Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tajná láska od LeahClearwatterCullen

14.02.2012 (09:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1539×

EDIT: Článek je ponechán v původní podobě.

Slunce se vyhouplo nad obzor a namířilo své zlaté paprsky přímo do oken výstavního zámečku stojícího uprostřed upravených zahrad. U jednoho z oken stála dívka v šatech rudých jako krev. Byla krásná jako anděl. Husté zlaté vlasy jí v měkkých spirálách splývaly až po pás. Pokožka barvy slonoviny jí na slunci zářila jako diamanty. Už na první pohled bylo jasné, že není obyčejný člověk. Náhodný pozorovatel by si myslel, že dívka v okně je vílou nebo andělem. Pravda ale byla úplně jiná. Tanya Denaliová byla upír. Dokazovali to i její oči. V záři slunce byly jasně rudé.

Tanya se s povzdechem zahleděla na svou krásnou, ale studenou a tvrdou pokožku. Kdysi dávno, dokud byla ještě člověkem, pro ni byla její krása darem a bohatstvím. Dnes v ní však už viděla jen prokletí. Kdyby nebyla krásná, nemusel si ji Demetri vybrat. Nebo kdyby nebyla hloupá a pochopila dřív, co je Demetri zač. Byl to arogantní, žárlivý a namyšlený idiot, který byl přesvědčený, že Tany patří jen jemu.

Zatímco bez pohnutí stála u okna, z odlehlé části zahrady k ní dolehl dětský smích. Od té doby, co Tanya po přeměně zjistila, že děti mít nemůže, jimi byla přímo posedlá. Teď chtěla vyrazit svou přirozenou rychlostí přímo do zahrad, ale něco jí v tom zabránilo. Nebo spíš někdo.

„Opatrně, paní Tanyo. Nezapomeňte na klobouk. Dnes svítí slunce.“ Tanya se prudce otočila. Doteď byla duchem nepřítomná a tak služku neslyšela přicházet.

„Jistě Mary,“ usmála se, „co bych si bez tebe počala?“

Mary jako jediný živý člověk věděla o tajemství paní Denaliové. Jedním z jejích úkolů bylo pomáhat Tanyi ve hře na lidi.

„Ehm… Byla jste včera na lovu, má paní?“ zeptala se Mary plaše. Tanya slabě zavrčela. Její jídelníček byl jedna z mála věcí, o kterých měla Mary zakázáno třeba i přemýšlet.

Tany se donutila ke klidu. Když si byla jistá, že na služku už znovu nezavrčí, zeptala se: „Proč myslíte?“

„Včera v noci zmizel z vedlejší vesnice nějaký muž. A Vaše oči jsou dnes velmi světlé,“ pípla ustrašeně služebná.

Tanya její pravdivá slova přešla mlčením. Nenáviděla se za to, čím se živí, ale nemohla si pomoct.

„Jdu do zahrady, kdyby se po mě někdo sháněl,“ odsekla.

Lidskou rychlostí vešla do zahrady a hlavou se jí honily ponuré myšlenky. Proč tady není někdo, kdo by mě utěšil? Nikdo mi tu nerozumí! Nikdo nechápe jak mi je. Ani Mary.

Myslí jí vířily vzpomínky na jediného člověka, který jí kdy rozuměl. Jak je to už dlouho, co mu napsala poslední dopis? Velmi jí chyběl. Jako jediný chápal jak jí je a rozuměl jí. Setkala se s ním před dvěma lety. Teď si na ty krásné chvíle vzpomněla. Seděla tehdy na lavičce a plakala. Tehdy ji poprvé oslovil.

. . .

„Pláčete nad vlastní krásou, slečno?“ Tanya leknutím nadskočila. To je poprvé, co jsem k sobě neslyšela přijít člověka, uvažovala, možná ztrácím svou upíří podstatu. Potom se s překvapením podívala na majitele toho veselého hlasu.

Byl krásný a ohromný. Mohlo mu být asi dvacet dva let. Měl snad dva metry a jeho velké svaly by byly ozdobou každého muže. Oblečený byl v koženém loveckém obleku. Z jeho usměvavého obličeje shlížely se zájmem na Tanyu tmavé jiskrné oči. Do nich mu spadaly tmavě bronzové kudrny.

„Promiňte, vylekal jsem Vás?“ zeptal se starostlivě, ale výraz měl při tom k popukání.

„Ne,“ usmála se Tanya. Pak se zarazila. „Vlastně ano,“ přiznala, „a co tady děláte? Tohle jsou knížecí zahrady. Sem nemůžete vejít jen tak bez povolení!“

„Jsem lovec, zaopatřuji zvěřinu na hostiny.“

Lovec předvedl parodii poklony a mluvil dál: „Jmenuji se Alexandr. Hledám paní z Denali a mám jí vyřídit, že se má dostavit do přijímacího sálu. Nikde ji tu nevidím, ale prý má být krásná.“ řekl nevinně.

V Tanyi to vřelo a sotva potlačovala vrčení, které se jí dralo ven z hrudi. Tak já, že nejsem krásná?! Já mu dám. Prý má být krásná! Já mu ukážu, kdo je tady krásný! „A proč myslíte, že já nejsem ta, kterou hledáte?“ Snažila se mluvit klidně, ale moc se jí to nedařilo.

„Protože mi řekli, že je krásná. Ne že vypadá jako anděl.“ Po té pokloně Tanya málem vrněla blahem a v břiše jakoby se jí rozletěli motýli. Pak se najednou rozesmála. Nesmála se snad už celá léta. Jak je možné, že mě ten člověk dneska dostal už podruhé? Uvažovala.

Vesele se zvedla a podala Alexandrovi ruku. „Jmenuji se Tanya Denaliová.“

Nechápala, co je to za zvláštní pocit, který cítí v blízkosti toho člověka, ale chtěla, aby jí byl na blízku.

. . .

Od té doby s ním Tanya trávila hodně času. Byl velmi milý, a když zjistil, že je upírka, neodsuzoval ji. Chápal ji. Dokonce se ani nebál ji políbit. Teprve potom, co oslavy skončily a on odešel, si Tanya uvědomila, co k němu cítí. Milovala ho. Ale možná, že pro něj bylo lepší, když odešel. Kdyby se o tom dozvěděl Tanyin  manžel, určitě by je oba zabil. Proto bylo lepší, že zůstali spolu jen v dopisech. Co by teď dala za to, aby se vrátil.

. . .

Ze vzpomínek ji vyrušil nadšený výkřik.

„Tanyo? Zatraceně, Tany! Co tady děláš, lásko?“

„Alexandře?“ Tanya nevycházela z údivu. Opravdu tam stál. Alex byl snad ještě větší než tehdy, když se potkali. Se svým typickým rozjařeným úsměvem. Oba si padli kolem krku. Tanya svou žízeň ignorovala. Užívala si ten nádherný pocit, že je s milovaným člověkem.

„Alexi…“ zalykala se štěstím, „vzpomínala jsem na tebe.“

„Věděl jsem, že tu budeš.  Projížděl jsem kolem a neodolal jsem. Musel jsem tě vidět.“

„Nenapadlo tě, že kdyby byl Demetri doma, byl bys ty už mrtvý?“

„Když jsem viděl toho tupce naposledy,“ procedil Alexandr nenávistně skrz zuby, „byl na opačné straně naší země a odjížděl na lodi do Ameriky, takže je vzduch čistý. Ale řekni mi, proč se prostě nerozvedeš?“

„Zkoušela jsem to. Objeví se tu jednou, dvakrát do roka, ale rozvést se nechce. Když jsem mu navrhla rozvod, prohodil krb přes dvě stěny. Mám z něj strach. Hrozně žárlí.“

„Tak uteč. Zůstanu s tebou. Nebo co já vím, tak se rozveď třeba bez něho. Určitě to nějak půjde. Peněz máš dost.“

„Zkusím to. Teď nad tím ale nepřemýšlej. Tenhle rozhovor je jako kruh. Nemá konec. Radši začneme znovu.

Takže: Jsem tak ráda, že tě znovu vidím Alexi!“

„Taky tě rád vidím Tany! Proto jsem přece tady,“ usmíval se.

„Jak se vůbec máš?“

„Teď už dobře, protože jsem s tebou,“ odpověděl.

Tanya byla velmi šťastná. Takhle by chtěla žít. Po boku Alexandra. Možná by byla ještě člověk. Kdyby ji tehdy Demetri neproměnil, mohla být šťastná, mít milujícího muže a děti. Kdyby tak věděla, co je Demetri zač, už jako člověk, nemusela tu teď být jako upírka. Nakonec si sedla do trávy a rozvzlykala se svým pláčem bez slz.

„Proč pláčeš?“ zeptal se nechápavě Alexandr. Ženským slzám opravdu moc nerozuměl. Myslel si, že je Tanya šťastná, že ho vidí.

„Udělal jsem něco špatně…?“ zeptal se nejistě. Jen zavrtěla hlavou.

„Tak na co myslíš?“

„Přemýšlela jsem nad tím, že kdybych nebyla tak hloupá a nevzala si Demetriho, mohla jsem teď být šťastná.“

„Už nebreč. No tak, vždyť je to hloupost, abys plakala. No tak, bude to dobré.“ řekl a hladil ji po vlasech i po zádech a snažil se ji utěšit. „Jsem tu přece s tebou, Tany,“ dodal, i když teď si nebyl jistý, jestli je to pro ni zrovna výhra.

Usmála se na něj a přestala vzlykat. Věděla, že se kvůli té hlouposti neměla rozbrečet. Připadala si teď hloupě. Alexandr viděl, že se uklidnila, ale dál jí šeptal sladká slůvka útěchy. Potom, ani nevěděl, jak se to stalo, ji najednou líbal. Ona se vůbec nebránila. Spíš naopak. Cítila se s ním šťastná a radostně mu polibky oplácela.

Dlouho pak ještě leželi jeden druhému v náručí. Tanya byla v sedmém nebi. Rozhodla se, že podruhé už stejnou chybu neudělá. Nenechá Alexandra odejít.

„Miluji tě Tany, škoda že jsem to nepochopil dřív. Nikdy bych neodešel.“ Tanya cítila obrovskou radost. Teď už si byla jistá tím, že ji Alex miluje.

„Taky tě miluji. Nikdy jsem to ještě nikomu neřekla. Ale miluji tě,“ svěřila se mu a natáhla se, aby ho políbila.

Alexandr si nevšímal toho, jak je Tanya tvrdá a studená. Už když ji uviděl poprvé, si byl jistý, že ona je ta pravá. Věděl, že ji miluje, jako nikoho jiného na světě. Teď už mu to bylo jedno, že byla vdaná. On za ni bude bojovat a on ji také získá. Věděl, že za soupeře má upíra. Však on jí s tím pomůže, on ji nezradí. To by byl přece zločin, zradit Tany. Však on Demetrimu ještě ukáže! Věděl, že Tany bude na jeho straně. Tím si byl jistý.

Potom si vzpomněl na jednu věc, která ho kdysi napadla a která by Tanyi měla hodně pomoct.

„Víš Tany, trochu jsem přemýšlel. Vím, jak se nenávidíš za to, že zabíjíš lidi. No a napadlo tě někdy, že můžeš místo lidí lovit zvířata?“

„Zvířata? Nikdy mě nenapadlo, že… Ale je to úžasný nápad! Moc ti děkuji. Hrozně jsem si vyčítala to, co dělám“ vděčně se na Alexandra usmívala.

„Díky,“ šeptla znovu. Potom Alexandra popadla za ruku a pod záminkou, že má jistě hlad, ho táhla do zámku.

Když přišli do jídelního sálu, služebná Mary se nejdřív vyděsila, že si její paní přivedla oběd. Když ale chvíli pozorovala, jak se na sebe ti dva dívají, pochopila, že věc se má úplně jinak.

Po vydatném obědě, u kterého naštěstí jedl pouze Alexandr, se oba vydali na prohlídku zámku. Celé dva dny spolu pobíhali po zámku, procházeli se zahradami, smáli se, líbali a byli šťastní a zamilovaní. Tanya byla natolik zaměstnaná Alexandrem a tím, že jsou konečně spolu, že si ani se svými bystrými smysly nevšimla, že je ze stínu keřů pozorují něčí nenávistné rudé oči.

Když potom spolu večer seděli na balkoně, Alexandr se konečně zeptal na to, co leželo na srdci jim oběma: „Tany, lásko, co bude dál? Takhle to asi nemůže zůstat. Vlastně je to tak trochu nepřípustné. Kdyby ses ale rozvedla a vzala si… nesměj se! Já mluvím smrtelně vážně! “ Při slově smrtelně Tany potlačila další výbuch smíchu. Díky Alexandrovi a jeho důležitém, ale roztomilém výrazu měla co dělat, aby se nesmála celou dobu. Věděla stejně dobře jako on, že to, na co před chvílí narážel, je velmi důležité. Kdyby mě teď tak požádal o ruku! Konečně bych měla svatbu a manželství takové, jaké jsem si přála. Jenomže tu je jeden velký háček. Nedokážu vkročit do kostela. Když jsem měla svatbu s Demetrim, podařilo se mu dostat kněze mimo kostel. Alexandr jistě bude chtít krásnou svatbu a já mu ji zkazím tím, že bych nemohla vkročit do kostela. Tahle její úvaha trvala asi dvě sekundy, ale Alexandr přešel k jádru věci dřív, než ho stihla zarazit.

„Tanyo, rozvedeš se?“

„Ano,“ přisvědčila, „ale nebude to jednoduché!“

Alex se šťastně usmál a položil Tanyi otázku, kterou chtěl vyslovit už dávno:

„Tanyo z Denali, nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako vás. Přísahám, že vám budu navždy oporou, věrným mužem i přítelem. Vezmete si mě?“ Na ta slova vylovil z pouzdra na opasku krabičku z černého sametu. Otevřel ji a uvnitř zářil nádherný prsten. Byl z bílého zlata a uprostřed byl zasazený modrý akvamarín. Kolem něj byly v kruzích rozsety drobné třpytivé kamínky. Byl prostě úchvatný. Byl v Alexandrově rodině dědictvím nejméně dvě stě let.

„Je - je nádherný Alexi. To nemůžu přijmout. Není to tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.“

„Jistě že je Tany. Znám jednoho fajn mnicha. Oddá nás, i když jsi upír. Nezáleží mu na tom, co jsi, ale co cítíš. Důležitá je pro něj jen láska. A nejlepší na tom je, že svazek bude platný. Neboj, budeš mít krásnou svatbu.“

„Nebudu,“ vzlykla Tanya, „Alexi, já nesmím vkročit do kostela!“ Alexandr na ni jen nechápavě zíral a tak se Tany rozhodla pokračovat: „Alexandře, já nemůžu vejít do kostela, protože jsem upír. Copak jsi zapomněl?“ Na ta slova si odhrnula vlasy z čela a odhalila rudou barvu očí. Potom si stoupla do záře zapadajících paprsků a její slonovinová kůže se tajemně rozzářila. Vypadala jako z diamantů.

„Vzpomínáš?“ zeptala se.

„Jistěže vzpomínám. Tany, ty si myslíš, že když ten mnich oddá člověka s upírem, bude mu vadit, že svatba nebude v kostele?“ zeptal se vesele.

„Ty jsi prostě úžasný! Na všechno máš odpověď. Opravdu na všechno.“ Sama ani nevěděla, jestli to myslí ironicky nebo vážně. Asi trochu od obojího. Hlavní ale bylo, že svatba bude. Ona bude ta nejlepší a nejkrásnější nevěsta na světě a Alexandr ten nejlepší a nejkrásnější ženich.

„Takže Tany, vezmeš si mě?“ Zopakoval svoji otázku.

Tanya se nadšeně usmála.

„A - ano. Vezmu!“ Vydechla blaženě.

Alexandr se šťastně usmál a Tanyu políbil. Když se od sebe konečně odtrhli, zeptal se jí Alex:

„Ehm… Tany? Demetri tě proměnil, viď? Dokázala bys mě taky proměnit?“

„Možná…“ protáhla Tanya, „ale až po svatbě!“ usmívala se.

Pak se to stalo. V jednu chvíli Tanya objímala Alexandra a najednou před ním stála v obranném postoji a z hrudi se jí ozývalo vrčení. V rozražených dveřích stál Demetri, vrčel a očima nenávistně propaloval Alexandra.

„Jak se opovažuješ?! Moje žena! Chtěl jsem, abys viděl, že odjíždím, abych tě vylákal ven! Věděl jsem, že s Tanyou něco máš! Ale ona je moje! Mě si vzala. Tebe ne. Tak řekni Tany, proč mě podvádíš s tím špinavým člověkem? S naším jídlem?“

Tanya nejdřív jen cedila slova skrz zuby, pak se ale neovládla a rozkřičela se: „Léta ses neukázal! Nevěnoval ses mi! Byla jsem ti úplně lhostejná a ty sis myslel, že když se tu ukážeš jednou za uherský rok, budu tě milovat tak jako předtím než jsi odešel? Miluji Alexandra! Když jsem byla nešťastná, byl to on, kdo mě utěšoval. Byl to on, kdo byl se mnou, když ses celou věčnost toulal někde pryč. On je jediný, na kom mi záleží. Já si můžu dělat, co chci a ty s tím nic nenaděláš! Chci se rozvést, a udělám to klidně i bez tebe!“ Tanya byla skoro nepříčetná.

„Opravdu?“ zeptal se Demetri ironicky.

Dřív než tomu mohla Tanya zabránit, popadl okovanou židli a mrštil s ní po Alexandrovi. Ten se silou nárazu zhroutil k zemi a místnost zaplavila vůně čerstvé krve. Tanya vykřikla žízní i bolestí. Přestala se ovládat a viděla rudě. Nepříčetně se vrhla na Demetriho, který se překvapením ani nestihl bránit. Zmohl se jen na výkřik: „Stejně ho nezachráníš!“ a Tanya už držela v rukou Demetriovu hlavu a cupovala jeho tělo na kousíčky. Všechny kusy naházela do krbu. Vyvalil se z něj černý štiplavý dým. Demetriova černá duše odletěla oknem spolu s kouřem.

Potom už Tanya na nic nečekala a přiskočila k Alexandrovi. Bylo to vážné. Jeden z úlomků židle se mu zaryl hluboko do masa na hrudi. Zvedla si jeho hlavu do klína a přinutila ho otevřít oči.

„Alexi?“ Zeptala se nešťastně.

„Ta…nyo…“

„Alexandře co mám dělat?“

Alexandr už neměl sílu mluvit. Místo toho si na krku nahmatal tepnu a podíval se Tanyi do očí. Ta jen přikývla. Věděla, co po ní chce. Chce přeměnu. Rychle uvažovala. Pokud Alexandra promění, odsoudí ho k věčné žízni a prokletí. Pokud to ale neudělá, tak Alex zemře. Teď už věděla, co bude nejlepší. Z Alexandra přece nebude vrah. Sám říkal, že můžou lovit zvířata. Naklonila se ke krku svého snoubence.

„Promiň mi to Emme, bude to bolet.“ Potom už přiložila své rty na jeho krční tepnu a skousla.

. . .

Uplynuly tři dny a Alexandr konečně otevřel své jasně rudé oči.

„Alexandře! Konečně! Moc jsem se bála, že bude pozdě. Nepřežila bych to bez tebe, miluji tě.“

„Já bych tě přece neopustil,“ usmál se a namáhavě polkl.

„Co žízeň?“ Zeptala se ho Tany úzkostně.

„Dá se to vydržet.“ Alexandr se na Tanyu něžně usmál. Ona mu úsměv oplatila a padla mu kolem krku. Vybrečela se za všechno špatné, co doteď udělala. Spolu s jejím pláčem ale postupně mizely i výčitky svědomí.

Teď už nebylo důležité, že tohle je existence s věčnou žízní. Důležitý byl jen on. Budou lovit jen zvířata a společně všechno zvládnou. Teď už ji čekal jen krásný život po boku jejího vysněného muže. Alexandr ji chytil za ruku a přitáhl blíž k sobě. Teď už je nic nerozdělí a budou spolu navždy.

Oba se šťastně usmáli a ruku v ruce vykročili do nového světa. Teď spolu mohli začít žít svůj nový život.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tajná láska od LeahClearwatterCullen: