Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Parodovaná poezie » Emmet a lesní panna

19.01.2010 (18:30) • Hanetka • FanFiction poezie » Parodovaná poezie • komentováno 5× • zobrazeno 8091×

U Cullenů dneska spolu

sedí všichni kolem stolu.

Alice má temné zvěsti,

Emmet marně svírá pěsti,

Carlisle s Esme zachmuření,

Jasper trpce zuby cení,

Rosalie, jak strach jí káže,

zoufale se bratra táže:

„Cos to zase tropil, Edy,

to se v tobě hnuly ledy?“

Edward zkroušeně se tváří,

oči mu však divně září:

„Ve škole dnes bylo husto,

ta dívka je moje gusto,

její krev mi tuze voní,

a teď toužím jenom po ní.

Chtěl bych utéct do daleka,

neboť – co mně tady čeká?“

Edward sedí, hlavu v dlaních,

rozhodnutí je teď na nich.

Esme praví: „ Nikam, synu,

neneseš ty na tom vinu,

ale od věci tu není

preventivní opatření.

Lépe sneseš svoji trýzeň,

když nebudeš míti žízeň.“

„Jdeme lovit,“ Carlisle velí,

„nebo skončí život Belly.

Pro všechno, co je nám svaté,

zůstanou ti oči zlaté.“

Vyrazili v tmavé lesy,

jak by honili je běsi.

Tiše letí, jdou po čichu,

stopují v tom lesním tichu,

kořist svou si chtějí lapit,

a její se krve napít.

Lesní zvěř však není tupá –

když je honí tahle tlupa,

utíká tak jako jelen,

jenž byl do zadnice střelen.

„Rozdělme se,“ Jasper vece,

„takhle nechytíme přece

ani starou chromou krávu,

když budeme lovit v davu.“

Poslechli tu dobrou radu,

rozdělili svoji řadu,

jeden v křoví, druhý v houští,

třetí kol řeky se pouští,

běží, každý jinam skočí,

až se sobě ztratí z očí.

Emmet spěchá temným hájem,

o medvědy má dnes zájem,

ale zatím marně hledá

ta zvířata tmavohnědá.

Tu však dusot se sem blíží,

jeleni mu cestu zkříží.

Stádo vede jelen malý,

a jak se tak blíží zdáli,

chudák Emmet oči valí

a myslí, že zrak ho šálí.

Na jelínku podkasaná

sedí sobě lesní panna.

Nohy nahé, šat jí vlaje,

jako víla kouzelná je,

černých vlasů bujná hříva,

na Emmeta se usmívá,

oči jako temné tůně

a ta její žhavá vůně…

Zve ho s sebou, ručkou kyne,

když ho na palouku mine.

Emmet stojí, tiše hledí,

přelud mizí v soumrak šedi,

a pak, zmámen lesní vílou,

rozběhl se s novou silou,

zapomněl i na svou milou,

na svou Rosalii bílou.

Neví chlapec, že se mýlí,

zrádné že jsou lesní víly,

že vždy chlapce omámily,

o hlavu jej připravily.

Emmet letí jako střela,

před ním se už něco bělá,

ze všech svých sil uhání,

až jelena dohání.

A pak ještě v rychlém letu

strhne dívku z jeho hřbetu,

V náručí ji tiskne, líbá,

což je jeho velká chyba.

A za tu se krutě platí,

chudák Emmet hlavu ztratí.

Opodál v tom černém lese

Alice teď roztřese se.

Vnitřním zrakem vidí Emma –

na ramenou hlavu nemá!

A už volá Rosalii,

přes les pro ni rychle pílí.

Rosalie se řítí v lesy:

„Emmete, ach, kde jsi, kde jsi?

Alice teď měla vizi,

že jsi, hochu, v pěkné krizi!“

Před Rosou teď otevře se

mýtina v tom temném lese,

Emmet klesá v mokrou trávu,

bosonožka mu rve hlavu.

„Zadrž,“ volá na ni Róza,

„nebuď přece hloupá koza,

hubit lidi je tvá práce,

my jsme ale jiná ráce.

Koukej mi tu hlavu vrátit

a pak se hleď rychle ztratit!“

Divoženka trofej pouští,

pak se ztrácí v lesní houšti.

Rosalie hlavu sbírá,

v náruči ji něžně svírá,

přikládá ji tam, kde tělo

před chvílí ji ještě mělo.

Hlava vrůstá tam, kam patří,

než bys napočítal do tří,

Emmet mrká, pak se zděsí,

zkroušeně svou hlavu svěsí,

sotva Rosalii vidí,

jako malý kluk se stydí.

„Odpusť, lásko,“ špitá tiše,

studem chlapec sotva dýše.

„Osle,“ dí pak jeho půle,

„nebyla to tvoje vůle.

Lesní panny kouzla klamná

rozžhaví tě víc než kamna.

A když hoříš jako plamen,

pak je s tebou, hochu, ámen.

Poděkuj pak Alici,

že máš zpátky palici.“

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie » Parodovaná poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Emmet a lesní panna: