Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od Neverforget

Jacob!


Zázraky se dějí od NeverforgetPovídky Už nikdy od Neverforget se umístila na 10. místě s celkovým počtem bodů 28 v druhé kategorii.
Gratulujeme!

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

 

Už nikdy


Procházela jsem ulicí Port Angeles v předvánoční den
a sledovala ten spěch kolem. Maminky, které si právě
vzpomněly na sestřenice přes druhé koleno z otcovy
strany, pro které ještě nemají dárek. Tatínky, zoufale
bloudící po obchodech, snažící se na poslední chvíli
najít nějakou věc, která by udělala manželkám radost. Kamarádky, jen tak posedávající
v cukrárně nad hrníčkem horké čokolády.
Zastavila jsem se u výlohy hračkářství. Viděla jsem vevnitř dívku asi v mém věku, držící
se za ruku se svým klukem. Zkoušeli si santovské čepice a smáli se sobě navzájem. Oči
jim zářily štěstím a láskou. Dívala jsem se, jak jí prohrábl vlasy rukou a ona si stoupla
na špičky, aby mu dala pusu na tvář. Musela jsem se otočit. Rychle jsem z tváře setřela
zbloudilou slzu a rozběhla se pryč.
Zastavila jsem se až u opuštěné lavičky pod poblikávající pouliční lampou. Sesunula jsem
se na ni a schovala obličej do dlaní. Už jsem neměla sílu brečet, nějak jsem už vlastně
neměla sílu dělat cokoliv. Viděla jsem ho všude. Jeho obličej, smějící se mým vtipům, i
když nebyly vůbec legrační. Jeho oči, dívající se na mě s láskou a důvěrou. Byl pro mě
vším, jenom jsem si to neuvědomila. Nejhorší na tom všem je, že jsem si to zavinila sama,
nemůžu z toho nikoho vinit.
„Renesmeé, prosím. Musíš mi říct, co tě trápí.“ Objevila se najednou maminka vedle mě a
pohladila mě po vlasech. Nechtěla jsem ji tím zatěžovat, ale věděla jsem, že ji to bude
dělat starosti, dokud jí to neřeknu.
„Mami, já ho ztratila! Ztratila jsem Jacoba, už mi nikdy neodpustí.“ Rozbrečela jsem se.
„Ale zlatíčko… Co jsi mu provedla tak strašného, že by tě měl navždycky opustit?“
„Víš, jak jsme byli předminulý týden na té party? Tancovali jsme a pak šel Jake pro pití.
Už jsem měla vypitých pár panáků a moc mi to nemyslelo. Mělo mi dojít, že už mám dost
a měla jsem jít domů, jenže já se chtěla bavit. Já vím, byla jsem hloupá… No, a když
odešel, tak zrovna hráli ploužák. Přišel si pro mě Matty, ten nejhezčí kluk ze školy a
já s ním šla tancovat. Byla to chyba, jenže já se chtěla vytáhnout před holkama. A…“
Ten vodopád slz tekl dál a mě už nešlo pokračovat. Byla jsem si sama sobě neskutečně
„Tak mi to ukaž, Nessie.“ Nabídla mi mamka. Asi to tak bude nejjednodušší. Vzala jsem
ji za ruku a vzpomínala na celou tu noc, na to, jak mě políbil a já ho nechala, a pak na
Jakeovu reakci. Prostě jen odešel. Byla bych mnohem radši, kdyby na mě křičel, nadával
mi, ale on jen běžel pryč. Nemohla jsem mu nic vyčítat ani ho z ničeho vinit. Jen jsem se
mohla nenávidět za to, co jsem udělala.
„Neboj se, on se vrátí. Jen se s tím potřebuje vyrovnat, ranila si ho. Nebudu ti nic
vyčítat, myslím, že si dobře uvědomuješ, jaké následky budeš muset nést. Co bylo, bylo.
Teď už s tím nic nezmůžeš, musíš to nechat na Jacobovi. Dej mu čas, určitě ti odpustí.“
„Asi máš pravdu… Jen je mi to hrozně moc líto, přála jsem si strávit Vánoce v klidu a
jenom s ním.“
„Asi si budeš muset vystačit s námi.“ Usmála se na mě. Zvedla mě z lavičky a rozeběhly
jsme se domů.
* * *
„No, kde jste? Copak si zapomněla Nessie? Slíbila jsi mi, že spolu ozdobíme stromek.
Museli jsme to udělat sami!“ Nadávala Alice, jen co jsme dorazily.
„Promiň, mrzí mě to, ale dneska jsem na to neměla náladu.“ Omlouvala jsem se s kajícným
výrazem, který vždycky zabere. A jestli ne, nasadím těžší kalibr, pohled ztraceného
„Ok, ale za trest si zítra oblečeš, co jsem ti připravila!“
„Jejda… Mám jinou možnost?“ Zakňučela jsem.
„Nemáš.“ Ubezpečila mě ta tyranka se smíchem. Naštvala jsem se a vyplázla na ni jazyk.
To ji samozřejmě jenom víc rozesmálo, tak jsem sesbírala poslední mikroskopické zbytky
své hrdosti a vyběhla jsem schody nahoru do mojí koupelny.
Smutek ze mě nespadl, jen jsem ho odsunula do pozadí mojí mysli. Věřila jsem mamince
a nechtěla jsem ostatním kazit Vánoce, mají to být svátky rodinné pohody a vzájemné
lásky, ne pláče a zoufalství.
Napustila jsem si vanu plnou horké vody a pustila si nahlas koledy. Milovala jsem je,
každoročně jsem jimi otravovala celou rodinu. Ono totiž byt upírem s výbornou pamětí
má i svoje vady, po miliontém puštění jim už ta hudba lezla na nervy. Zatímco mi sbor
zpíval o narození Ježíška, já se ponořila do vody s kokosovým olejem. Cítila jsem, jak se
mi svaly uvolňují a starosti odplouvají pryč. Nadechla jsem se nádherné vůně a zavřela
Za víčky mi pomalu proplouvaly vzpomínky, ale jen ty příjemné. Dovádění s Jakem,
nakupování s Alice, čtení knížek s tatínkem, vyrábění vánočních ozdob s maminkou,
zkoušení oblečení s Rose, stavění sněhuláka s Emmem, koukání na „Karlíka a továrnu
na čokoládu“ s Jazzem, pečení cukroví s babičkou a vymýšlení dárků pro celou rodinu
s dědou… Ze sladkého polospánku mě probudila až ledová voda. Vylezla jsem a oblékla
se do pyžamka s medvídky. Přeběhla jsem studenou chodbu a schovala se u sebe
v pokojíčku.
Posadila jsem se na křeslo u okna a zapálila jsem svíčky postavené okolo. Milovala jsem
teplou zář malých plápolajících ohníčků, tak nějak mě to fascinovalo. Zabalila jsem se do
hřejivé peřiny a zachumlaná až po bradu jsem sledovala padající sníh. Bylo to pohlazení
pro duši, jen tak si sednout a dívat se, jak jednotlivé vločky dopadají na zem a ztrácí
se v třpytivé sněhové přikrývce. Všude se rozprostírala naprostá tma, jen se svítícími
hvězdami rozsetými po obloze.
Po dlouhé době jsem nacházela ztracenou víru a naději. Žilami mi proudila vibrující
energie a já cítila kouzelnou moc Vánoc. Zavřela jsem oči a do tiché noci jsem vroucně
zašeptala své jediné přání.
* * *
„Nessie, musíš vstávat, je Štědrý den.“ Zaslechla jsem ještě ve spánku a pomalu jsem
otevřela oči. Nade mnou se nakláněl strejda Emm oblečený ve stylu ala Santa Claus.
Začala jsem se tlemit jak postižená, ale pak mi došlo, co je vlastně za den a rozzářily se
mi oči. Bleskově jsem se snažila rozmotat ze sebe peřinu. Po výkonu, za který bych měla
dostat Oskara, jsem se rychle nazula do bačkůrek a sprintovala dolů.
V punčochách zavěšených na krbu a taky pod stromečkem (letos jsme měli oranžovo-
fialový, já vím, zní to divně, ale vypadalo to dokonale) ležela spousta zabalených dárků.
Zavýskla jsem a hnala se na rozbalování. Najednou jsem narazila do něčeho tvrdého.
Jedličku to moc nepřipomínalo, bylo to menší než já a vonělo to jako spíš jako nějaká
vůně od Diora, než jako jehličí.
„Ne tak rychle, mladá dámo!“ Zahřmělo to hlasem, podezřele znějícím jako Alice. Couvla
jsem a dívala jsem se do zlatých očí, ze kterých šlehaly blesky. Věřili byste, že něco, co
nemá ani 160 centimetrů, může nahánět hrůzu?
„Tak já se asi vrátím nahoru a půjdu se převléknout…“ Navrhla jsem rychle a snažila
jsem se být neviditelná. Zjevně to asi nefungovalo, protože ten skřet na mě pořád děsivě
„To bych ti radila!“ Zavrčela a podezřele jí cukalo v pravém oku. Můžou mít upíři tik? No,
vzhledem k tomu, že…
„Renesmeé Carlie Cullenová, jestli nebudeš do 10 sekund nahoře, tak si mě nepřej!“
Radši jsem ji poslechla a běžela jsem zpátky. No a s tím tikem…
„Nessie, být tebou se raději rychle obléknu, Alice nám začíná rudnout.“ Upozornil mě se
smíchem taťka zezdola. No, co já to mám za rodinu?! Právě jsem byla na stopě velkému
vědeckému objevu a oni mě ho nenechají ani domyslet! Ach jo…
Došla jsem k židli, kde ležely ty šaty. Wow! Nedivím se Al, že tolik vyváděla. Byly
nádherné! Bílé s řasením, v pase přepásané rudým páskem s mašlí na straně a k tomu
krvavé lesklé lodičky na jehlovém podpatku. Oblékla jsem se a rozčesala si svoje
přirozeně vlnité vlasy. Spadaly mi v kaskádách až k pasu. Zvýraznila jsem si řasy
maskarou a na víčka nanesla oparně bílé třpytky. Vypadala jsem naprosto perfektně!
Vrátila jsem se dolů a rodinku našla u piana. Já málem zapomněla! Každý rok zpíváme
před rozbalováním dárků naši nejoblíbenější píseň, Hallelujah.
Tóny té písně mě rozechvěly uvnitř a já se na chvíli poddala smutku. Cítila jsem v srdci
to prázdné místo, bála jsem se, že už ho nikdy nenaplním. Nikdo mi nemohl vynahradit
Jakea, jen jsem si to měla uvědomit dřív. Proč na všechno přijdu tak pozdě? Hořkosladká
bolest mi svírala srdce a já se zhluboka nadechla, abych se uklidnila. Já o něj nepřijdu,
vrátí se, jen tomu musím věřit!
„Tak, a teď dárky! “ Zavýskl Emm, když jsme dozpívali. Zasmála jsem se jeho nadšení
a hrnula jsem se za ním k té hromadě. Popadla jsem první dárek pro sebe, který jsem
uviděla, a zapomněla jsem na všechno.
* * *
„Já odnesu vyhodit ty balicí papíry, vy si zatím ukliďte svoje dárky!“ rozhodla babička.
Posbírala jsem pár věcí a šla jsem s nimi nahoru. Nadšení z dárků už vyprchalo a na mě
zase padl smutek. Neukázal se tady, ani sms neposlal. Nezazlívala jsem mu to, to ani
náhodou, ale to drtivé zklamání moc bolelo.
Všechny naděje zmizely a já se cítila tak, jako ještě nikdy předtím. Uvědomila jsem si,
že zázraky se v reálném světě prostě nedějí. Život není pohádka a šťastný konec zažije
málokdo. Jak se to říká? Naděje umírá poslední. Ale co mám dělat potom, co už umřela?
Nic už mi nedávalo smysl, neměla jsem pro co žít.
Svoji budoucnost jsem viděla jako nekonečnou pustinu, bez jakéhokoliv záchytného bodu.
Topila jsem se ve své beznaději a propadala jsem se hlouběji a hlouběji. Objala jsem si
rukama hrudník, měla jsem totiž pocit, že se po kousíčcích rozpadám zevnitř. Vlhkost
mých očí přetekla a já se rozvzlykala. Lapala jsem po dechu, nemohla jsem dýchat.
Zlomená uvnitř jsem hypnotizovala zářící měsíc a přemýšlela, jaké by to bylo nebýt. Jaké
by to bylo necítit tu sžíravou vinu a spalující bolest.
Najednou mi zavrněl mobil. Jasně, nejspíš nějaké další vánoční přání. Navíc to bylo
poslané z neznámého čísla. Ztuhla jsem v absolutním šoku, když jsem si ten text
přečetla. Nemohla jsem uvěřit svým očím, bála jsem se, že je to jen klam. Ale i po
desátém přečtení tam pořád stálo: „Nessie, nenecháš mě tady venku zmrznout, že ne?“
Už poněkolikáté dnes večer jsem se hnala ze schodů a v nádherné předtuše jsem na těch
šílených podpatcích klopýtala ke dveřím. Otevřela jsem je a vytryskly mi slzy radosti.
Stál tam! Opíral se o rám dveří, a i když mu tající sníh přilepil vlasy k obličeji, vypadal
nádherněji než v mých nejhezčích představách. Na rtech mu pohrával nesmělý úsměv
a jeho oči se na mě dívaly se stejnou něhou, s jakou už se na mě dívají 17 let. Setřel mi
rukou slzy z obličeje a pohladil mě po vlasech. Beze slov jsme si rozuměli. Poznala jsem,
že mi odpustil a bez všech těch starostí jsem si připadala lehká jak pírko. Objal mě a já
mu zabořila hlavu do ramene. Držela jsem ho pevně, rozhodnutá, že svůj zázrak už nikdy,
nikdy nepustím.

Neverorget



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od Neverforget:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!