Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Knihy » Stmívání » Stmívání outtake - Remix (stužkovací slavnost)

„Kdy mi řekneš, co se bude dít, Alice?“

„Uvidíš, buď trpělivá,“ poručila, nevyzpytatelně se zazubila.

Byli jsme v mém náklaďáčku, ale ona řídila. Ještě tři další týdny toho nebudu kvůli sádře na noze schopná chůze, a potom neústupně umístím své zdravé chodidlo zpátky dolů na řidičský pedál. Já totiž ráda řídím.

Je pozdní květen, a nějak půda okolo Forks našla způsob, jak být ještě zelenější než obvykle. Ovšem, bylo to krásné, a já se poněkud smířila s lesem, většinou kvůli tomu jsem tam strávila mnohem více času než obvykle. Nebyli jsme zatím tak úplně přátelé, příroda a já, ale byly jsme si bližší.

Obloha byla šedivá, ale to bylo také vítané. Byla to perleťově šedivá, vůbec ne pochmurná, neprší, a pro mě téměř dostatečně teplá. Mraky byly husté a bezpečné, byl to ten typ mraků, který pro mě začínal být příjemný, a také kvůli volnosti, kterou oni zajišťovali.

Ale navzdory tomuto potěšujícímu prostředí jsem se cítila nervózní. Částečně díky Alicinu podivnému chování. Ona rozhodně trvala na tom, že toto sobotní ráno uspořádá venku dívčí den, zavezla mě nahoru do Port Angeles na objednávku pro nás objednala manikúru a pedikúru, odmítla to, že bych si nechala obyčejný odstín růžového laku na nehty, kterou jsem chtěla, místo toho přikázala manikérce nalakovat mi je tmavou třpytivou červenou – dokonce zašla tak daleko, že trvala na tom, aby mi nalakovala nehty na prstech u nohy i u mého zasádrovaného chodidla.

Pak mě vzala na nákup bot na podpatcích, i když jsem si mohla vyzkoušen pouze jednu za každého páru. I přes moje vysilující protesty mi koupila pár těch nejnepraktičtějších předražených bot na vysokých jehlových podpatcích – nebezpečně vypadajících věcech, které drželi pouze na jednom širším saténovém pásku, který překlenuli moje chodidlo a byli svázané do široké mašle zezadu mého kotníku. Byly tmavé, hyacintově modré a já se jí marně snažila vysvětlit, že nemám nic, co bych k nim mohla nosit. I moje skříň byla trapně přeplněná oblečením, které mi koupila v L. A. – nicméně většina z nich příliš tenké, abych je nosila ve Forks – byla jsem ráda, že nemám nic v tomhle odstínu. A i když mám ten přesný odstín ukrytý někde ve skříni,  moje oblečení doopravdy nebylo to, co se nehodilo k botám na jehlovém podpatku. To já jsem se k těm botám nehodila–stěží bych mohla bezpečně chodit v ponožkách. Ale na ni bych si svou nepřekonatelnou logiku promrhala. Ona by mi to dokonce vyvracela.

„Vlastně nejsou Biviano´s, ale budeš to muset udělat,“ zamručela záhadně, a potom jsem víc nemluvila, jakmile ona vytáhla svou kreditní kartu na odiv respektem zasaženými zaměstnanci.

Donesla mi oběd z fast foodu, zajela přímo k tomu okénku na výdej, řekla mi, že se musím najíst v autě, ale odmítla mi vysvětlit ten spěch. Kromě toho jsem ji musela na cestě domů sedmkrát připomenout, že můj náklaďáček není prostě schopný podat stejný výkon jako sportovní auto, navíc s Rosaliinýmy úpravami,  a aby prosím dala té ubohé věci přestávku. Obyčejně jsem Alici jako mého řidiče upřednostňovala. Nikdy se nezdála, že ji otravuje jízda pouze dvacet až třicet mil nad rychlostní hranicí, způsob, který někteří lidé jednoduše nedokázaly snést, aby tak jezdili.

Ale Alicin očividně tajemný program byl přirozeně pouze polovinou problému. Byla jsem také žalostně nervózní, poněvadž jsem neviděla Edwardův obličej už skoro šest hodin, a to musel být rekord za poslední dva měsíce. S Charliem bylo těžké pořízení, ale také ne nemožné. Smířil se s Edwardovou nepřetržitou přítomností, poněvadž když se vrátil domů, nenašel důvod proč si stěžovat, protože jsme seděli nad našimi domácími úkoly u kuchyňského stolu – dokonce vypadal, že si užívá Edwardovi společnosti, když spolu vykřikovali u zápasů na ESPN. Ale Charlie neztratil nic se své originální přísnosti, když nekompromisně držel dveře pro Edwarda přesně v deset hodin každou všední noc. Ovšem Charlie si naprosto nebyl vědom Edwardovi schopnosti vrátit své auto domů a být zpátky oknem za méně než deset minut.

Byl příjemnější k Alici, někdy až tak trapně.

Očividně, dokud budu mít svou neskladnou sádru, a dokud ji nevyměním za něco zvládnutelnějšího, budu v potřebě ženské pomoci. Alice je Anděl, sestra, každou noc a každé ráno se objevila a pomáhala mi s mýma každodenníma rutinami. Charlie byl nesmírně vděčný, že se vyhnul hrůzy skoro dospělé dcery, která potřebovala pomoc se sprchováním – tenhle druh záležitostí byl vzdálený a mimo jeho komfortní zóny, a mé také, v této věci. Ale bylo v tom něco víc než vděčnost, že ji Charlie začal říkat „Anděl“ jako přezdívku, a pozoroval ji omámenýma očima, když ona přitančila s úsměvem napříč malý dům, rozzářila ho. Žádný člověk nemohl zůstat nezasažený její neuvěřitelnou krásou a šarmem, a když lehce a neslyšitelně vyklouzla každou noc z dveří s láskyplným, „Uvidíme se zítra, Charlie,“ a zanechala ho ohromeného.

„Alice, jedeme teď domů?“ Zeptala jsem se jí, obě jsme tím mínili bílý dům u řeky.

„Ano.“ Zakřenila se, věděla dobře, co myslím. „Ale Edward tam není.“

Zamračila jsem se. „Kde je?“

„Měl nějaké vyřizování při cestě.“

„Vyřizování?“ zopakovala jsem bezvýrazně. „Alice,“ Můj tón se obrátil k loudění.“ Prosím, řekni mi, co se bude dít.“

Zakroutila hlavou, pořád se křenila. „Příliš moc se bavím.“ vysvětlovala.

Když jsme se vrátili k domu, Alice mě odvedla rovnou nahoru, do její ložnice – rozměru koupelny. Překvapilo mě, že jsem tam narazila na Rosalii, čekala s nebeským úsměvem, postavila za mě nízké, růžové křeslo. Myšlenkami jsem trhla leknutím nad řadou nástrojů a výrobků, které pokrývaly dlouhý pult.

„Sedni si,“ nařídila Alice. Na minutu jsem se důkladně rozmýšlela, a potom jsem se rozhodla, jistě byla odhodlaná použít násilí, bude-li to třeba. Dobelhala jsem se ke křeslu a důstojně jsem se posadila, tak jak jsem dokázala zvládnout. Rosalie mi okamžitě začala kartáčovat vlasy.

„Nepředpokládám, že mi řekneš, na co toto je?“ zeptala jsem se ji.

„Můžeš mě mučit,“ zamumlala, zcela zaměstnaná mými vlasy, „Ale já ti to nikdy nepovím.“

Rosalie mi držela hlavu v umyvadle, zatímco mi Alice umývala vlasy šampónem, který voněl jako máta a grep. Alice mi zuřivě osušila ručníkem mokrý zacuchanec, pak vystříkala téměř celou lahvičku něčeho – vonělo to jako okurky – na ten vlhký chaos a osušila mi je opět ručníkem.

Ony ihned potom pročesávali ten chaos; ať byla ta okurková vodička jakákoli; dělalo to, že se rozcuchané vlasy narovnaly. Mohla bych si něco takového půjčit. Pak každá vzala fén a pustili se do práce.

Zatímco minuty odtikávaly a ony znovu a znovu objevovali nové vrstvy mokrých pramenů, jejich obličeje začali být poněkud znepokojené. Škodolibě jsem se usmívala. Některé věci ani upíři nedokážou urychlit.

„Má hrozně moc vlasů.“ Poznamenala Rosalie úzkostlivým hlasem.

„Jaspere?“ zavolala srozumitelně Alice, třebaže ne nahlas. „Najdi mi další fén!“

Jasper jim přišel na pomoc, nějak se vynořil s dvěma většími fény, které mi namířil na hlavu, velice pobavený, zatímco ony pokračovaly s jejich vlastníma.

„Jaspere…“ začala jsem s nadějí.

„Promiň, Bello. Nejsem oprávněn ti něco říct.

Vděčně utekl, když konečně byly všechny vlasy suché – a obrovské. Vlasy mi trčeli tři palce nad hlavou.

„Co jste mi to udělali?“ ptala jsem se zděšeně. Ale ignorovali mě, vytáhli krabici horkých natáček.

Snažila jsem se je přesvědčit, aby moje vlasy nenatáčeli, ale nevšímali si mě, a namazaly něco, co mělo nezdravou žlutou barvu, po celé dálce loken, předtím než je obtočili okolo horkých natáček.

„Sehnala jsi boty na podpatkách?“ vyptávala se Rosalie, během toho co pracovali, jako kdyby byla odpověď životně důležitá.

„Ano – jsou perfektní,“ zavrněla spokojeně Alice.

Sledovala jsem Rosalii v zrcadle.

„Tvé vlasy vypadají hezky,“ všimla jsem si. Ne že by nevypadali vždy dokonale – ale měla je dnešní odpoledne hezčí, vylepšené, vytvořila si drdol z jemných zlatých loken vlasů nahoře na temenu její perfektní hlavy.

„Děkuji.“ Usmála se.Ony teď na vteřinu začaly upravovat natáčky.

„Co si myslíš ohledně make-upu?“ zeptala se Alice.

„Je to bolest.“ Vyslovila jsem své pocity. Nebrali mě na vědomí.

„Nepotřebuje moc make-upu – její pleť je hezká i bez nalíčení.“ Přemítala Rosalie.

„Rtěnku, myslím,“  rozhodla Alice.

„A řasenku a tužku na oči,“ dodala Rosalie. „Jen trochu.“

Nahlas jsem si povzdechla. Alice se zachichotala. „Buď trpělivá, Bello. My se bavíme.“

„Dobře, pokud je to tak,“ zamručela jsem.

Všechny natáčky mi pevně a nepříjemně připíchli k hlavě.

„Oblékneme ji.“ Alicin hlas se chvěl dychtivým očekáváním. Nepočkala na mě, až se vybelhám z koupelny pryč jen díky své vlastní síly. Namísto toho mě shrábnula do náruče a donesla mě do Rosaliina a Emmettova velkého bílého pokoje. Na posteli ležely šaty. Pochopitelně, hyacintově modré.

„Co si myslíš?“ zašvitořila Alice.

To je dobrá otázka. Byli jemně nařasené, zřejmě je míněno, aby byli nošeny velmi nízko a mimo ramena, s dlouhými splývavými rukávy, které se řasili u zápěstí. Na tom průsvitném živůtku byla našita ještě jedna věc, světlá-květovaná, hyacintová látka, která byla zřasená do tvaru slabého volánu dole na levém boku. Květinová látka byla na zádech protáhlá, ale nahoře otevřená před několika přesně sedícími jemnými hyacintovými volánky ve světlém odstínu, které dosahovaly k spodnímu kusu lemu.

„Alice,“ zakvílela jsem. „Tohle to já nemůžu nosit!“

„Proč?“ dožadovala se neoblomným hlasem.

„Protože vršek je naprosto odhalený!“

„Tohle půjde pod to.“ Rosalie zvedla zlověstně vypadající světle modrou část oděvu.

„Co to je?“ bázlivě jsem se ptala.

„To je korzet, hloupá.“ Netrpělivě odpověděla Alice. „Teď si to oblečeš, nebo musím zavolat Jaspera a požádat ho, aby tě podržel na místě, zatímco já to udělám?“ vyhrožovala.

„Předpokládala jsem, že jsi moje kamarádka,“ obvinila jsem ji.

„Buď hodná, Bello,“ řekla s povzdechem. „Já si nepamatuji sebe jako lidskou bytost a já se snažím, abych tady měla nějakou nepřímou zábavu. Kromě toho je to pro tvé vlastní dobro.“

Stěžovala jsem si a hodně jsem se červenala, ale netrvalo jim dlouho dostat mě do šatů. Musela jsem uznat, korzet měl jisté přednosti.

„Wau,“ zašeptala jsem a podívala jsem se dolů. „Mám rýhu mezi ňadry a ta je patrná ve výstřihu.“

Kdo by to byl uhádnul,“ pochichtávala se Alice, radovala se ze svého díla. Ačkoli já nebyla naprosto přesvědčená.

„Nemyslíš, že to oblečení je poněkud příliš…já nevím,  módní do… pro Forks?“ zeptala jsem se váhavě.

„Myslím si, že slova která hledáš jsou moderní krejčovské umění,“ posmívala se Rosalie.

„To není pro Forks, to je pro Edwarda,“ trvala Alice. „To je samozřejmě správně.“

Potom mě vzali zpátky do koupelny, uvolnili natáčky rychle se pohybujícími prsty. K mému šoku, záplava kudrn spadla dolů. Rosalie vytáhla většinu z nich nahoru, opatrně je zakroutila do koňského ohonu z prstýnků vlasů, které dopadaly do hustých pramenů dolů na moje záda.

Během toho co na tom Rosalie pracovala, Alice mi rychle namalovala tenké černé linky kolem každého z mých očí, pročesala je řasenkou a pečlivě nanesla tmavě červenou rtěnku na mé rty. Pak vystartovala z pokoje a ihned se vrátila s botami na podpatku.

„Dokonalé.“ Šeptla Rosalie, když je Alice zvedla nahoru na obdiv.

Alice obratně zavázala smrtící botu, a pak se zamyšlenýma očima podívala na moji sádru.

„Hádám, že jsme udělali, co jsme mohli,“ potřásla smutně hlavou. „Nevěříš, že Carlisle by nás nechal…“ vrhla letmý pohled na Rosalii.

„Pochybuji o tom,“ odvětila Rosalie suše. Alice si povzdechla.

Obě hrdě zvedly hlavy nahoru.

„On je zpátky.“ Věděla jsem, který „on“ ony myslí a pocítila jsem poletující motýlky v mém břiše.

„Může počkat. Je tu ještě jedna důležitější věc.“ prohlásila Alice pevně. Znovu mě zdvihla – což je nutnost, byla jsem si jistá, že v těch vysokých botách nemůžu chodit – a zanesla mě do jejího pokoje, kde mě jemně postavila před její široké, zlatě lemované, dlouhé až k zemi, zrcadlo.

„Tady.“ Řekla. „Vidíš?“

Civěla jsem na cizí neznámou v zrcadle. Díky iluzi vypadala velmi vysoká v botách na podpatcích, s protáhlými slabými proužkami na přiléhavých šatech. Živůtek s hlubokým výstřihem – kde moje oči opět upoutaly neobvykle půvabné linie poprsí – udělal to, že její krk vypadal velmi dlouhý, když dělal sloupky pramenů lesklých loken dole na zádech. Ta hyacintová barva látky byla dokonalá, odhalila krémovitost pleti barvy slonové kosti a růžový ruměnec na jejích tvářích. Musela jsem uznat, byla velmi hezká.

„Dobře, Alice“ usmála jsem se, „Vidím.“

„Nepusť to z hlavy.“ Přikázala.

Znovu mě zvednula a odnesla mě k vrcholu schodiště.

„Otoč se a zavři oči!“ nařídila dolů ze schodiště. „A nezůstávej v mé mysli – nezkaz to.“

Zaváhala, dolů po schodišti šla pomaleji než obvykle, až dokud mohla spatřit toho, který ji měl uposlechnout. Pak zbytek cesty letěla.

Edward stál u dveří, zády k nám, velmi vysoký a tmavý – nikdy jsem ho předtím neviděla nosit černou. Alice mě postavila vzpřímeně, uhladila mi řasení šatů, zakroutila kudrny na své místo, a potom mě tam nechala, šla si sednout na pianové sedátko, aby se mohla dívat. Rosalie ji následovala, posadila se s ní jako obecenstvo.

„Můžu se podívat?“ jeho hlas byl  intenzivní dychtivým očekáváním – způsobilo to to, že moje srdce tlouklo nestejnoměrně.

„Ano…teď,“ dala pokyn Alice.

Okamžitě se otočil, a potom zůstal stát na místě jako přimražený, jeho topazové oči dokořán. Mohla jsem cítit, jak se mi horko žene nahoru do krku a ruměnec se mi plíží do tváří. Byl tak krásný; pocítila jsem náznak staré obavy, že se mi pouze zdá, že možná není skutečný. Měl oblečený smoking, patřil na filmové plátno a ne vedle mě. Zírala jsem na něj ve vzbuzujícím respektu a nevíře.

Pomalu ke mně přišel, váhavě poodstoupil o krok, když ke mně dorazil.

„Alice, Rosalie…děkuji,“ zašeptal bez toho, aby ode mne odtrhnul pohled. Zaslechla jsem, jak se Alice pro sebe zasmála uspokojením.

Udělal krok dopředu, studenou rukou vzal do dlaní moji čelist, sklonil se a přitisknul své rty na můj krk.

„To jsi ty,“ zašeptal mi do kůže. Odtáhnul se, a v jeho ruce ležely bělostné květy.

„Frézie,“ oznámil mi, připíchnul mi je do loken. „Samozřejmě, úplně zbytečné, pokud jde o vůni,“ zaklonil se, aby si mě znovu prohlédnul. Usmál se svým srdce zastavujícím úsměvem. „Jsi nemožně krásná“.

„Sebral jsi mi má slova.“ Držela jsem svůj hlas tak klidný jak se mi to jen mohlo podařit. „Právě když jsem se přesvědčila, že jsi opravdu skutečný, objevíš se tu vypadající takhle a já se znovu bojím, že sním.“

Hbitě mě vzal do náruče ze svých paží. Držel mě blízko svého obličeje, jeho oči mě propalovali, když si mě přitáhnul ještě blíž.

„Pozor rtěnka!“ nařídila Alice.

Vzpurně se zasmál, ale namísto toho klesl do důlku nad mou klíční kostí.

„Jsi připravená odejít?“ zeptal se.

„Je tu vůbec někdo, kdo mi řekne o jakou událost jde?“

Znovu se zasmál, letmo pohlédl přes rameno na své sestry. „Ona to neuhodnula?“

„Ne,“ Alice se zachichotala. Edward se potěšeně zasmál. A já se zamračila.

„Co jsem přehlédla?“

„Nedělej si starosti, přijdeš na to dost brzy.“ ubezpečil mě.

„Dej ji dolů, Edwarde, tak abych mohla udělat fotky.“ Esme přišla dolů po schodech se stříbrným foťákem v rukou.

„Fotky?“ zamručela jsem, když mě opatrně položil na nejisté zdravé chodidlo. Začínala jsem z toho všeho mít špatný pocit. „Objevíš se na filmu?“ zeptala jsem se sarkasticky. Zakřenil se na mě.

Esme vyfotila několik snímků nás, do té doby než Edward směšně trval na tom, že se zpozdíme.

„Uvidíme se tam.“ Zavolala Alice, zatímco mě nesl ke dveřím.

„Alice tam bude? Kde vlastně by to mohlo být? A kdo vlastně tam všechno bude?“ Ale cítila jsem se trochu lépe.

„A Jasper, Emmett a Rosalie.“

Čelo se mi svraštilo soustředěním, když jsem se snažila vyvodit to tajemství. Zahihňal se mému výrazu.

„Bello,“ Zavolala na mě Esme, „Tvůj otec je na telefonu.“

„Charlie?“ Edward a já jsme se zeptali zároveň. Esme mi donesla telefon, ale on po něm chňapnul, když se mi ho snažila podat, a držel mě jednou paží bez námahy stranou.

„Hey!“ protestovala jsem, ale on už mluvil.

„Charlie? To jsem já. Co je špatně?“ zněl znepokojeně. Můj obličej zbledl. Ale pak se jeho výraz stal pobaveným – a nepředvídatelně škodolibý.

„Dej mu telefon, Charlie – nechej mě s ním promluvit.“ Ať se dělo cokoli, Edward se dobře bavil poněkud příliš moc na to, aby byl Charlie v nějakém nebezpečí. Trochu jsem se uklidnila.

„Ahoj, Tylere, tady je Edward Cullen,“ jeho hlas byl na první dojem velmi přátelský. Znala jsem ho dost dobře, abych zachytila jemné ostří hrozby. Co dělá Tyler u nás doma? Najednou mi začala svítat strašlivá pravda.

„Je mi líto, jestli došlo k nějakému nedorozumění, ale Bella už je na dnešní večer zadaná.“ Edwardův tón se změnil a hrozba v jeho hlase byla najednou mnohem zjevnější, jak pokračoval. „Abych byl úplně upřímný, bude zadaná každý večer pro každého kromě mě. Bez urážky. A mrzí mě, jestli jsem ti zkazil večer.“ Neznělo to lítostivě. Pak zaklapl telefon, na tváři široký úsměv.

„Ty mě bereš na stužkovací slavnost!“ Rozzuřeně jsem ho obvinila. Obličej a krk mi rudě žhnuly zlostí. Cítila jsem vztek – který způsobil, že se mi slzy draly do očí.

Tak silnou reakci ode mě nečekal, to bylo jasné. Stiskl rty k sobě a oči se mu přimhouřily.

„Nebuď umanutá, Bello.“

„Bello, my všichni jdeme.“ přesvědčovala mě Alice, neočekávaně vedle mého ramena.

„Proč mi to děláš?“ dožadovala jsem se zděšeně.

„Bude to zábava.“ Alice dosud byla zářivě optimistická.

Ale Edward se sklonil, aby mi zašeptal do ucha, jeho hlas sametový a vážný.

„Jen jednou jsi člověk, Bello. Udělej to pro mě.“

Upřel na mě své žhnoucí zlaté oči plnou silou, rozpouštěly můj vzdor svou teplostí.

„Fajn.“ našpulila jsem rty, neschopná spalovat ho pohledem tak účinně, jak bych ráda. „Tak já se podvolím. Ale uvidíš,“ varovala jsem ho příkře. Už dlouho jsem si nevybrala svou další dávku neštěstí, které ty se obáváš. Pravděpodobně si zlomím i tu druhou nohu. Jen se podívej na tu botu! Je to smrtonosná past!“ Natáhla jsem zdravou nohu jako důkaz.

„Hmmm.“ Zíral na mou nohu déle než bylo nutné, a potom se podíval na Alici vřelýma očima. „Znovu, děkuji.“

„Budete pozdě u Charlieho,“ upozornila ho Esme.

„V pořádku, jdeme.“ obrátil mě ke dveřím.

„Je v tom Charlie?“ zeptala jsem se skrz zaťaté zuby.

„Samozřejmě.“ Zakřenil se.

Byla jsem tím zcela upoutaná, a tak jsem si toho zpočátku nevšimla. Jen matně jsem vnímala stříbrné auto, a tak jsem se domnívala, že to je Volvo. Ale potom se sehnul tak nízko, aby mě do něj položil, že jsem si myslela, že mě položil na podlahu.

„Co je to?“ zeptala jsem se, překvapená že jsem našla sebe v neznámém dvoudveřovém autě s pevnou střechou. „Kde je Volvo?“

„Volvo je moje všední auto.“ opatrně mi odpověděl, naplněný úzkostí, že bych mohla dostat další záchvat.. „Tohle je auto pro výjimečné události.“

„Co si bude myslet Charlie?“ nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, když nastoupil a nastartoval motor. Ten tiše zavrčel.

„Och, většina obyvatel Forks si myslí, že je Carlisle zapálený automobilový sběratel.“ Řítil se lesem přímo k hlavní silnici.

„A on není?“

„Ne, to je spíš moje záliba. Rosalie taky sbírá auta, ale ona upřednostňuje bláznění okolo jejich vybavení, než to aby jimi jezdila. Také jednou na tom pro mě udělala hodně práce.“

Pořád jsem si lámala hlavu, proč jedeme zpátky k Charliemu domů, když jsme se před ním zastavili. Světlo na verandě svítilo, i když ještě nebylo tak úplně šero. Charlie musí čekat na nás, pravděpodobně se teď kouká z okna ven. Začala jsem se červenat, uvažovala jsem, jestli tátova první reakce na mé šaty bude stejná jako ta má. Edward obešel auto, pro něj pomalu, aby se dostal k mým dveřím – potvrdil moje podezření, že se Charlie dívá.

Potom, když mě Edward opatrně zvednul z malinkého auta, Charlie – velmi netypicky – vyšel na dvorek, aby nás přivítal. Moje tváře hořely; Edward to zaregistroval a podíval se na mě tázavě. Ale já si nemusela dělat starosti. Charlie na mě ani nepohlédl.

„Je to Aston Martin?“ zeptal se Edwarda uctivým hlasem.

„Ano – Vanquish.“ Koutky úst mu cukaly, ale měl to pod kontrolou.

„Charlie hluboce zahvízdl.

„Chceš si ho vyzkoušet?“ Edward zvednul klíčky.

„Charlieho oči se nakonec odvrátili od auta. Nevěřícně se podíval na Edwarda – pohledem zabarveným malinkou stopou naděje.

„Ne,“ zdráhavě odpověděl. „Co by tomu řekl tvůj otec?“

„Carlisleovi to vůbec nebude vadit.“ prohlásil Edward po pravdě, zasmál se. „Pokračuj.“ Vmáčknul klíčky do Charlieho poslušné ruky.

„Dobře, jen rychlá vyjížďka…“ Charlie už jednou rukou hladil blatník.

Edward mi pomohl dobelhat se do předku dveří, jakmile jsme byli uvnitř, vzal mě do náručí, a zanesl mě do kuchyně.

„To se dobře vyřešilo.“ Řekla jsem. „Neměl šanci se zarazit nad mým oblečením.

Edward zamrkal. „Nad tím jsem nepřemýšlel.“ doznal se. Jeho oči opět přejely moje šaty s analytickým pohledem. „Domnívám se, že je rozumné, že jsme si nevzali náklaďáček.“

S těžkým srdcem jsem odvrátila pohled od jeho obličeje na dostatečně dlouho, abych si všimla, že je kuchyně neobvykle potemnělá. Na stole stály svíčky, bylo jich hodně, kolem dvaceti až třiceti vysokých, bílých svíček. Starý stůl byl zakrytý dlouhou, bílou látkou, jako byly i dvě židle.

„Je to to, na čem jsi dnes pracoval?“

„Ne – tohle zabralo jen zlomek sekundy. To co zabralo celý den, bylo jídlo. Vím, jak se musíš přemáhat, abys našla zalíbení v luxusních restauracích, ale ne že tam je mnoho hlasů, které patří do kategorie hlasů tady z okolí, jen jsem usoudil, že ty si nemůžeš stěžovat co se týče tvé vlastní kuchyně.“

Posadil mě do jedné z bílých ovinutých židlí, a začal vytahovat něco z trouby a ledničky. Všimla jsem si, že je tu jen jedno místo připravené.

„Charlie s námi taky jíst nebude? Zavál se přece, že přijde domů za chvíli.

„Charlie nesní ani jedno další sousto – kdo si myslíš, že byl můj ochutnavač? Musel jsem se ujistit, že je všechno poživatelné.“ Položil přede mne talíř, zaplněný něčím, co vypadalo velmi poživatelné.

Povzdychla jsem si.

„Ty jsi ještě naštvaná? Táhnul druhou židli okolo stolu, tak aby se mohl posadit vedle mě.

„Ne. Vlastně, ano, ale ne zrovna teď. Jen jsem přemýšlela, jestli jde, abych jednu věc dovedla udělat lépe než ty. To jídlo vypadá skvěle.

Povzdychla jsem si znovu.

Zasmál se pro sebe. „Ještě si ho nezkusila – buď optimistická, možná je to strašné.“

Nabrala jsem si sousto a snědla ho, zaváhala jsem, a potom jsem se zašklebila.

„Je to strašné?“ zeptal se šokovaný.

„Ne, je to samozřejmě báječné,“

„To je úleva.“ Usmál se tak krásně. „Nedělej si starosti, je tu ještě spousta věcí, v čem jsi lepší.“

„Jmenuj aspoň jednu.“

Zpočátku neodpověděl, jenom zlehka klouzal svým chladným prstem po obrysu mé klíční kosti, držel můj pohled rozpalujícími očima, dokud jsem nepocítila, že moje pokožka hoří a zčervenala.

„Tady je to.“ Zamumlal, dotknul se ruměnce na mé tváři.“Nikdy jsem neviděl, že se někdo červená tak dobře jako to děláš ty.

„Úžasné.“ Zamračila jsem se.

„Bezděčná reakce – něco, na co můžu být hrdá.“

„Ty jsi taky nejodvážnější osoba, co znám.“

„Odvážná?“ ušklíbla jsem se.

„Trávíš veškerý tvůj volný čas ve společnosti upírů; to ti sebere poměrně dost síly a nervů. A neváháš se vystavit hazardní blízkosti s mými zuby…“

Zakroutila jsem hlavou. „Já vím, že ty bys mi nic nedokázal udělat.“

Zasmál se. „Víš, že jsem vážný. Ale to nevadí. Jez.“ Netrpělivě uchopil mou vidličku a začal mě krmit. Samozřejmě, jídlo bylo naprosto výtečné.“

„Charlie dorazil domů, když jsem byla skoro hotová. Pozorně jsem sledovala jeho obličej, ale štěstí se mě drželo, byl příliš uchvácen autem na to, aby si všiml, jak jsem oblečená. Vrátil klíčky Edwardovi.

„Díky, Edward.“ Usmál se zasněně. „Je to skvělé auto.“

„Není zač.“

„Jak to celé dopadlo?“ Charlie se zadíval na můj prázdný talíř.

„Dokonale.“ Vzdychla jsem.

„Víš, Bello, že bys ho někdy zase mohla nechat, aby nám tréninkově uvařil.“ Naznačoval.

Věnovala jsem Edwardovi zlý pohled. „Jsem si jistá, tati, že on bude opět vařit.“

Nestalo se to do té doby, než jsme si to namířili ven ke dveřím, to že se Charlie úplně probral. Edward mi položil paži kolem pasu, kvůli rovnováze a opoře, zatímco jsem se belhala na vratké botě s podpatkem.

Ehm, vypadáš… velmi jsi vyrostla, Bello.“ Mohla jsem slyšet, že se schyluje k prvním náznakům otcovského nesouhlasu.

„Alice mě tak vyšňořila. Nemohla jsem do toho moc mluvit.“

Edward se zasmál tak tlumeně, že jsem to jen já mohla slyšet.

„Dobře, pokud Alice…“ ztišil hlas, poněkud uchlácholený. „Opravdu vypadáš hezky, Bello.“ odmlčel si, potulený záblesk v očích. „Takže, měl bych očekávat ještě dalšího mladého muže ve smokingu, který se tu dnes v noci ukáže?“

Zasténala jsem a Edward se zahihňal. Jak by někdo mohl být tak nevšímavý jako Tyler, nedovedla jsem pochopit. Nedivila bych se, kdybychom Edward a já byli  ve škole naprosto tajnůstkářský. Přicházeli jsme a odcházeli společně, spíš mě napůl nesl do všech tříd, seděla jsem každý den s ním a s jeho rodinou na obědě, a on také nebyl stydlivý pokud jde o líbání mě přede svědky. Tyler jasně potřeboval odbornou pomoc.

„V to doufám.“ Zazubil se Edward na mého tátu. „Je tam lednička plná zbytků jídlo – řekni jim, aby si taky vzali.“

„Nejsem toho názoru – ty jídla jsou moje,“ zabručel Charlie.

„Přesto pro mě vezmi jména, Charlie,“ stopa hrozby v jeho hlase byla patrně slyšitelná jenom pro mě.

„A, dost!“ přikázala jsem.

Vděčně jsme nakonec nastoupili do auta a odjeli.

 

Zdroj: Zuzčin překlad z oficiálního webu Stephenie Meyer