domluvila jsem se s Rose, že zajedeme do města. Zatímco ostatní zajdou na lov, my zajdeme na lov do obchodu. Pomalu mi začalo docházet jídlo. Nikdy se nestalo, že bych zůstala sama, vždy tu se mnou někdo byl. I když jsem byla zavřená v pokoji, ale byli to upíři a slyšeli všechno, takže to bylo jako by seděli vedle mě a já byla ráda, že se podívám do města a dostanu mezi lidi, kteří nemohou slyšet každý můj nádech.

Projížděli jsme městem v Rosalině červeném BMW. Zvyk je železná košile. I když jsme byly v Kanadě tak to tu vypadalo podobně jako ve Forks nebo každém jiném městečku, kterým jsme se cestou sem projížděli, ale jsem si jistá, že by mě Američané ukamenovali, kdyby slyšeli, že je srovnávám s Kanadou. Nikdy jsem nepochopila rivalitu mezi nimi, ale byla tu. Jednou se na to někoho budu muset zeptat.

Zastavili jsme před obchodem a nejeden člověk se po nás podíval. Rosalie to úspěšně ignorovala, léta praxí v nových maloměstech, řekla bych, ale mně to s berlemi dělalo ještě větší problém. Mírně mrholilo a pohledy ostatních mě pouze znervózňovaly. Myslela jsem si, že když vejdeme do obchodu a sejdeme všem z očí bude to lepší, ale mýlila jsem se. Nebyl člověk, který se po nás nepodíval a většinou to jednou nestačilo a museli se ještě jednou podívat, hlavě na Rose. Procházely jsem obchodem, nádherná Rose tlačící před sebou nákupní vozík vypadala surreálně.

„Víš, že se nemusíš stydět, vezmi si, co chceš. Koneckonců jsme tu kvůli tobě. Esmé doma nechala seznam jednoduchých receptů, co ti můžeme připravit, ale abych byla upřímná, moc se mi do toho nechce. Všechno to tak smrdí.“ nakrčila Rose znechuceně nos.

„Naprosto tě chápu, možná jsem člověk, ale dobrý vztah k vaření jsem nikdy neměla.“ usmála jsem se na ni. „Je to strašná otrava. Moje moto je, něco splácej, sněz a běž. Jídlo je jen nezbytná ztráta času, i když mě drží naživu, neznamená to, že to mám ráda. Samozřejmě pokud dostanu hotové jídlo a nemusím se s tím dělat, to je jiná... Víš ale, že mi nemusíte vařit, takže se nemusíte vůbec trápit.“

„Kdybychom se o tebe nechtěli starat, věř že bychom to nedělali. A už nikdy nic takového neříkej. Ať se ti chce nebo ne, už si část rodiny, tak si nevymýšlej blbosti a vezmi si, co chceš ať už mužem domů.“ odpověděla Rose. Dvakrát jsem neváhala a házela si do košíku, snad každou věc, co mě zaujala. Přece jen se mi každý den nestane, že mohu ochutnat klasické kanadské potraviny, navíc jsem nesnídala, takže nejenom, že mě při nákupu poháněl hlad – ekonomický typ, nikdy nechoďte do obchodu hladoví, vždy koupíte víc, než chcete a později to stejně chtít nebudete – a pronásledovalo kručení břicha, na to Rose poznamenala, že se stavíme někde na oběd. Americké –v tomhle případě tedy Kanadské, i když vše bylo stejné – sladkosti byla vždy má slabost a proto, když jsem zmerčila zbytečně velké a levné balení marshmallow, neváhala jsem a přihodila ho do nákupního košíku. Netrvalo dlouho a už jsme opouštěli obchod s několika taškami jak zdravého, tak i nezdravého jídla.

Rose nakládala nákup do kufru auta, zatímco jsem stála a sledovala jí. Neměla jsem jí jak pomoc, tak jsem jí alespoň mentálně podporovala. Venku nepřestávalo mrholit, což bylo nepříjemné, takže jsem se uklidila do auta. Zanedlouho mě následovala Rose a vydali jsme se na cestu. Zastavily jsme u nedalekého bistra. Co říct, restaurace vypadala jako všechno okolo, jako by to vypadlo z filmu.

Objednala jsem si cheeseburger s colou, klasika. S Rose jsme se domluvily, že si dá salát a hranolky a já to za ní dojím. Když řeknu, že porce byla malá lhala bych. Jaksi jsem zapomněla, jak jsou porce velké. Takže jsem dostala tak dvojnásobek toho, co bych dostala u nás. Pomalu jsem jedla, zatímco Rose si čas od času uždibla ode mě a já od ní, aby to nevypadalo moc divně.

„Myslím, že se máš na co těšit. Jakmile se Alice dozvěděla, že pojedeme na nákup jídla, usoudila, že jsi schopná účastnit se jejich nákupu a už plánuje kdy a kam pojedeme.“ pronesla Rose nevzrušeně.

„Ale no tak.“ povzdechla jsem. „Je to vážně nutné?“ Většinou bych nákupem nepohrdla, ale momentálně se mi nechtělo a neměla jsem náladu a peníze byla další věc, která mi chyběla. Moje momentální představa byla být v posteli s knihou nebo spát, což by bylo nejlepší, né být v obchodě plném lidí. Na druhou stranu tu byla možnost, že mě to chytne, a nakonec budu já, kdo bude Alice tahat po obchodech. Myslím, že neví, s čím si zahrává.

„Jo, z tohohle už se nedostaneš. Navíc buďme upřímné, oblečení potřebuješ, nemůžeš pořád chodit v těch stejných kouscích.“ řekla, zatímco namočila hranolku do kečupu a s nechutí ji snědla. Ani nechci vědět, jak probíhá cesta jídla ven. Ale někdy se jí na to budu muset zeptat. Určitá zvrácená část mě to chtěla vědět za každou cenu. Můj mentální seznam věcí, které budu muset udělat a na které se budu muset zeptat začal přebývat a já si na něj přidala i to, že si to někam sepíšu.

„Vážně jsou nákupy s Alice, tak šílené a přehnané?“ zeptala jsem se a po vzoru Rose namočila hranolku do kečupu.

„Myslím, že to se dozvíš brzy sama a budeš to moci posoudit za sebe.“ řekla neurčitě. Netrvalo dlouho a už jsme se chystaly domů. Nebyla šance, že bych zvládla vše sníst a moje vychování nedovolilo nechat tam jídlo, takže jsem si ho nechala zabalit a vzala si ho s sebou. Dvě mouchy jednou ranou, jídlo se nevyhodí a já budu mít večeři.

Cestou jsem si prohlížela městečko z okna auta. Tak a tohle je můj nový domov, povzdechla jsem si v duchu. Pořád jsem s tím nebyla úplně smířená, myslím, že něco takového nějaký čas potrvá zpracovat, ale pomalu jsem se začínala zabydlovat a zvykat si, i když jsem ve skrytu duše doufala, že se brzy vrátím domů, hlavně kvůli ní.
Jako dovolená o prázdninách, opakovala jsem si.

„Rose, mohla bys mi tady prosím zastavit?“ zeptala jsem se, zatímco mé oko postřehlo menší obchůdek s plechovým obložením.

„Knihkupectví?“ otázala se se zájmem.

„Jo přesně tam. Myslíš, že by byl problém, kdybych si tam zašla?“

„Vůbec ne.“ Rose jela dál, ale zanedlouho jsme se vrátily k obchůdku a Rose zaparkovala na parkovišti.

„Bude problém, když si tam na chvíli zajdu?“

„Nebude. Mám tu na tebe počkat, nebo se pak pro tebe stavit? V autě a máme jídlo, tak bych raději jela domů, jestli z té zmrzliny vůbec ještě něco bude.“ připomněla.

„Klidně jeď domů. Nevím, jak dlouho tam budu a nechci tě zdržovat, navíc s tím jídlem máš pravdu.“

„Dobře, teď je jedna, tak když pro tebe přijdu, řekněme, o půl třetí, bude to v pořádku? “

„Jo, jasně to mi bude stačit.“ Teď jsem lhala, protože na takových místech bych mohla bydlet, ale lepší něco než nic, taky jsem nemohla Rose obtěžovat celý den.

Vystupovala jsem z auta, když mě zastavil Rosalin hlas. Vnutila mi sto dolarovku, prý kdyby se mi něco líbilo. Bylo mi to nepříjemné, ale Rose si to nenechala vymluvit, a tak jsem zůstala na parkovišti spolu s penězi.

Vešla jsem do obchůdku a zvonek, který byl pověšen nad dveřmi zazvonil. Obchůdek byl útulně zařízený a všude byly vidět knihy, překvapivě, ať už nové, či starší.

„Dobrý den.“ pozdravila jsem nahlas do obchodu. Nikoho jsem tu neviděla a cítila jsem se nepříjemně jen tak se tu pohybovat. Napravo se nacházel pult s pokladnou a za ní obrovská police s knihami, narozdíl od ostatních, tyhle knihy byly od pohledu staré a opotřebené. Tak trochu jako ty, co má Carlisle, ale rozhodně né tak staré. Zašla jsem mezi regály s knihami a pomalu projížděla názvy, a kategorie. Občas mě nějaká kniha zaujala, tak jsem ji vytáhla a začetla se. Zrovna jsme pročítala jednu z knih, když se za mnou ozval hlas.

„Dobrý den, mohu Vám nějak pomoci?“ ozvalo se a já sebou cukla, div že mi kniha nevypadala z ruky. Byla jsem do toho tak začtená, že jsem zapomněla, že jsem v obchodě.

Otočila jsem se a za mnou stál mladý kluk zhruba v mém věku. Vysoký, tmavé krátké vlasy a celkem pohledný.

„Omlouvám se, nechtěl se jsem Vás vylekat, ale když jste vešla byl jsem zrovna vzadu a neslyšel Vás přijít.“  zatvářil se omluvně.

„To je v pořádku, stejně jsem se tak začetla, že jsem nevnímala a ztratila jsem pojem o mém okolí.“ odpověděla jsem a pokusila se o úsměv. Tohle byl první člověk a první bytost, se kterou jsem se od mého objevení v Americe bavila a byla jsem překvapivě nervózní. Na Cullenovy jsem si zvykla, ale mluvit s novým člověkem v angličtině mě znervóznělo.

„Pokud byste chtěla, máme tu čtecí koutek pro zákazníky. Nemusíte tu stát, a bude to pro Vás i příjemnější.“  poukázal na mé berle a na mou nohu.

„Vážně? To by bylo skvělé.“ zaradovala jsem se. Co si budeme, stát na jedné noze, opírat se o berli a držet knihu nebylo příjemné. Celkově nebylo nic, co bych mohl dělat dlouhou dobu ve stoje pohodlně, takže jsem byla vděčná za možnost se posadit.

„Jste Cullenová, co?“  zeptal se a já se na něj tázavě podívala. „Omlouvám se, nechci znít vlezle, já jen, jste v maloměstě, tady se vždycky všechno rychle roznese a zpráva o nové rodině ještě rychleji.“ provinile sklopil oči, jako by se k němu ta informace donesla i bez jeho zájmu a snažení. „A občas se i dozvíte více, než byste chtěla.“ dodal a potvrdil mi mou myšlenku.

„Ach tak.“ Asi bych neměla být překvapená, měla jsem to čekat. Proč jen se divím?

„Chápu. Já jsem ale Evansová. Cullenovi jsou moje adoptivní rodina.“ Obvykle jsem o sobě moc nemluvila, ale tenhle kluk v sobě měl sympatii, která mi rozvázala jazyk. Takže jsem řekla to, na čem jsme se doma s Carlislem a ostatními dohodli. Navíc jsem si myslela, doufala, že když mu to řeknu drby – pravda – o nás se roznesou rychleji a pro lidi to bude pochopitelnější, i když jsem o tom celkem pochybovala, ale pokusit jsem se mohla.

Dostala jsem jméno Esmé, které měla za svobodna. Oficiální historka pro lidi byla taková, že jsem Esmenina neteř z Evropy a mí rodiče umřeli při autonehodě a Esmé s Carlislem si mě vzali do péče. Teoreticky to ani lež nebyla, protože rodiče jsem neměla, ale i tak bylo divné tvrdit, že jsou po smrti. Hodilo se to z mnoha důvodu, jako byl například můj přízvuk a, zatím, bídná angličtina. Navíc by bylo divné, kdybychom všichni byli Cullenovi. Mně by to divné nepřišlo, ale lidem ano, a čím méně se v tom budou rýpat, tím lépe.

V téhle kapitole jsme se seznámili s novou postavou, i když jí pořádně neznáme, co si o ní myslíte?

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. Na příběh jsem rozhodně nezapomněla, ale před prázdninami jsem se musela hodně učit a zkrátka nebyl čas. Budu se snažit přidávat častěji. Nejhorší je, že mám napsanou většinu příběhu, jen se musí opravit. Byla by škoda, kdyby se k vám nedostal, když už je tak daleko...

Momentálně toho o Kanadě vím více než o mém rodném městě. Jsem ráda za nové informace a zkušenosti, ale kdyby někdo viděl mou Google historii za poslední tři dny, byl by dost překvapen... Na začátku mi přišlo jak dobrý (skvělý) nápad vést příběh v Kanadě. Když jsem hledala vhodné městečko, do kterého bych příběh zasadila Dawson City se zdálo jako nejvhodnější volba, ale teď si nejsem tak úplně jistá. Snažím se uvádět co nejpravdivější informace a už teď vím, že né vždy to bude možné a to mě mrzí. Výhoda Ameriky je taková, že jsou malá městečka, kde vám stačí hodina a narazíte na další městečko. Nevýhoda Kanadského Yukonu je, že na svou velkou rozlohu má zhruba čtyřicet čtyři obydlených části (z toho dvacet pět je 'neregistrovaná oblast'), což se může na první pohled jevit jako hodně, ale na celkovou rozlohu Yukonu je to opravdu málo a s celkovou populací (zhruba) čtyřiceti čtyř tisíc lidí je to ještě míň. A jen to, že hlavní město (/největší město/ Yukonu) Whitehorse má nějakých dvacet pět tisíc obyvatel a Dawson City je druhým největším městem s populací něco málo přes tisíc obyvatel mluví za vše. (Vážně toho o Kanadě vím nějak moc a upřímně se mi to i líbí)

Dawson City je bezpochyby ideálním místem pro Cullenovy, ale pro mě už to zas tak ideální není.

Fun fact: V Dawson City po svém delším pobytu na Yukonu zemřel český cestovatel a dobrodruh Jan Eskymo Welzl. -Wikipedie

Taky jsme vážně zvědavá, kdo to dočetl až sem na konec

Autor: Kethrin, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - 8. kapitola :