Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od patulka13

24.12.2011 (17:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1441×

Edit: Článek ponechán v původní podobě.

Stála jsem před zrcadlem, které se pomalu rozpadalo. Už je to opravdu dlouho, co jsem se dívala
právě do tohoto stejného zrcadla. Nikdo by mi nikdy neuvěřil, že přesně u tohoto zrcadla jsem
stála v den své svadby. Ty roky, které jsem ani nezaznamenala, uběhly strašně rychle. Během
chvilky uběhlo celých padesát let. Je to vůbec možné? Je to tak dlouho, že tomu ani sama nevěřím.
Je to jako včera, kdy jsem se vdávala za svou lásku, za Edwarda. Dlouho jsme si plánovali svou
šťastnou budoucnost, měli jsme to vymyšlené do puntíku. Jenže ani jeden jsme nepočítali s takovým
nebezpečím, které nás od sebe navždy odtrhlo...

„Babičko?“ zašeptal hlas mé vnučky stojící ve dveřích. Ruku, dotýkající se rámu zrcadla, jsem spusila
podél těla a smutně se otočila ke dveřím. Rozpřáhla jsem ruce ve znamení, abych ji mohla obejmout.
S úsměvem mi skočila do náručí, a tak jsem ji k sobě spokojeně přivinula. Když jsem se po chvíli
podívala směrem, kam její oči mířily, zjistila jsem, že ji zajímá to zrcadlo.

„Alice, potřebuješ něco?“ zeptala jsem se jí s úsměvem a zároveň se jí dívala do očí, které se se
zájmem otočily ke mně.

„Co je to?“ poukázala na zrcadlo v rohu místnosti. Pousmála jsem se nad vzpomínkami, které mi
začaly proudit hlavou a spolu se svou šestiletou vnučkou se otočila k zrcadlu. Pomalými kroky jsme
se přesunuly do rohu a spolu se posadily na měkký koberec. Malá Alice se na mě se zájmem v očích
podívala a čekala, až začnu vyprávět.

„U tohoto zrcadla jsem stála naposledy před padesáti lety, když jsem se vdávala,“ začala jsem pomalu
a rozmýšlela, jestli jí mám říct, že jsem se tenkrát vdávala za upíra a že jsem chtěla být také upírka.

„Za mého dědečka?“ zeptala se sladce a zasněně se dívala na svůj odraz v zrcadle.

„To ještě ne. To jsme se ještě spolu neznali, vdávala jsem se ještě za jiného chlapce. Byl z velice milé a
štědré rodiny, která mě vždy mezi sebe přijala jako vlastní dceru. Cítila jsem se u nich krásně, přesně
tak, jako bych tam žila už od malička. A přitom jsem tam byla dvakrát, možná třikrát. I přesto jsem
si je zamilovala a oni mě taky. Poté, co jsme se s Edwardem, tím chlapcem, rozhodli, že se spolu
vezmeme, všichni byli štěstím bez sebe,“ pokračovala jsem ve vyprávění. Při všem tom vzpomínání na
dobu, kdy jsem ještě měla Culleny opravdu ráda, jsem se cítila, jako kdybych to celé prožívala znovu.

„Co se potom stalo?“ Alice zvědavě pozvedla svou ruku k zrcadlu a dotkla se odrazu nás dvou, poté
přejela k rámu, přesně tak, jak jsem to udělala já před několika lety.

„Vzali jsme se, jeli na svatební cestu, všechno bylo v pořádku. Do doby, dokud jsme nedorazili
na ostrov, který nám půjčila jeho maminka, Esme. Nevím přesně, co se tam stalo, ale vím, že
jakmile jsme vystoupili z člunu, omdlela jsem. Probudila jsem se až v nemocnici a nemohla si na nic
vzpomenout. Jediné, co mi doktor řekl, že jsem utrpěla slabý infarkt. Nikdo nemohl pochopit, jak
je možné, že jsem v sedmnácti letech dostala infarkt, ale podle doktora to bylo jen malé škobrtnutí
srdce. Prý to nebylo nic vážného,“ vzpomínala jsem na časy, kdy za mnou v nemocnici nikdo z jejich
rodiny nepřišel. Kdy jsem tam sama přemýšlela, co jsem vlastně dělala.

„Doktor si později uvědomil, že jsem zároveň dostala lehký otřes mozku, takže mám částečnou
ztrátu paměti, která by neměla trvat dlouho. Celá má rodina v to doufala, i já. Ale stejně jsem si
byla jistá, že mi něco chybí, že nejsem celá. Nikdo mi nechtěl říct, co se mi stalo, než jsem se ocitla
v nemocnici. Později, když se má pamět začala uzdravovat, jsem si pamatovala nějakou rodinu, která

se o mě starala. Která mi pomáhala kdykoliv jsem pomoc potřebovala, kdykoliv mi cokoliv bylo. Ale
dlouhé měsíce jsem si na víc nemohla vzpomenout.“ Na chvíli jsem zavřela oči, abych zakryla slzy,
které se draly napovrch. Nechtěla jsem, aby mě má jediná vnučka viděla, jak brečím nad starými
vzpomínkami, které byly zahrabané hluboko v paměti.

„Babičko? Vzpomněla sis na toho Edwarda někdy?“ optala se slabým hláskem, tak jsem se dala zase
do vyprávění. Přeci nebudu brečet nad něčím, co už nikdy nezměním.

„To víš, že jsem si na něj vzpomněla. Sice to trvalo asi pět let, ale poté jsem už věděla, co vše se stalo.
A když jsem ještě byla v té nemocnici, přišly mi květiny. Nikdo nevěděl, od koho jsou, jen tam byl
vzkaz pro mě. Stálo na něm, abych se uzdravila a žila dál svůj život a hlavně podle svého.“

„Bylo to od Edwarda?“ přerušila mě Alice stále se zájmem. Docela jsem se divila, že ji baví poslouchat
můj příběh.

„Ano, zlatíčko. Ty květiny se vzkazem byly od Edwarda. V té době jsem ještě netušila, že pro mě
chtěl jen to nejlepší. Tušila jsem, že jsem s ním měla něco společného, ale nikdy jsem si přesně
nevzpomněla, co to bylo.“

„Ale vždyť si to pamatuješ...“ namítla tiše a zvědavě vyčkávala, co jí na to odpovím.

„Ano, srdíčko. Protože během těch padesáti let jsem si postupně na vše vzpomněla. Sice to opravdu
trvalo, ale když jsem si vzpomněla, věděla jsem, že teď už jsem celá. A hlavní bylo, abych vypátrala
Edwarda s jeho rodinou,“ vysvětlovala jsem jí. Pak jsem si vzpomněla na svou nejlepší kamarádku,
která mě stále tahala na nákupy, kdykoliv to jen šlo.

Ach, Alice, jak ty mi chybíš. Povzdychla jsem si a podívala se na přesnou kopii, akorát o hodně mladší.
Nechápu, jak je možné, že má nučka vypadá stejně jako má kamarádka, také Alice. Ani jsem po
odpovědi netoužila, byla jsem šťastná, že mám alespoň nějakou vzpomínku na svůj starý život.

„Bábí,“ dožadovala se pozornosti Alice a tahala mě za rukáv.

„No, o Cullenových jsem od té doby už nikdy neslyšela, nemohla jsem přijít na to, kde by mohli být.
Poté, když jsem se stěhovala zpátky do Phoenixu za svou maminkou, poznala jsem se s Davem.
Nejdříve jsme si během letu do Phoenixu jen povídali, a pak jsme se každý rozešel jinou cestou. Jenže
štěstí nám přálo, protože o necelý měsíc později jsme na sebe narazili ve městě. Znovu, jako tenkrát
v letadle, jsme se spolu zapovídali a nevnímali okolí. Několikrát za sebou jsme se vždy náhodně
setkali. Později už jsme nepotřebovali štěstí, ani náhodu. Oba jsme se domlouvali, kdy a kde se
sejdeme. Od té doby jsme se začali vídat pravidelně. Vše bylo přesně tak, jak si to Edward přál.
Ale ne moc dlouho. Nedlouho poté jsem Edwarda viděla. Byla jsem si opravdu jistá, že to byl on. Ale
nevadilo mi, že jsem ho asi po třech letech znovu viděla. Sice jsem začala zase čím dál více vzpomínat
na časy, kdy jsme byli spolu jen my dva, ale mně to opravdu nevadilo. Místo toho jsem byla šťastná,
že ho vidím naživu.
Netrvalo ani týden, když mi do domu přišel nějaký balík. Nevěděla jsem, od koho je, ale jistě jsem
tušila, že je od někoho z rodiny Cullenů. Nečekala jsem na nic a balík otevřela. Byly v něm nádherné
svatební šaty a k tomu lísteček. Doslova si pamatuji ty slova, která mi z paměti nikdy nezmizí. ‚Hodně
štěstí v životě, Bello. S láskou Cullenovi.‘
Ještě ten den mě tvůj dědeček, Dave, požádal o ruku. Byla jsem v tu chvíli opravdu nejšťastnější

člověk na světě. Nejen, že jsem věděla, že Cullenovi jsou v pořádku, ale ještě k tomu jsem byla
nádhernou nevěstou, manželkou a pozěji i maminkou,“ dopověděla jsem celý svůj příběh a podívala
se na svého andílka, který měl zavřené oči. Jakmile jsem domluvila, její kukadla se okamžitě otevřela.

„Co se stalo potom, babičko? Co se stalo s tou rodinou? A co Edward? Našel si také někoho? Nebo je
pořád sám?“ vyptávala se zvědavě na různé otázky ohledně Edwarda a jeho rodiny. Lehce jsem nad
tím zakroutila hlavou.

„To už je zase jiný příběh. Teď běž pomoct mamince zdobit vánoční stromeček. Přeci jen, na Vánoce
by se mělo žít přítomností, ne minulostí,“ pověděla jsem jí, a poté ji poslala za Lilien, svou dcerou.

Byla jsem vlastně vděčná Edwardovi. Ať se tu noc na ostrově stalo cokoliv, díky té události mám
možnost mít děti, dokonce i vnoučátka. A za všechno vděčím Edwardovi.

Naposledy jsem se podívala na polorozpadlé zrcadlo, a poté ho zadělala starým prostěradlem. Otočila
jsem se ke stolku vedle okna, abych si mohla přečíst oznámení, které mi přišlo minulý týden. Na
svatební oznámení Edwarda Cullena a Leticie Rosové.

Pousmála jsem se a ve svých šedesáti sedmi letech spokojeně ulehla do své postele. Z celého domu
jsem slyšela radostné povídání ostatních z rodiny a následně i jejich smích. Tohle byly mé nejlepší
Vánoce. Nechala jsem se ovládat myšlenkami o své minulé rodině. O rodině, která mi dnešní den,
Vánoce, zlepšila o sto procent...

patulka13

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od patulka13: