Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - 10. kapitola

17.10.2025 (17:27) • Kethrin • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 71×

Všechno zlé je k něčemu dobré.

Věnování: Pro Forever Twilight in Forks

Jak se ráno, přesněji v pět ráno, ukázalo, když Alice říkala, že musíme na nákupy zítra, tak nelhala a myslela to vážně. Když jsem ji obvinila z šílenství kvůli tak brzkému vstávání, hájila se tím, že nejbližší použitelné nákupní středisko je několik hodiny vzdálené a další časovou ztrátou bude má lidská příprava snídaně. Musela jsem uznat, že měla dost dobré argumenty, ale nikdy bych to nahlas nepřiznala.

Vždy, když jsem četla nějaký Twilight příběh, kritizovala jsem všechny, co se nechali Alice zmanipulovat do nákupů oblečení a všeho ostatního, ale když jsem si to zkusila na vlastní kůži, došlo mi, že vzdorovat Alice nebude tak jednoduché. Nejdříve to zkusila po dobrém. Psí oči, její panenkovský obličej a pixie účes na mě ale neudělaly žádný dojem, což ji brzy došlo a než jsem se nadála, zmizela pryč i s mými dvěma jedinými kupičkami oblečení nechávajíc na postelí jinou kupičku oblečení. Po krátké prohlídce jsem zjistila, že je to halenka se sukní. Tak to tedy v žádném případě! Nevadilo mi vzít si oblečení na sebe, i když jsem se na sukni teď necítila a celkově jsem sukním na chuť nikdy nepřišla, nesnášela jsem pocit, že mě do toho nutí a že nemám na vyber. Věděla jsem, že jí to nesmí projít, když si to nechám líbit jednou, tak už se jí nezbavím. Alice byla skvělý člověk, tedy spíše upír, ale s její schopností vidět budoucnost, i když se mě to netýkalo, jsem měla pocit, že si myslí, že se může ostatním plést do života. Jen protože ví trochu víc než, my ostatní neznamená, že má právo nám zasahovat do života a rozhodnutí.

Pro teď mi zbývala ještě jedna možnost.  Nejideálnější to nebylo, ale věděla jsem, že Alice bude pěkně vytočená. Vykonala jsem ranní hygienu a razila si to dolů.

„Alice? Myslím, že jsem připravená.“ zavolala jsem do útrob domu, zatímco jsem scházela po schodech.

„No vidíš, já věděla, že nakonec přijdeš k rozu-“ Alice se vynořila zpoza rohu a její hlas se zarazil uprostřed a zírala na mě s pusou dokořán. Asi to bylo moc dlouho protože za nedlouho se u nás zjevil Emmett a jakmile mě spatřil stát na schodech v mém skromném oblečení, začal se hurónsky smát.

No, vzhledem k tomu, že mi Alice moc na výběr nedala, měla jsem na sobě tričko, kalhotky, ve kterých jsem spala a sneakers. Vlasy jsem si stáhla do culíku a rty si přetřela balzámem na rty, který jsem měla ve své staré kabelce, která mi teď visela na rameni. Opírala jsem se o berle, nic jiného jsem neměla, díky Alice, a přišlo mi, že takhle jsem vypadala dostatečně připraveně.

„Teda ségra. O lidské paměti už jsem toho slyšel hodně, ale nepřijde ti, že jsi na něco zapomněla?“ otázal se Emmett s širokým úsměvem.

„Carlisle? Mohou upíři utrpět šok?“ zamumlala jsem ve své rodné řeči větu z Breaking Dawn při pohledu na Alice. Uchechtla jsem se a vydala jsem se do kuchyně.

„Ani ne, přijde ti snad, že mi něco chybí?“ zeptala jsem se Emmatta rádoby zmateně a než stihl odpovědět, tak jsem pokračovala. „Myslím, že si dám něco k jídlu a můžeme vyrazit.“ Otevřela jsem lednici, ze které jsem vyndala mléko a do misky si nasypala Lucky Charms, které jsem zalila mlékem.

„Ale takhle přece nemůžeš jít, kde máš kalhoty?  A jak to, že nemáš oblečení, které jsem ti připravila? Takhle to přece nejde!“ Objevila se vedle mě rozčilená Alice, která se zřejmě vzpamatovala z šoku.

„Žádné kalhoty jsi mi nedala, Alice.“ připomněla jsem Pixie. Takže nejdříve šok a teď i zapomínání? Možná nakonec nebudou tak perfektní, jak se o nich psalo. „Dostala jsem sukni s halenkou, ale moc nejsem sukňový typ, víš? Myslím, že by mi byla zima.“ Podívala jsem se z okna na zahradu, kde nebyla po slunci nejmenší stopa. Na rukou mi naskočila husí kůže, jen z pomyšlení, že bych měla mít sukni.  Sice dnes bylo prvního července, ale my byli v Kanadě a počasí moc červencové nebylo. „Tak jsem se raději rozhodla, že si nechám to, co mám, vyjde to nastejno, skoro jako bych měla šaty, nemyslíš? Celkem se mi to líbí.“ Usmála jsem se a nabrala jsem si lžíci cereálií. „A Alice, neměla bys ses rozčilovat, přináší to vrásky“ Alice se na mě zamračila, zatímco Emmett nás pozoroval s jiskřičkami v očích, jako by sledoval svou oblíbenou telenovelu.

„No tak to si rozhodně nemyslím! Takhle nikam jít nemůžeš!“ opakovala. Nikam nemůžu? To se mi líbí. Ráda bych se vrátila do postele.

„A proč ne? Sukně jako dlouhé triko, vychází to nastejno.“ odporovala jsem. Nevěřila bych tomu, ale nakonec jsme se s Alice po desetiminutové hádce dohodly na kompromisu. Dala mi volné džíny a já si vzala halenku. Řekla bych řekla, že jsme byly obě spokojené, co si budeme, ta halenka byla pěkná, ale bylo vidět, že Alice není zvyklá, že se s ní někdo dohaduje a moc se jí to nelíbilo.

Když se řeklo, že pojedeme do nákupního střediska, čekala jsem klasický nákupní dům, na který jsem zvyklá z mé rodné země ale ukázalo se, že je to něco jako malá čtvrť ve městě plná luxusních obchodů a restaurací. Už mi dávalo smysl, proč jsme jeli tak dlouho. Jsem si jistá, že máme blíže i normální obchod, ale pro Alice vždy a jen to nejlepší.

I když bylo zataženo, bylo celkem příjemné počasí, foukal tu mírný vánek, ale nic, co by mikina, kterou mi půjčila Rose, nezvládla. Sice jsme většinu času trávili uvnitř obchodů a oproti ranní kose se oteplilo, ale na sukni byla zima a já byla ráda za dlouhé kalhoty.  

Abych byla upřímná na nákupy jsem se svým způsobem těšila a byla jsem zvědavá na módní kousky, které tu najdu. Snad tisíckrát jsem slyšela ujištění, že je v pořádku, že za mě platí, ale stejně mi to nebylo příjemné. Další věcí byl způsob nakupování, naivně jsem se těšila, že si něco vyberu, ale Alice mě v podstatě uvěznila v kabince a nosila mi spoustu oblečení se kterým jí prodavačky nadšeně pomáhaly, ještě aby ne, když to stálo tolik peněz. Jsme si jistá, že za částku, kterou tu Alice nechala pouze za mé oblečení, bych byla schopná si koupit byt v centru Ostravy.

 Emmett s Rose se hned po prvním obchodě vytratili a vydali se svojí cestou. Zrádci. A tak jsem zůstala já s Alice a Jasperem, který nosil tašky. Řekla bych, že mi ho bylo líto, ale přišlo mi, že byl spokojený, že je Alice pro jednou zaměřená na někoho jiného. Vždy dostal tašky, odnesl je do auta a vrátil se a zase mohl jít zpět s novými. Nemělo cenu je tahat pořád s námi, protože jich bylo tolik, obzvláště, když pomalu jedno triko mělo vlastní tašku. Ale stejně se nevyhnul občasnému zkoušení. I když se Alice hlavně zaměřila na mě, neznamenalo to, že na Jaspera zapomněla, a tak jsme si s Jasperem vždy vyměnili všeříkající pohledy a zalezli do kabinky. Další výhodnou byla má noha, tím, že jsem měla sádru na kotníku jsem si ušetřila zkoušení džínů a některých bot, ale to přinášelo zase jiné nevýhody. Bylo jasné, že až mi sádru sundají, pojedeme na nákupy znovu, protože jsem neměla upnuté džíny a jiné kalhoty a Alice už se stihla zmínit, jak jí to vadilo. Další nevýhodou bylo, že právě skinny džíny byly mé oblíbené, ale před Alice jsem si netroufla tento fakt zmínit. Nevýhoda číslo tři byla, že kalhoty jsem si musela zkoušet tak jako tak, jen ne ty upnuté.

Po tom, co už mi asi po třetí zakručelo v břiše, Alice uznala, že si zasloužím oběd – skoro jako nějaký domácí mazlíček –. Naštěstí tahle nákupní vesnička, jak jsem čtvrť pojmenovala, vlastnila nejednu luxusní restauraci a kavárnu, o tom také vypovídala cena jídla. Jak jinak, protože když si někdo dovolí kostýmek od Chanel s cenou začínající na 10 000CAD, caesar salát stojící neuvěřitelných 45$ nebude problém. Salát, který jsem si objednala byl neuvěřitelně malý a jediné, co ho doplňovalo byl kousek opečené bagetky. Musela jsem ale uznat, že byl vážně výtečný.

„Alice, už bychom mohli jet domů, však co dalšího potřebujeme, už mám více než dost.“ stěžovala jsem si, zatímco jsem si nabírala sousto salátu. Seděli jsme u stolu pro čtyři a Alice s Jasperem seděli naproti mně se sklenicí vody před sebou. Hlavně být nenápadní.

„To ani zdaleka nemáme. Chybí nám boty, kabelky, kosmetika a to nejdůležitější, doplňky.“ počítala na prstech. „To víš, není to jen tak vybavit naprosto prázdný šatník, ale má to velkou výhodu. Je to jako malování, tvé plátno je čisté a je jen na tobě jaké barvy zvolíš.“

„V tom případě, nemyslíš, že bych si barvy měla zvolit já?“ Na to už mi neodpověděla, ale její pohled jasně říkal, že jsme ještě neskončili.

Salát jsem dojedla a neodolala čokoládovému dortu, který se na mě usmíval z pultu se zákusky. Po tom, co jsem dojedla svůj dezert, Alice zaplatila a my se vydali ven z restaurace před níž už na nás čekala Rose s Emmettem, který držel pár tašek. Jak je vidět, tak on se také nakupování nevyhnul, ale rozhodně na tom nebyl tak, jako my. Věnovali jsme si trpitelský pohled a něco mi říkalo, že se další množství tašek nachází v autě.

Vydali jsme se do dalšího obchodu, zatímco si Rose s Alice povídaly o tom, na jaké zajímavé kousky narazily.

„Slyšíš to Emmo? Tam se rozhodně budeme ještě muset vrátit.“ pronesla Alice, když ji Rose vyprávěla o kabelce, kterou viděla u Prady.

Měli jsme za sebou zastávku u Jean Paul Gaultier a já musela uznat, že kousky, které tu Alice s Rose našly, byly vážně nádherné. Prodavačka Alice věnovala úsměv, zatímco ji vracela kreditní kartu s poděkováním a doufáním, že se tu brzy zase stavíme. S tím, kolik tu Alice nechala, se nedivím. Neuvěřitelné, jsou lidé, kteří by si částku, kterou tu Alice nechala, nevydělali ani za rok a někomu stačila hodinka, na to, aby jí utratil.

„Děkuji.“ poděkovala jsem Emmettovi, který mi podržel dveře od obchodů, jen aby mi ihned mohl otevřít dveře od toho vedlejšího. Už jsme tady byli dlouho, moc dlouho. Po obědě jsem si vzala tabletku na bolest, ale můj kotník nepřestával nepříjemně bolet a moje ruce na tom nebyly o moc lépe. Jednak mě ruce bolely z váhy, kterou jsem na nich nesla a také dlaně, které držely berle a já věděla, že dalších pár dní se rozhodně neobejde bez puchýřů. Alice už převážně nakupovala doplňky a o to mrzutější jsem byla. Byla jsem unavená a nic takového jsem nepotřebovala a už jsem chtěla jet domů. Navíc jsme před sebou měli dlouhou cestu domů.

„Alice,“ zakňourala jsem. „nemůžeme už jet domů? Vždyť máme vše, co víc potřebujeme?“

„Ale no tak, ještě chvíli.“ Samozřejmě, že z té její chvíle se vyklubala více než hodina. Venku už se začalo stmívat a obchody začaly zavírat, kdyby tam Alice neudělala tak velký nákup, prodavačka by jí jistě vyhodila. Nakonec jsem se dočkala a my nákupy ukončili.

 Menší problém nastal, když jsme se vrátili k autům. Tím že se k nám přidala Rose s Emmettem, Alice měla více věšáku na tašky a teď u auta se ukázalo, že Rose s Emmettem se také nedrželi zpět a jejich kufr a zadní sedačky už byly celkem plné. Ale to už nebyl můj problém. Posadila jsem se na zadní sedačku do Emmettova Jeepu a čekala. Nakonec vedle mě posadili další hromadu tašek s tenkými úchytkami, ze kterých vykukoval hedvábný papír a my se vydali na dlouhou cestu. Nevěděla jsem, kolik hodin bylo, telefon jsme pořád neměla, a i když mi Alice hodinky koupila, hádám, že se nacházely v nějaké tašce v kufru. Muselo být ale hodně pozdě protože nebe bylo černé a zdobily ho hvězdy. Samozřejmě, že jsem usnula. Emmettův Jeep byl až moc pohodlný, čas od času jsem se probudila, ale rychle jsem se zase vrátila do světa snů a nočních můr. Vzdáleně jsem cítila pár studených rukou, který mě nesl a pak měkkou postel, než jsem se opět propadla do snového světa. 

Musela jsem se probudit celkem brzy, protože když jsem vstala za okny teprve svítalo. Ten, kdo mě uložil do postele mi musel sundat boty a kalhoty, protože jsem na sobě měla pouze spodní prádlo a halenku od Alice. Nadšená jsem z toho nebyla, ale hádám, že pořád lepší než se probudit svlečená v cizím tričku v neznámém pokoji nebo spát v nepříjemných riflích.

Berle byly položené vedle postele a já děkovala komukoliv, kdo byl tak prozíravý.
Nakonec by nemuseli mít tak špatnou paměť, jak jsem si začínala myslet.  Posadila jsem se a chtěla vstát a jít do koupelny, když v tom mě přerušilo zaklepání na dveře. Dříve, než jsem se stihla vzpamatovat dveře se prudce otevřely v nich stála Alice s velkým úsměvem. Až moc velkým. Ani jsem neměla čas se vzpamatovat, když na mě začala mluvit.

„Šup šup. Vstávej, musíš se jít najíst a pak musíme uspořádat šatnu, samo se to neudělá.“ A hnala se ke dveřím šatny. Nadšená Alice vážně byla děsivá.

Chvíli jsem tam nečinně seděla, hleděla do prázdna a probouzela se. Když mi ale došel význam jejich slov. Počkat, moje šatna! Nechápala jsem, že by mě k tomu vůbec potřebovala, ale pak jsem se vzpamatovala a šla za Alice, která už byly v šatně, kde se nacházela nebezpečně vyhlížející hromada tašek s různými logy firem, ze včerejška a Alice, která už vše začala organizovat.

„Alice, počkej! Co si myslíš, že děláš!“ vyjela jsem na ní možná trochu moc zostra. Kdybych mohla tak si založím ruce na hrudi abych dodala na vážnosti mých slov. No co, nesuďte mě. Sotva jsem se probudila a Alice už mi organizovala šatnu a já po ránu nejsem příjemný člověk. Navíc, šatnou to začne a mým životem skončí, že? Tady už jsme jednou byly a já myslela, že to pochopí. Zaraženě se na mě podívala.

„Připravuji ti šatnu, přeci.“ odpověděla zmateně. Tak to teda rozhodně ne.

„Ale proč, já si to zvládnu udělat sama.“

„To ale nejde, ty přeci nevíš, jak to udělat, a navíc máš zlomenou nohu.“ namítla.

„Alice.“ povzdechla jsem si.

Nebylo to snadné, ale nakonec jsem jí zvládla přesvědčit, že jí nepotřebuji, a nakonec jsme strávila valnou část rána v šatně, vybavováním všeho, co jsme včera koupili. Spousta věcí skončila v koši na špinavé prádlo připravená na vyprání.

Při ukládání všeho toho oblečení mi došla jedná zásadní věc a to, že jsme sice nakoupili hodně věcí, ale naprosto mi tu scházelo obyčejné oblečení, jako tepláky a jiné věci na doma. Chápu, že upíři to mají jinak a necítí nekomfort z nepohodlného oblečení, ale, já se vážně necítila každý den chodit v jeansech. A další věc, která mi scházela, byla kosmetika. Hlavně, že jsem musela mít patnáct páru bot, které ani nevím, jak tu vynosím, ale to že bych potřebovala nějaké toaletní věci, na to už si Alice nevzpomněla. Ale hádám, že to asi bylo dobře, jinak bych teď musela organizovat i koupelnu. Koneckonců, až zase pojedeme nakupovat potraviny, potřebné věci si při nejhorším můžu koupit i tam.

V podobném duchu proběhl i zbytek týden. Když jsem nepracovala na organizaci oblečením, které mi zabralo vyprat a uspořádat déle, než jsem si myslela. Nepomáhal tomu ani fakt, že každý kus oblečení měl specifické požadavky na praní a sušení a můj zlomený kotník tomu také dvakrát nepomohl. Taky jsem si vařila, a tak trochu jsem se připravovala na Emmettovu výzvu. Problém ale byl, že jsem neměla nejmenší tušení, co budu vařit a pomalu mi začal docházet čas. Ve zbytku času jsem četla knihy, které jsem si koupila a musím říct, že jsem byla velice spokojená a odhodlaná se tam brzy stavit pro další díly. Proklínala jsem svůj zlomený kotník, protože kdyby nebyl zlomený, svůj čas bych trávila prozkoumáváním okolního lesa, nebo nového města. Po nákupech s Alice a puchýřích, které jsem si udělala, mi představa delší procházky naháněla husí kůži. Taky nesmím zapomenutou na nekonečné projíždění televizních programů jen abych vždy zjistila, že stejně nic nedávají. A to samé platilo pro počítač. Jasper mi opět propůjčil svůj notebook a já tak alespoň mohla zjišťovala rozdíly z mého a jejich světa, jak pro mou informovanost, tak i pro to, abych neřekla něco, co tady lidé neznali. Moc dlouho mi to nevydrželo a já už jsem převážně našla vše, co mě zajímalo a nic moc nového. Zatím to vypadalo, že tenhle svět byl stejný jako ten můj, až na Twilight svět. Herci, kteří hráli v Twilight se buď dali dohledat jako mnohem menší celebrity, ne jako A list, na který jsme byla zvyklá, nebo se mi podařilo najít soukromé profily na sociálních sítích, které jasně říkaly, že je herecká kariera neživí. Jiní lide, kteří na Twilight pracovali, a na jejichž jména jsem si vzpomněla, na tom nebyli o moc jinak, buď byli dohledatelní a pracovali ve filmové společnosti, nebo se mi povedlo někoho s jejich jménem najit, jestli už se ale jednalo o tu samou osobu, jsme nemohla s jistotou říct. Jedinou výjimkou zůstávala Stephenie. Bylo to jako by se po ní slehla zem, skoro jakoby se ani nikdy v tomto světě nenarodila. To samé platilo pro mě, nepodařilo se mi o mně nic najít, sice jsem moc nečekala, když se to nepovedlo ani Cullenům, jaká byla pravděpodobnost, že na tom budu jinak? Musela jsem to ale zkusit i když jsem byla neúspěšná a nic nenašla.

Přesto mě můj neúspěch dovedl k jedné otázce: bylo možné, že když jsem nebyla z tohoto světa a nedohledala jsem ani své alter ego – nebo jak jinak to nazvat –, nenašla jsem Stephenie Meyer proto, že také nebyla z tohohle světa? I když tu nic smysl nedávalo, byla by tohle první věc, která smysl dávávala?

Autor: Kethrin, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - 10. kapitola :