Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zimní království od Emet

Zimní království od EmetPoviedka Zimní království od Emet sa umiestnila na 24. mieste.

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv.


Emet - Zimní království

Konečně… Doma.

Konečně opět tam, kde jsem si jako malé dítě hrál ve sněhu, kde jsem se poprvé zamiloval, kde jsem vyrůstal… Místo, kde jsem prožil své první Vánoce a místo, kde jsem našel opravdové přátele. Všechno mi to chybělo, ale podle tohoto místa jsem byl již dávno pod kamenem s nápisem R.I.P. Miloval jsem to tady jako dítě a miluju to tady i teď. Ten čerstvý vzduch, ta bílá peřina všude kolem, ty titěrné vločky, které padají lidem do očí… To vše jsem tak dlouho neviděl. Konečně v mém milovaném zasněženém Londýně…

Ve Forks byl sníh ojedinělý, nebyl častý… Ale tady, tady jsem si připadal jako doma. Ano, sice bydlím ve Forks, mám tam rodinu, ale tady… Tady je mé opravdové doma.

Hřálo mě u mého mrtvého srdce, když jsem vzpomínal na vše, co jsem tu prožil.

Dokonalé dětství, první lásku, první Vánoce… Vše jsem tu viděl a zažil poprvé a tak jsem se rozhodl, že na Vánoční svátky se vydám právě sem, na místo, se kterým budu navěky svázán, na místo, které pro mě znamená mnoho…

Vstoupil jsem do jakési velké místnosti, ale nevnímal jsem, kde vlastně jsem. Vnímal jsem jen to, že jsem v Londýně, místě mých dětských přání, místě, které mi nahrazuje srdce.

„Dobrý den, vy jistě musíte být pan Cullen,“ řekl kdosi. Ani jsem nevnímal, co ten přede mnou říká, kdo to říká. Všímal jsem si jen té změny…

V tomhle hotelu jsem jako malý otravoval… Tolik se to tu změnilo.

„Ehm, prosím?“ zeptal jsem se, protože jsem vůbec neměl ponětí, o čem recepční mluvila.

„Vy jste jistě pan Cullen,“ řekla se smíchem. Němě jsem přikývnul.

Byla tak nádherná… Ten její úsměv, propojení boha s člověkem, její krásné kaštanové vlasy… A dokonalé čokoládové oči… Bílá pokožka a krásné plné rty…

Není upír? Přeci jen, upíří jsou tak dokonalí, ne?

Ne, není… Její krev je tak voňavá. Jako stoletá whisky. A její srdce. Jako by byli v rytmu melodie, kterou znám. A melodie, kterou miluju.

„Já… Ano, jsem, totiž… Ehm, Edward Cullen,“ vydal jsem ze sebe a vsadil bych se, že kdybych byl člověk, měl bych krásný ruměnec na tváři.

Jen se tiše zasmála a začala se prohrabovat hromadou papírů. Její vůně… Ach, kdybych neměl zvířecí dietu už pěkných pár let, rozhodně bych se na ní teď hned vrhnul.

„Tady vás mám. Ano, pokoj dvacet šest, patro C1. Užijte si pobyt!“ řekla vesele a podala mi cosi s přívěškem, na kterém bylo vyryto číslo pokoje.

„Děkuji,“ odvětil jsem a rychle jsem odešel, protože kdybych tam ještě chvíli zůstal, neovládl bych se.

Je tak… Jiná…

Nastoupil jsem do výtahu dřív, než jsem se stihl vrátit na recepci. Nemůžu té dívce zničit život, je ještě tak mladá.

Vystoupil jsem v patře C1 a pak jsem bez promýšlení vstoupil hned do prvního pokoje, který mi padl do oka. Ale to jsem neměl dělat.

„Co tady děláte?!“ začal hulákat jakýsi starý pán, který se právě díval na černobílý film. Ten film jsem znal až moc dobře. Ten film jsem jako malé dítko miloval.

Film s názvem „Poslední přání.“

Tenhle film byl dokonalý… Vyprávěl o příběhu jednoho menšího chlapce žijícího na ulici, který se na Vánoce rozhodne najít svou pravou rodinu. Cestou se mu toho mnoho přihodí, ale nakonec skončí u svých pravých rodičů…

„Ptám se vás naposled. Co tady ksakru děláte?! Vypadněte!“ řval na celý pokoj, mezitím co jsem já pozoroval obrazovku.

„Poslední přání, že?“ zeptal jsem se, aniž bych předtím vnímal jeho výkřiky.

„Ano, jak to víte? Vy, a tak mladý,“ řekl ten stařeček již trochu mírněji.

„No nic, pardon, spletl jsem si pokoj, nashle.“

Rychlým krokem jsem se dostal až před pokoj s číslem 26. Okamžitě jsem rozrazil mohutné ebenové dveře a vpadnul jsem dovnitř. Rychle jsem za sebou zavřel a poté jsem si lehnul na postel.

Ladným pohybem jsem shodil tenisky z nohou a zadíval jsem se na strop. Byl dost vysoko. Na stropě byl dokonalý lustr, skleněný a pozlacený.

Výhoda být upír a pár stovek let si šetřit penízky.

Když už jsem u té dokonalosti…

Opět jsem si vzpomněl na krásnou recepční. Na její dokonalé vlasy, které měla rozpuštěné a které jí sahaly až na prsa. Na ty dva čokoládové bonbónky, na ty úžasné, plné, načervenalé rtíky, o které by bylo skvělé se jen lehce otřít… Byla ještě dokonalejší, než mé upíří sestry, spojení krásy a ladnosti.

Musím jí někam pozvat, nebo tady vybouchnu. Třeba… Večeře? V mé nejoblíbenější restauraci, L´amour. Ano, jsme v Anglii, ale přece jí nevezmu na rybu s hranolkami.

Tak jo, ale jak jí to řeknu?

Postavil jsem se před zrcadlo a začal jsem se natáčet, ale zjistil jsem, že jsem ze všech úhlů stejný. Poté jsem začal něco drmolit, ale nic neznělo romanticky, takže jsem se nakonec rozhodl, že bude nejlepší improvizace.

Oblékl jsem si smoking a černé lesklé botky. Pod sako jsem si dal rudou košili a kolem krku jsem si uvázal černo – červenou kravatu. No, vypadal jsem pořád trochu divně, ale nevěděl jsem, co na sebe. Teď by se mi Alice hodila. A tuhle větu jsem si řekl naposledy.

Vzpomněl jsem si, jak mi vždycky něco říkala… Ale vzhledem k tomu, že jsem jí nikdy neposlouchal, nemohl jsem si vzpomenout, co mi vždy připomínala.

Nechtěl jsem již více čekat, než dokonalou maličkost té recepční opět spatřím, takže jsem se vyhnul výtahu a upíří rychlostí jsem se dostal do uvítací haly.

Radši jsem zpomalil, abych byl alespoň trochu jako člověk.

„Ehm, dobrý den, nevíte, kde je tu nějaká dobrá restaurace?“ zeptal jsem se, ale improvizace měla dopadnout lépe, alespoň podle mých plánů.

„Ale jistě, ehm, L´amour, tam je to skvělé, ale pokud chcete něco typicky anglického, zkuste fast foody s rybou a hranolkami,“ odvětila mile a dále se prohrabovala papíry.

„Uniklo mi vaše jméno,“ řekl jsem, ale tohle jsem rovna říct nechtěl. Nejlepší by bylo držet jazyk za zuby. Připadal jsi jako anti – gentleman.

„Pardon, moc se omlouvám, ehm, jsem Isabella Swanová, raději mi říkejte Bello,“ řekla, teď se mi již dívala do očí. Vpíjel jsem se do jejího pohledu, ale něco mi na ní nesedělo. Nemůžu číst její myšlenky!

„Takže, Bello, nechtěla byste se mnou zajít do restaurace L´amour?“ zeptal jsem se až moc sladce.

„Jistě, ráda,“ řekla, „ale dnes končím až v devět večer.“

„Tím líp, vyzvednu vás hned po práci,“ ukončil jsem konverzaci a otočil jsem se na patě.

V duchu jsem jásal, ale měl jsem trošku zamlženo. Jak to, že jí nemůžu číst myšlenky? To, to… To není možné! Vždyť je to normální člověk. I když tak normální zase není, protože je dokonalá…

Nechtěl jsem se v tom hrabat, ještě bych zjistil bůhví co.

Mezitím, co jsem tak přemýšlel, jsem si došel na hřbitov. Tam byli ti, kteří pro mě něco znamenali, tam byl ten nápis, který mě pohřbíval, tam byli všechny mé vzpomínky na dětství… Tam byl uchován celý můj minulý život.

Sice jsem podle tohoto nádherného místa byl již dávno pod kamenem s nápise R.I.P., ale i tak jsem to tu miloval.

Procházel jsem se po cestičkách vysypaných kamínky. Vlastně, teď byli vysypané spíše sněhem. Ten hřbitov byl to nejdražší a nejkrásnější, co jsem kdy viděl… Dokonalé propojení truchlení, vzpomínek, lásky a všeho, co je pro mě důležité.

„Mohl bych se zeptat…?“ nedokončil jsem větu, protože stařík, kterého jsem se chtěl zeptat, kde leží moje rodina, se na mě díval vražedným pohledem, takže jsem nechtěl riskovat, že by se mu něco stalo.

Tady to je, problesklo mi hlavou, když jsem narazil na zasněžený žulový kámen, na němž byl pozlacený nápis, který ve mně probouzel cosi podivného… I přesto, že jsem byl mrtvý, jsem cítil zvláštní šimrání v břiše. Bylo mi tady až podivně příjemně.

Nechtěl jsem přijít pozdě za Bellou, tak jsem musel toto místo opustit a vydal jsem se zpět k hotelu.

Bella již čekala u prosklených dveří. Na sobě měla černé lesklé šaty. Moc jí to slušelo.

„Vyrazíme?“ zeptal jsem se nadmíru spokojeně.

„Jistě,“ odvětila s úsměvem a chytila se za mou ruku, kterou jsem jí gentlemansky podal.

No jo… Připadal jsem si jako z jiného století. Tohle podávání ruky… Bylo jako ze starých černobílých filmů. Ale tak co. Gentlemanem navždy, že?

„Zde je váš stůl,“ řekl jakýsi muž v sáčku. Měl až nechutně moc ulízané vlasy. A navíc měl takový podivný přízvuk… Zche che vách stůch…

„Ehm, díky,“ řekl jsem, jak nejmileji to šlo. Když ten chlap zmizel, opět jako gentleman jsem Belle odsunul židli.

Celý večer se vlekl, ale mě to nevadilo. Jen tak její krev… Byla jako… Sklenka whisky… Stoleté whisky, která jen čeká, až ochutnám.

„A proč jsi vlastně tady?“ řekla poté, co jsem jí nabídnul tykání.

„No, já neslavím Vánoce, tak jsem si řekl, že se vydám sem. Do města, kde jsem se narodil, abych se tady kochal těmi Vánoci.“

„A - a – a – a proč neslavíš Vánoce?“ vykoktala. Trochu jsem se jejímu udivení divil, ale co. Asi je jedním z nadšenců Vánoc.

„No, nemám je s kým slavit…“ řekl jsem trochu smutně, ale nebyl to můj záměr.

„Tak je oslav… Se… Se…“ nedokončila větu. Dlaň jsem jí něžně položil na zápěstí a přesně v ten okamžik ztichla.

„S?“ zeptal jsem se se smíchem.

Vydechla a rázně odpověděla: „se mnou…“

„Ale… To… To nejde. Ty… Máš svou rodinu a… A… já nevím… Ne… To nejde,“ vydal jsem ze sebe.

„A proč by to nešlo? Naši to oslaví spolu. A já tam být nemusím. Přece tě nenechám bez Vánoc.“

„Mě nevánoce nevadí,“ odvětil jsem.

„Budu muset jít. Chceš, abych tě svezl?“ zeptal jsem se opět gentlemansky.

„To by bylo fajn,“ odpověděla a vstala. Nechal jsem na stole sto dolarů, to by snad mělo stačit na výplatu toho ulízance.

Když jsme nasedli do auta, něco mi pomalu, ale jistě začalo docházet.

„Bello, někoho mi připomínáš…“ řekl jsem zamyšleně. Kde jsem ji jen vyděl?

„Taky jsem si říkala, že tě odněkud znám.“

„Belladona?“ zeptal jsem se najednou. Belladona byla přezdívka jedné dívky ze střední. Tu dívku jsem naprosto miloval, ale byla pořád obklopována svými přáteli, takže z toho nic nebylo.

„Ehm, jo,“ odpověděla a zadívala se na mě jako na debila.

„Jak to víš?“ zeptala se rychle a trochu rozzuřeně.

„Víš… Já… Když jsem chodil do školy ve Forks, to už je pár let, bylas tam… A já se do tebe hned první den zamiloval… Ale… Nějak jsem ti to nestihl dát najevo.“

„Ty ses mi taky líbil… Počkat! Nestihl dát najevo?!“ vyjekla náhle a začala do mě mlátit malými pěstičkami.

„Já jsem ti pořád naznačovala, jak okouzlující pro mě jsi a ty nic! A pak, že ses snažil!“ křičela na celé auto.

„No, možná jsem si tvého zájmu nevšímal, protože…“ větu jsem raději nedokončil, protože bych jí musel říct, co jsem. A o to jsem zájem rozhodně neměl.

„No, tak, kde bydlíš?“ zeptal jsem se asi po půl hodince sezení v autě. Neodpověděla. No, samozřejmě jsem to věděl, ale nechtěl jsem si hrát na extrémně chytrého, takže jsem radši držel klapačku a nastartoval auto.

Cesta byla celkem poklidná. Bella se dívala se zájmem z okna, jako by Londýn nikdy neviděla.

„Tak, jsme tu,“ ukončil jsem tu zdrcující tichou cestu. Rychle jsem vystoupil a otevřel jsem její maličkosti dveře.

„Tos nemusel,“ zasyčela.

„Počkej tady, něco ti přinesu,“ řekla nakonec a odcupitala do velkého domu. Opřel jsem se o auto a netrpělivě jsem čekal. Co mi přinese? Boxovací pytel?

Po dobré čtvrt hodince se nakonec vynořila. Byla převlečená. To jí tak dlouho trvalo. Měla na sobě šedé dílko a kostkované šedo – červené tepláky.

„Tady,“ řekla mile a podala mi složku jakýchsi papírů.

„To je tvoje.“ Chňapl jsem po papírech a četl jsem.

…Každý večer o tobě sním,

Jak se něžně otíráš o mé rty.

Ale přesto v hloubi duše vím,

Že to jsou jen a pouze sny…

Přečetl jsem si úryvek z jedné její básně.

„To… To je… Moje?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ano. Tohle jsem ti po večer skládala. Ale… Ty jsi neměl zájem,“ odvětila mile a uculila se. Ten její úsměv byl tak krásný… Roztomilý…

„Bello, já jsem tě nikdy nepřestal…“ načal jsem větu. Ale nedokončil jsem ji, protože její rty se náhle ocitli na těch mých a dokonale kopírovali jejich tvar.

O tomhle polibku jsem vždycky snil… Už na střední jsem si představoval, jaké emoce by ve mně mohl vzbudit. A teď, po tolika letech, se mé přání vyplnilo…

Tenhle polibek byl něžný… Tedy, ze začátku. Ale když se nikdo z nás neměl k tomu přestat, líbání zvášnělo.

Na chvíli jsem se odtrhnul a dokončil jsem svou myšlenku…

„…milovat.“

Chytil jsem Bellu za zadek. Omotala mi nohy kolem trupu. Nesl jsem jí upíří rychlostí do jejího bytu.

Nevím jak, ale překvapivě rychle jsem našel ložnici. Skončili jsme v saténových přikrývkách…

 

Bella spala… Jako malé dítě. Celou noc spala na mě. Postel jí byla k ničemu. Byl jsem tady pro ni jenom já…

A ona byla můj střed vesmíru. Zdálo se mi, že mě na Zemi nedrží gravitace, ale jen ona… A to vše za jeden den. Vlastně to bylo déle, protože celou střední jsem jí obdivoval a celou střední jsem zažíval ten krásný pocit… Lásku…

Opatrně jsem vstal a šel jsem si prohlédnout Bellin krásně nazdobený dům. Očividně vánoce žrala. Na každém rohu bylo pár ponožek, všude byli svíčky a uprostřed rozlehlého obývacího pokoje byl obrovský stromeček. Byl sladěn do zlaté a rudé barvy.

Nebelvír, pomyslel jsem si.

Postavil jsem se přibližně doprostřed obýváku. Mezitím, co jsem obdivoval tenhle přezdobený byt, Bella vstala. Vůbec mi nedošlo, že včera bylo dvacátého čtvrtého a dnes je dvacátého pátého… Den, kdy se mají rozdávat dárky.

Pod stromek jsem šoupnul malou sametovou krabičku, na které byla cedulka s Belliným jménem.

Když Bella vstoupila do obýváku, rychle spěchala ke mně.

„Veselé Vánoce,“ řekl jsem co nejvíce sexy hlasem.

„Veselé Vánoce,“ odvětila Bella a pořádně mě objala. Na chvíli jsem se od ní odtáhl. Bella se na mě nevěřícně podívala.

„Jmelí,“ hlesl jsem se zrakem upřeným nahoru. A moje rty se opět spojili s těmi Bellinými… V ještě vášnivějším polibku, než v tom včerejším. Po chvíli jsme si navzájem prozkoumali ústa jazyky… Ale kvůli dýchání jsme museli přestat. Tedy, já bych se s ní líbal až do konce světa, ale byla člověk, takže jsem to musel respektovat.

To byl ten nejlepší dárek k Vánocům… Moje Bella…. Jenom moje.

Opět jsem spáchal atentát na její rty. Vlastně to nebyl atentát, protože se nebránila…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zimní království od Emet:

 1
04.02.2013 [23:32]

kiki1Pěkná povídka. Emoticon

05.01.2013 [2:50]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
pekné... Emoticon

03.01.2013 [14:15]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!