Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od AlliceVolturiCullen

24.12.2011 (17:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1409×

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Doteky lásky

Za okny řádila bouřka. Vločky zmateně poletovayi ze strany na stranu. A uprostřed lesa v malémdomě praskal oheň v krbu.Kdybyste se rozhlédli po místnosti, nespatřili byste jedinou známku toho,že právě dnes jsou Vánoce. Ale bylo tomu tak. Štědrý den přišel rychleji než čekali. Uprostřed krásnémístnůstky seděl u stolu mladý muž. V očích měl nepřítomný výraz a upřeně pozoroval oheň, kterýpomalu a nerušeně plápolal. V tom do místnosti vešla mladá dívka. Vlasy měla stažené gumičkou av ruce nesla hrnek.
„Tati…“ řekla opatrně a dotkla se ramene svého otce. Edward sebou trhl a pohlédl dívce do obličeje.
„Promiň…“ zašeptal. Často se mu stávalo, že se zasnil. Renesmé se napila čokolády.
„Zase jsi přemýšlel o ní? O mámě?“ tázala se a Edward přikývl. Jeho oči posmutněly.
Chvíli seděli v tichu, které přerušovalo jen foukání větru a praskání ohně. Ani jeden z nich senepohnul. Edward se propadl zpátky do vzpomínek a Renesmé, která už na to byla zvyklá, sepokoušela vybavit tvář své maminky. Vše však bylo matné a v mlze.
„Tati.“ Edawrd sebou opět trhl. „Vyprávěj mi… o ní. O vás. O životech vás obou.“ Edward zavrtělhlavou.
„Ne, už jsem ti to vyprávěl hodně krát.“
„Devětkrát… já vím. Každý rok o vánocích,“ přiznala. „Ale dnes to bude opravdu naposled.“
Renesmein otec se usmál, prohrábl si rukou vlasy a zhluboka se nadechl. Teď už jen vybíral slova,kterými by mohl začít.
„V posledních dnech svého života jsem umíral. Postupně jsem ztrácel celou svou rodinu a i naději…naději, která mne držela při životě. Nejprve zemřel otec. Viděl jsem, když se jeho oči naposledyzavřely. Pokoušel se mi něco říct… ale nemohl. A nestihl to. Nakonec zemřela i má matka a já sesám sebe ptal Proč všichni odcházejí, když je nejvíc potřebuji?“ Jeho poslední slova zůstala viset vevzduchu. Vzpomínky v Edawrdovi vyvolávaly tutéž bolest, kterou cítil tenkrát.
„A já pomalu začal cítit, že síla opouští i mne.“ Zašeptal. „Blížil jsem se smrti. Vzdal jsem to… protožejsem doufal – zoufale doufal, že když zemřu, opět je oba uvidím. Hodinu co hodinu pro mne bylo čímdál těžší nechat oči otevřené, ale když jsem je zavřel, přes to přese všechno… přesto, že jsem chtělmatku opět vidět, jsem se bál… že je nedokážu otevřít…“ pokračoval zajíkavě a Renesmé hltala jehoslova jako by příběh slyšela poprvé.
„A pak mne únava přemohla. Dál to nešlo a já se musel podvolit. Usnul jsem. Nebyl to však klidnýspánek. Všechno mě bolelo a chvilkami jsem se dusil. Můj tep začal slábnout a srdce už odmítalobít. Když jsem se vzbudi, brečel jsem. Bolestí a i ztrátou. Chtěl jsem, aby to skončilo. Aby ta mukapřestala. Ale pak, když jsem opět usnul, začalo opravdové peklo a já se sám sebe ptal, co se děje.Žár, který se šířil mým tělem a pustošil vše, co mu stálo v cestě, byl horší než cokoli, co jsem předtímzažil. Teď už jsem nechtěl nic jiného než smrt. To jsem však nevěděl, že opravdu umírám.“ Trpce seusmál, ale při vzpomínce na bolest se otřásl.
„ Srdce už jen čekalo, až ho plameny spálí. A moje lidské já se vytrácelo. Stávala se ze mne živámrtvola. Když jsem otevřel oči, poznal jsem, že se ve mne něco změnilo. Už jsem to nebyl já. Netakový jako předtím… Vše bylo tak jasné a ostré. Nejhorší však byla bolest. Ten samý žár co mnepředtím ničil, našel nyní útočiště v mém krku.“ Zavřel oči.
„Když jsem umíral - a věř mi, že smrt byla na dosah ruky – Carlisle, doktor, kterého má matka takúpěnlivě prosi, aby mě zachránil… se opravdu pokusil o mou záchranu. V jistém slova smyslu. Udělalze mne to, čím sám byl. Upíra. Monstrum bez duše…
Dalších pár měsíců bylo peklo. Měl jsem to brát jako dar… ale bylo to prokletí. Netruchlil jsem prorodinu – jako bych na ně zapomněl. Z mých myšlenek se začali vytrácet, protože to jediné co mězajímalo… byla krev. Lidská krev. Chtěl jsem ji víc než cokoli za celý svůj život. Byl jsem připraven,kdykoli kdy se naskytne příležitost, zradit Carlislela… a vzít někomu život.
A pak… když se mi možnost naskytla a já poprvé ochutnal život… Když jsem poprvé zabil člověka…Nikdy jsem neochutnal nic sladšího a lahodnějšího než byla lidská krev.“Ušklíbl se. „Ale bylo to taképoznání. Jako bych byl opět blízko smrti. Jako bych znovu umíral - avšak umíral člověk, kterému jsemvzal život já. Styděl jsem se za sebe. Začal jsem se nenávidět. Nejhorší však bylo Carlisleovo zklamání,které jsem slyšel z jeho myšlenek. A myšlenky oběti… Po té noci jsem je v hlavě slyšel pořád… děs astrach… a hrůza. Ze mne.“ Renesmé na něm visela očima. Vše moc dobře chápala a litovala osudusvého otce.
„Chtěl jsem odejít, opustit Carlislea a zkusit to sám… Bez jeho neúnavné snahy a bez jeho myšlenek.Nakonec jsem začal ďábla ve svém těle úspěšně krotit. Zvykl jsem si na Carlisleovo myšlenky… Alepak, když Carlisle zachránil život dalšího člověka, jsem s tím zase začal mít problémy. A navíc jsemzáviděl… Záviděl jsem Carlislovi ženu, kterou měl po svém boku. Z Esme se stala má matka, ale já secítil sám víc než kdy dřív.
Esmeiny úlety ve mne opět začaly probouzet dravé zvíře a já opět začal zatoužit po lidské krvi. Anižby to jeden z nich tušil, začal jsem plánovat svůj odchod. Nakonec jsem Carlisleovi do očí řekl, cosi o té jako dietě myslím. Bolelo ho to a chápal to jako své selhání. Mně to bylo jedno. Na ničem muž nezáleželo. A tak jsem odešel a začal jsem se živit tak, jak jsem myslel, že je to nejlepší. Lidskoukrví. Bylo to jako poprvé, ale už jsem necítil vinu ani smrt. Vyžíval jsem se v tom. Zbožňoval jsem to.Avšak po čase kouzlo vymizelo. Začalo mě to nudit. Pak… jsem opět začal cítit vinu… bolest… smrt… azatoužil jsem se vrátit.
Byl jsem však příliš zbabělý než abych se dokázal Carlisleovi dokázal opět podívat do očí. Nevrátil jsemse – rozhodl jsem se to zvládnout sám. Opět jsem bojoval s dravým zvířetem. Se svým svědomím.Rozhodl jsem se zdokonalit své sebeovládání – a šlo mi to lépe než dříve.“ Tiše vydechl.
„Cvičil jsem se mnoho let. Jednou na Vánoce, když jsem byl na lovu, ucítil jsem pach lidské krve.Dráždivé a lahodnější než jakou jsem kdy ochutnal. Vábila mne. Jako bych v hlavě slyšel zvonky, kteréby mne volali. Zvonky štěstí. Běžel jsem po té pachové stopě a spatřil jsem dívku. Chtěl jsem opětzabít, ale udržel jsem se… Po těch rocích snahy, jsem nemohl vše jen tak zkazit. Vzal jsem ji k sobědomů, a když se probudil, prozradila mi své jméno. Isabella. To bylo jediné, co o sobě věděla. Ztratilapaměť. Byla jako darem od boha. Darem pro mne. Zapřísáhl jsem se, že se o patnáctiletou dívkupostarám.
Bella si na mě časem zvykla stejně, jako jsem si zvykl já na ni. Začali jsem spolu cestovat po světě ajá byl nakonec nucen povědět ji co jsem. Nebála se mne a od toho dne jsme si byli ještě bližší. Když jíbylo sedmnáct… řekla mi že mne miluje… a já k ní cítil to samé. Poprvé jsem se zamiloval.
Když jsem byl s ní, cítil jsem se opět jako člověk. Byl jsem zase úplný. A vše bylo v pořádku.“ Na tvářise mu objevil kouzelný úsměv.
„Už jsem se necítil sám. Ona mne doplňovala. Začali jsme plánovat společnou budoucnost. Věčnost –jen my dva. A já věděl, že přijde den, kdy ji budu muset přeměnit. Nechtěl jsem a bál jsem se toho.
Když jsem se jí s tím svěřil, vlídně se na mne usmála a řekla mi,ať se tím netrápím… že bude všev pořádku. A že jí nevadí, že bude muset být to co já. Byla kouzelná… a já se začal těšit, až se jejíčokoládové oči zbarví do zlata.
Jenomže… o dva roky později… Bella otěhotněla. Nechápal jsem to. Byla hloupost, aby mohl někdootěhotnět s něčím, jako jsem já. Ale bylo to tak. Bella byla nadšená. To já ne… já se bál – a bál jsemse víc než kdy dřív. Bál jsem se o ni. Že ji ztratím. Že ji to dítě zabije. Po pár dnech jsem věděl, že jidoopravdy ztrácím. Slábla a nemohla jíst. Umírala téměř pod mýma rukama.
Doufal jsem, že změní názor a zřekne se svého dítěte, ale jako by ji ani nezajímalo, že umírá. Chtělanaše dítě už jen proto, že bylo i mé.
A pak přišel šok. Jednoho zimního odpoledne v prosinci jsem se jí zeptal, jestli něco nepotřebuje. Aona odpověděla… že chce krev. Řekla to tak klidně, že mě to vyděsilo. Udělal jsem, co řekla. Bylo jílépe, ale mne to na klidu nepřidalo – naopak. Bál jsem se toho tvora o to víc.
Nakonec přišel porod. A přišel dříve, než jsme čekali. Bellu jsem kvůli jejím zraněním rychle ztrácel.Pokusil jsem se ji přeměnit, avšak její srdce… Už prostě odmítalo žít,“ odmlčel se. Dlouho bylo ticho,přerušované jen vytím větru. Pak se však opět rozmluvil.
„Věděl jsem, že už ji nijak nepomohu. Že jsem ji navždy ztratil. A bolelo to. Nikdy… Nikdy jsem necítilněco takového. Ani když jsem ztratil rodiče. Ani když jsem poprvé zabil či si uvědomil svou vinu… Toaž teď. Bolest odmítala ustoupit a držela se ve mně… Toužil jsem zapomenout. Toužil jsem… zemřít.Zmizet! Ztratit se! A chtěl jsem… zabít. Měl jsem opět chuť to udělat. Vzít život na oplátku toho, kterýjsem ztratil. Dřív bych se asi neudržel a propadl pokušení. Už jsem však nebyl tak slabá povaha jakodřív. Ona mne změnila.
A já věděl, co musím udělat. Vzal jsem svou mrtvou lásku a odnesl jí do márnice. Pak jsem is dítětem… s tím dítětem, za které Bella položila svůj život, odešel. Pokusil jsem se žit dál, i když jeto až do teď tak těžké. Ale musel jsem to udělat… pro ni. Pro mou dceru… pro tebe.“ Nastalo ticho abouře, která do teď venku řádila, jako by se s koncem příběhu utišila a začala se vytrácet. Bylo ticho.Úplné. Oheň dohořel a rudé uhlíky poblikávaly. V místnosti byla téměř tma.
„Byl jsem ti špatným otcem…“ zašeptal a sklonil hlavu. Renesmé odložila hrnek s vychladloučokoládou, který dosud svírala v rukou.
„Ne. Jsi tím nejlepším.“ Ale on jen zavrtěl hlavou. Místnost opět ztichla. Pár minut jen tak seděli.Renesmé se dívala zamyšleně na svého otce a on opět jen pohlížel do neznáma.
Právě takto končili každé Vánoce. Smutně a s nepříjemnou dráždivou atmosférou. Mysleli si , žetakové budou i tyto a i ty příští. Pletli se. Že by se do Edwardových očí mohl opět vrátit život? Mohloby v tomto domě být znovu štěstí? Možná.
A právě za necelých pět minut zazvonil zvonek. Edward seběhl upíří rychlostí dolů a chystal se otevřít.Byl příliš zamyšlený, než aby si uvědomil,co u nich někdo tahle daleko od města v zasněženém lese aještě ke všemu takto pozdě v noc chce. A otevřel dveře.
Zůstal skoprněle stát a díval se před sebe. Tiše vydechl. Ne… To není možné. Byla jeho jedinámyšlenka. Nedokázal se pohnout. Byl doslova v šoku. Napadla ho dokonce myšlenka, jestli senezbláznil.
„Bello.“ Zalapal po dechu. „Ne, to není možné!“ Díval se do zlatých očí vysoké hnědovlásky. Byla toona.
„Tati,“ vyhrkla Renesmé, která se objevila za zády svého otce. „Co…“ zarazila se však a zděšeněhleděla na právě příchozí.
„Edwarde…“ zašeptal známý hlas. „Je to tak dlouho…“ A z tónu onoho hlasu zaznívala bolest.
Edward mlčel. Nedokázal ze sebe vypravit hlásku. Natáhl ruku a dotkl se Bellina obličeje. „Jak…?“zašeptal. Teď už však věděl, že je to opravdu ona. Že stojí předním. „Vždyť před deseti lety… Předdeseti lety… Jsi…“ Nedokázal doříct větu.
„Ne, nezemřela jsem.“ Ani ona sama nedokázal zůstat klidná. Přešlapovala na místě a hleděla na svoudceru. „Renesmé… Tolik jsi vyrostla.“ A pak dodala. „Povím vám vše. Ale nemusíme stát celou nocmezi dveřmi.“ Usmála se a Edward na nic nečekal a zavedl ji dovnitř, kde si v té samé místnosti jakopředtím měli vyslechnout příběh, jehož děj znala jen jedna z nich.
Bella se dala do vyprávění.
„Po tvém narození,“ mluvila k Renesmé, „jsem doopravdy zemřela, ale jed, který už proudil v mýchžilách, mi život opět navrátil. Má proměna začala. Nevím, co by se stalo, kdyby mě takto našel lidskýdoktor. Já však měla štěstí. V nemocnici pracoval doktor, který nebyl člověk, nýbrž upír. Našel mne apostaral se o mne. Vzal mě k sobě domů a já až později pochopila, co se doopravdy stalo. Carlisle…“
„Carlisle?!“ vyjekl Edward.
„Ano,“ usmála se. „Carlisle Cullen,“ přisvědčila a pohladila Edwarda po ruce. „Carlisle mi celých těchdeset let pomáhal s mým sebeovládáním… Je mi to líto – líto že jsem se neukázala dřív, ale měla jsemstrach, že bych ti mohla ublížit. Že bych mohla ublížit Renesmé. Ale nemohla jsem ti dát vědět ,že žiji.Kdybys to věděl, nedokázal by ses ode mě držet dál. Omlouvám se. Omlouvám se za to všechno. Itobě Renesmé. Měla jsem tu být a starat se o tebe společně s Edwardem. Neměla jsem vám působittolik bolesti. Nebylo to ode mne fér… Jenomže jinak to nešlo.“ Bella vypadala, že jí je do pláče. ARenesmé udělala to, po čem toužila celých dlouhých deset let. Vrhla se své mamince kolem krku.Bella se rozvzlykala. Netekly jí slzy, ale plakala. Za to Renesmé po tvářích stékaly potoky slz, Byl to proni ten nejkrásnější dárek, jaký mohla kdy dostat. Obě plakaly štěstím, že může jedna druhou konečněobejmout.
Edward seděl na místě a ty dvě pozoroval. Nedokázal se ani usmát… Pokoušel se konečně pochopit,co se stalo. Že je zpět. Že se mu vrátila! Byl to zázrak. A Bella se od své dcery odtrhla a pohlédla opětna svého milovaného.
„Carlisle se na tebe nezlobí. Nikdy se nezlobil…“ Pak však i jí došla řeč a stejně jako se svou dcerou sii s Edwardem padli do náruče. Teď už věděli, že bude vše v pořádku. Že už nikdy nezažijí tak bolestivéVánoce jako ty předešlé. Teď už věděli, že budou navždy spolu… A kdo ví? Možná jim to doopravdyvyjde…

AlliceVolturiCullen

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od AlliceVolturiCullen: